Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třetí do páru 2. část

Třetí do páru 2. částVítejte u příběhu tří nadpřirozených přátel, které po letech opět svede dohromady jistá událost. Dojde zde k několika odhalením, ale jinak je to spíše taková oddechovka. Snad vás bude bavit a těším se na vaše reakce, děkuji. Chloe.xoxoxo

2. kapitola

Edward

Slunce se nad obzorem zářivě lesklo a zrovna tak i má pokožka. Nijak to však nevadilo, protože široko daleko nebyl nikdo, kdo by to mohl zahlédnout. Byl jsem sám uprostřed divočiny na Aljašce a lovil. Mé instinkty byli napnuté a zrovna tak celé mé tělo. Soustředil jsem se jen na jednu jedinou věc a tou byl lov.

Měl jsem na výběr hnedle z několika možností. U jezera, poměrně nedaleko byl medvěd a lovil tam ryby. V lese po mé pravici se páslo stádo losů, a aby toho nebylo málo, nad mou hlavou se vznášel orel. Ne, že by ptáci stáli za tu námahu, neboť v nich nebyl dostatek krve, ale byla zábava je lovit.

Hodnou chvíli jsem tedy jenom stál na místě a zvažoval své možnosti…

Nakonec to vyhrálo stádo losů. Přikradl jsem se k ni, zcela nepozorován a chystal se k útoku právě tak mrštnému, jako byl i můj nejoblíbenější zdroj potravy, a sice pumy. Ty se však nikde poblíž naneštěstí nevyskytovaly, takže jsem se musel spokojit s tímto početným stádem.

Užuž jsem se chystal vyskočit ze svého úkrytu a vrhnout se na hrdlo jednoho z nich, když v tom mi zazvonil telefon a celé stádo vyplašil. Ano, byl jsem rychlý. Mohl jsem je ještě dohnat, ale namísto toho jsem se jen rozplácl doprostřed mýtiny, odkud všichni ti losi utekli.

Bořil jsem se do mokré hlíny a snažil se vstát. Přitom jsem si z kapsy vytáhl telefon, jenž jsem v duchu stále tak trochu proklínal. Zvonil dokonce ještě teď a na displeji stálo jméno Bella. Nevěřil jsem vlastním očím, že se mi ozvala, ale současně jsem jí to nemohl nevzít.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji poté, co jsem hovor přijal.

„Že neuhádneš, na co se právě dívám?“

„Nejspíš neuhodnu,“ dal jsem jí za pravdu, protože mi to celé přišlo nanejvýš podivné. Nemluvil jsem s ní už celé věky a ona mi teď jenom tak zavolá, ani nepozdraví a namísto toho mi pokládá otázky, na které prostě nemohu znát odpověď.

„Pozvánka na sraz se střední školou ve Forks.“

„Vážně? Tak to bych teda neuhodl,“ konstatoval jsem suše.

„Sice ten tvůj tón o ledasčem vypovídá, ale podle mě by náhodou nebylo od věci se tam zase podívat, takže co na to říkáš?“

„Že jsem ještě nikdy na žádném takovém srazu nebyl a ani teď k tomu nevidím jediný důvod.“

„Ani kvůli mně ne?“ zeptala se a já zatajil dech, protože mi ta otázka nepřipadala moc fér.

„Zapomínáš, že nestárnu? Je to trochu ošemetný někde se takhle ukazovat,“ vymlouval jsem se.

„Je to sraz jen po pěti letech, Edwarde. To by se přece dalo nějak narafičit, ne? Alice tě trochu přepudruje a nastrojí tak, aby nikdo nepoznal, že je ti stále sedmnáct.“

„Tobě taky, ne? Trocha opatrnosti by ti neublížila.“

„Jo, ale já vypadám jako člověk o něco víc než ty, nemyslíš?“

„Těžko říct, dlouho jsem tě neviděl.“

„Vidíš? Další důvod, proč tam jet, protože pak mě uvidíš v celé mé kráse.“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ váhal jsem stále.

„Ty vždycky moc přemýšlíš, Edwarde.“

„To proto, že mám super-extra-multi-výkonný mozek a byla by škoda ho nevyužívat,“ oponoval jsem jí a přesně přitom odříkal to, co mi již dříve tolikrát sama vytýkala, když si ze mě chtěla utahovat.

Přitom jsem se ale přistihl, že nad tím v duchu skutečně přemýšlím a zvažuji, že bych do Forks opravdu jel.

Sice je pravda, že jsem tam prožil nejlepší léta svého jinak k uzoufání dlouhého a nudného života. Navíc pět let není zase tolik, takže by si nejspíš opravdu nikdo nevšiml, že jsem za tu dobu nezestárl ani o den, zatímco na příštím srazu po deseti letech by tomu bylo už jinak a tak bych nejspíš měl využít příležitost setkat se se starými známými. Ale je to vážně dobrý nápad? Ne všechny mé vzpomínky na Forks jsou totiž hezké. Některé i dost bolí.

„To tedy máš,“ rozesmála se. „Ale teď mluvme chvíli vážně. Hrozně moc ráda bych tam viděla tebe i tvůj mozek.“

„Proč?“

„Co prosím?“ Nejspíš nechápala, co je to za otázku, ale já se prostě musel zeptat.

„Myslím proč teď. Neukázala ses totiž ani na mé oslavě narozenin a to se letos Alice vážně vyznamenala,“ vyčetl jsem jí, ale jen lehce.

„Vždyť víš, že společnost upírů moc nevyhledávám.“

„Je to moje rodina, Bello.“

„No a? Skoro je neznám,“ namítala, přestože to nebyla tak docela pravda. Znala je moc dobře.

„Fajn, tak mi dovol ti připomenout, že seš taky upírka,“ předhodil jsem jí tu do očí bijící ironii.

„Jen napůl. To se skoro nepočítá a vůbec, kvůli tomu ti přece nevolám, takže co bude? Přijdeš?“

„Promyslím si to,“ nedokázal jsem jí to hned slíbit.

„Fajn, tak si teda dělej drahoty,“ řekla mi stejným stylem jako před chvílí já jí a úplně jsem v duchu viděl, jak u toho kroutí očima, což mě pobavilo. I když současně je mi samozřejmě líto, že se cítí dotčená, že jsem ihned neskočil po příležitosti znovu se s ní vidět, ale já si skutečně nebyl jistý tím, že je to to co chci.

***

Jacob

Hleděl jsem na malou obdélníčkovou pozvánku na školní sraz, konající se na Forkské střední a přemýšlel nad minulostí. Uplynulo už pět let od doby, co jsem naposledy viděl svého nejlepšího kamaráda a bývalou přítelkyni. Po celou dobu studií jsme byli prakticky nerozluční a nezměnilo se to ani poté, co jsem objevil svou vlčí podstatu, nebo když jsme se s Bellou dali dohromady, což obvykle přátelství poněkud naruší. U nás to tak ale nebylo. I když Edwardovi na Belle záleželo trochu víc, než by mělo, nikdy by se o nic nepokusil. Byl to zkrátka dobrý kamarád.

Vše se pokazilo až ve chvíli, kdy jsem Belle zlomil srdce. Poté se totiž rozhodla opustit město. I když k tomu samozřejmě měla víc důvodů, než jen mě. Potíž je, že se na mě Edward naštval za to, že jsem jí ublížil a v podstatě i vyhnal z města, což si prostě nenechal vymluvit a i když jsme si to posléze vyříkali, nic už nebylo jako předtím a od doby, co se jeho rodina byla nucena odstěhovat z města, taktéž krátce po maturitě, se mi už víckrát neozval. Z toho se dalo ledacos vyvodit…

Jako bych to svými myšlenkami snad přivolal, v kuchyni se mi rozdrnčel mobilní telefon. Rozběhl jsem se tam, abych to mohl zvednout, ale když jsem uviděl, kdo mi to volá, zarazil jsem se. Málem už bych zapomněl, že jsem k jejímu telefonnímu číslu měl nahranou také naší společnou fotografii a nebylo mi moc příjemné dívat se na ni, natož s ní mluvit, což by jistě následovalo, kdybych jí to byl vzal.

