Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toskánské prázdniny - 5. kapitola

04.07.2012 (20:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 9091×

Proč musí po perfektní souloži následovat tvrdé probuzení, a to nejen bez něj, ale dokonce s pitomým vzkazem s ještě pitomějším poselstvím?

Kolikrát jsem před ním řekla, že Edward Cullen je arogantní, paranoidní misantrop? No, mockrát. I jednou by ale stačilo.

Ale co já se vůbec starám? To ten parchant mi měl hned při prvním setkání říct, že mu to tady celé patří a ještě netrpí demencí. No, vzhledem k tomu, co mi udělal, bych o tom polemizovala.

Jenže problém byl, že tím pádem moc dobře věděl o mém trestném činu a zatajování poškození cizí věci. Měl mě na háku. Nejen, že se mnou spal, ale ještě ví i tohle černé tajemství.

Chtěla jsem ho seřvat, chytit ho za ty zrzavé pačesy a omlátit mu hlavu o zeď. Anebo ho učesat, protože to by byl pro ten jeho dokonalý rozcuch příšerný trest. Ale nehodlám ho honit s hřebenem, ani rozkopat ten božský obličej. Ani nemůžu. Já musím utíkat, jestli ho potkám. Jinak přijde na řadu kauza lustr a já ještě půjdu za katr. Teď mě napadá… Lustr z Versailles?

No, do hajzlu. Vážně zdrhám, když ho uvidím, i když bych mu ráda zase rozepnula kalhoty. A když už by se vážně dostal do mé blízkosti a nebylo zbytí, přerazím ho.

Když jsem se vykopala z té obrovské ložnice, byla jsem poslaná Lucíou do stájí. Nebyla jsem z těch, co by si nastěhovali koně i do pokoje, takže jsem vlažně poděkovala za přidělenou práci a přemýšlela, co by šéfka personálního řekla na to, kdyby věděla, na kom jsem jezdila v noci. Třeba se to jednou dozví. Doufám. A já pak prasknu pýchou a škodolibostí.

Ve stájích byl alespoň klid. Jen pár starších lidí, a to jsem myslela, že personál se skládá jen z dvacítek.

Moje úloha byla skládání sena a úklid.

V noci jsem ty orgasmy přestala po třetím počítat, takže i přes to všechno jsem měla relativně dobrou náladu a práce mi šla od ruky.

Zapíchla jsem znovu vidle do sena a narovnala se. Když jsem se otočila, vyjekla jsem, protože za mnou stála Laura a nějaká její kamarádka zřejmě.

„Za lidmi se neplíží,“ přecedila jsem skrz zuby. To je to v Itálii nějaká úchylka? Edward to dělal pořád.

„Vídáš se s Edwardem,“ řekla bez pozdravu Laura, když nakrčila nos. To je ze mě Edward cítit? Hm, tak to voním dost pěkně. Na to bych mohla i někoho sbalit.

„S Edwardem Cullenem?“ vypískla její kamarádka vyděšeně. Otráveně jsem se na ni podívala. Doufám, že další historka. „Ale ten je přece prokletý,“ vysvětlila a já obrátila oči v sloup.

„Doufám, že když jsme si vyměnili tělní tekutiny, že nejsem prokletá taky,“ zamumlala jsem a Lauřina kamarádka si položila dlaň přes ústa a kulila na mě oči. To je vážně úžasné a taky dost únavné.

„Zahráváš si s ohněm, Bello,“ zasyčela Laura.

„Milá Lauro, nejen, že mi - bez dovolení - patnáctiletá holka tyká, ale ještě mi říká, co mám, a co nemám. Nezlob se, ale na to nejsem stavěná,“ odpověděla jsem a prošla mezi nimi s plnými vidlemi a hodila to černému hřebci do jeho příbytku. Nevšímal si mě a okázale zíral na výběh z jeho soukromého okna. Ten se má.

„Bello, omlouvám se,“ řekla Laura, když jsem se otočila, a ona zase stála za mnou. Nadskočila jsem a zatnula zuby, abych se nerozeřvala.

„Dejme tomu. Co tu vůbec děláte? Tohle jsou soukromé…“

„Laura tu má jízdy,“ přerušila mě její kamarádka a kývla k černému hřebci. Laura k němu popošla a kůň ji zaregistroval. Vystřelil od ní pryč a stavěl se na zadní. Vypadal, jako kdyby se bál a kvůli tomu šílel.

„Jsi si jistá, že na tomhle?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak na ni reaguje.

„Jezdí na něm od jedenácti let,“ odpověděla mi její tisková mluvčí, zatímco Laura vypadala, že se rozpláče. Položila jsem jí ruku na rameno a ona mě probodla očima, ve kterých zase zaplály ty modré plameny. Já to viděla, sakra! Jasně modrou!

Náhle vypadala mnohem starší a já pocítila čistý respekt. Stáhla jsem svoji ruku a Laura se rozutekla pryč.

„To je puberta. To přejde,“ řekla jsem po chvíli ticha a její kamarádka mě sežehla pohledem.

„Jak můžete chodit s Edwardem Cullenem?“ Další adolescent.

„Já s ním nechodím – to za prvé. A za druhé – už jsi někdy Edwarda Cullena viděla?“ Ovšem, že ho ještě neviděla – jinak by se tak blbě neptala.

„Ne. Jeho nikdo ve vesnici neviděl. Nikdy nevychází ven za denního světla,“ odpověděla vážně.

„Já se mu moc nedivím. Jsem tu jen pár dní a to slunce mě neskutečně štve. Bydlet tu natrvalo, tak si hodím mašli.“ Některé národy jsou chudé, protože neplatí daně. Tady jdou všechny peníze na antiperspiranty určitě. A taky na pizzu, víno a olivy.

„Jak myslíte,“ hlesla a odkráčela pryč. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Kůň se už uklidnil a přihopkal ke mně. Opatrně jsem ho pohladila po čumáku a on zafrkal.

„Co ti udělala, co?“ povídala jsem si s ním. Mně už z toho horka vážně hrabe. „Až nebude takové vedro, projedu se na tobě. Ne, že bych to uměla… Snad mě neshodíš,“ prosila jsem a potom dodělala to, co jsem měla.

Běžela jsem ve tmě z kopce dolů a přitom ječela, protože mi nešlo zastavit. To je tak inteligentní nápad. S mojí rovnováhou a šeroslepostí běžet maratón ze svahu a ještě ve tmě. Jsem idiot.

Ještě ke všemu začalo pršet a tím pádem mi hlína pod žabkama pěkně klouzala. Ideální podmínky pro to, nabít si hubu.

Na konci svahu jsem dopadla do bahna a pád zbrzdila rukama, no, stejně jsem měla půlku hlavy v rozčvachtané půdě. Po chvíli rezignovaného ležení jsem se konečně zapřela rukama a zvedla se. Setřela jsem si bahno znechuceně z tváře a postavila se na nohy. Do prozatímního domova jsem dorazila mokrá až na kost, ale déšť mi aspoň umyl ksicht, a to bylo sakra důležité, když jsem před schody spatřila Edwarda, jak stojí ve dveřích. Vytřeštila jsem oči a předvedla hotový Matrix, když jsem se rozběhla doprava a přeskočila živý plot.

Zase jsem dopadla na ksicht, no, vzpamatovala jsem se a běžela dál, přes karafiáty a všemožnou botanickou havěť.

Jedno okno do kuchyně bylo otevřené, a ještě se tam svítilo. Přiběhla jsem k němu a vyskočila do něj. Ležela jsem tak břichem na rámu s hlavou vevnitř a vystrčeným zadkem ven. S velkým úsilím jsem dopadla na podlahu a oddechla si. Jsem dobrá!

Když jsem zvedla oči, stál přede mnou zase on a já zaječela, protože tady ještě před chvíli nikdo nebyl.

„No, bafiky baf,“ zamumlal zamračeně. „Jsem ten, se kterým jsi spala, jestli si vzpomínáš. Tak proč přede mnou utíkáš?“ zeptal se a mně se třásla ruka, jak jsem mu chtěla jednu plesknout za tak dementní otázku.

„Víš, když jsme se seznámili, mohl jsi mi o sobě něco říct. Třeba – já jsem Edward Cullen, mám spoustu lustrů a mám rád orální sex - ať už tobě nebo ty mně - a jen tak mimochodem mi to tady celé patří!“ vyprskala jsem a rozhodila rukama. Usmál se. No, to je na pěst.

„Myslel jsem, že ženy nemají rády, když se už u představování zmiňuje orální sex,“ odpověděl vážně. Ááá! Vyhul si! Prošla jsem kolem něj a mířila do svého pokoje, zatímco ze mě tekla hotová jezera vody.

„Bello, Bello,“ zašeptal prosebně a chytil mě za ruku. Otočil mě k sobě a vážně vypadal jako štěňátko bez maminky a já mu to žrala i s hebounkými oušky. „Neřekl jsem ti, kdo jsem, protože když jsme se viděli poprvé, tak jsi byla tak nepříjemná, upřímná… opravdová. Dalo mi to možnost tě poznat bez toho, aby se někdo přetvařoval. Jsem miliardář a údajně i pěkný. Málokdo se pak přede mnou chová přirozeně,“ vylíval si srdce.

„No, tak to je výmluva číslo jedna. Jsem zkurveně sexy miliardář, ale jsem takový chudák – nikdo mě nemá rád,“ pitvořila jsem se, protože mě to zase stálo dost ponížení.

„Vážně se ti omlouvám. Udělám cokoliv, abych to odčinil.“ Ha, ani slovo o kauze lustr. Asi jsem v suchu. Teda, aspoň na té druhé frontě, protože zrovna teď ze mě lije voda.

„Hm,“ usmála jsem se mile. „Ne,“ štěkla jsem a zamračila se. „Nazdar.“ Rozešla jsem se znovu do svého pokoje – do sprchy.

Konečně mě už nepronásledoval a já se tak mohla v klidu osprchovat. Vyvoněná a v županu jsem vylezla z koupelny. Rozhlédla jsem se, jako kdybych čekala, že tu Edward někde bude stát a zase na mě vybafne. Když byl vzduch čistý, sundala jsem si župan a vzala noční košili. Saténová a modrá. To je jak naschvál. Ulehla jsem do postele a rozprostřela si vlasy po polštáři. Začínala jsem zabírat, když něco hlasitě třísklo.

Vyletěla jsem do sedu a podívala se na kámen uprostřed mého pokoje, který osvětlovaly hvězdy a měsíc. Vtom přiletěl další a já znovu nadskočila. Vylezla jsem z postele a cupitala po špičkách na balkón. Nechávala jsem totiž francouzské okno otevřené, takže jsem měla volný výběh.

Došla jsem až ke kraji a opřela se rukama o kamenné zábradlí. Podívala jsem se dolů a tam stál Edward s dalšími šutry v dálce. Když jsem se na něj podívala, zahodil je a natáhnul ruce vzhůru.

„Lociko, Lociko! Spusť své vlasy!“ začal básnit vznešeným hlasem a gesty. Měla jsem chuť mu plivnout do tváře, ale přece nejsem prasátko.

„Já ti spustím,“ zamumlala jsem. „Táhni, Cullene!“ zařvala jsem. Jsem milá a něžná… Na lidi, co si ze mě nedělají čtyři dny v kuse legraci.

„Julie, proč jsi jen tak zlá, Julie?“ přednášel zpěvavě dál. „Co je ti po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.“

„Růže zvaná jinak je pořád stejný parchant. Měj se špatně a dál vesele skládej básně,“ vzkázala jsem mu ještě, a pak šla zpátky dovnitř. Flákla jsem s francouzským oknem a doufala, že se mi tu nevysype. Už bylo dost ničení majetku Edwarda Cullena, se kterým už nepromluvím ani slovo. A když už s ním naprosto omylem promluvím, rozhodně nebude už žádný sex. Já mu dám, Romeovi. Teda, právě, že nedám. To byl zase den. Charlie by koukal, jak to tu zvládám.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toskánské prázdniny - 5. kapitola: