Je tu další díl nejtrapnější parodie všech dob!
21.02.2010 (09:30) • AnneCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1027×
Next
Byla jsem šťastná, že jsem o ruku nepřišla. Bohužel to odnesla ta pila. Dopadlo to tak, že křeslo mám pořád přirechtovaný k ruce a fotřík právě šroubuje sedadla z auta. No jo no, nějak se tam s tím křeslem musím dostat.
Střední ústav ve Fox měl studentů na zabití. Už jsem se rozloučila s představou cool borce na každým rohu. Je tam asi… eh… kolik mám v peněžence? Jo! Tři stovky ubohých lidí musících chodit do školy. Já tam budu mega atrakce a to ani nepočítám mé vždy přítomné křeslo…
Když jsem naházela všechny mý zmačkaný a samozřejmě značkový hadry do kontejneru, kterej nahrazoval skříň, šla jsem se na sebe juknout do zrcadla. Moje černý linky byly rozteklý a dredy… měla jsem je odrostlý až k pasu. Popravdě, ty dredy mám od toho, když mi matka škubala vlasy… spletla si moji hlavu s husou. No, od tý doby je mám zmuchlaný. Vzala jsem si nůžky a ušmikla je. Černá barva mi už taky odrostla, takže jsem vypadala jako normální holka – hnusná představa. Ještěže mi piercink v uchu a v obočí zůstává. A to ani nepočítám kérky.
Přemýšlela jsem, jestli se budu kámošit s těma zaostalýma břídilama tady… jestli přilezou sami… a to přilezou, tak mi to nedělá problém.
V noci jsem snad ani nespala. Normálně by mi vadilo mlácení deště na střechu, ale fotříkovo chrápání přehlušilo i moje prdy. Záviděla jsem mu, jak tak rychle usnul. Je to teprve hoďka, co se vrátil od sousedů s tou červenou lucernou u východu.
Když jsem se ráno probudila, viděla jsem jen tmu. Teprve po chvíli mi došlo, že mám přes hlavu deku. Vyskočila jsem z postele, ale zapomněla jsem na křeslo. Spadlo na mě v takové poloze, že být to křeslo chlap, tak nevím nevím. Snídaňka s Charlim byla tichá. Popřál mi mnoho štígra a ať si najdu nějakého borce. Odfrčel z domu první, asi se těšil, až zastřelí nějakého dealera. Ještě minutku jsem seděla na křesle a pak jsem se – i s křeslem šla nasockovat do auta. Při řazení to bylo trochu nepohodlné, ale jinak jsem tam dojela v pohodě.
Ústav šel najít lehko. K mému zděšení byl před naším barákem. Dojela jsem autem na parkoviště, ale tam bylo plno. Musela jsem teda zaparkovat před domem a táhnout se s tím křeslem přes celý parkoviště. Konečně jsem se dostala do přijímací kanceláře, kde na mě čekala babka s red vlasma.
„Zdarec, jsem Isák Newton… teda Swan," řekla jsem ve dveřích. Jestli mají všechny dveře tak mini, s křeslem se nedostanu do školy – krásná představa.
„No jasně, dcera Charlieho bejvalky. Pamatuju si tě, pracovala jsem na poště a ty jsi každý rok přicházela v tom balíku...,“ vzpomínala. Teď už vím… paní Kopanová.
„Jo no, to jsem já,“ řekla jsem a snažila se otočit kolem své osy. „Pitomé křeslo!“ zavrčela jsem na toho parchanta, co mě pořád blokoval.
„Tak, tady máš papíry…,“ řekla ale já ji přerušila.
„Papíry? To jako na jointy? Teda, díky, sháněla jsem je!“ děkovala jsem.
„Ne, to ne! Ty dáš podepsat od učitelů a pak je sem dotáhneš!“ žvanila. Chjo… Místo toho, abych z toho měla užitek budu ten matroš tahat učitelum…
„Jasně…,“ řekla jsem sklesle a s křeslem a s papírama táhla do školy.
Všichni si mě prohlíželi, než jim zrak spočinul na křesle. Majetnicky jsem si ho přitáhla. To je moje! Před třídou jsem si hodila mou seksy koženou bundu na věšák a šla do zadní lavice. Odhodila jsem židli a sedla si na křeslo. Před tím jsem ještě dala podepsat jednomu plešatýmu chlápkovi… myslím, že se jmenoval jménem Sado a příjmením Maso. Dal mi papír s věcma, který bych měla číst. Naštěstí do byla dobrá témata… ty jsem měla přečtené do jednoho. Třeba Romeo zbouchl Julii či Anna ze Zeleného bordelu. Jako vždycky jsem jeho výklad nevnímala. Z toho papírku jsem si udělala cígo a nenápadně hulila pod stolem. Když jsem dokouřila, začala jsem si dělat starosti, co budu dělat. Naštěstí zazvonilo, tak jsem si dala křeslo na záda a chtěla odejít.
„Hej, ta jsi Isák Swanová, viď?“ zeptal se divnej kluk se zhulenejma očima.
„Bela,“ opravila jsem ho.
„Kde máš další mučírnu?“
„Ehm, myslím, že mám Oblečenku. Budova číslo... hej, co je tohle?“ ptala jsem se. Ve škole jsem se učila čísla jenom do pětky…
„To je šest… já jdu do čtyřky, ukážu ti cestu. Jo, a jsem Erik,“ dodal.
„Diky,“ usmála jsem se.
„Proč si táhneš to křeslo?“ zeptal se před budovou s tím divným číslem. Rychle jsem vymýšlela lež.
„Eh… po včerejším sexu mě bolí zadek a ty školní židle jsou moc tvrdý,“ vypadlo ze mě.
„Chápu, taky by se mi hodilo. Mike je divoch,“ řekl a pohladil si zadek.
<< Moje články >>
Autor: AnneCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Trapná parodie 3. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!