Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha (prolog)

25.04.2011 (15:30) • Anili • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1051×

 

Rose

1. září

Když jsem se ráno probudila, ucítila jsem mírné šimrání v břiše, jako když jste nervózní. Ale já sama nevím, jestli to byla nervozita, nebo spíš můj ukrutný hlad. Když jsem se umyla a lehce nalíčila, šla jsem na snídani. K snídani jsem si dala smaženou slaninu s vajíčky. Aspoň nějaké povzbuzení při prvním školním dnu. Vyrazila jsem o půl hodiny dříve, jelikož hledání místa na parkování je vždy nekonečné.

Jakmile jsem konečně zaparkovala, šla jsem za mojí nejlepší přítelkyní Alice. S ní se znám už do dětství a je to moje spřízněná duše. Nevím, co bych si bez ní počala. Alice na všechny působí svým půvabem a dokonalostí, každý kluk se za ní otočí, ale pro mě je taková malá, křehká víla.

Jako první jsme měli biologii. Jak já tenhle předmět nesnáším. Když jsme vešli do třídy, posadili jsme se do poslední lavice, jako je u nás již čtvrtým rokem známo.

A najednou vešli čtyři naprosto dokonalí lidé. Emmett, vysoký kluk s čokoládovými vlasy a bílou pletí. Jako další přišel, tedy spíš stál vedle něho Jasper. Kluk, který mě moc nezaujal, ale zato Alice neskutečně. A vedle těch dvou stál ten nejdokonalejší pár, co jsme kdy viděla. Bella a Edward. Edward, Emmett a Jasper byli skoro stejní a naprosto dokonalí, ale Bella se od nich tří něčím zvláštním lišila. Bylo to něco zvláštního, ale zároveň kouzelného a naprosto dokonalého.

Po jejich příchodu a usazení do lavic jsem byla asi pět minut mimo, ale věřte mi, vůbec mi to nevadilo, spíš jsem za to byla ráda. Aspoň jsem nemusela poslouchat ty otravné řeči o průběhu školního roku a pravidlech školního řádu. Ale letos to bylo jiné. Sice jenom v jedné části, ale bylo. Zvláště část maturitní ples. Na tuto událost se těšíme s Alice od malička. Každou minutu a detail jsme měly perfektně naplánovanou, ale já bohužel pochybuji, jestli se aspoň ta jediná minuta, jediný okamžik vyplní. V tom snění na mě začal někdo křičet.

„Slečno Rose! Slečno Rose! Vnímáte mě?" křičel na mě profesor Toad.

„Jistě, pane ropucho." V tu chvíli se z celé třídy ozval neskutečně hlasitý smích a já byla rudá jak rajče. „Pardon, pane profesore Toade,“ šeptla jsem opravně.

A co bylo nehorší, bylo to, že se smál i Emmett, moje celoživotní láska, kterou jsem neskutečně zbožňovala. Zbožňovala jsem jeho pohyby a jeho vůni. Už přesně jsem věděla, jak voní. Byla to vůně velice drahé, ale neskutečně krásné kolínské. Krása. Jak moc jsem ho milovala. Ale on mě nejspíše ne.

Po zvonění jsem vyběhla neskutečnou rychlostí ven a Alice běžela se mnou. Dokonce se nestihla ani rozloučit s Jasperem. Nemohla jsem uvěřit, jak jim to spolu sluší. Věděla jsem, že ti dva si jsou souzeni. Je známo, že protiklady se přitahují a já znám příklad, který to potvrzuje. Jsou to Alice a Jasper. Alice je  křehká, citlivá slečna, která dokáže i toho největšího morouse rozveselit a právě to na ní všichni milovali, ale aspoň já si tohle myslím. Samozřejmě toho bylo více, ale takhle si Alice všichni pamatují, pamatovali a budou pamatovat. Zato Jasper. Vypracovaný, dokonalý a s nějakou situací nebo vzpomínkou se kterou se do teď nevyrovnal a  která ho pronásleduje a dělá smutným. Vypadá, jako by ho něco  bolelo. Hned, jak Alice přiběhla za mnou, začala jsem na ni křičet, ale ne ze zlosti, nýbrž ze zoufalosti.

„Bože! Jak jsem se mohla tak neskutečna ztrapnit! Viděla si většího trapáka, než jsem já? Já Teda ne! Takhle jsem ztratila veškerou naději, co jsem měla."

„Rose, uklidni se, vždyť se bavil. Tvým přeřekem se pobavila téměř celá třída a on taky. Určitě to nebude tak hrozné, jak si myslíš. Vždyť se to mohlo stát komukoli."

Uvědomila jsem si, že má Alice pravdu. Ona byla ten nejlepší člověk na světě a já jsem si ji vážila stále více a více. Po těch našich výkřicích na sebe jsem se zamyslela a začala jsem jí strašně moc děkovat: „Alice, strašně moc ti děkuji. Děkuji zato, jak mi celé dětství pomáháš. Děkuji zato, že vždycky stojíš při mně, ať se děje, co se děje." Se slzami v očích jsem dořekla poslední větu a objala jsem ji nejvíce, jak jen jsem mohla. Alice mi se slzami v očích objetí opětovala. V duchu jsem si říkala, jak strašně jsem vděčná za to, že ji mám.

Když skončila naše chvilka dojímání, šly jsme na další hodinu. V našem případě to byla spíše dvouhodinovka tělocviku. Tělocvik mi nevadil. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Dnes jsme hráli volejbal, který mě baví a jako jediný z mála sportů mi jde.

Když jsme vešli do tělocvičny, uviděli jsme nejen Emmetta, Edwarda, Jaspera a Bellu, která za námi hned přiběhla, ale i tak zvanou „královnu střední školy", Victorii. Jak my jsme ji nesnášeli. No nic. Začali jsme hrát.

Po odehrání prvního setu jsme vedli, druhý byl už docela zajímavější a tady se to stalo. Nějaká čtvrťačka podávala a nahrála Victorii na smeč. Byl tak silný, že ho nemohl nikdo vychytat a při mé smůle mě srazil na zem. Já se při dopadu na zem udeřila tvrdě do hlavy, až jsem ztratila vědomí.

A tady to všechno začalo!

Autor: Anili, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Touha (prolog):