Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tma - 1. kapitola

02.06.2009 (13:00) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7473×

Jasper je strarý přítel ?

,, Aro, prosím nenuť mě jezdit do té nudné díry. Však víš, že už mě můžeš vyslat do boje a místo toho, mě chceš poslat do Forks, abych vyřídila pozvání," zeptala jsem znechuceně po tom co mi oznámil můj úkol.Ale s Arem to bylo těžké.
Jen mi jednoduše a bez lítosti řekl ,,Bello, proč mi to děláš ještě těší, vždyť víš, že na boj ještě nejsi připravená a hlavně, teď se žádný boj nekoná. Ve světě je klid, buď ráda." Když mi tohle řekl, tak jsem se malinko uklidnila.
„Dobře Aro, kdy odlétám," zeptala jsem se poraženecky.
„Za dvě hodiny. A netvař se jako u mučení. Posílám tě tam hlavně kvůli tomu, že jsi Cullenovým podobná. Víš oni taky pijí jen zvířecí krev," oznámil mi suše, ale já v jeho hlase slyšela i něco jiného, něco jako znechucení,ale nechala jsem to být, nechtěla jsem se s ním hádat jen kvůli tomu, že piji zvířecí krev místo lidské. Těchto hádek už bylo a vždy skončili stejně.
„Opravdu,"zeptala jsem se už trochu zaujatě. Aro jen přikývl a dělal, že si mého zajmu nevšiml.
Ještě štěstí, že je ta slavnost a můj souboj,"řekla jsem už s klidněji a smířená se svým úkolem, stejně s jeho rozhodnutím už nic neudělám.
Když si ten rozhovor znovu odehrávám slovo od slova, tak měl Aro pravdu. Opravdu nejsem připravená na boj a hlavně teď musím šetřit síly na slavnost. A navíc už se docela těším na někoho, kdo si ze mě nebude dělat blázny, protože nepiji lidskou krev, nikdo ve Volteřře mě v téhle věci nechápe. Myslím, že to bude zajímavá zkušenost. A konečně jsem vytáhla paty z Volterry to je bonus navíc. Kdy jsem byla vlastně naposledy pryč z Volterry? No to bude pár měsíců, asi od té doby co mě málem zabila partička novorozených. To mě Aro pustil z hradu naposled, až najednou teď, za tím něco bude! Ale teď to nebudu řešit, už budeme přistávat a jsem zvědavá na ten zjev, tedy na rodinu Cullenových. Opravdu jsou vegetariáni? Už si tím nejsem tak jistá. Ale jsem docela zvědavá dokonce se i trochu těším. Ježiš, na co to myslím? Jsem opravdu  tak ráda, že se setkám s těmi nudnými vegetariány? Nesmysl, jen jsem rada, že jsem konečně vypadla z Volterry, to je ten důvod přesvědčovala jsem sama sebe.

Aro mi přesně popsal cestu, kterou se mám vydat, abych se dostala k domu Cullenových. A tak teď běžím lesem k jejich domu, vyřídit pozvání na slavnost a mezitím si užívám krasu přírody, svobodu a volnost po tolika měsících, kdy jsem byla zavřená na hradě. Z mého přemýšlení mě najednou vytrhli tři upíři běžící za mnou. Okamžitě jsem se zastavila na mýtině a přikrčila se do bojové pozice. Ani  na minutu mě neovládl strach z boje, protože vím, že je hravě porazím, mám tolik zkušeností s bojem, že mě jen tak někdo nemůže porazit. Ale když jsem ho poprvé zahlédla okouzlil mě, byl to kluk s bronzovými vlasy, vypadal jako anděl, nikoho krásnější jsem nikdy neviděla. A o to víc mě překvapila, že na mě bez jakéhokoliv náznaku zaútočil. Já jsem se v té poslední chvíli vzpamatovala,uhnula a podrazila mu nohy. On se zakymácel, a pak upadla na záda, toho jsem využila a skočila mu na hrudník a sevřela jeho ruce do těch svých. Když jsem se mu podívala do očí, zjistila jsem, že jsou topazové, byly úplně stejné jako ty mé. Tvářil taky udiveně, když  uviděl ty mé, úplně stejné.
Na kraji lesa se objevili další dva upíří. Jeden svalnatý a vysoký, vypadal jako kdyby se každou chvíli měl rozesmát, připomínal mi tím Demetriho. Ten druhý menší a vážný, vypadal, že si taky prožil svoje po paži a krku se mu táhli jizvy, zřejmě z boje, ale něco mi na něm přišlo povědomé, jo kdybych ho už někdy viděla, ale nemůžu si vzpomenout. Ale teď nebyl čas na přemýšlení. Pustla jsem toho kluka a skočila na druhou stranu mýtiny. Slyšela jsem uchichtnutí, to byl ten obr, ten kluk s bronzovými vlasy na měj zavrčel a obr okamžitě sklapl.
„Vy jste Cullenovy,"zeptala jsem spíše pro utvrzení svého názoru, než ze zvědavosti a tak otázka vyzněla spíše jako konstatovaní.
„Ano,"odpověděl mi ten kluk s bronzovými vlasy.
„A ty jsi kdo,"zeptal se ten obr trochu pobaveně, ale jeho bratr  ne něj zase zavrčel a on se přestal culit.
„Já se jmenuji Isabella Volterry,"řekla jsem chladně, abych na sobě nedala znát překvapení nad jeho chováním k bratrovi. Vypadali dost udiveně, když jsem jim řekla jak se jmenuji. A najednou jsem si uvědomila odkud znám to kluka.
„Jaspre,"zeptala jsem se překvapeně.
„Bello,"řekl udiveně, vypadal jako by viděl ducha. Chvíli bylo ticho a pak jsem dala průchod svým potlačovaným pocitům, které v sobě vůči němu cítím.
„Ty parchante, jak si to představuješ, víš jak mi bylo, když si mě tam nechal samotnou proti dvaceti novorozenými,"zakřičela jsem na něj, abych tak dala najevo svoji zlobu nad jeho chováním.
„Já jsem musel, oni se proti tobě vzbouřili, nelíbilo se jim, že jsi tak silná a tak nenaštvali a chtěli tě zabít," odpověděl a v jeho hlase zazněla nevyřčená omluva.
„Ale ty jsi mě tam nechal, ani jsi se mi nesnažil pomoc, prostě jsi zbaběle utekl. A já si myslela, že jsme byli nejlepší kamarádi a ty jsi mě tam nechala bojovat a sám si utekl, řekla jsem s výčitkami v hlasem. Když jsem to dořekla tak se mi tak ulevilo.
„Já vím, ale já neměl jinou možnost, zabili by mě, vlastně mě překvapuje, že jsi naživu," odsekla a zvědavost ve svém hlase nedokázal zamaskovat.
„Vždyť víš, že mám velmi účinný talent,"řekla jsem už míň naštvaně.
„Promiň, že jsem tě tam nechal, ani nevíš jaké jsem měl výčitky svědomí,"omlouval se mi.
„To je dobrý,už jsem ti odpustila. Víš tyhle vzpomínky nahradili daleko krutější vzpomínky." Najednou se mi před očima mihli ty strašné vzpomínky, kdy jsem před šesti měsíci bojovala se sedmdesáti novorozenými úplně sama. Zatřepala jsem hlavou, abych zahnala špatné vzpomínky. „Ale alespoň už víš, že jsem naživu,"dořekla jsem, už jsem na něj nebyla naštvaná, už to byl zase můj nejlepší přítel, přesně jako tehdy.
Najednou mě Jasper objímal a řekl.,,Jsem rád, že jsi naživu, chyběla jsi mi, pořád jsi ta moje stará upíří kamarádka jako dřív."
„A ty můj,"dopověděla jsem a zářivě jsem se na něj usmála.
„Takže ty a vegetariánství, to bych do tebe neřekla, vždy si vypadal, že ti zabíjení nějak nevadí,"řekla jsem zaujatě.
„To víš láska děla divy,"odpověděl.
„Kdopak je ta šťastná,"zeptala jsem se zvědavě.
„Pojď s námi a poznáš jí, ale nejdřív, říkala jsi Isabella Volterry,"zeptal se Jasper.
„Ano, teď pracuji pro Volterriovy, a vlastně kvůli tou jsem tady,"odpověděla jsem mu.
„Tak pojď."řekl Jasper.
Až teď jsem si uvědomila přítomnost to kluka a toho obra. Viděla jsem v jejich bličejích otázky, hlavně u toho obra. Ten kluk s těmi bronzovými vlasy se spíše tvářil udiveně, najednou svůj výraz změnil a schoval ho za nepřístupnou masku, zvláštní, jako by mi četl myšlenky, opravdu divné.
„Isabello, tohle je Emmet a ukázal na toho obra a tohle je Edward ukázal na toho kluka s bronzovými vlasy," řekl mi když viděl můj pohled.
„Ahoj moc mě těší,jsem ráda, že konečně poznávám někoho kdo je taky vegetarián stejně jako já,"vypadlo ze mě a přišlo mi jako by si ten Emmet až teď uvědomil, že mám topazové oči stejné jako on, ale co.
„Už se moc těším až poznám další přátelé a rodinu Jaspera," řekla jsem.
Pro vás napsala Lin

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tma - 1. kapitola: