Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 6. kapitola

26.02.2011 (20:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1240×

Touha po odplatě - 6. kapitola

(nebezpečná lež)

Jasper

Lehce jsem ji pohladil po tváři, bylo mi divné, že vůbec nevzdorovala, bylo to kvůli mému daru? Nebo kvůli tomu, že věděla, že nemá vůbec žádnou šanci? Měl jsem co dělat s její silnou vůní, chtěl jsem, aby si smrt uvědomovala, aby trpěla za to, co se stalo. Rychle a přesto opatrně jsem jí zastoupil cestu, už neměla kam utéci. Odhrnul jsem jí z levého ramene pramen vlasů a poslal jí vlnu důvěřivosti. Přestože bylo venku jen pár stupňů nad nulou se Bella potila, netušil jsem proč. Svou levou rukou jsem ji zezadu chytil na kříži, aby mi nespadla dozadu, zatímco pravou rukou jsem ji jemně chytil pod krkem. Uslyšel jsem dusot tlap. Vlčí zavytí probralo Bellu z otupělého stavu, sakra, copak to nemůžu už konečně dodělat?!

Bleskově jsem se otočil, stál tam Jacob ve vlčí podobě, z jeho pocitů jsem poznal, že je naštvaný na maximální úroveň, skvěle, nebude bojovat lépe než ti novorození.

„S tebou se vypořádám jako první, psisko,“ procedil jsem skrz zuby a vrhl se mu po krku. Prvnímu zásahu sice uhnul, ale tomu druhému už ani zdaleka, dostal jsem se mu na záda a pevně stiskl jeho hrudník, zakňučel. Pak jsem na něj udělal výpad z boku. Něco křuplo. Měl jsem takový dojem, že jsem mu zlomil nohu. To psisko se už válelo znehybněné na zemi a já pomalu kráčel k němu, když v tom jsem zachytil jakousi vůni. Byla to ta nejsladší vůně, kterou jsem za poslední staletí ucítil. Pohlédl jsem svýma, již určitě černýma očima na Bellu. Přidržovala si ruku, ze které jí tekla… krev. Nemohl jsem čekat, musel jsem ji mít hned. Rozběhl jsem se k ní, ale co to?

Zahlédl jsem ještě Bellu, jak padá z útesu. Tohle jsem zrovna nechtěl, měla trpět, všichni měli trpět, takhle ji umřít nenechám, ale co to psisko? Netuším, proč jsem to udělal, ale vrhl jsem se dolů za Bellou, Jacoba svíjejícího se na zemi jsem tam s polámanými žebry nechal. Oběma jsem tak dal šanci na život, alespoň pro teď.

Letěl jsem střemhlav dolů, do temných hlubin, abych zachránil svou kořist. Ironie, že? Ještě štěstí, že umí upíři dobře plavat, na rozdíl od těch vlkodavů. Bellu jsem zprvu neviděl, hledal jsem ji na zemi. Až po několika vteřinách jsem zjistil, že ji unáší mořské proudy. Popadl jsem ji za pas a vyplaval s ní na břeh, nebyl jsem zrovna dobrý v první pomoci, ale s jistotou jsem věděl, že nedýchá. Nechtěl jsem, aby umřela takhle, chtěl jsem si ji vychutnat, doslova. Chtěl jsem aby to zasáhlo všechny... Krve proudící z její ruky jsem si všiml až teď. Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak jsem očekával, slaná voda vůni krve celkem neutralizovala.

Začal jsem s masáží srdce, 15x stlačit hrudník a… ach jo, tohle bylo jako z nějaké ulítlé telenovely… zaklonil jsem jí hlavu a dvakrát do ní vdechl trochu vzduchu, mezitím jsem každou sekundu analyzoval její pocity. Nic, nic, nic, možná slabý náznak nějakého pocitu. Nemohla utrpět třeba šok z té ledové vody? Kdo ví, pokračoval jsem v masáži srdce, musel jsem si dávat dobrý pozor, abych jí při tom nerozdrtil žebra… Když jsem asi po osmé přitiskl své rty na její a vdechl do ní znovu vzduch, začala se probírat, udělal jsem to znovu. Co to vůbec dělám? Měl jsem ji zabít, dokud byl čas. Znovu jsem se dotkl jejich rtů a ona otevřela oči, nevyděsila se, jak jsem si zprvu myslel, zůstala pode mnou klidně ležet, zvláštní, a to jsem na ni ani nepoužil svůj dar… možná nějaký post traumatický šok… Trochu si promrkala a vyplivla zbylou slanou vodu. Už jsem tam nemohl dál zůstat, věděl jsem, že ji najdou a mě taky. Musel jsem rychle zmizet z území Quileutů, vlkodlaci tady budou co nevidět.

Podívala se mi zmateně do očí, uhnul jsem pohledem. Na útesu jsem spatřil další vlkodlaky, musel jsem pryč. Bellu určitě najdou, o to bych strach mít nemusel… Počkat, strach? Co se to ze mě stalo? Dobře, příště ji už bez milosti zabiju… Utíkal jsem nejbližší cestou k hranicím, uslyšel jsem za sebou vytí, přidal jsem. Černý vlkodlak na mě sice nedělal výpady, ale držel se ve stálé vzdálenosti. Odrážel jsem se od stromů v naději, že tím získám větší rychlost, ale marně. Vlci byli stejně rychlí jako já. Snažil jsem se si vybrat terén, na kterém si vlkodlaci neškrtnou, bohužel jsem moc na výběr neměl.

Doběhl jsem až k řece a připravil se ke skoku, ale co nevidím. Victoria. Prchala před naší rodinkou, doskočila jen pár metrů ode mě, ale po krku mi neskočila. Řekněme, že jsme teď oba měli trošku naspěch. V jejích pocitech se dost mísil adrenalin, ani se nedivím, sám jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké to je utíkat před vlky. Doskočil jsem pevně na naše území, sem se už nedostanou. Zamířil jsem domů.

Když jsem vešel do známých, skleněných dveří, obezřetně jsem prohlédl dům. Nikde nikdo, super. Odešel jsem nahoru do našeho… teda do svého pokoje. Všechno tu bylo tak opuštěné, když jsem tu byl sám. Do oka mi padl Alicin šátek. I když Alice nikdy nenosila jednu věc víckrát než jednou, ten šátek měla na krku skoro pořád. Pevně jsem ho sevřel v ruce. Už nechci žít, takhle nechci žít! Neúmyslně jsem začal plánovat. Když se pokusím zabít Edwarda, nastává možnost, že mě zabije on sám. Stejně, chci aby trpěl, stejně jako já. V hlavě se mi míhaly další myšlenky, až jsem narazil na jednu celkem přijatelnou. Bella. Bella byla slabým článkem Edwardovy existence, kdybych se ji pokusil… zabít, zabil by mě pak zřejmě i Edward, který by pak nemohl bez Belly žít. Skvěle, chtělo to ale ještě vypilovat několik chyb… Hlavně si musím dávat pozor na své myšlenky, alespoň v přítomnosti Edwarda.

Hrobové ticho skončilo po prudkém otevření domovních dveří. Podle hlasu jsem poznal Carlislea a… Sama? Opatrně jsem přišel ke schodům, které vedly do 1. patra.

„Položíme ho sem,“ ozval se opět Carlisleův hlas. Nedalo mi to a sešel jsem po schodech dolů, zítřka se zřejmě nedožiju… Jacob ležel na stole s obvázaným hrudníkem, v očích se mu rozléval bolestný pohled a já už věděl, že tohle pro mě nemůže dobře dopadnout.

„Jaspere,“ řekl Carlisle, „co se to tam probůh stalo?“ Jeho nechápavé oči těkaly mezi námi třemi, mnou, Bellou a Jacobem. Mlčel jsem, nevěděl jsem, co říct. Pravdu? Co jiného…

„Ono totiž,“ překvapivě se do toho vložila Bella, „Jasper se s Jacobem tak trochu nepohodl a já spadla z útesu…“

„Zase,“ zařehtal se Emmett.

„Emmette,“ zasyčela na něj Esmé.

„A Jasper mě potom zachránil,“ dodala. Její hnědé oči byly sklopené kamsi dolů. Páni, nevěděl jsem co říct. Ona mě… kryla? Sklopil jsem hlavu, co to má znamenat? Vždyť jsem ji chtěl původně zabít.

„Je to pravda, Jaspere?“ zeptal se Carlisle. Opět jsem nevěděl, co mám odpovědět, podíval jsem se skrz vlasy opatrně na Bellu, kývla. Tak jsem také opatrně kývl.

„Dobře,“ přitakal Carlisle, „Jaspere, budu muset udělat nějaké lékařské zákroky…“ podíval se na Jacoba.

„Chceš jít pryč?“ zeptal se mě opatrně. Zase jsem kývl.

„Tak, já asi půjdu, než bude mít Charlie podezření,“ zasmála se Bella. V hlavě mi utkvěl nápad.

„Chceš odvézt?“ nabídl jsem se. Ucítil jsem, jak si mě Edward podezíravě měří očima. Měl teď ale celkem dost práce, pomáhal totiž Carlisleovi.

„Jasně,“ zašeptala celkem neslyšně a opatrně se mi podívala do tváře. Z jejich pocitů jsem ucítil trochu strachu a… nevěděl jsem, co to je a tak jsem jí poslal vlnu klidu. Žádnou důvěřivost, jen klid. Zamířili jsme do garáže, šli jsme mlčky, nevěděl jsem, co na to všechno mám říct. Vzal jsem si klíčky od černého Superba a otevřel Belle dveře na straně spolujezdce. Nastartoval jsem a vyjel na hlavní cestu, zvědavost mi nedala, musel jsem se zeptat.

„Proč, proč jsi to udělala?“ podíval jsem se jí do obličeje, ztuhla a vyděšeně na mě zírala. Usoudil jsem, že bych měl za 180 km/h zpomalit a dívat se na vozovku…

„Protože,“ zahleděla se kamsi do daleka, „protože by to ničemu nepomohlo.“ Nad lidskými reakcemi a poznatky mi často zůstával rozum stát…

„A proč jsi mě nakonec zachránil,“ tasila eso. Nevěděl jsem co říct, a tak jsem řekl takovou poloviční pravdu, kterou jsem ji chtěl uklidnit.

„Nechtěl jsem, abys umřela takhle…“ kývla. Předpokládal jsem, že se v ní rozlije poct úlevy, ale nic… Nevěděl jsem co dělat, když už jsem jednou tenhle lov na kočku a myš začal, budu ho muset také dotáhnout do konce. Dnes se ji pokusím nezabít. Dnes.

Odbočil jsem k Bellinému domu, zhasnul jsem dálková světla a vypnul motor. Nešel jsem hned ven, Bella taky zůstala v autě. Dobře, její tělo začal znepokojeně ovládat strach a tak jsem jí nakonec vlnu důvěřivosti poslal. Trochu se uvolnila. Chytil jsem se volantu a mírně se předklonil, podíval jsem se jí do tváře.

„Chceš, abych vysvětlil Charliemu tvůj pozdní příchod?“ trochu jsem se pousmál, představil jsem si, jak mu budu vyprávět, že jsem se Bellu pokusil na útese zabít. Pak tam přišel vlkodlak Jacob, kterému jsem dal pár ran do břicha… Bella spadla ze srázu a já ji zachránil. Hm asi bych si měl vymyslet nějakou normálnější verzi.

„To bys byl hodný,“ usmála se, zřejmě myslela na to samé, co já. Otevřel jsem dveře auta a vyšel do deštivého, večerního počasí. Počkal jsem na Bellu a pak šel chvíli za ní, nakonec jsem si ale uvědomil, že bych měl jít před, nebo vedle ní… ono totiž když vás chtěl někdo zabít a pak se vám postaví za záda, no, určitě to není dobrý pocit. Zaklepal jsem na domovní dveře, Charlie otevřel téměř okamžitě.

„No konečně,“ ucedil skrz zuby, „Bello?“

„Dobrý den, pane Swane, potkal jsem Bellu na cestě ze školy, měla porouchané auto, a tak jsme ho museli odvézt do servisu,“ poslal jsem mu několik pozitivních vln.

„A co jsi dělala ty 4 hodiny před tím, Bells?“ Charlieho rozzuřený tón již ubral nějakou tu oktávu, dobře.

„V pohodě, tati, byla jsem s Jakem,“ odpověděla. Až teď jsem si všiml, že stále stojí na dešti, uvolnil jsem jí místo a pustil ji před sebe.

„Aha, dobře, a ty jsi?“ obrátil svou otázku na mě. Nad odpovědí jsem přemýšlel tak třicet setin vteřiny.

„Bellin spolužák, Jasper,“ podali jsme si ruce, cítil jsem, jak se otřásl.

„Dobře, děkuju ti, Jaspere,“ ten tón nebyl moc vlídný, ale lepší než nic.

„Nemáte zač,“ odvětil jsem, mrkl na Bellu a odešel k autu. Domů se mi zrovna dvakrát nechtělo… Čtenář myšlenek a smrdící vlkodlak mě od cesty odradili. Díval jsem se na okno v prvním patře, po chvíli se rozsvítilo. Nechápu, co to se mnou je, ale musel jsem si s ní ještě promluvit. Opatrně a ladně jsem vyšplhal na strom a skočil na střechu. Pomalu jsem nahlédl do okna, převlíkala se, uhnul jsem a sedl si vedle vikýře. Začal jsem pozorovat hvězdy. Myslím, že jedna spadla, zkusil jsem si něco přát, ale nevěděl jsem co… Chtěl jsem, aby se vrátila Alice? Chtěl jsem se pomstít? Ne… chtěl bych zemřít. Bylo to neobvyklé přání a já věděl, že tak snadno se mi nesplní.

V pokoji už bylo zhasnuto, potichu jsem zaklepal na okno. Nečekal jsem, že by mi otevřela, otevřel jsem si sám a opatrně vklouznul dovnitř. Byla otočená zády ke mně.

„Edwarde?“ zeptala se trochu unaveně.

„Ne, to jsem já,“ snažil jsem se mluvit potichu. Otočila se a vyskočila z postele.

„To je dobrý, posaď se,“ řekl jsem uklidňujícím hlasem. Opatrně si sedla do sedu turka. Dívala se na mě, doslova pozorovala každou mou reakci. Bylo mi to trochu nepříjemné a tak jsem ustoupil ke stěně naproti postele, opřel se a svezl se po ní do sedu. Hlavu jsem si opřel o koleno a pak jsem se znovu zeptal.

„Proč?“ Zřejmě hned věděla, o čem mluvím a tak se trochu uvolnila.

„Protože by to nepomohlo ani Edwardovi, ani Jakeovi ani mně, natož pak celé rodině…“ začala Bella.

„Jak to myslíš? Edward by mě zabil a bylo by po starostech…“ řekl jsem.

„Ale,“ její puls se zrychlil, „ale já nechci, aby tě zabil.“ Tahle odpověď mě zmátla, jak to myslí? Ona chce, abych žil? Nepokoušel jsem se jí to rozmluvil, často byla moc paličatá. Usoudil jsem, že nejlepší obranou bude útok.

„Vždyť já jsem tě chtěl… Vždyť já tě chci zabít!“ to jsem zvědav, co řekne na tohle. Zasmála se a podívala se směrem k oknu.

„No to nejsi první, kdo mi to říká, věř mi,“ nad svými slovy se znovu pousmála. Nevěděl jsem, co říct, na jedné straně jsem ji chtěl zabít za to, co se stalo s Alice, ale zase na druhou stranu… Cítil jsem se divně. Jak můžu ovládat cizí pocity, když ani neumím definovat ty svoje? Zkusil jsem poslat Belle masivní vlnu strachu a znepokojenosti. Vyděšeně se na mě podívala.

„Jaspere?!“

„Měla by ses bát,“ odpověděl jsem jí s klidem.

„Dnes večer se tě nebojím,“ nadhodila. Přestal jsem na ni posílat negativní vlny a poslal jsem opět vlny důvěry a lehké radosti. Uvolnila se.

„Dnes večer,“ zasmál jsem se, pak jsem ale potemněl, věděl jsem, že jednou ji budu muset zabít. Chvíli jsme tam seděli mlčky, já na zemi, ona ve vyvýšené pozici nade mnou. S každým jejím pohybem se postel na které seděla nepříjemně rozvrzala, teď jsme se oba dívali na okno s hvězdami. Neměl bych si z ní dělat kamarádku, jenom se to tím všechno zhorší. Pomalu jsem se zvedl a sedl si vedle ní na postel. Chtěl jsem vědět, jak bude reagovat. Udělala mi místo, poslal jsem jí vlnu, která ji měla přinutit k ospalosti. Lehce jsem ji objal rukama, abych tak zesílil emocionální vlny, zívla a zavřela oči. Ještě jsem chvíli počkal a pak jsem ji položil na postel. Když jsem ji chtěl přikrýt, zjistil jsem, že mě jednou rukou drží za paži, opatrně jsem se jí vykroutil. Přehodil jsem přes ni deku a odešel k oknu, konečně jsem se mohl nadechnout, Bellina vůně mě chvílemi doháněla k šílenství.

„Uvidíme se zítra,“ zašeptal jsem. Myslím, že trochu pohnula rukou, ale jistý jsem si tím nebyl. Vyskočil jsem z okna, nastartoval svůj Superb a rychle odjel pryč. Co jsi to, Jaspere, zase proboha udělal?