Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto má být život?! - Prolog + kapitola 1.

30.09.2011 (19:15) • jerrda • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1509×

Prolog

Konec… jako když se jeviště ztratí za oponou, jako když zabouchnu knihu na poslední straně. Nic víc, i když toužíte po pokračování či po jiném konci. Často slýchávám věci jako: „Konec je nový začátek.“, ale já čekám na svůj nový začátek už příliš dlouho. Nikde za obzorem pro mě nevychází slunce přinášející naději v nový život. Před očima mám pouze temnotu. Přijdu si prázdná, bez ambic či snů, možná je to tím, že mé slunce, můj střed vesmíru, můj důvod existence je pryč…

1. kapitola

S hlasitým zívnutím jsem se posadila na okraj postele. Je to přesně rok od jeho odchodu. Najednou mě popadla touha vyslovit jeho jméno. Ani paralyzující bolest a ani pocit, že se vmžiku rozpadnu na miliony kousků, se nedostavil. Neubránila jsem se povzdechnutí. Jeden rok mi trvalo dostat se z té temnoty, co zahalila každou část mé mysli.

Náhle mě popadla touha vše změnit. Školu jsem měla za sebou a před sebou spousty možností. Dostala jsem nutkání zmizet na hodně dlouho někam daleko, někam, kde mě nesvazují vzpomínky.

Nevím, zdali to byl nával nadšení nebo něčeho podobného, ale bez rozmýšlení jsem seběhla dolů. Charlie již snídal a pročítal si noviny. Všechno jsem na něj vyklopila a čekala na jeho reakci.

„Hm…“ začal se ošívat. „Jsem šťastný, že tě tady mám, ale budu rád, když změníš na nějakou dobu lokál,“ pronesl zadumaným toném. Věnovala jsem mu ten nejveseleji vypadající úsměv, kterého jsem byla schopna.

„Nemám ale ponětí kam,“ zašeptala jsem. V mém hlase jsem sama slyšela své zklamání.

„Dobře.“ Spiklenecky na mě mrkl. „Velkoměsto, venkov?“ zeptal se předstíraným bezstarostným tónem. Byla to otázka, nad kterou jsem nepřemýšlela.

„Venkov,“ vyhrkla jsem, ale trochu váhavě. Zamyslel se.

„Pamatuješ na tetu…“ chvíli se odmlčel.

„Krokodýla?“

„Ano,“ zasmál se mému naléhavému tónu. Zhluboka jsem se nadechla. Na vzdálenou tetičku, které nikdo neřekl jinak než krokodýl, jsem neměla moc vzpomínek. Byla to rázná žena činů, její manžel umřel brzy. Sama vychovala dvě děti a zvládla i statek. „Dobře,“ řekl a já mu byla vděčná, že souhlasil. Chtěla jsem přeci razantně změnit svůj život.

„Jdu si sbalit,“ vyskočila jsem ze židle, sama překvapena svou okamžitou reakcí.

„Bello?!“ běžel za mnou do schodů. Tázavě jsem nadzvedla obočí a snažila se o nevzrušený výraz.

„Bello,“ pronesl a pohlédl mi do očí. Nechápala jsem toto gesto, byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co mi tím chce říct. „Dobře,“ dodal. Zmatek z něj přímo sálal. Bouřily se v něm pocity, znala jsem ho dost dobře na to, abych poznala, jak moc chce, abych se konečně dostala z toho svého transu.

Vběhla jsem do pokoje a popadla kufr. Hekticky jsem začala hrabat ve své skříni. Sbalila jsem své nejlepší kousky, ale nebyla bych to já, kdybych neuklouzla na pár šátcích válejících se po zemi. Bolestně jsem zasyčela a rukou jsem vrazila do jednoho uvolněného prkna. V podlaze se objevila škvíra a po pozornějším prozkoumání jsem došla k závěru, že není prázdná. Váhavě jsem do ní strčila prst a vytáhla jakýsi zmuchlaný papírek pokrytý silnou vrstvou prachu. Roztřásly se mi ruce, už jsem věděla, co to je. Nemohla jsem odolat, musela jsem se podívat… nebyl to prázdný papír, byla to jeho fotografie se mnou v objetí. Celým mým tělem proběhl mráz. Váhavě jsem otočila fotografii na druhou stranu. Na zašedlém papíře byla vidět lesknoucí se tužka, smetla jsem s fotky zbylý nános prachu a naprázdno polkla.

„Slova loučení se píší těžce, chci, abys věděla, že tě budu milovat navždy, ze srdce si přeji, aby již žádná slza žalu, jež se uroní z tvého oka, nepatřila mně. Chci, abys byla šťastná, proto odcházím a už nikdy ti nebudu kazit ži…“

Skončil uprostřed věty, bylo to pro něj tak těžké opustit mě? Zrovna jeho?! Já byla ta chudinka, co pro něj nebyla dost dobrá! Cítila jsem, jak mi z očí tryskají vodopády slz a vzlyky mnou otřásají. Opřela jsem se zády o zeď, v tu chvíli mi však vypověděly činnost nohy a já se svezla na podlahu. Už nemohu dál, teď to vím najisto, musím se konečně postavit na své nohy, nemohu celý život čekat na jeho návrat. Dovrávorala jsem ke kufru a uštědřila mu silný kopanec popuzený vším mým hněvem. Kufr se svezl k okraji místnosti. Hotovo, jsem připravena na nový život, na nové sny a příležitosti, na nové lásky a na nová zklamání.

Do kufru jsem přidala ještě pár halenek. Oblékla jsem se do slušně vypadajícího a zároveň pohodlného oblečení. Vyběhla jsem z pokoje, aniž bych se ohlédla za svou minulostí, za sebou jsem táhla snad metrák vážící kufr a schody jsem seběhla s hlučným bum, bum, bum.

„Tati,“ zašeptala jsem s bolestným úsměvem. „Tati, já fakt musím, už dál… tady nemohu být.“ Pozorovala jsem jeho reakce.

„Bello, vrať se mi,“ dodal smířlivým tónem.

Povzbudivě jsem se na něj usmála, nebyla jsem schopna slov, dříve, než mohl něco dodat, vlepila jsem mu krátkou pusu na líc a rozloučila se.

Rychle jsem nasedla do svého náklaďáčku a zprudka šlápla na plyn.

Toto je konec mého konce.

Ráda bych vás poprosila o komentář. Abych věděla, zda mám pokračovat. :)