Tak a je tu druhá kapitolka, ve které se dozvíte, jak hádka skončila. Nezapomeňte na komentáře! Pěkné čtení! :)
24.09.2010 (19:15) • NessieMimmiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1109×
Slzy se mi hrnuly do očí. Najednou mě surově chytnul za paže, až jsem usykla bolestí. Zatřásl se mnou a stále po mně řval věci, kterým jsem nerozuměla. Co se to děje?
Podívala jsem se Dannymu do očí. Měl tam zlost, ale zároveň i bolest. Nevěděla jsem, co jsem mu udělala. Já, nejšťastnější člověk na světě. Měla jsem všechno - lásku, peníze, štěstí, přátelé, rodinu a teď dítě - ale teď jsem cítila, jak se všechno rozpadá. Jako bych už neměla nic.
„A - ale Danny, co jsem udělala? Já, vůbec... já ničemu ne - nerozumím." Vzlykala jsem. Vážně jsem ničemu nerozuměla.
„Ty víš o čem mluvím, Bello. A teď mi to pěkně vysvětlíš!" zařval Danny. Hodil mě na pohovku, až se málem převrátila. Stále kolem mě procházel sem a tam. Pak se zastavil, podíval se na mě a tentokrát promluvil klidnějším tonem. „Byl jsem na lovu. Potkal jsem jednu upírku. Znal jsem jí jenom od vidění. Pozdravil jsem jí a pak jsme se bavili. Říkala mi, že je zvyklá na lidskou krev. A má dar - umí zmanipulovat myšlenky lidí a upírů tak, aby jí poslouchali na slovo." Na chvíli se zamyslel a pak pokračoval. „U některých chlapců zmanipulovala mysl, aby si mysleli, že je jejich holka. Vyspala se s nima a pak jim vysála krev."
Nevěděla jsem, proč mi to tu všechno říká. Nedávalo to vůbec smysl. Co má se mnou společného nějaká upírka, která vysává lidskou krev? „A co ta má se mnou společného? A nebo tě taky zmanipulovala, aby jsi se mnou nemusel chodit a chodil s ní? A nebo..." Chtěla jsem říct ještě jednu věc, ale už jsem ji nestihla. Jeho ruka přidržovala moji pusu.
„Nech mě k sakru domluvit. A ty už proti ní nic neříkej, rozumíš!?" Malinko jsem přikývla a on pokračoval. „Řekla, že se taky vyspala s upíry. Naváděla mě k tomu, ať to s ní zkusím, ale já jsem odmítl. A byl jsem zvědavý... zeptal jsem se jí, jestli byla někdy těhotná. Odpověděla mi..." Najednou se jeho tvář zkřivila do rozzuřené grimasy. Teď doopravdy vypadal jako upír. „... ne! Řekla mi, že upíří nemůžou mít děti. To znamená, že ty jsi se mnou nikdy neotěhotněla. Takže to dítě není moje a ty ses prostě jen tak vyspala s někým, koho si jen zahlédla, protože já jsem ti buď nestačil nebo jsem ti nebyl dostatečně dobrý." Nadlidskou rychlostí byl u mně a držel silně moje paže. „Přiznej, to dítě nemáš se mnou! Ty jsi mě sprostě podvedla a já jsem ti věřil. Myslel jsem si, že jsem potkal svojí lásku života. A přitom jsem se potkal jen s obyčejnou děvkou!"
„Ale Danny já jsem nic..." Chtěla jsem mu něco říct. Byla jsem zděšená z toho, co mi to tu všechno říkal. Nic z toho nebyla pravda. Já jsem ho nepodváděla, jak bych jen mohla. Zároveň jsem byla ze všeho smutná, protože i přes všechny moje protesty mi nevěřil. Najednou už u mě nestál a moje paže byly volné. Kde může Danny být?
„Na, tady máš kufry a vypadni. Vypadni třeba za tím svým frajerem, který ti to dítě udělal. Je mi to už všechno fuk!" rozkřičel se na mě a přede mě postavil dva velké kufry, nejspíš s mýma věcma. Do očí se mi hrnuly slzy. Věděla jsem, co to znamená. On se právě teď, v tuto chvíli, se mnou rozešel. Jak mi to může udělat? A jak to může udělat svému dítěti?
Nevěděla jsem, co mám říct. Jen jsem tu tak stála a nešťastně na něj hleděla. „Tak neslyšela jsi? Vypadni!" zařval znovu a já jsem si ani nevzala kufry a utíkala jsem ke dveřím. Otevřela jsem je a v tu dobu jsem spadla. Rozkutálela jsem se po venkovních schodech až na chodník. Rychle jsem vstala a běžela někde do neznáma. Chtělo se mi umřít, a v klidu doufala, že se mi to povede. Nemám žádné štěstí. Ale teď už nemám nic. Vůbec nic...
Stále jsem běžela, až po chvíli jsem si všimla, že jsem v lese. Moje mysl začala tak trochu uvažovat, jak jsem se sem dostala. Pak mě strašně zabolelo břicho. Sáhla jsem si na to místo a pak jsem se podívala na svou dlaň. Byla na ní krev. To snad ne! Moje dítě je to jediné, co teď mám a moc mi na něm záleží. Co když ve mě dítě umírá? To ne!
Nevěděla jsem, co mám dělat. Umírala jsem a mé dítě taky. A ani jsem nevěděla, kde jsem. Lehla jsem si na zem a svými dlaněmi jsem si držela trochu vyboulené bříško. Zavírala jsem pomaličku oči a čekala na smrt. Najednou se přede mnou mihl stín. Trochu víc jsem své oči otevřela a spatřila jsem neznámou osobu. Byl to chlapec. Byl tak krásný, že jsem si myslela, že to je anděl. Ano, musí to být anděl. Konečně jsem mrtvá a zbavím se bolesti, kterou jsem tak musela v jeden den vytrpět...
Autor: NessieMimmiCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Tisíce slz z křišťálu - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!