Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 8. kapitola

24.03.2011 (15:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1387×

Touha po odplatě - 8. kapitola

(nenávist)

Jasper

Kusy sešrotovaného auta ledabyle ležely na prašné silnici, znějící alarm již dávno utichl a já jsem se začal přehrabovat v mých myšlenkách. Už jsem to udělal zase, zase, zase. Zase jsem zabil dalšího člověka. Tělo Reneé Dwyer bylo zhruba dva metry před sešrotovanou karosérií, musel jsem rychle vymyslet, co udělám. Měl bych zničit důkazy a dělat, že se nic nestalo? Zřejmě by mi to ale asi k ničemu nebylo, pořád zde byl totiž ještě čtenář myšlenek, Edward. Ale co jsem měl tedy dělat? Šáhnul jsem pomalu do své pravé kapsy a vytáhl zapalovač. Malá nehoda, smyk v zatáčce, který cizinka, nezvyklá na zdejší podnebí neubrzdila. Sešrotované kusy plechu vytvořily jiskru, která zapálila benzín… Pod touto myšlenkou jsem odhodil hořící zapalovač do auta, ostatky zřejmě nikdo nedokáže identifikovat, doufám. Mezitím, co se oheň začal rozlévat po palubní desce jsem si uvědomil, že své myšlenky před Edwardem asi neutajím. Když na to nebudu myslet, snad se nic nedozví. A navíc, Belle by to neřekl, na to ji má až moc rád.

Už hořela skoro celá podlaha. Čekal jsem. Mrak kouře byl čím dál tím větší a nepříjemný, štiplavý pach pálící se gumy mě udeřil do nosu. Pár kroků jsem poodstoupil. Náhle jsem uslyšel zvuk auta v dáli, tak možná pět kilometrů ode mě. A pak se to stalo, ohlušující výbuch právě nastal. Na tohle jsem čekal. Obrátil jsem se k lesu a rozběhl se k řece. Trochu jsem otočil hlavu. Jakési modré auto přibrzdilo pár desítek metrů před zdevastovaným autem Reneé. Nechtěl jsem riskovat, že mě někdo uvidí a tak jsem přidal na rychlosti.

Přiběhl jsem k našemu domu, ještě než jsem ale otevřel dveře, snažil jsem se naslouchat. Bylo zjevné, že doma byl jen Emmett, asi i s Rosalie a Esmé. Edward byl zřejmě s Bellou a Carlisle v práci. Skvěle. Vešel jsem do obýváku, kde seděl Emmett s Rosalie na klíně, Esmé jako obvykle zvelebovala dům. Rose ani nevzhlédla, zatímco Esmé mi nedala chvíli oddech.

„Kde jsi tak dlouho byl?“ měřila si mě zkoumavě Esmé.

„Byl jsem ještě na lovu,“ zalhal jsem.

„Aha, neslyšela jsem tě přijíždět.“ A kruci, teď mi to došlo. Moje auto. Nechal jsem ho nedaleko té bouračky. Ztuhl jsem a instinktivně se napjal. Nešlo mi teď ani tak o můj milovaný, černý superb, ale o to, že jsem tam zřejmě nechal jednoznačný důkaz.

„Co je?“ zeptal se Emmett. Společně s Rosalie vzhlédli.

„Nic, musím jít,“ odvětil jsem zdánlivě klidným hlasem.

„Počkej, půjdu s teb-,“  zakřičel Emmett, když jsem byl u dveří. Také jsem ale slyšel, jak na něj Rosalie ostře sykla. Zřejmě si s ním chtěla užívat té „rodinné pohody“, jak tomu často říkávala Esmé.

Nevěděl jsem, jestli to k tomu sešrotovanému autu stihnu. Jen co jsem byl z dohledu domu, rozeběhl jsem se, jak nejrychleji jsem uměl. Neměl jsem na výběr, musel jsem to stihnout. Jestli přijdou na to, komu to auto patřilo, budeme muset zmizet. Věděl jsem ale, že by nepomohlo ani odklizení SPZ, jelikož takovéhle auta neměl každý druhý ve městě. Místo nehody už bylo na dohled, trochu jsem zpomalil a lehce se proplétal mohutnými větvemi stromů.

Policejní majáky upozorňovaly na přítomnost policie, zatímco výstražné, reflexní pásky odrazovaly případné návštěvníky. Tady ale nikdo nebyl. Přesunul jsem se o kousek dál, k místu, kde jsem nechal své auto. I tady už byla policie. Několik mužů zajišťovalo stopy, nevšiml jsem si, zda-li byl mezi nimi i Charlie. V hlavě se mihl další plán, jakási postranní myšlenka. Kdyby ti čtyři policajti nějak… zmizeli, měl bych dost času na to, abych odklidil stopy. Bylo by celkem jednoduché, zbavit se jich.

Tuhle myšlenku jsem ale rázně zamítl. Kdyby Alice viděla, co se to ze mě stalo za monstrum, nikdy by mi neodpustila. Ještě chvíli jsem o tom přemýšlel, ale pak jsem od té myšlenky upustil. Udělal jsem to pro Alice. Obrátil jsem se směrem k domu a rozběhl se.

(o pár hodin později)

Zavrzání domovních dveří mě probudilo z hlubokého přemýšlení, o pár sekund později jsem ucítil líbeznou vůni lidského pachu. Zabořil jsem se hlouběji do sedačky a snažil se nemyslet na to, co se před několika hodinami odehrálo. Edward vedl Bellu po schodišti nahoru, aniž by se na někoho z nás podíval.

„Jdi nahoru,“ zašeptal jí, pak se otočil na nás.

„Co se stalo, Edwarde?“ Carlisleův zmatený výraz teď přešel do posmutnělého tónu.

„Bellina matka,“ zašeptal celkem neslyšně. Emmett prudce zvedl hlavu, zatímco Esmé jakoby uhádla. Lehce sklonila hlavu a objala Carlislea.

„Zemřela,“ dodal k Emmettovi, který se pomalu posadil, nedodal k tomu žádný z jeho vtipů, což bylo celkem divné.

„Jak se to stalo?“ položil svou otázku Carlisle, která zřejmě zajímala všechny.

„Nevím, prý autonehoda…“ řekl, „Charlie to prý vyšetřoval.“ Kdybych měl teď puls, určitě by se mi výrazně zrychlil. Ještě štěstí, že Edward nedokáže identifikovat mé pocity. Zaujatě se na mě podíval, za chvíli ale opět odvrátil hlavu. Zřejmě měl teď dost svých problémů.

Edward se otočil a pomalu odcházel nahoru za Bellou. Atmosféra v pokoji byla velmi napjatá, a tak jsem se ji pokusil trochu uvolnit. Náhle však zazvonil telefon. Stačilo jedno zazvonění a už u něj stál Carlisle.

„Carlisle Cullen, přejete si?“ začal váhavě rozhovor, „policejní zástupce?“ Řekl nevěřícně tak, abychom jej dobře slyšeli. Emmett vedle mě zpozorněl.

„Problémy?“ Emmett se zakřenil a dloubl do mě. Protočil jsem oči v sloup a ironicky se na něj podíval.

„Emmette,“ vložila se do toho Esmé, „ztichni.“

„Ano, chápu…“ Carlisle byl zaskočen, možná trochu zklamán. Až po Emmettově narážce mi ale došlo, že zřejmě půjde o mě.

„Ne, to auto nám nepatří,“ řekl potichu. Podíval se na mě a položil telefon. Sakra.

„Jaspere?“ zeptal se mě, „můžeš na moment?“ Opatrně jsem přikývl a odešel za Carlislem na chodbu. Otočil se na mě se zmateným výrazem v očích.

„Proč?“ zeptal se jednoduše. Nic mi nevyčítal, ale já poznal, že je zklamaný. Byla to velmi jednoduchá otázka, na kterou jsem ale neuměl jednoduše odpovědět. Přesto jsem to zkusil.

„Omylem jsem do ní narazil,“ chvíli jsem se odmlčel, „a pak jsem… podlehl.“ Když jsem se na Carlisla opět podíval, pokusil jsem se o jakýsi „omluvný“ pohled. I když jsem věděl, že jedním pohledem nic nevyřeším.

„Chápu tě,“ ujistil mě Carlisle. Sklopil jsem hlavu a přešlápl, nelíbilo se mi ovzduší, které nás obklopovalo. Byl bych ho změnil, ale nakonec mi to přišlo, jako bych z tohohle rozhovoru utíkal.

„Vysvětlíš to Belle,“ ukončil náš rozhovor. Zmateně jsem se na něj podíval. Tohle nemůžu, tohle bych nedokázal. Ale zřejmě to již nebylo nutné, Edward, stojící pár metrů za Carlislem se na mě opovržlivě díval.

„Edwarde,“ otočil se na něj Carlisle, „nechtěl to udělat.“

„Jaspere,“ pronesl bodavě, „tohle jsem nechtěl udělat,“ vykřikl podrážděně. Jakoby napodobujíc Carlisleův výraz. A tak se rozeběhl ke mně s napřímenou rukou a prsty zaťatými ve své ocelové pěsti.

Neuběhla ani sekunda od Edwardova započatého útoku, a přesto se mi zdála, jako věčnost. Hluk z obýváku ustal, všichni určitě naslouchali, co se to vlastně o pár místností dál děje. Uskočil jsem o dva metry vedle, abych se vyvaroval Edwardově ráně. Mé instinkty chtěly téměř automaticky zastavit Edwarda, ale tělo, ba ani mysl nechtěla. Neútočil jsem na něj, jen jsem uhýbal jeho útokům. Byl až moc rozzlobený, možná, že bych jej dokázal dokonce i porazit. Ale to teď nepřipadalo v úvahu.

„Dost!“ zakřičel náhle Carlisle. Edward sklonil hlavu a hlasitě zavrčel. Ticho prolomil Emmett, který se ve zlomku vteřiny postavil za Carlisla.

„Mrzí mě to, nechtěl jsem to udělat,“ zašeptal jsem opatrně.

„O tom nepochybuji, Edwarde, mohlo se to stát komukoli z nás,“ konstatoval Carlisle.

„Někomu z nás,“ vrhl po mě obviňující pohled, „se takovéhle příhody stávají dost často.“ Edwardův hlas už ubral nějakou tu oktávu, zřejmě nechtěl, aby se o tom Rose s Esmé dozvěděly. To já tedy taky nechtěl.

Emmett byl nezvykle tichý, což se mu nepodobalo. Mohutné pásy svalů se mu napjaly v očekávané akci. Stejně jsem ale pochyboval, že kdybychom jsme se do sebe s Edwardem pustili, neodtrhl by nás od sebe. Edward se na mě jedovatě usmál. Nelíbila se mi představa, že se mi opět hrabe v myšlenkách. Něco hledá, určitě.

„A až to najdu…“ řekl, pak se podíval na zbytek obecenstva, „vyříkáme si to později.“ Otočil se na patě a chystal se odejít. Poskytl mi tak úžasnou příležitost k útoku, ale já to neudělal. Už nikdy to neudělám.

Vzhlédl jsem za ním, když v tom jsem uslyšel jakési klopýtnutí. Bella, postavená ve vysokých dveřích chodby přerývavě dýchala. Byla zoufalá, v šoku… její vyděšené hnědé oči mě nekompromisně sledovaly.

„Bello,“ Edward se k ní chtěl naklonit, jeho hlas byl pomalý, tichý až uklidňující. To ale na Bellu nepůsobilo. Její temně hnědé vlasy se stáčely nezkrotně po jejích ramenech a slepené prameny se jí lehce chvěly v náznaku strachu. Proudy slz se jí kutálely po tvářích. Zcela bezmyšlenkovitě se ke mně rozběhla se zaťatými pěstmi a z úst se jí vydral výkřik, který se mi zabodával hluboko do srdce.

„Ty vrahu!“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Touha po odplatě - 8. kapitola: