Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 9. kapitola

13.04.2011 (21:30) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1353×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Touha po odplatě – 9. kapitola

(dárek jménem jaspis)

Bella

Netušila jsem, co mám dělat. Stála jsem uprostřed dveří do chodby, tak bílé a tak studené, jako její obyvatelé. Nevěřícně jsem sledovala hlouček přede mnou a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Moje matka nezemřela při autonehodě, zaviněné její chybou. To on ji zabil. Z těch čtyř tváří jsem se po několika sekundách zaměřila jen na tu jedinou. Na Jasperovu.

„Bello,“ zašeptal ke mně bolestivě Edward. Chytil mě opatrně za rameno, já ale jeho ruku rychle setřásla. Udělala jsem prudký pohyb ke Carlisleovi, Emmettovi a Jasperovi, který se zatím držel za nimi. Přišla další vlna, ve které mi došlo, co se vlastně stalo. Zabil mi matku. Začalo se ve mně mísit tolik různých pocitů, že jsem bez rozvážení vyběhla směrem ke trojici upírů.

Zaťala jsem pěsti a vzpomněla si, co mě učil Charlie o tom, jak se dává rána. Přitom jsem pomyslela na Jacoba. Chudák, jak mu asi je? To se ale už asi nikdy nedozvím, byla jsem si vědoma toho, že běžím na jistou smrt. Spíš než jemu ublížím já sobě. Ale co jsem měla tedy jiného dělat? Napjala jsem svaly a pokusila se zpevnit pěst. Byla jsem téměř přesvědčená, že bych se trefila přesně do jeho obličeje, ale jakmile jsem se tam pěstí dostala, byl pryč. Rychle jsem se otočila a rozhlédla se kolem sebe, byl tak na metr ode mě. Ohnala jsem se podruhé, tentokrát ale neuhnul.

Sevřel mi pevně mou pěst v jeho dlani a z pod jeho medově blonďatých vlasů se na mě podíval. Jeho černé oči se mi smutně vpíjely do obličeje, když jsem si uvědomila, že za ním náhle stojí Edward. Někdo hlasitě zavrčel, nebádala jsem po tom, kdo. Snad Jasper, možná Edward. Na zem mi ukáplo několik kapek slz. Přestože mi Jasper stále držel mou ruku, abych se nemohla bránit, trochu jsem pěst uvolnila. Mým tělem projel nekontrolovaný záchvěv a podlomily se mi nohy.

Nebýt něčích ledových paží, skácela bych se ihned k zemi. Celá podlaha se začala točit, popravdě se mi začal točil celý svět.

„Dej z ní ty pracky pryč,“ zasyčel hrůzně Edward a já si náhle uvědomila, že mě drží Jasper. Otočila jsem hlavu směrem, kde měl obličej. Nepodíval se mi do očí, jen se pomalu odtáhl. Edward mě pak vzal do náruče a odešel se mnou směrem k východu. Ještě jsem se pokusila se trochu ohlédnout, ale nikoho jsem neviděla. Za dnešek se toho tolik stalo a mě se nedobrovolně zavřely oční víčka.

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že mě někdo perfektně přikryl dekou. Edward. Nemotorně jsem si z lehu sedla na postel a rozhlédla se po místnosti. Stál úplně vzadu, opřený o zadní stěnu mého pokoje. Jeho nečitelný výraz mě ještě více zmátl. Zlobí se na mě?

Nebyl to všechno jen jeden dlouhý sen? Ach, kéž by. Kéž bych se do tohoto ospalého, pochmurného rána neprobudila.

„Edwarde,“ pokusila jsem se o rozumný tón, který bohužel vůbec nevyzněl správně, hlas se mi téměř typicky zlomil.

„Bello, netušíš, jak mě to mrzí,“ začal se omlouvat, „tím že jsme sem přijeli jsme ti způsobili jen samé potíže.“

Tyhle věty jsem znala, poznala jsem i ten výraz, i to, co tím chtěl říct. V hlavě mi probleskla vzpomínka na náš rozchod, který nás oba málem zabil. Zalapala jsem po dechu.

„Nebyla to tehdy hloupost,“ odmlčel se na chvíli, „že jsme odjeli. Bello, už jsme toho tady napáchali dost. Odjedeme někam daleko, slibuju.“

„Ne!“ vykřikla jsem a trhla s sebou, „prosím ne, teď mě tady nemůžeš nechat, Edwarde, prosím, ne!“

Na jeho tváři se přelil bolestivý výraz, výraz anděla, probodávanému skrz naskrz tisíci jehel. Plavně přešel pokoj a sedl si vedle mě. Když mě pohladil po tváři, všimla jsem si, že se mi z nich kutálejí slzy.

„Tak mi řekni, co mám udělat,“ zaprosil a bouchnul pěstí do postele.

„Hlavně nedělej nic zbrklého,“ pokusila jsem se o sarkasmus, který ovšem také nevyzněl tak, jak jsem chtěla. Odfrkl si a položil si hlavu do dlaní.

„Bello, já tě zabíjím, já tě psychicky zabíjím,“ Edwardovi, dokonalému Edwardovi přeskočil hlas o oktávu výš, jeho bezradné, černé oči mě teď bázlivě sledovaly.

„Já…“ zapřemýšlela jsem, co mu povím, „pojedu se podívat na Jacoba… sama.“

Opatrně přikývl, možná byl rád, že jedu na chvíli pryč. Zřejmě si to v hlavě taky potřeboval urovnat. Po tváři mi stekla další slza, když jsem si vzpomněla, jak moc ho miluju.

Skřípající, bouchající a hlučný motor upozorňoval, že se řítí po silnici do La Push šerifova dcera. Když nastal úsek prudkých, horských zatáček, zpomalila jsem na jakýchsi 34 km/hod. Doufám, že Jake bude v pořádku, nemusela bych s ním mluvit jen… jen se musím přesvědčit. Jakmile jsem odbočila na mi tak známou, příjezdovou cestu k domu Blackových, udeřil mě do očí jakýsi cár reflexní látky, ledabyle přehozené přes jakési harampátí venku. Jakmile jsem se na něj zahleděla, sjela jsem do velkého výmolu plného hnědé látky. Zvuk pleskajícího bahna mi naznačil, že až přijedu domů, budu muset pořádně vyčistit můj náklaďáček.

„Bello?“ Čísi křik mě probudil ze zamyšlení.

„Á, ahoj Billy,“ sklopila jsem hlavu do země, přešlápla jsem a opět se na něj podívala, „je Jacob doma?“

Přikývl a odešel do garáže, která postávala nedaleko domu.

Opatrně jsem vešla do starého domu a rozhlédla se kolem. Na zemi byly ledabyle pohozené kousky jídla, plechovky piva a další, mi neznámé věci.

„Jacobe?“ zavolala jsem obezřetně do prázdna. Ozvalo se jakési tlumené zakašlání a já vzhlédla směrem ke dveřím do obývacího pokoje.

„Bells?“ zašeptal nejistě. Ležel natáhnutý přes pohovku a sledoval televizi.

„Neruším?“ zeptala jsem se.

„Ne, nikdy,“ téměř okamžitě začal vstávat. Ale já mu rychle a zbrkle pokynula, aby zůstal ležet.

„Takže jsi živá,“ zamumlal. Otočila jsem oči v sloup.

„Neměla bych být?“ Jacob si potichu odfrkl a odkryl rukou svůj hrudník. Několik špinavých obvazů mu obepínalo žebra, také mi neunikl pohled na jizvy, které měl na taktéž na hrudi a břiše. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Spíš by mě zajímalo,“ začal, pak se ale na chvíli odmlčel, „co se vlastně stalo?“

Sedla jsem si do křesla vedle něj. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct, co se opravdu stalo. Ne. Tohle jsem nemohla udělat, zapříčinilo by to jen rozpory. I když… byla jsem si dobře vědoma toho, jak obrovskou nenávist teď k Jasperovi cítím. Zabil mi matku, tohle byl jednoznačný, neodvolatelný hřích. Na druhou stranu jsem k němu cítila ale ještě něco, co ale?

„Bells?“ Jacobův tón byl naléhavý, jak se nakláněl z pohovky.

„Radši mi řekni, co víš ty,“ obrátila jsem otázku.

„No… Já ani nevím…Byli jsme na útesu a…“ zamyslel se.

„A?“

„Byla tam Victoria,“ zamyslel se, „na hranicích. Ano, byla na hranicích a já běžel za ní. Teda vlastně, byl tam ještě ten… no… no ten studený.“

„Jasper,“ řekla jsem důrazně s lehkým napomenutím na hlase. Jake moc dobře věděl, jak nesnáším, když neříká Cullenovým jmény.

„Jasně, jasně,“ odbyl mě, „a pak jsme…“ Pomalu se podíval na své v obvazech obvázané tělo. Jeho oči pak střelily s velkou otázkou ke mně.

„Spadla jsem… z útesu,“ zašeptala jsem. Jacob na mě vyvalil nevěřícně oči.

„Zase?“ Bouchla jsem ho opatrně do ramene, abych mu neublížila.

„Jazz tam pro mě skočil,“ řekla jsem ještě neslyšněji a sklopila oči dolů. Jacob kývnul, ale jistý si nebyl. Stále pochyboval, věděla jsem, že se mu v hlavě míhá hodně otázek, kterým jsem se chtěla vyvarovat.

„Už půjdu, musím Charliemu nachystat večeři,“ zakřenila jsem se

„Dobře, zase se zastav,“ zavolal na mě, když jsem byla ve dveřích.

Když jsem dorazila domů, ucítila jsem štiplavý zápach. Instinktivně jsem přiběhla do kuchyně a hledala příčinu.

„Bello?“ ozval se z obýváku Charlie.

„Charlie? Ty jsi vařil?“ zeptala jsem se. Oči mi v ten moment utkvěly na nerezovém hrnci, překypujícím vřelou vodou.

„Á! No jo, máš pravdu,“ vykřikl a vřítil se za mnou do kuchyně. Hodila jsem po něm rozzlobený pohled. Charlie nikdy nedokázal ukuchtit nic většího než toast s marmeládou.

„Nech to Bells,“ řekl náhle a plácnul sebou na židli u stolu, „zavoláme si pro pizzu.“

„Okej,“ byla jsem potěšena tím, že nemusím takhle pozdě vařit.

„Bello, vím že teď spolu moc nejsme, chtěl jsem se omluvit.“ Vyvalila jsem na něj oči.

„Já jen… promiň že spolu nemůžeme trávit víc času jako… jako rodina,“ řekl ochraptěle.

„To je dobrý tati,“ usmála jsem se, „mi to nevadí.“ Charlie pokýval hlavou. Vydechla jsem, konečně jsme měli rozhovor o rodinných starostech za sebou. Dnes to šlo relativně rychle.

„Něco jsem ti koupil,“ řekl náhle a zašmátral v kapse své flanelové košile.

„Charlie, neměl sis dělat starost, opravdu,“ začala jsem hubovat.

„No, jo,“ mrkl na mě a podal mi malou kartonovou krabičku.

„Tak díky,“ poděkovala jsem.

„A teď si dáme tu pizzu ne?“

Když už jsme se najedli a já umyla nádobí, vyšla jsem po starém schodišti do svého pokoje. Toužila jsem být chvíli sama. Téměř okamžitě jsem sebou mrštila na postel a zavřela oči. Ale neusnula jsem. V hlavě se mi stále motaly představy, vzpomínky a… sny. Pomyslela jsem na Edwarda a rychle se rozhlédla po pokoji. Nikde nikdo, snad jen za oknem šlo slyšet kapání kapiček deště na parapet.

Když jsem se chtěla jít převléct, vzpomněla jsem si na dárek od Charlieho. Úplně jsem na něj zapomněla. Vytáhla jsem z džínů fialovou krabičku zdobenou pozlaceným písmem. K mému štěstí šla lehce otevřít. Na černém polštářku se válel rudě červený kámen se stříbrným řetízkem. Opatrně jsem ho vytáhla a zkusila, jestli se mi vejde na krk. Dokonce jsem si ho dokázala zapnout. Ještě jednou jsem se podívala na krabičku.

Do očí mi padl jakýsi malý, bílý štítek, na kterém bylo napsáno: Panna – jaspis/jasper. Trhla jsem sebou, když jsem to dočetla. Byl to prostý kámen se znamením, Panna. Netušila jsem, že kamenem Panny bude jaspis. Rychle jsem se podívala do zrcadla, na mém světlém krku se nesměle pohupoval onen červeně rudý kámen. Téměř jako červené oko, upíří oko. Honem jsem se pokusila si přívěšek sundat, marně. Stříbrné zapínání mi klouzalo mezi prsty. Usoudila jsem, že to nechám na ráno a lehla jsem si do postele.

Jen co jsem zavřela oči, začaly se přede mnou míhat obrazy. Nejdříve já, s bledou kůží a očima bez života, pak nade mnou stojící postava. Nebylo vidět nic víc než její černé oči. Škubla jsem sebou v naději, že ty zlé sny odstrčím, uzamknu kamsi do daleka. Nic se ale nestalo. Najednou se na temné postavě začaly objevovat další rysy, svalnaté paže, napjatý postoj, slámově žluté, polodlouhé vlasy. Začala jsem kolem sebe chaoticky kopat, až jsem se probudila.

Byla jsem absolutně propocená a vyděšená, nechtěla jsem znovu usnout. Sáhla jsem na přívěšek visící na mém krku tak, abych na něj dobře viděla. Rudý jaspis zasvítil v tlumeném měsíčním světle. Když jsem si opět lehla ucítila jsem, jak se mi zdánlivě propaluje do kůže.