Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trable s dvojníkem - 10. kapitola - Hostitel a nebo host, tajností už bylo dost!

30.06.2011 (11:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2012×

Londýn

Bella se vyspala nad očekávání dobře. Jako by najednou vědomí, že Edward je na dosah, že jsou ve stejné zemi, i když on je někde na tajném kouzelnickém hradě ve Skotsku a ona tady v Londýně, stačilo k tomu, aby si byla jistá, že stačí jen málo a budou zase spolu. Jako by fakt, že má kouzelnou hůlku a že ji UMÍ používat, jí dodávalo jistoty a sebevědomí. A navíc, Jake dodržel slovo a skutečně „byl hodný“, dokonce ani moc nechrápal. Vzhledem k tomu, jakou oplýval stabilně tělesnou teplotou, ani nepotřeboval přikrývku, a tak se Bella vděčně zabalila do té jediné, sešívané, mnohobarevné, schoulila se do klubíčka a usnula, jako když ji do vody hodí. A když se ráno probudila přitulená k Jakeově sálající siluetě, ani jí to moc nevadilo. Připadalo jí to, spíš jako by se tiskla ke kachlovým kamnům.

Pomalu se odtáhla, protáhla se, zívla a odhodlala se vstát. Zrovna se soukala z postele ven, když se ozvalo mohutné zaklepání na dveře. Vyděšeně nadskočila a zacloumala svým osobním ohřívadlem.

„Jakeu! Jakeu, vstávej a šup do vlčí kůže. Někdo je za dveřma, takhle tě nesmějí vidět!“ Ještě jednou zatřásla Jacobovi ramenem a ke dveřím houkla jen: „Moment, nejsem oblečená!“

„Počkám dole,“ ozval se Hagridův hlas a pak těžké kroky po schodech dolů.

„Tak vstávej už,“ dál Bella cloumala Jakem, který vypadal pořád ještě tak mimo, že Šípková Růženka by proti němu byla jako na speedu.

„Tati?“ zamumlal rozespale Jake a Bella se zarazila. „Já ti dám tati,“ zasyčela. „Buď zticha, kdyby tě někdo slyšel, co si pomyslí o tom, že se z mého pokoje ozývá baryton?“

„Já jsem v žádném baru nebyl,“ ohradil se Jake. „A nemám barový tón.“

Bella jen otráveně zvedla oči v sloup a zamumlala něco o blahoslavených chudých duchem.

„Co bude k snídani?“ zajímal se Jacob.

„Možná ti Hagrid přinesl nějakou tu chcíplou fretku, co s nimi krmil Klofana,“ opáčila Bella vztekle.

„Připomeň mi, proč se s tebou kamarádím,“ zavrčel dotčeně Jacob a hrabal se z postele. „Fretku, brrrr,“ otřásl se a zvedl se mu žaludek, „tu si nech, na syrové maso si nepotrpím,“ prohlásil a zašklebil se.

„Uvidíme,“ odsunula to stranou Bella. „Přinejhorším ti pak něco koupím jinde. A dělej, než nám Hagrid uteče!“ Zmizela do koupelny, a když se vrátila, seděl uprostřed pokoje rudohnědý vlk a podával jí pac. Zašklebila se, přetáhla ho ručníkem a honem začala do kufru házet svoje i Jakeovy věci. Za chvíli už oba sbíhali po schodech do výčepu.

„Dobré ráno,“ pozdravila Toma a Hagrida. Nikdo jiný tam teď po ránu nebyl. Tom se v odpověď jen zamračil a něco zavrčel, ale Hagrid roztáhl pusu do potěšeného úsměvu, který ale směřoval spíš k tomu chlupatému monstru, co se drželo Belle v patách, než jí samotné.

„Pojďte si dát snídani,“ zahlaholil radostně a zval je ke stolu. A Bella vykulila oči. Stůl vypadal jako z pohádky Ubrousku, prostři se! Přetékal jídlem všeho druhu. Bochník chleba, houstičky, croissanty, koblihy, smažená vajíčka se slaninou, párečky, mísa s ovesnou kaší, lívance, javorový sirup, máslo, med a borůvková marmeláda, krájená šunka, konvice s čajem, mlékem i kávou – najedl by se regiment.

„No páni,“ zírala na to jako blázen. „To mám všechno sníst? Vždyť budu jak otesánek!“

„Já si dám přece taky,“ uculil se Hagrid. „A co dáme Blackovi?“ zajímal se. „Psí jídlo Tom nevede,“ řekl starostlivě, „ale možná kus flákoty, ze který bude vařit k obědu guláš, by postrádat moh,“ navrhl a ani si nevšiml, jak se „Black“ otřásl a vyděšeně kníkl.

„Myslím, že by mu vajíčka se slaninou chutnat mohla,“ řekla Bella váhavě a Black nadšeně vyplázl jazyk a přikývl.

„Hele,“ podivil se Hagrid. „Ten pes vypadá, jako by ti rozuměl!“

„A nebo,“ zamračila se Bella, „mu bude stačit ovesná kaše!“ A nepozorovaně Jakeovi naznačila gestem podříznutý krk. Ještě je prozradí! Jake si toho ale nevšímal a upíral na Hagrida psí pohled. A ten už vyměkle sesouval na jeden talíř všechnu tu šunku, párečky i vajíčka. Bella honem popadla dva plátky šunky a plácla si je na krajíc chleba, než to všechno zmizí v Jakeově bezedné tlamě.

„Domluvil sem vám bydlení,“ oznámil jí Hagrid, když zjihle sledoval, jak se Black futruje. „Tady v Londýně, u jmenovce tohodle krasavce. Nesměl sem vás tam vzít včera, poněvadž je to místo tajný,“ vysvětloval. „Ale dostal sem svolení vás přivýst, takže po snídani můžem vyrazit.“

„To je prima, Hagride,“ zrozpačitěla Bella, „Ale já bych dřív potřebovala na Příčnou ulici. Musím si vyměnit peníze, abych zaplatila Tomovi, a taky bych potřebovala ledacos nakoupit…“

„Tak zajdem nejdřív tam,“ souhlasil Hagrid. „A pak rovnou za Siriusem. Ale s Tomem si nelam hlavu, já to s ním vyřídím. A nevodmlouvej,“ zarazil ji, když viděl, že se nadechla a chce něco namítat.

Když se najedli, Hagrid je vyvedl výčepem na malý dvorek mezi zdmi, kde byla jen popelnice a trochu plevele.Tohle přece znám, uvědomila si Bella. A když začal tahat zpod kabátu růžový deštník, byla doma.

„Počkej,“ zastavila Hagrida. „Můžu já?“ Jacob – tedy Blacky – preventivně zmizel za prvním bezpečným rohem. Bella se na něj přes rameno vztekle ušklíbla a zkušebně mávla hůlkou, kterou vytáhla z batůžku.„Hou, hou… pomalu, děvče. Ještě tady začnou lítat žáby!“ brzdil ji Hagrid a zakryl si hlavu ohromnýma prackama.

„To zvládnu, věř mi!“ nejistě se snažila přesvědčit spíš sama sebe.Jen pokrčil rameny a poodstoupil. Bella odpočítala cihly na zdi nad popelnicí. „Jak to bylo… dvě nahoru a tři do strany?“ Zkusila zaklepat hůlkou, kterou vytáhla z batůžku, na jednu z cihel, ale nic se nestalo. Jake si odfrkl a Hagrid se už už nadechoval, že převezme otěže, ale Bella to nevzdala. „Ne. Tři nahoru a dvě do strany,“ rozhodla se. „Tak je to správně.“ Třikrát poklepala hůlkou na zeď.

A dál to bylo přesně, jako v té knížce o Kameni mudrců.

Cihla, které se dotkla, se uprostřed zatřásla a začala se kroutit, pak se objevila malá kulatá škvíra, rychle se rozšiřovala a za chvilku se už před nimi klenul dost velký průchod, aby se jím mohli protáhnout.

Bella omámeně vykročila do světa, který dosud znala jen z knížek a filmů, když vtom se jí smekla noha a ona zjistila, že klikatá ulička vydlážděná kulatými valouny je stejně kluzká jako náledí ve Forks. Vlčí hlas za ní se rozkuckal a Bella sama pro sebe tiše zaklela. Že tu psí potvoru nenechala doma, kruci?!

„Vítej na Příčný ulici,“ řekl Hagrid, když jí pomáhal vstát z hromady blýskavých kotlíků. Spousta z nich se ještě kutálela a skákala po ulici s rachotem, který jako fanfára ohlásil jejich královské entrée. Jake se za jedním obzvlášť neposedným pustil, po pár skocích ho dostihl a ulovil. Přihnal se zpátky, s kotlíkem hrdě v zubech, posadil se a zase dával pac. Na rozdíl od Belly to Hagrid nadšeně ocenil a poplácal Jakea pochvalně po hlavě, až se mu rozezvonilo v uších a málem hubou cvakl o chodník. Dobře ti tak, vlezdoprdelko, pomyslela si škodolibě Bella. Jenže teď se bude muset nějak posbírat to nádobí.

„Moc se omlouvám,“ rudla před prodavačkou, která se vynořila z krámku s nápisem Kotlíky všech velikostí - měděné, mosazné, cínové, stříbrné - samomíchací – skládací. „Hned to srovnám. Blacku, pusť ten kotlík!“

„Ale co bys rovnala?“ divila se prodavačka, mávla hůlkou a kotlíky samy naskákaly zase do srovnaných sloupků podle velikosti. „Asi nejsi zdejší, viď?“ pokývala hlavou. „Kam ji vedeš, Hagride?“

„Je turistka, z Ameriky,“ objasňoval Hagrid. „A jdeme ke Gringottům směnit peníze.“

„Tak dobře pořiďte,“ popřála jim a pak už Hagrid Bellu, následovanou Jakem, vedl ulicí dál, kolem lékárny, Mžourova, kde za výlohou pospávali dva výrečkové, jedna sova pálená a tři sovice sněžní, kolem výlohy s košťaty a obchodu paní Malkinové.

„A jsme tu,“ zastavil Hagrid před budovou z bílého kamene se stříbrnými vstupními dveřmi. „Myslím, že Black bude muset zůstat venku,“ řekl rozpačitě Belle. Pak se k ní naklonil a tajuplně šeptal, až se skoro třásla okna: „Skřeti nemaj rádi psy, víš? Jenom k jídlu.“

Bella přitom sledovala Jacobův výraz. Krčil čelo a napínal uši, aby slyšel. Jakmile uslyšel, že by se mohl stát dnešním hlavním chodem oběda ředitele banky, vytřeštil oči, stáhl ocas mezi nohy a začal hledat, kde nechal tesař díru – pro útěk.

„Co se dá dělat,“ pokrčila Bella rameny. „Zůstaň, Blacku. Hodnej pejsek,“ pochválila ho a snažila se nevnímat, jak na ni Jake vrčí. „Budeme tu za chvilku,“ slíbila.

Opravdu to moc dlouho netrvalo. Za chvíli se vynořila i s Hagridem a v ruce svírala docela velký váček, plný galeonů a srpců. Ihned se rozhlédla, aby našla toho koňského psa, ale nikde před bankou nebyl. Aby ho tak chytili skřeti a postarali se o něj jako o Bóbika! lekla se.

„Kde je Black?“ zajímal se Hagrid a seběhl několik málo schodů od dveří. Pak Bellu upoutala skupina kouzelníků u malého obchůdku.

„Támhle se něco děje,“ hlesla a ukázala k nim.

Dorazili tam skoro na čtyři kroky a dav se rozestoupil. Bella zavyla a plácla se zoufale do čela, když uviděla Jacoba, jak má hlavu vraženou v novinovém stánku a viditelně čte sportovní přílohu. Kdyby ji alespoň trhal nebo žužlal, ale on ne… Jazykem poctivě obracel stránky a nosem je urovnával, aby je vítr neodfouknul. Plně pohlcen vlastní činností si ani nevšiml, že tím vzbudil nemalý zájem okolí.

„Je cvičený…“ vydechla Bella, rudá až na patách, a natáhla se po Jacobovi. „Pojď, ty tele…“ zavrčela mu u ucha. Jacob zvedl hlavu, konečně zjistil, že udělal něco, co normální pes nedělá, a z posledního pomatení smyslů se zadní tlapkou podrbal za uchem.

„Trochu pozdě, nemyslíš? Jdeme… Hned…“ Bella si držela svůj nabroušený tón až na konec ulice. Jacob šel se sklopenýma ušima a staženým ocasem jako myška.

Protáhli se zpět do Děravého kotle, Bella přes Hagridovy námitky vyrovnala účet s Tomem, a pak se vydali do ulic Londýna.

„A co Black?“ vyjekla, když ve dveřích zůstaly čučet jen dvě ohromné oči. „Nebude trochu nápadný?“

„Půjdeme jen malejma uličkama. Musí se držet ve stínech. Udržíš ho tam?“ zajímal se Hagrid.

„Slyšels? Drž se stranou, příšerko,“ řekla pobaveně Bella a Jacob na ni jízlivě vyplázl jazyk.

Snažili se jít rychle, což pro Hagrida a Jacoba rozhodně nebyl problém, i když Hagrid nesl v podpaží Bellin kufr. Zato Bella metelila jako žabka na klíček.

„Je šikovnej,“ uznal Hagrid a pohodil hlavou k Blackovi. Bella se otočila. Cupital po špičkách a div nepřeskakoval ze stínu do stínu.

„Jsme tady, Nell.“ Bella se zastavila a vzhlédla.

„Kde to je?“ zajímala se.

„No to je právě tajný, víš? Poď.“ Přeběhli ulici a pak jí Hagrid zašeptal do ucha: „Brumbál vzkazuje, že Sirius Black bydlí na Grimmauldově náměstí dvanáct.“

A zase měla Bella pocit déjà vu. Domy s čísly 11 a 13, které předtím stály těsně u sebe, se rozestoupily, a mezi nimi se objevil další, trochu zanedbaně vyhlížející viktoriánský dům s několika schůdky, vedoucími ke vchodu.

„Tak sme tu,“ oznámil celkem zbytečně Hagrid a už tahal za zvonek u vchodu.

Dveře se rozlétly a za nimi stál muž, o kterém Bella dobře věděla, že je kmotrem Harryho Pottera. Delší černé vlasy se mu kroutily na krku a v očích se zvědavě blýskalo.

„Todle je Swanella Forksová a její pes Black,“ postrčil je dopředu Hagrid. „Už jsem ti vo nich říkal. Seznámíte se sami, viď, Sirie? Já musím hned pryč. Mám sraz s Brumbálem U Svatýho Munga. Doprovázel tam Cedrika… ten kluk sice přežil smrtelnou kletbu, ale v hlavě to má pomotaný skoro jako Zlatoslav. Snad ho tam daj do pořádku,“ hlaholil a ani si nevšiml, že Bella zděšeně vyjekla a honem si přes pusu plácla ruku. Zato Sirius si toho všiml a zkoumavě se na ni zadíval. Pak mu pohled přejel na Jakea, oči se mu rozšířily údivem a skousl si ret.

„Tak pojďte dál,“ pozval je, když se Hagrid otočil k odchodu, a nechal Bellu i s Jakem projít do předsíně, kde se zrovna rozkřikoval obraz jeho matky, vyrušený z klidu Hagridovým zvonkem. Stará čarodějnice na obraze ale okamžitě ztichla, když k jejímu obrazu přiklusal vlk velikosti koně a výhružně nadzvedl zadní nohu.

„Lehni,“ zasyčela sice, ale když na ni vlk zavrčel, raději zmlkla.

„Tak,“ ozval se Sirius Black, který se sice ležérně opíral zády o vchodové dveře, ale v ruce pevně svíral hůlku a prsty měl kolem kloubů celé bílé.

„Tajností už tady bylo dost. Co jste vlastně zač?“

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trable s dvojníkem - 10. kapitola - Hostitel a nebo host, tajností už bylo dost!: