Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To, co byste nikdy nečekali 27. kapitola

30.01.2010 (13:00) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1754×

Bella

Probudila jsem se v malé temné místnosti. Kolem mě bylo ticho, které mi někdo narušil.

„Konečně ses probrala,“ ozval se hlas nějaké holky. Dle všeho upírky.

„Vstávej!“ poručil mi druhý hlas a drsně mě vzal za ruku a táhl mě někam jinam.

„No tak! Říkal jsem, že máte být opatrní!“ pronesl někdo z místnosti, kam jsme šli.

„Ono to jinak nešlo!“ vyjekla na něj tam malá holka.

„Opravdu ne? Isabello, snad si nám netropila hlouposti!“ napomenul mě a já se na něj podívala.

„Aro, ona tě nezná!“ ozval se mě povědomý hlas. Nick!

„Máš pravdu, synu. Isabello, jsem Aro Volturri!“ pronesl s pýchou v hlase.

„A co já s tím?“ vyjela jsem na něj.

„No tak, ke mně by jsi měla být vřelejší!“ napomenul mě.

„A to jako proč?“ zeptala jsem se ho naštvaně.

„Jsem král upírů, překvapuje mě, že to nevíš. Nicku, ty jsi jim o nás neříkal?“ zeptal se mého bývalého přítele.

„Nemohl jsem,“ přiznal se a sklonil hlavu.

„Isabello, víš proč tu jsi?“ zeptal se mě Aro, ale já jen kroutila hlavou.

„Čekáš zázraky a my tě s nimi nemůžeme nechat jen tak pobíhat po světě, zůstaneš zde!“ rozkázal mi a já se zarazila.

„Vy nemáte právo mi cokoliv nařizovat!“ vykřikla jsem naštvaně a chtěla jsem utéct, ale zadržel mě nějaký další upír.

„Takhle se s králem nemluví!“ napomenul mě a zavrčel na mě.

„Já s ním budu mluvit, jak budu chtít!“ řekla jsem mu naštvaně.

„Odved´te Isabellu do jejích pokojů a až se zklidní, já za ní přijdu!“ řekl upírům, co stáli kolem mě. Jeden mě vzal za ruku a odváděli mě pryč.

„Musíš se sklidnit a pak už to bude lepší,“ ujistil mě jeden z nich.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se ho.

„Demetri, budu na tebe dávat pozor. Ta, co byla tak zlá, je moje snoubenka. Omlouvámse za její chování. Ten hnědovlasý je její bratr. Nás se neboj, ale těch ostatních jo. Nejsou zrovna na tvé straně,“ obeznámil mě se situací a já jen kývla. To už jsme byli před nějakým pokojem.

„My tu budeme s tebou,“ oznámil mi Demetri a už otevíral dveře. Uvnitř to vypadalo nádherně.

„Kdy mě odsud pustíte?“ zeptala jsem se ho.

„Já nevím, ale nevěřil bych, že to bude brzy,“ řekl mi smutně. Do místnosti najednou přišla ta blondýna.

„Řekli jste jí to?“ zeptala se Demetriho a on jen kývl.

„Už se rozhodlo o tvém osudu,“ řekla mi a já se na ni podívala s otázkami v očích.

„Budeš zde muset zůstat do doby než se ti narodí děti a potom tě snad pustí, ale my půjdeme s tebou. Takže se nebudeš moci vrátit k rodině,“ řekla mi a mě trvalo chvilku než jsem si to přebrala.

„Já se už domů nevrátím?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Bohužel, Bello, je mi to líto, ale v tomhle neustoupí. Povolili tvůj odchod až porodíš, my jdeme s tebou, ale rodina se konat nebude. Je mi to líto,“ řekla mi upřímně a mě se po tvářích spustily slzy. Tohle se nemělo stát, tohle není fér! Proč se tohle stává vždycky mě? Proč nikdy nemůžu být šťastná?

Alice

„Vidíš něco?“ ptal se mě Jasper asi po padesáté.

„Ne, nevidím a moc mi nepomáháš, když na mě neustále mluvíš!“ oznámila jsem mu a on kývl.

„Ona to myslí tak, že se nemůže soustředit, když na ní mluvíme,“ vysvětlil Jaspero.

„Děkuji,“ poslala jsem mu myšlenkou a on jen kývl. Po chvilce jsem dostala vidění, ale nevím jestli nám to pomohlo. Bella v něm byla v nějakém pokoji a spolu s ní tam byli Demetri, Alec a Jane. Ona je ve Volteřře?

„To snad nemyslíš vážně!“ vyjel na mě Edward.

„Já za to vidění nemůžu!“ vrátila jsem mu zpět.

„Co se děje?“ ptal se nechápavě Emmett.

„Bella je v Itálii,“ řekl všem Edward a Emmett kývl.

„Pojedeme pro ní, ne?“ navrhl Emmett a už šel ke dveřím.

„Nemůžeme, Emmett. Hlídají ji nejlepší,“ řekl mu Edward zdrceně a sám si sedl na sedačku.

„My nemůžeme nic udělat?“ zeptala se vyděšeně Lana.

„Nemůžem,“ souhlasila jsem a nechala jsem se obejmout od Jaspera.

„Nebyl v tom vidění Nick?“ zeptala se s nadějí v hlase Lana.

„Ne, bohužel,“ řekla jsem jí a ona jen kývla. Najednou začal zvonit telefon.

„Já to vezmu,“ řekl Emmett a už bral telefon.

Emmett

„Cullen?“ představil jsem se.

„Zapomeňte na to, že Isabellu ještě uvidíte!“ řekl mi hlas z telefonu a hned potom se ozvalo pravidelné pípání.

„Emmette, kdo to byl?“ ptala se mě Alyssa.

„Já nevím, nepředstavil se,“ řekl jsem jí a ona kývla.

„Co ti řekl?“ zeptal se mě Jasper.

„Bellu už nikdy neuvidíme,“ oznámil jsme jim a na jejich tvářích se usadili naštvané výrazy.

„Emmette, tohle není vtipné!“ napomenula mě Rose.

„Já jsem nevtipkoval. To mi ten hlas řekl,“ oznámil jsem jim.

„Cože?“ zeptal se mě vylekaně Carlisle.

„Co budeme dělat?“ ptala se Esme.

„Já nic nevidím!“ ozvala se zoufale Alice.

„Nevím, možná by to s tím mohlo být spojené,“ řekl Edward a my se na něj podívali s otázkami v očích.

„Carlisle si myslí, že by v tom mohli být zapojeni vlci a možná kvůli tomu Alice nic nevidí,“ vysvětlil nám.

„Vlci z La Push?“ zeptala se Esme překvapeně a Edward jen kývl.

„Jak by do toho mohli býát zapojení?“ ptala se překvapeně moje láska.

„Bella se znala s jedním z nich, Jacobem. V té době vlkodlak nebyl, ale možná se Bella v budoucnosti objeví ve Forks a možná kvůli tomu Alice nic nevidí,“ sdělil nám Carlisle svou teorii.

„To by mohlo být možné,“ souhlasil Joe.

„Takže, co uděláme?“ ptala se Allyssa, která po většinu konverzace mlčela.

„Zpátky do Forks?“ navrhl jsem a Carlisle kývl.

Bella

„Máte jít do síně, jestli se už uklidnila,“ pronesl upír, který k nám přišel. Toho jsem ještě neznala.

„Jaký vztah má Nick vůči Arovi?“ zeptala jsem se Demetriho, ale on jen kroutil hlavou.

„Nick je Arovo syn,“ řekla mi Jane a já s ena ni vyděšeně podívala.

„My jsme měli za zadkem syna krále upírů?“ zeptala jsem se jí.
„No jo,“ souhlasila.

„To je hustý,“ pronesla jsem a tím jsem je rozesmála.

„Jsi vtipná,“ oznámil mi Alec a já se jen zasmála.

„Vidím, že už jsi v mnohem lepší náladě,“ pronesl Aro s úsměvem.

„Ani ne, protože nemůžu domů,“ řekla jsem mu a on kývl.

„Isabello, Jane ti snad všechno řekal, ne?“ zeptal se mě a já kývla.

„Jeden bod bych chtěla upravit. Chci se vráti domů,“ řekla jsem mu.
„Je mi líto, ale nejde to!“ ujistil mě tvrdě.

„Já to nechápu, vy jste králové a nemůžete upravit jedno pravidlo?“ zeptala jsem se ho a on jen kroutil hlavou.

„Přesně tak, nejde to!“ řekl mi a smutně se na mě podíval.

„Můžu jít do svého pokoje?“ zeptala jsem a on jen kývl. Vyšla jsem ze síně, následována mými ochránci. Když jsem procházela kolem recepce, všimla jsem si ženy, co seděla za pultem.

„Ona je člověk?“ zeptala jsem se Jane.

„Zatím, doufá, že ji přeměníme, ale my o tom neuvažujeme,“ oznámila mi a já kývla. V duchu jsem, ale přemýšlela, proč chce být jako oni. Krvelačná zrůda!

„Máme tu být s tebou nebo můžeme jít?“ zeptal se mě Alec.

„Byla bych ráda, kdyby jste šli. Chtěla bych se vyspat,“ oznámila jsem jim a oni s úsměvem kývli. Já tu nechci být, ale musím. Jak já se z tohohle jenom dostanu! Edwarde, přijd´ mi pomoct!

Shrnutí

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To, co byste nikdy nečekali 27. kapitola: