Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trest - 7. část

kris


Trest - 7. částA máme tu další díl, který jsem dopsala dneska ve škole... Dneska nese název MOŽNOSTI.
Kdo nám na Edwarda čeká? A jak se s jeho rozhodnutím vyrovná Bella? To najdete v této části... :)

   Před domem na mě čekala Alice a její výraz mě skoro donutil se přikrčit.
„Co se děje?“zeptal jsem se jí a nevěděl jsem, co čekat. Její myšlenky byly plné hněvu a míhaly se neuvěřitelnou rychlostí.
„Ty se mě ptáš, co se děje? Co se děje? To nemáš lepší reakci, než co se děje?“rozkřikla se na mě a já začal před ní couvat. „Samozřejmě, že ji nemáš. Ty máš jen blbý otázky, na který si i blbě odpovídáš!“
„O čem to mluvíš?“ptal jsem se dál, netušil jsem, co mi chce říct.
„O tomhle!“vykřikla a zaměřila se na jednu vizi, kterou měla před chvílí.
Objímal jsem vzlykající Bellu ve sněhu, pak zvedla hlavu a po chvíli mě políbila. Po polibku se na mě dívala zmateně a pak zašeptala, „Promiň,“ a utekla. Volal jsem na ní, aby se vrátila, ale nakonec jsem tam zůstal stát sám.
„No? Co mi k tomu řekneš?“ptala se dál útočným tónem.
„Že to bylo úžasné?“zamumlal jsem rozpačitě.
„Úžasné!“vykřikla ironicky. „To mě těší, že se ti to tak líbilo.“pokračovala ve stejném tónu. „To jsem fakt moc ráda, ani nevíš jak.“
„Tak co je za problém? Ještě jsem ho nepochopil. Co se ti nelíbí?“ptal jsem se tentokrát já a byl jsem víc a víc podrážděný.
„Co mám za problém? Tohle!“vykřikla a přehrála mi svou další vizi.
   Stál jsem před Bellou v jejím pokoji a dívali jsme se na sebe.
„Bello, musíme si promluvit.“začal jsem diplomaticky.
„Tak mluv.“vyzvala mě.
„Nevím, co se to tam na tom hřebenu stalo, ale už se to nesmí opakovat.“prohlásil jsem a její tvář se stáhla do bolestivé grimasy.
„Proč ne?“zeptala se a do hlasu se jí místo bolesti vkrádal vztek.
„Protože by to změnilo všechno a to si nemůžeme dovolit. Musím provádět tvůj výcvik, a kdyby mezi námi něco bylo, ani jeden z nás by se na něj nesoustředil.“vysvětlil jsem.
„Ale to mě nezajímá. Copak jsem někdy souhlasila s výcvikem? To se mě nikdo v tomhle podělanym domě nikdy nezeptá, co chci?“rozkřičela se na mě a měla na to plné právo. „Ne, neodpovídej mi, je mi jasný, že se nezeptá. Víš co? Odejdi, vypadni z mého pokoje a nejlíp i ze života, nebo co to teď vlastně je!“dodala a otočila se ke mně zády.
„Jak chceš. Je mi to líto.“zamumlal jsem a odešel jsem.
   Bella stála na stejném místě a zadívala se na malbu pověšenou na zdi. Znovu měla na tváři ten výraz ublíženého ptáčete, které je zmatené a neví, co bude dál, protože nevidí východisko. Když vtom se její výraz změnil, už nebyl ublížený, najednou v něm bylo rozhodnutí. Nešťastně se usmála, otočila se od obrazu a vyskočila z okna. Běžela lesem, až doběhla k městu, kde se vrhla na prvního člověka, kterého uviděla. Lovila dál, až pod jejíma nohama leželo několik těl. Nijak se o ně nezajímala a nechala je tam ležet, pak se přesunula dál. Vešla do tmavé putiky a byla v ní za hvězdu, všichni muži ji obdivovali a zvali na drinky. Dlouho to nevydržela a zaútočila i tam. Za pár minut se na zemi povalovalo množství mrtvol, když vtom se jí za zády ozval zvuk otvírajících se dveří. Jimi prošel dovnitř Samuel s Marianou.
„Podívejme se, co to tu máme. Naše drahá Bella. Bello, to ti maminka neříkala, že se s jídlem čeká na ostatní?“pokáral ji, ale Bella na tu poznámku  nereagovala.
„Samueli.“oslovila ho tiše Mariana.
„Já vím, já vím.“odpověděl jí tiše, ale jeho pohled setrvával na Belle. „Tak Maličká, co ty tady?“
„Stojim a neříkej mi Maličká.“zaprskala na něj.
„Dobře. Tak tedy Bello, co ti ty ovce udělaly, že musely zaplatit bezcennými životy?“ptal se dál a do hlasu se mu vkrádala hraná shovívavost.
„Dýchali, žili.“vyjmenovávala tiše.
„Takže klasika. Víš, že za takové obžerství bývá tradičně nějaký trest? Většinou to bývá trest smrti, protože nám hrozilo odhalení.“oznámil jí a v hlase po shovívavosti už nebylo stopy, bylo to jen suché konstatování..
„Tak ať.“zamumlala lhostejně.
„Ale tebe by bylo škoda. Mariano, pošli sem uklízeče a na okraj města taky. Ať to uklidí a zahladí stopy.“rozkázal.
„Dobře.“souhlasila Mariana a odešla ven.
„Bello, Bello. Přijít o tebe by bylo mrhání. Edward je neschopný, když na tebe nedohlédl a o ostatních Cullenových nemluvě. Pojď, odvedu tě k sobě a tvůj výcvik dokončím sám. Edwarda a ostatní nechám potrestat, možná bych na ně tento masakr mohl svést.“zamyslel se. „To je krásná myšlenka, asi ji provedu.“pousmál se krutým úsměvem. „No nic, spolu bychom toho mohli dosáhnout daleko více, než bys dosáhla s nimi.“dodal a úsměv už nebyl krutý, teď byl nadšený.
„Dobře.“odpověděla mu Bella tiše a nechala se od něj odvést do jeho baru.
„To není všechno.“promluvila po chvíli Alice a ukázala mi další část vize.
   Všichni kromě Belly jsme seděli na pohovkách v obýváku, naše tváře byly zachmuřené a Esme vzlykala.
„Měli jsme tu být, měli jsme jí naslouchat a vyjít jí v některých věcech vstříc. Tohle se prostě nemělo stát.“naříkala.
„Nemělo, ale i tak se stalo, Esme. Teď už je pozdě to změnit.“řekla jí tiše Rosalie.
„Co se stalo, stalo se.“ozval se od dveří blahosklonně Samuel. „A vy za to zaplatíte, zejména Edward. Edwarde Cullene, zprotivil ses našim zákonům a nedodržel jsi podmínku propuštění na svobodu. Tvůj život právě propadl peklu.“oznámil.
„To ne!“vykřikla Esme. Všichni jsme vstali ze svých míst a celá rodina se mi postavila po boku k obraně.
„Oh, jak dojemné. Celá rodina pro tebe zemře, jak chcete.“vysmál se nám a dal znamení k útoku. V našem obýváku se strhla vřava, jak jsme se bránili, ale neměli jsme šanci, bylo jich víc než nás. Za několik minut bylo po všem, venku na zahradě hořel oheň a vedle něho zbyli jako poslední Alice s Jasperem, které drželo několik upírů. „Věděl jsem, že budeš jednou má.“zašeptal Samuel Alici do ucha.
A tím vize skončila.
„Uvědomuješ si, jakej jsi sobec? Odsoudíš tím všechny!“zakřičela a se vzlykotem mi bušila pěstmi do hrudi. Tiše jsem ji objal a nechal ji vyvzlykat se.
„Uvědomuju si to a je mi to líto. Ale jestli to chceme změnit, poraď mi, jak se zachovat správně.“požádal jsem ji tiše.
„Nech ji mluvit jako první.“navrhla.
„Dobře, nechám ji mluvit jako první.“prohlásil jsem dle její rady, v tu chvíli se jí oči zalily mléčnou blanou a dostala novou vizi.
Stáli jsme v jejím pokoji úplně stejně jako v první vizi.
„Bello, měli bychom si promluvit o tom, co se stalo.“začal jsem.
„To já taky, protože nemam páru o tom, co se vůbec stalo.“reagovala a v jejím hlase se ozývala zmatenost. „Poslední dobou nechápu vůbec nic.“dodala tiše. „Vše je najednou tak komplikované. Nelíbí se mi to.“
„Tak to jsme dva. Nechápu, jak k tomu mohlo dojít.“zamumlal jsem rozpačitě.
„To je fajn, ale co s tím budeme dělat?“položila základní otázku.
„Máš nějaký návrhy?“zeptal jsem se jí.
„Ne. A ty?“opáčila.
„Ne, ale myslím, že existují dvě možnosti. První je zapomenout na to a snažit se fungovat dál jako přátelé. Druhou pak je si spolu něco začít.“zamyslel jsem se.
„Volím první možnost.“zamumlala nejistě.
„Pak tedy využijeme první možnost.“rozhodl jsem za oba.
„Fajn.“odsekla mi a na ústech vyloudila rozpačitý úsměv tolik podobný tomu mému.
A tím vize skončila.
„Uf, tahle vize je mnohem lepší.“oddechla si Alice. „Takže nezapomeň, jak to má být a nic neměň. Takhle to pro teď bude nejlepší.“
„Rozkaz, madam.“zasalutoval jsem, abych odlehčil situaci, ale uvnitř mě se usadil nepříjemný pocit, že nechci, aby se cokoliv z toho stalo.
„Ani na to nemysli, Edwarde. Snažila jsem se vidět všechno, co je možný a věř mi, že tohle je ta nejlepší možnost. Když to uděláš jinak, zničíš všechny. A to přeci nechceš.“vytkla mi jemněji.
„Nechci, to víš moc dobře, Alice.“odpověděl jsem jí mrtvě.
„Tak vidíš. Dej tomu všemu čas, třeba se to všechno časem změní. Teď udělej to, co jsem ti ukázala, že máš udělat.“rozkázala mi a bez jediného dalšího pohledu odtančila do lesa. Zůstal jsem tam stát sám se svými myšlenkami, protože v domě nikdo kromě Belly nebyl. Najednou se mi do toho domu, který nazývám domovem, nechtělo, nechtělo se mi splnit vizi, chtělo se mi tu jen stát a nepřemýšlet nad tím vším. Chtělo se mi tu zůstat stát jako kámen, kterým vlastně jsem. Ale nemohl jsem, musel jsem splnit úkol a zachránit tak celou rodinu.
   Po pár minutách, které mi přišly nekonečné, jsem konečně vešel do domu. Ihned jsem zamířil k pokoji, který byl Belly. Když jsem před ním stanul, lehce jsem zaklepal na dveře od jejího království a má touha to nechat být rostla.
„Dále.“ozvalo se zpoza dveří a já stiskl kliku. Dveře se otevřely a já vešel do pokoje. Pokoj byl příjemně vymalován světlou fialovou barvou, ve středu místnosti byla černá sedačka jako ve všech místnostech, přímo před ní byla na zdi pověšená velká televize a kolem ní byly umístěny repráky, pod televizí byla na skřínce menší hi-fi věž a ve skřínce bylo pár cd. Přímo proti mně byla prosklená zeď s výhledem na zasněžený les. Na další zdi visel obraz tropické krajiny se zvířaty, pod ním byla menší knihovnička a vedle toho všeho byly dveře do šatny, ze které se prošlo do koupelny. Zatím tu neměla moc věcí, ale už v něm bylo jasné, co má ráda. Bella stála u okna a dívala se z něj ven do krajiny, byla zamlklá. Ale když jsem vešel, otočila se ke mně a stanula na místě z Aliciny vize, přímo před obrazem.
„Bello, měli bychom si promluvit o tom, co se stalo.“začal jsem, když jsem k ní přišel blíž.
„To já taky, protože nemam páru o tom, co se vůbec stalo.“reagovala a v jejím hlase se ozývala zmatenost. „Poslední dobou nechápu vůbec nic.“dodala tiše. „Vše je najednou tak komplikované. Nelíbí se mi to.“zamračila se a mezi očima se jí objevila malinká vráska, jak stáhla obočí k sobě. Nevím proč, ale přál jsem ji vyhladit, nechtěl jsem, aby se mračila.
„Tak to jsme dva. Nechápu, jak k tomu mohlo dojít.“zamumlal jsem rozpačitě.
„To je fajn, ale co s tím budeme dělat?“položila základní otázku, na kterou jsem čekal.
„Máš nějaký návrhy?“zeptal jsem se jí stejně jako ve vizi.
„Ne. A ty?“opáčila a dál se mračila.
„Ne, ale myslím, že existují dvě možnosti. První je zapomenout na to a snažit se fungovat dál jako přátelé. Druhou pak je si spolu něco začít.“zamyslel jsem se.
„Volím první možnost.“zamumlala nejistě.
„Pak tedy využijeme první možnost.“rozhodl jsem za oba.
„Fajn.“odsekla mi a na ústech vyloudila rozpačitý úsměv tolik podobný tomu mému. Zůstali jsme tak chvíli stát a rozpačitě se na sebe dívali. Věděl jsem, že tak to má být, že tak to je jedině správně, ale nepřipadalo mi to tak a nechápal jsem proč. Alicina vize se vyplnila přesně tak, jak chtěla, ale hluboko ve mně si něco přálo, aby to dopadlo úplně jinak.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Trest - 7. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!