„Co stalo?“ ptal se mě otec. „Odkdy seš jeden z těch, co neberou telefony?“

„To je Bella,“ vysvětlil jsem mu nepříliš ochotně.

„A?“

„Co a?“

„Proč jsi jí to nezvedl?“

„Protože se to teď moc nehodí.“

„Není od tebe slušné ji ignorovat. Měl bys jí ihned zavolat zpátky,“ poučoval mě a na první pohled bylo jasné, co si o tomhle mém zbabělém chování vlastně myslí.

„Tak jo,“ ustoupil jsem pod tíhou jeho pohledu, neboť i když jsem už dospělý, pořád je pro mě určitou autoritou.

Před ním jsem s ní ale rozhodně mluvit nehodlal, takže jsem se spolu s telefonem zavřel u sebe v pokoji a přejel prstem po dotykovém displeji, abych opětovně vytočil její číslo z předtím zmeškaného hovoru.

„No, ahoj. To jsem ráda, že mi voláš zpátky,“ prohlásila hned na úvod, neboť mi to zvedla na druhé zazvonění a zněla přitom neuvěřitelně mile a vstřícně. Žádnou zapšklost jsem z ní tudíž necítil, i když by bezesporu na místě byla.

„Byl jsem poněkud překvapený, žes volala.“

„Rozumím, ale asi víš proč tomu tak je, ne?“

„Ve skutečnosti netuším, ale jsem upřímně zvědav.“

„Jde o ten školní sraz. Chystám se přijet do Forks a bez tebe by to tam nebylo ono, tak se chci ujistit, že na něj taky dorazíš.“

„Na školní sraz?“ zopakoval jsem po ní nejistě.

„Copak jsi nedostal pozvánku?“

„Musela se ztratit v poště.“

Fakt nevím, proč jsem jí hned takhle úvodem začal lhát, ale nějak jsem si nedovedl představit, že tam půjdu a to ani předtím, než se mě v podstatě pokusila varovat, že se tam taky objeví, což je něco, s čím jsem rozhodně nepočítal.

„Aha.“

„A jak se ti vůbec vede?“

„Dobře, jo, celkem to jde. Žiju teď v Los Angeles,“ odpověděla mi lehce rozpačitě.

„Takže dobýváš Hollywood?“

„Dá se říct. Stala se ze mě vášnivá sběratelka autogramů od celebrit, co navštíví můj podnik.“

„A co s nimi děláš pak?“

„Věším si je na stěnu, aby ke mně přilákali další a další zákazníky. To víš, kšeft je kšeft a takováhle reklama je k nezaplacení.“

„Co slunce? Nedělá ti problémy?“

„Netřpytím se, pokud ti jde o tohle.“

„Tak to jsem rád.“

„To víš, jasná výhoda nás polo upírů. Můžeme žít kdekoli na světě a luminiscence nás netrápí. Sice se nikdy tak docela neopálíme, ale to je malá cena za všechny ty ostatní výhody.“

Trochu jsem se tomu jejímu plácání zasmál, protože to dělala vždy, když byla nervózní a tohle mě tedy přesvědčilo o tom, že v tom nejsem tak docela sám, což byla opravdu neskutečná úleva.

„Je to už doba, co?“ poznamenala vzápětí lehce nostalgicky.

„To tedy,“ nemohl jsem nesouhlasit. „Na rozdíl ode mě jsi ale věděla, kde jsem. Stačilo kdykoli zvednout telefon, nebo sem přijet.“

„Ty ses taky neozval,“ hlesla na svou obranu.

„Byl jsem teď často mimo signál.“

„Jo, to známe to tvoje mimo signál,“ nenechala se tak lehce uchlácholit. „Ale na tom nezáleží. Fakt moc stojím o to, abychom se zase všichni sešli a společně si zavzpomínali na staré dobré časy.“

„Nebyly jen dobré.“

„Co bylo, bylo. To už řešit nemusíme.“

„Tak potom dobře. Přijdu tam moc rád,“ souhlasil jsem, přestože jsem si byl velice dobře vědom toho, že bychom je řešit rozhodně měli.

„Paráda. Nejspíš dorazím už v pátek, co si dát společně oběd, nebo tak?“

„To bych rád,“ uvolil jsem se.

„Dám ještě vědět, v kolik přiletím. Zvedneš mi to tentokrát?“

„Rozhodně se o to budu snažit.“ Přikývl jsem, přestože to samozřejmě nemohla vidět.

Krátce na to jsme se rozloučili a já, ačkoli jsem si tím stále nebyl úplně jistý, jsem byl náhle rád, že ji znovu uvidím. Třeba si tak konečně budeme moci vyjasnit pár věcí. A to nikdy není na škodu. 

 

***

Edward

Když jsem posléze dorazil do našeho domu, kde poblíž Denaly v současné době přebýváme s celou rodinou, okamžitě se ke mně přihnala Alice. Nadšeně poskakovala jako malá gazela a v hlavě jí bezustání běhali nejrůznější způsoby, jak mě za pomoci make-upu namaskovat tak, abych vypadal o něco málo starší, což znamená jediné, a sice že v jedné ze svých vizích viděla, že mi Bella zavolala.

„Školní sraz, Edwarde. A s Bellou, to je naprosto úžasná zpráva,“ spustila natěšeně.

„Ale já se ještě nerozhodl, že tam pojedu,“ namítl jsem.

„Jenže ty musíš.“ Zděsila se při pomyšlení, že bych se na to taky mohl vykašlat.

„Říká kdo?“

„No přeci já a neboj, namaskuju tě a nikdo nic nepozná.“

„O to mi nejde.“

„A přesto jsi to použil jako výmluvu.“

„Nepotřebuju výmluvu k tomu, abych nejel na nějakej trapnej školní sraz. Vždyť už chodím na další střední školu. Co prostě nechat minulost za sebou?“

„Edwarde, jeď tam. Ona tě evidentně chce vidět, jinak by ti přeci nevolala.“

„Neviděl jsem ji pět let a bylo mi fajn. Nemám potřebu začít znovu jitřit staré rány.“

„Já vím, že seš tak trochu věčně nevyslyšený otrok lásky k Isabelle Swanové, ale třeba se to změní, když tam pojedeš? Určitě už jí zlomené srdce netrápí a mohlo by vám to klapnout.“

„Viděla jsi snad něco takového?“

„Ne,“ přiznala neochotně. „Ale to proto, že ses ještě pořád k ničemu nerozhoupal. Pak by se mi třeba mé třetí oko rozjasnilo.“

„A třeba taky ne. Zvlášť, pokud se do toho opět připlete Jake a věř mi, že ten si nenechá ujít příležitost ji znovu vidět, na to být věštec nemusím.“

„Podívej, já to chápu. Byli jste kamarádi, oběma se vám líbila, ale on měl prostě víc štěstí než ty, což nutně neznamená, že tomu tak bude i dnes. Časy se mění a lidi taky.“

„No jasně a třeba se Bella změnila natolik, že už o ní pohledem ani nezavadím, až se o tom přesvědčím, že?“

„Možná. Úplně vyloučené to není,“ připustila tu možnost, přestože moc dobře věděla, jak to s upířími city je, jakmile je jednou pocítíme, už to prostě nelze vzít zpátky.

Asi i proto jsem na ni upřel značně pochybovačný pohled, ale to ji samozřejmě z míry ani trochu nevyvedlo…

Pořád si vedla svojí a to dnem i nocí. A jak dny pomalu plynuly a čas našeho setkání se rapidně přiblížil, začínal jsem pomalu tát pod jejím nátlakem jako sníh s příchodem léta a nakonec jsem souhlasil.


Tak jo, snad se vám bude tato kapitolka líbit a zanecháte mi koment. I když samozřejmě vím, že jde o poněkud jednodušší povídku...

Chloe.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Třetí do páru 2. část:

 1
1. Zvedavka
09.01.2020 [17:43]

Jen tak dál Emoticon Emoticon Emoticon Kolik to asi bude mít kapitol? Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!