Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 12. kapitola

18.10.2011 (12:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1375×

Touha po odplatě - 12. kapitola

(Nepřemožitelný)

Za deset minut dvanáct. Přijde vůbec?

Usadila jsem se na kraj postele a snažila opět nastartovat můj rozespalý mozek. Přikrývka byla zmuchlaná u okraje postele, ani v nejmenším mi teď nešlo usnout.

Charlie přespával u jednoho ze svých kamarádů, prý se chtěli už za úsvitu vydat na ryby. Takže jsem celý dům měla na tento večer a skoro celý zítřek jen pro sebe. Táta odjel jen z toho důvodu, že ho těšila skutečnost, že Edward odjel oznámit Tanyině rodině zprávu o našem zasnoubení. Měl se plánovaně vrátit asi až za dva, možná za tři dny. Přejela jsem očima znovu po hodinách, zavěšených na zdi. Během toho všeho neuplynula snad ani jediná minuta…

Zvedla jsem se z postele, div jsem nezakopla, a došla k otevřenému oknu.

„Snad Jasper našel ten vzkaz,“ pomyslela jsem si. Ale chtěla jsem to vůbec? Když jsem o tom začala znovu přemýšlet, nebyl zřejmě nejmoudřejším nápadem pozvat si domů upíra, když není nikdo doma. Zvláště pak, když jste přesvědčeni, že to k ničemu dobrému nebude.

Dole v kuchyni něco zapraskalo. Škubla jsem sebou a strhla na zem vázu s květinou, která se následně na to rozbila. Sakra. Hluk dole na chvíli utichl a já dostala nutkání jít se podívat, kdo tam je. Může to být zloděj. Ale dveře i okna byly dole zamčené… Na mezipatře se ozvaly kroky. Strnula jsem hrůzou. Vzala jsem si ze stolku baterku a opatrně se přikradla ke dveřím. Když budu třeba předstírat, že jsem šla na záchod a nevědomky tam na něj narazím, třeba uteče. Pouštěl by se do celkem zbytečného boje? Stiskla jsem kliku a pootevřela dveře.

Žádné světlo, žádný hluk. Přemáhala jsem se, abych nezačala křičet. Opatrně jsem bosýma nohama našlapovala po zaprášeném koberci. Prudce jsem otočila baterku a zasvítila do mezipatra.

„Kdo je tam?“ snažila jsem se rázně zakřičet, spíše se to ale podobalo bojácnému zachraptění. Prošla jsem chodbičkou a pečlivě prohledala celé druhé patro. Nikdo tady určitě nebyl. Oddechla jsem si, ale dolů jsem se jít neodvážila. Zalezla jsem zpátky do pokoje, zhasla baterku. Chvíli jsem před sebou viděla jen tmu, než si mé oči trochu přivykly. Chtěla jsem si sednout na postel, když vtom…

Zalapala jsem po dechu a vyskočila na obě nohy, nebezpečně jsem se přitom zakymácela. Proti temně modré obloze se v mém okně rýsovala ještě temnější silueta. Byla podivně přikrčená a nepohnula se ani o krok dál.

„Myslel jsem, že na mě čekáš,“ vyšel od ní hlas ledově medový. Snažila jsem se uklidnit, pro jistotu jsem ale udělala dva kroky vzad.

„Ne-, totiž, vlastně chci říct,“ zadrhla jsem se a dál sledovala nebezpečně vyhlížející postavu.

„Nebudu tady roznášet svůj pach,“ pronesl po chvíli. „Jestli se mnou chceš mluvit, za pět minut na příjezdové cestě.“ A zmizel. Stála jsem jako zkoprnělá. Přišel. Nevhod, ale přišel. Chtěla jsem mu toho tolik vysvětlit, tolik říct a teď je zase pryč.

Za pět minut na příjezdové cestě? Obezřetně jsem došla k oknu a podívala se před dům. Zdálo se, že na příjezdové cestě není ani živáčka. Nechtěl tady roznášet svůj vlastní pach? Nejspíš pro to, co to minule udělalo s Edwardem. Kdyby zjistil, že tady byl znova…

Měla bych teď, o půlnoci, chodit vůbec ven? Neměla bych prostě zapadnout do postele a předstírat, že to byl jen sen? Ne… Opravdu jsem mu toho musela hodně říct a teď byla jediná možná příležitost. Poslední šance?

Sjela jsem pohledem věci, které jsem měla na sobě. Černé tričko, obnošené jeansy. Myslel jsem, že na mě čekáš. S touhle poslední myšlenkou jsem seběhla dolů do přízemí a ani jsem si nevzpomněla na to, že jsem se před chvílí obávala, že se v ní ukrývá nějaký zloděj. Neobtěžovala jsem se rozsvěcením, několikrát jsem narazila do židlí a křesel… Když jsem se konečně dostala ke dveřím, obula jsem si na bosé nohy sandály a párkrát se hlasitě nadechla.

Ještě je čas vzít všechno zpátky. Už jsem o tom nechtěla přemýšlet, rozhodla jsem se. Vrazila jsem do dveří a vyšla do temné noci. Počasí nebylo nikterak dobré, alespoň ale nepršelo, spíš lehce mrholilo. Zabouchla jsem a rozhlédla se kolem. Na nedalekém stromě zahoukal nějaký pták. Příjezdová cesta, připomněla jsem si a vydala se k ní. Nechápavě jsem se rozhlédla kolem.

Ze vzdáleného rohu vozovky jsem uslyšela zapískání. Ani jsem si neuvědomila, že mě mé nohy nesou k té postavě. Dívala jsem se radši na své nohy, než na ni. Pozorovala jsem, jak mi s každým krokem natéká do sandálů voda, která byla přítomná prostě všude.

„Jaspere!“

Vzhlédl a kdybych mu viděla do tváře, řekla bych, že se i usmíval. Až teď jsem si všimla, že je o něco opřený. Udiveně jsem zamrkala. Byla to černá motorka, Ducati 848, jak jsem se dozvěděla z jejího předku. Matně jsem tušila, jak o ní Jacob někdy básnil, ale nebyla jsem si úplně jistá. Motorkám jsem moc nerozuměla.

„Nasedni,“ řekl tiše a sedl si.

„C-cože?“ zajíkla jsem se.

„Nasedni,“ řekl prostě.

„Já… Ne, ne nikam nejedu. Chtěla jsem s tebou jen mluvit,“ řekla jsem trochu neohrabaně a pak mi došlo, jakou pitomost jsem řekla.

„Myslel jsem, že jezdíš…“ Přejel po mně pohledem, očividně mu Edward o našich vylomeninách s Jakem povídal. „No, když nechceš…“

Nahodil motor, ale zatím se nerozjel, tlumený zvuk ale čím dál tím sílil. Věděla jsem, že čeká. Polil mě šílený strach, když jsem se znovu podívala na motorku. Nemohlo to být ale horší, než kdybych řídila sama.

„Počkej,“ řekla jsem odevzdaně a přišla k němu blíž. Jestli to byl jediný způsob, jak mu to všechno vysvětlit, stálo za to ho zkusit. V mysli jsem se snažila ustanovit, jestli se víc bojím toho stroje, nebo Jaspera. Sedla jsem si za něj a pevně jsem se zapřela nohama. Snažila jsem se od něj nenápadně co nejvíc odtáhnout.

„Jestli nechceš spadnout, asi by ses měla chytit.“

Přikývla jsem, i když jsem věděla, že to nemůže vidět. Spustila jsem ruce podél svého těla a chytila se s nimi o železný hřbet motorky.

„Myslím mě…,“ řekl a ohlédl se přes rameno. Zřejmě se tím velice bavil. Byla jsem si téměř jistá, že nebýt té zimy, měla bych tváře červené jako ředkvičky. Ostýchavě jsem se chytila Jaspera za pas a ucítila, jak se napjal. Nikdy jsme asi k sobě nebyli tak blízko. Začala jsem pochybovat o jeho schopnosti sebeovládání, když se hluboce nadechl. A chtěl by se vůbec ovládnout?

Šlápl prudce na plyn a stroj za několik málo sekund neskutečně zrychlil. Teď už mi jeho sebeovládání bylo úplně ukradené, přitiskla jsem se k němu pevně a doufala, že tu jízdu přežiju. Musel cítit, jak jsem k smrti vyděšená, ale nezpomalil. Uvědomila jsem si, že nemám na hlavě helmu, ani on ji ale také neměl. On ji ale nepotřeboval… Jacob mi vždycky půjčoval tu svoji. Oči mě pálily a já si nebyla jistá, jestli z prudkého studeného větru, který do nás narážel, nebo ze vzpomínek na Jacoba.

Po pár minutách jsem se odvážila otevřít oči. Chvíli jsem nevěděla, kde jsme. Když jsem ale uviděla Angelinin dům, zhruba jsem si zmapovala okruh, ve kterém se asi nacházíme. Jeli jsme dál a já zjistila, že jsem promočená až na kost. Triko s krátkým rukávem mi neposkytovalo téměř žádnou ochranu před mrholením, které mělo v naší rychlosti stejný účinek jako prudký déšť.

Ucítila jsem, jak jsme zpomalili. Netrvalo dlouho, abych poznala, že přijíždíme ke komplexu školy. Byla jsem trochu zaskočená, ale snažila jsem se to na sobě nedát znát. Nechtěla jsem mu poskytnout jakoukoliv záminku…

Snažila jsem se rozpohybovat mé zkřehlé tělo a sesednout. Na první pokus se mi to nepodařilo, druhý už dopadl vcelku dobře, tedy když pominu skutečnost, že se mi téměř podlomila kolena. Jasper se zadíval nejdřív na mě a pak na oblohu, následně na to se rozešel k nedaleké skupince stromů. Dlouho jsem se nerozmýšlela a vyšla za ním.

„Na cestě zpátky si stopuju taxíka,“ utrousila jsem, když jsem ho míjela. Byl ledabyle opřený o jeden z kmenů stromů. Na jeho medových vlasech se třpytily kapičky vody.

„To jsem tak špatný řidič?“ zasmál se. Ne… Nebyl vůbec špatný řidič, jen…

„Myslela jsem, že jsme tady hlavně kvůli vysvětlování,“ snažila jsem se držet předepsaného tématu. Jasper se na mě nejdřív naoko nechápavě koukl a pak mi pokynul hlavou, ať začnu. Ach jo, měla jsem si to raději sepsat.

„Víš že… To, co se stalo se nemělo stát,“ řekla jsem na úvod, „já… totiž… Alice byla má kamarádka, nechtěla jsem, nemysli si, že bych to udělala nějak schválně…“

„Proč se k tomu pořád vracíš?“ zeptal se a potichu zavrčel.

„Já že se k tomu vracím?“ vybuchla jsem, „to ty mě pronásleduješ!“

V tu chvíli mi došlo, že zvolit si takovýhle rychlý postup asi nebylo nejlepší. Stála jsem od něj asi tři metry a i bez nadlidských schopností jsem poznala, že ho to zarazilo.

„Myslel jsem, že jsi chytřejší,“ řekl a rázem se nade mnou téměř skláněl. Byla jsem si stoprocentně jistá, že má oči té nejčernější barvy, jakou jen mohly mít. A také jsem si byla stoprocentně jistá, že to není od tmy, která nás obklopovala. Nedaleká pouliční lampa zablikala a mě polila hrůza.

Stalo se něco zvláštního. Najednou mi před očima proletěly všechny hrozné věci, které jsem za svůj život zažila. Do všech vzpomínek se vloudil čísi křik. Chytila jsem se hlavy a snažila se tak zamezit přicházejícím pocitům. Byla jsem malinká, když od nás odešel táta, myslela jsem si, že to byla moje vina. Na škole v Arizoně jsem neměla skoro žádné přátele, většina lidí se mi posmívala. Nezlepšilo se to ani, když jsem opustila mámu a odjela do Forks. Špatné vzpomínky vyskakovaly jedna za druhou. Došlo i na tu nejhorší. Tehdy v lese, když mi Edward řekl, že o mě nestojí. Že už mě nechce vidět.

Nevnímala jsem tyhle vzpomínky jinak než realitu. Zakřičela jsem, ať už to proboha skončí. Palčivá bolest mě udeřila do spánku a najednou bylo po všem. Ležela jsem na mokré zemi a ztěžka oddechovala. Třásla jsem se, co to bylo? Všechny špatné zážitky mi vyskákaly před očima, bylo to, jako by se přede mnou hroutil můj vlastní život.

„C-c-co?“ vydala jsem ze sebe. Jasper se ani nepohnul, stále se na mě díval. Zaklonila jsem hlavu a podívala se do jeho neutrální tváře. Když jsem se mu podívala do očí, začalo to znovu. Křičela jsem. Už tě nikdy nechci vidět, nejsi pro mě dost dobrá, odjíždím. Tentokrát jsem si rukama zakryla uši, abych nemusela ty slova poslouchat.

„Dost! Prosím… Dost!“ zaprosila jsem a má mysl se uvolnila. Přestože se mi zvenku nic nestalo, v duši jsem byla úplně na dranc. Vyškrábala jsem se na nohy a v zápětí se nebezpečně zakymácela. Jasper mě ale zachytil a stáhnul k sobě dopředu. Rozhodla jsem se mu už nikdy nepodívat do očí. Nakonec jsem ale podlehla a přece jen jsem ho začala provrtávat pohledem.

„To ty?“ vyhrkla jsem ze sebe, div jsem se nezakuckala. Sledovala jsem jeho reakci. Na tváři se mu rozlil úsměv, když přikývl. To mě vyděsilo ještě víc. Přitiskl mě ke stromu, ruce opřel na jeho kůru, takže jsem se v podstatě nemohla hnout. A tak jsem se ho rozhodla chvíli poslouchat.

„Ale, jakto?“ zeptala jsem se. Znova se na mě usmál a odhodil si z čela pár neposedných vlasů. „Nebezpečně se to podobalo tomu, co umí Jane.“

„Já vím,“ řekl téměř neslyšně. „Začal jsem to trénovat před několika měsíci. Jak už asi, z vlastní zkušenosti, víš, umím ovládat tvé pocity.“

Jo. Jasně, že jsem to věděla.

„Stejně jak pozitivní, tak negativní,“ na chvíli se odmlčel, „a řekněme, že teď dokážu způsobit psychickou bolest.“

„Moc se to podobá Jane,“ řekla jsem šeptem, „tohle byla jako názorná ukázka?“

Přikývl. „Slovy to nejde popsat.“

To tedy opravdu nešlo. Nedocházelo mi, že dýchám až do této chvíle zcela přerývavě a tak jsem se pokusila uklidnit. Chce to klid, říkala jsem si. V hloubi duše jsem ale věděla, že se Jasper nebude chtít bavit o tom, o čem já.

„Jak jsi to zkoušel?“ napadlo mě. Bála jsem se, že už předem vím odpověď.

„Opravdu to chceš vědět?“ mrkl na mě a já sklonila hlavu. V ten moment jsem si uvědomila několik faktů.

Jsem sama, v dešti, o půlnoci před školou s nebezpečným upírem. Nemám se v podstatě jak dostat domů… Nikdo není doma, Edward je pryč. Jasper se právě naučil nějakou děsivou techniku, jak proniknout do psychiky člověka. A má temně černé oči, zřejmě plné touhy po mé krvi. Sakra. Sakra, sakra, sakra!

Pokusila jsem se ho od sebe odstrčit, ale téměř nic to s ním neudělalo. Jen naklonil hlavu na stranu a podíval se na mě zvědavým pohledem. O co se tady snažím…

„Co po mně vlastně chceš?“ Hlas se mi při mém zoufalém tónu zlomil a já se bála, že se následkem všech těch událostí snad rozbrečím.

„Chci se pomstít.“

„Tak se pomsti,“ řekla jsem rychle, „jsme tu sami, tak mě tady zmasakruj a zahlaď stopy, to ti nikdy nedělalo asi problémy, co?“

Jazz ale jen zakroutil hlavou a na tvář se mu vkradl zase ten přihlouplý úšklebek. Nesnáším ho! Až přijede Edward, všechno mu povím… Pokud to teda přežiju.

„To není můj styl,“ řekl sametově něžným hlasem, po kterém mi přejel mráz po zádech. Pokusila jsem se ho znovu odstrčit, ale bylo to zcela beznadějné. Jako by člověk chtěl pohnout se skálou. Bylo až neskutečné, jak mohlo být něco tak krásného tak nebezpečné… Opravdu jsem si to pomyslela? Opravdu už tahle uvažuju? Jak můžu něčemu věřit, když už nevěřím ani mým myšlenkám a názorům na věci?

„Tak to není tvůj styl,“ snažila jsem se nasadit ironicky nebezpečný tón.

„A co je potom ten tvůj st-,“ a nedopověděla jsem. Naklonil se ke mně a políbil mě. Ztuhla jsem. Jeho rty byly ledové a… Zavřela jsem oči. Cítila jsem jeho ledový dech. Jeho ledovou tvář. Přejel mi po dolním rtu a hluboce mě políbil. Potřebovala jsem vzduch. Bylo to jiné, než když mě líbal Edward. Edward byl vždy opatrný a náš polibek trval jen chvíli. Jasper do toho dal očividně všechno. Riskoval, protože neměl co ztratit. Modlila jsem se, ať své sebeovládání vydrží ještě chvíli… Pak se odtáhl.

„Bello,“ zašeptal mile, „ty jsi tak neuvěřitelně pitomá.“

A pak jsme znovu spojili naše rty. Ani jsem si nevšimla, jak se mi dostala má ruka do jeho vlasů, rozhodně jsem ji ale nechtěla dávat pryč. Nemohla jsem se hnout, ale nevadilo mi to. Svými rty jsem přejela po jeho zubech a pak si uvědomila, že jsem to asi neměla dělat. Zavrčel a znovu se odtáhl. Snažila jsem se popadnout dech.

Edward. Tohle jsem nemohla udělat… Nemohla jsem mu zlomit srdce. Nějak mi ale připadalo, že se o tom stejně nedozví. Pochybuji, že by mě po tomhle Jasper nechal jít. Určitě nepřežiju.

„A nejlepší na tom je,“ naklonil se znovu ke mně a zašeptal mi do ucha, „že jsem na to nemusel ani použít svůj dar.“

Zachvěla jsem se a při dalším polibku mi po tváři stekla slza. Jedna jediná, tichá… Čekala, až doputuje k mé bradě a spadne dolů. Jasper ji ale v polovině mé tváře setřel svým prstem a pak mezi polibky zašeptal…

„Tohle je můj styl.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Touha po odplatě - 12. kapitola: