Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třináctka - 1. kapitola

25.12.2010 (07:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1540×

Když vám od prvního okamžiku vašeho života říkají, že jste slabý, že jste nic a nikdy jste neměli existovat, uvěříte tomu, protože pro vás pak neexistuje nic, co by naznačovalo opaku. Když vám říkají, že jste slabý, cítíte se tak a už se radši ani neodvažujete odporovat… cítíte se bezcenně a ptáte se sám sebe, proč vlastně existujete, když nemáte žádný význam.

Víte, že nejste člověk… nedozvíte se, co vlastně jste a když vyslovíte tu otázku, abyste to zjistili, oni vám odpoví jednoduše… jste nechutný odpad a pak pocítíte tu nesnesitelnou bolest, která vás odradí od toho, abyste se zeptali opět.

A přesně toto prožívala jedna bytost, která kdysi měla vše… perfektní život, perfektní rodinu.

Netušila tehdy, že může stačit jediný špatný pohyb, vložit svou důvěru do nesprávných rukou… a někdo může zradit a zabít… téměř.

***

V rohu malé bíle místnosti bez oken se krčila dívka s kaštanovými vlasy sepnutými v neupraveném ohonu. Jen tam tak seděla, skrčená a bez jediného pohybu již několik hodin. Oči měla zavřené, protože se bála toho, co by mohla vidět, a dělala, že neslyší ty bolestné výkřiky, které v ozvěně prostupovaly budovou, která se jí stala domovem, vězením… neznala nic jiného. Jen tento pokoj, dlouhou chodbu a tmavou místnost, kterou si všichni, co byli zavřeni v podobných pokojích, pamatovali jako tu, která jim způsobuje bolest a vyčerpání…

Znala jen tohle, nic jiného nikdy neviděla. Znala jen tohle, byl to její život… bezvýznamný život. Znala jen tohle, byla ráda, že nikdy nepoznala více, protože věděla, že jiné místnosti jsou určitě horší, že v některých se smrt stává živoucí bytostí.

Všechnu svou energii soustředila na to, aby neslyšela ty zmučené hlasy, které se ne a ne utišit. Snažila se si v mysli vybudovat vlastní svět, který je lepší než ten, ve kterém trávila všechen svůj život, který by byl krásný a barevný. Ale to pro ni bylo těžké, měla otupenou mysl a s ní i smysly… Bylo pro ni namáhavé myslet, vysilovalo jí to, když ani nikdy nebyla tam venku, nikdy neviděla, jak to tam vypadá. Vlastně ani nevěděla, jestli vůbec existuje něco jiného, ale v myšlenkách věřila, že musí být něco pro ty, kteří byli jiní něž ona, pro ty lepší, kterým přece musí být dovoleno žít jinak, než v bílých místnostech, protože takhle žije jen odpad, jako ona… něco, co nikdy nemělo existovat, něco, co není hodno vyjít ven mezi ty lepší…

A tak si představovala dál ty barvy, syté a zářivé, všechny tu vůně, které určitě musely být nádherné, to nejhezčí, co jí kdy bylo dovoleno cítit. V duchu slyšela různé tóny, představovala si ve své iluzi hudbu, ačkoli si nepamatovala, jestli ji někdy slyšela.

Po chvíli se na její tváři objevilo něco, co by se, byť jen vzdáleně, dalo přirovnat k úsměvu, který odhalil její zuby… ty, které by mohly být její největší zbraní, kdyby je jen dokázala použít k jejich účelu. Ovšem na to byla příliš oslabená a její smysly byly utlumeny na úroveň těch lidských.

Sledovala ty barvy ve své mysli, barvy, na které si vlastně ani nepamatovala… netušila, odkud je zná.

Přišlo jí to divné, protože všude, kde v této budově byla, viděla jen bílou, temně černou, zelenou, která v ní evokovala nepříjemný pocit, a stříbrnou z různých přístrojů.

Ty barvy neměla ráda, protože pro ni znamenaly tolik a zároveň nic, tuto budovu, místnost, ve které žila, pokud se to tak dalo nazvat.

Po nějaké době se opět lehce nadechla. Dezinfekce byla cítit všude ve vzduchu. Nesnášela tu vůni…

A v okolí centra, které se upírce stalo jak domovem, tak i vězením, se slunce přehouplo za obzor. Po slunečních paprscích zbyly jen pouhé nachové červánky, to denní světlo je alespoň na pár hodin pryč. Všechny okolní zvuky se pomalu tišily, některá zvířata se chystala ke spánku, některým tvorům teprve začínal den, ale pro lidi nastával večer a s ním noc.

Ale noc nebo den, komu na tom záleží… Subjekt číslo nula třináct nepoznala noc ani den, nepamatovala si to. Nepoznala slunce a jeho paprsky, znala pouze tlumené bílé světlo zářivek. V jejím životě se to nedělilo na dny a noci. Pro ni a mnoho ostatních existovaly pouze tři časové úseky, které se mezi sebou střídaly – klidné čekání v cele, bolest a čas jídla.

A právě to třetí se pro subjekty první skupiny s předčíslím nula blížilo – pro upíry.

V jedné z mnoha podzemních uliček a chodeb se rozsvítila světla a na konci ní se ozval tichý klapot podpatků. Za několik málo okamžiku se ozvalo tiché zapípání a dveře cely se neslyšně otevřely. Dovnitř vstoupila jedna ze specialistek, které měly na starost toto patro.

„Tak jak se máme, třináctko?“ zeptala se se smíchem té dívky, která se krčila v rohu. Nedostala odpověď, jak taky jinak. Upírka se jí bála.

„Stále omámená a neschopná, co? Jak taky jinak,“ odpověděla pracovnice sama sobě, když se na třináctku zadívala. Pohledem ji letmo zkontrolovala, důkladná prohlídka nebyla za potřebí.

„Je čas na jídlo,“ promluvila opět po chvíli znechuceným hlasem. Neschvalovala tento druh potravy, ať už krev byla vepřová nebo ne. Stále je to krev.

Kdyby to bylo podle ní, upálila by je... Ale nemohla.

Pomalu přešla k pravé zdi a na barvou označené čidlo přiložila levou ruku. Přístroj tiše zapípal, následně se bariéra odsunula a odkryla prostor, ve kterém stál bílý kelímek s rudou tekutinou uvnitř. S nechutí v obličeji ho položila před tu osůbku, která se neodvažovala ani dýchat, ani poděkovat. Byla jen ztuhlá strachy, zažila už tolik bolesti.

Třináctka po několika vteřinách vzhlédla, aby se ujistila, že ona už je pryč, že bolest nebude – pro dnešek. Když viděla, že její cela je prázdná, s úlevou na okamžik uvolněně zavřela oči.

Její pohled ulpěl na tom kelímku, ze kterého se linula vůně, které by jen těžko dokázala odolat. Natáhla k němu ruku a opatrně si ho přisunula blíže k nohám...

„Dej ty pracky pryč, hajzle!“ ozval se z konce chodby budovy podrážděný hlas. Třináctka sebou leknutím trhla, momentálně ji ani nenapadlo, že by měla jíst. Jen s rozšířenými zorničkami hleděla před sebe a hledala to nebezpečí.

Ale i kdyby přišlo, co by ona zmohla. Byla slabá, neschopná se schovat nebo se bránit. Jak smutné, že kdysi tak mocný predátor se bojí jen pouhého zvuku. Ovšem stále byla zvědavá.

Zvědavost je tak nebezpečná vlastnost... ovšem jen málokdo si to uvědomuje.

Ozvala se tupá rána a tiché vyjeknutí pod náporem bolesti, to už byla Třináctka těsně u průhledné bariéry a ostražitě sledovala tu vyříznutou scénu před sebou... jako zvíře zavřené v zoo.

Hlasité zvuky dupání vzpírající se dívky se blížily a když se nedobrovolně dostala až před Třináctku, rychle se na ni podívala a promluvila.

„Nepij to. Jsou v tom sajrajty jaké si nedokážeš představit. Nechutné drogy... Jen tě to omámí,“ sykla doufajíc, že to dotyčná slyšela. Třináctka jen tiše sledovala tu postavu před sebou. Její dlouhé zrzavé vlasy byly zapletené do neučesaného drdolu a odhalovaly její uši, které byly na koních prodloužené a zúžené do špičky. Po chvilince Třináctka přikývla.

„Sklapni!“ okřikl zrzku jeden z těch, kteří ji sem dovedli. Hned na to vyjekla bolestí a podlomily se jí nohy. Odtáhli ji bezvládnou pryč, za nějakou dobu se ozvalo tiché zapípání - zrzce přidělili číslo 702; předčíslo sedm bylo určeno míšencům...

A třináctka se ten den svého jídla nedotkla.

..::::..

>>

Subjekt 702 - věnovám kamarádce Míši :))

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třináctka - 1. kapitola: