Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 15

13.12.2011 (07:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2423×

Bylo 20. srpna, sobota a v Port Angeles zase pršelo. Seděla jsem v pokoji u stolu, u ucha telefon a napnutě naslouchala vyzvánění na druhé straně.

Prosím, zvedni to! Zvedni to! Zvedni to!

„Prosím?“ ozval se z druhé strany Michelin hlas a já si oddechla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem potichu a z telefonu se chvilku ozývalo jen dýchání.

„Dojdu do garáže pro klíče, Gordý, nechala jsem je v autě,“ uslyšela jsem tlumeně.

„Bello?“ ozvalo se tázavě po tom, co za ní bouchly dveře.

„Jsem to já,“ reagovala jsem s úsměvem.

„Ráda tě slyším,“ řekla najednou a já vykulila oči. Znělo to pravdivě. Nervózně jsem si pohrávala s deskami, které jsem ještě stále nezničila.

„Já tebe taky… Jak, jak se máte?“ optala jsem se opatrně a doufala, že mi prozradí něco o Gordonovi.

„Máme se výborně. Takhle skvěle nám snad nikdy nebylo,“ ozvalo se nadneseně a já se zamračila.

„Vážně?“ Měla bych se radovat, že se jim daří dobře. Tak proč pociťuju smutek?

Chvilku bylo ticho.

„Ne,“ odpověděla a já si dokázala živě představit, jak si rukama protírá obličej. „Gordon se uzdravuje, ale často ho nachytávám, jak sedí, dívá se z okna a je smutný,“ řekla a já se zamračila ještě víc. „Možná bys za námi mohla někdy přijet. Věřím, že kdybyste si vyříkali to, co se mezi vámi stalo, bylo by všechno lepší,“ navrhla a tentokrát si obličej promnula já.

„To není dobrý nápad, Michel, věř mi,“ řekla jsem znaveně a opřela se do židle, pohled upřený na stránku s mými osobními údaji.

„Jak to? Všechno se dá nějak vyřešit,“ mluvila rychle a já z jejího hlasu slyšela zoufalství.

„Michel… tohle je jiné. Musím mu nechat ještě nějaký čas,“ řekla jsem a dost pochybovala o tom, že mu kdy můžu dát dost času k tomu, aby mé bývalé povolání přijal.

„Bello!“ zanaříkala. „Kdybys ho viděla. Celé noci nespí, kolikrát si ani nepřijde lehnout, a pak pospává přes den. Kruhy pod očima má větší a větší. Nevím, co mám dělat.“ Byla zoufalá. Opravdu zoufalá. Celým tělem mi prolétlo nutkání rozjet se za nimi.

Ne!

„Michel, dej tomu čas. Ono se to zlepší, uvidíš. Ale přeci jen, kdyby to bylo vážně už nesnesitelné, zavolej mi a já přijedu. Dobře? Teď je ale ještě brzy,“ přesvědčovala jsem ji a ona si povzdechla.

„Musím končit, ozvu se. Ahoj.“ Nečekala jsem na reakci a zavěsila. Bolelo mě to. Bolelo mě vědět, jak je na tom Gordon psychicky špatně kvůli mně.

Položila jsem mobil na stůl, seběhla schody do přízemí a hodila desky i s celým obsahem do ohně v krbu. A se zadoufáním, že přijdu na jiné myšlenky, jsem si sedla k televizi a pustila první kanál, který jsme měli. Kluci byli na lovu, takže jsem si tam mohla dát, co jsem chtěla. K čemu mi to ale bylo, když jsem televizi prakticky nevnímala a pořád musela myslet na Gordona.

Z mého tranzu jsem se probrala okolo jedenácté večer. Dopotácela jsem se do postele, padla na znak a usnula. Jedna z výhod tohohle nového domu? Úžasně rychle se tu usíná.

***

„Tak jak bylo ve škole?“ zeptal se mě Joe, jakmile jsem vystoupila z auta. Popadla jsem batoh a se zavrčením se odebrala do obýváku. Bylo pondělí, první den školy a já se cítila… tak, jak se frustrovaný člověk může cítit.

„Tý jo, až takhle dobrý? Hmm, že bych se tam přihlásil taky?“ škádlil mě, ale já na to zrovna teď vážně neměla náladu. Takovou nudu jako dnes ve škole, jsem snad v životě ještě nezažila. Učitelé do nás cpali jedno a to samý, a to celé tři hodiny. Co budu dělat zítra, když máme těch hodin pět?! Oběsím se! Jediný rozumný řešení.

Hodila jsem tašku na zem, rozvalila se na gauči a se zamračeným obličejem pustila televizi. Projížděla jsem kanál za kanálem, ale nic dobrého nedávali.

„Do hajzlu!“ zanadávala jsem a třískla s ovladačem o stůl. Byla jsem navztekaná na nejvyšší stupeň a moc mi k tomu nedávala vzpomínka na toho nagelovanýho frajírka, co se kolem mě dneska pořád motal a myslel si, bůhvíjak je úžasnej. Kretén! Vymlátit mu mozek z hlavy by bylo málo.

„Hej, hej, hej! Klidni se holka, jo?! Už to trošku přeháníš,“ zvýšil na mě hlas Joe a já se na něj rozzuřeně podívala. Zvedla jsem se, došla až k němu, zabodla mu prst do hrudi a zavrčela.

„Ty mi nemáš právo cokoli nařizovat!“ vyštěkla jsem a funěla jak parní lokomotiva. Cítila jsem to v sobě. Zase! Ten rudý opar, který se mi už tolikrát přelil přes rozumnou část mozku. Byl tady a čekal na svou příležitost.

„Co to do tebe zase vjelo?!“ zavrčel na mě a smetl můj prst ze své hrudi. Nutkání jednu mu fláknout jsem zastavila svíráním dlaní do pěstí.

A pak to ke mně přišlo. Jako nečekaná střela, jako blesk z polo-čistého nebe. Ta představa, jak do Joea bodám nůž, jak z jeho mrtvého těla vytéká krev, byla tak živá. Jak v jeho krvi smáčím prsty, jak…

Probrala jsem se.

Celým tělem mi projel mráz. Ledové chvění. Ruce se mi začaly třást a najednou jsem všechno viděla a uvědomovala si tak jasně. I to, že jsem právě dostala chuť Joea zabít a… a koupat se v jeho krvi.

Zděšeně jsem se na něj podívala a o pár kroků couvla. Do očí se mi nalily slzy a začala jsem se celá nekontrolovatelně třást. Konečky prstů mě studily a do nohou se mi dostávalo brnění.

Moc dobře jsem věděla, co to bylo. A vůbec se mi to nelíbilo.

„Bell,“ zašeptal Joe a udělal jeden krok ke mně. Rychle jsem uskočila a spolu s tímto pohybem přišel i první vzlyk. Musela jsem pryč.

Rychle jsem vběhla zpět do garáže, nasedla do auta a odjížděla někam, prostě někam. Daleko od tohohle místa.

V kapse se mi rozezvonil mobil, když jsem byla asi jednu míli za Port Angeles. Prudce jsem zabrzdila a zastavila u krajnice, vytáhla jsem mobil z kapsy a podívala se na volajícího. Michel. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nezvedla bych to.

„Ano?“ ozvala jsem se a snažila se znít normálně. Nehty volné ruky jsem si zaryla do látky kalhot na stehně a pomáhala si tak urovnat myšlenky.

„Už toho mám dost!“ řekla zhurta a já se zamračila.

„Co prosím?!“ zeptala jsem se vykolejeně a opravdu netušila, co tím má na mysli.

„Mám dost tohohle všeho. Chováte se oba jako malý. Takže sem koukej naklusat a hezky si to mezi sebou vyříkejte!“ vyštěkla a típla hovor. Kdyby se nejednalo o Gordona, byla jsem si natuty jistá, že bych dostala další ze svých zuřivých záchvatů. Ale tady se jednalo o mě a Gordona, a to šel jakýkoliv vztek stranou.

Se zakvílením pneumatik jsem uvedla auto do chodu a už se neuvěřitelnou rychlostí řítila k Forks.

Trvalo mi asi jen tři čtvrtě hodiny dostat se od Port k jejich baráku. Než jsem se nadála, už jsem stála před vchodovými dveřmi a bušila na dveře tak dlouho, dokud jedno mé bouchnutí nevyšlo na prázdno a dveře se neotevřely.

Stála v nich překvapená Michel.

„Jsi rychlá,“ řekla uznale a pustila mě dovnitř. Vešla jsem a rozhlédla se kolem sebe. „Doprava, sedí v obýváku a je zase v té své letargii,“ řekla, ale nešla za mnou, když jsem vcházela dovnitř. Asi nám chtěla nechat soukromí. Byla jsem jí za to vděčná.

Hned, jak jsem vešla do místnosti, uviděla jsem ho. Seděl čelem k oknu, ruce složené v klíně a na něco se upřeně díval. Vypadal ztrhaně a vyčerpaně. Jeho kruhy pod očima dostávaly nafialovělý nádech. Ledový osten viny se mi zaryl do těla. Je to moje vina.

Chvilku jsem jen stála ve dveřích, dívala se na něj a pociťovala k sobě čím dál větší nenávist.

Zrůda! Zrůda! Zrůda!

I přesto mě ale začalo ovládat nutkání se ho dotknout. Obejmout ho a říct mu, že je všechno v pořádku. Že je vše jako dřív. Potichoučku jsem k němu došla a stoupla si za jeho záda. Jediné, co jsem v té chvíli dokázala dělat, bylo prohlížet si ho. Jeho světle hnědé vlasy s blonďatými odlesky. Byly pořád stejně krátce sestříhané a husté jako dřív. Jeho široká svalnatá ramena, díky kterým si mě už tolikrát schoval do náručí.

Stála jsem tam nad ním a až po chvilce si uvědomila, že tiše pláču. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, otřela si tváře, a pak váhavě položila ruku na jeho rameno. Nereagoval.

„Gordone,“ zašeptala jsem a on se zachvěl. Ale neotočil se, jako by nevěřil, že jsem tu.

„Gordone,“ zopakovala jsem už normální hlasitostí a on sebou cukl. Smetl mou ruku z jeho ramene, prudce vstal, udělal ode mě pár kroků a otočil se mým směrem. Chvilku si mě jen nevěřícně měřil a já se na něj snažila chlácholivě usmát. Jakmile jsem ale spatřila jeho nepřátelský pohled, úsměv na tváři mi ztuhl.

Chtěla jsem něco říct, opravdu chtěla, ale nedokázala jsem to. Tak jsem tam jen stála a nešťastně na něj zírala, snažíc se v jeho obličeji najít alespoň trošku odpuštění. Kéž bych tam našla alespoň tu trošičku. Jediné, co v nich bylo k nalezení, byl chlad, vztek, zloba, zuřivost, bolest.

Veškeré naděje mě začaly opouštět.

Aspoň to zkusit, jenom to zkusit.

„Gordone, já…“ Přestala jsem mluvit, jakmile jsem spatřila jeho rychle se blížící se postavu. Rozpřáhl se a já věděla, co se chystá udělat a nebránila se.

Uhodil mě takovou silou, až jsem udělala jeden krok stranou a obličej mi to otočilo do strany. Ale ustála jsem to. Rychle jsem dýchala a snažila se nevnímat pálivou bolest na pravé tváři. Pomalu jsem se narovnala a s polknutím se mu zadívala znovu nešťastně a provinile do očí.

A on se znovu napřáhl a opět mě uhodil. Tentokrát do druhé tváře, ale o něco větší silou. Otočila jsem se trupem o devadesát stupňů a chytla se za tvář. Do očí se mi nalily slzy kvůli bolesti, která mi pulzovala v levé tváři. Nahlas jsem dýchala a cítila, jak mi srdce divoce naráží do hrudi.

Bude to znít bláznivě, děsivě. Ale já byla štěstím bez sebe, že tohle udělal. Byla jsem za tuhle reakci tak neskonale šťastná. A radost s bolestí nakonec způsobily to, že slzy, které si do teď jen plavaly v očích, přetekly a rozutekly se mi po tvářích.

Zhluboka jsem se nadechla, rychle, aby to bylo co nejmíň vidět, jsem setřela slzy z tváří a opět se narovnala. S odhodláním ustát klidně padesát takovýchhle ran, jen když nám to pomůžu najít cestu k sobě. Cítila jsem, jak mi tváře pulzují. Krev se mi do nich nalívala snad po litrech a pálení se stupňovalo. Ale nedala jsem na sobě nic znát, kromě uslzených očí.

Gordon stál pořád naproti mně, ruce měl vzteky stažené do pěstí a funěl jak rozzuřený býk. Jakmile se jeho tělo naklonilo na jednu stranu, věděla jsem, že to přijde znovu a nemýlila se. Jenomže tentokrát to byla taková rána, že jsem to prostě nedokázala ustát. A já se tak snažila, bože, já se tak snažila! Ale nešlo to. Svalila jsem se na zem s bolestným heknutím. Ruku si tiskla na pravou tvář a měla pocit, že mi ta část hlavy musí každou chvilku odpadnout. Bolelo to jako čert a tentokrát už jsem se ani nesnažila slzy stírat. Ani jsem se nepokoušela vstát. Pořád jsem tam seděla s hlavou skloněnou k zemi, s rukou přitisknutou na tváři, druhou se podpírala o zem a třásla se pláčem.

„Proboha! Co se to tu…“ uslyšela jsem zděšený Michelin hlas, ale hlavu jsem nezvedla, protože jsem věděla, že pohled na mé tváře by ji ještě víc vyděsil.

„Teď ne, Michel!“ zavrčel Gordon a já cítila, jak z něj vychází vztek. Chladný a živočišný.

„Ale, Gordone…“ snažila se odporovat a její zděšený pohled mě pálil do zad.

„Michel, odejdi! Tohle je jen mezi mnou a ní!“ vyštěkl Gordon vztekle a já se při jeho tónu zatřásla. Věděla jsem, že mě nečeká nic dobrého. Budu ráda, když z tohohle domu neodejdu se zlomeninou.

„Ale…“ nevzdávala se Michel, marně.

„Odejdi!“ zavrčel na ni a já uslyšela jen zavření dveří. Zhluboka jsem se nadechla, pevně k sobě přitiskla oči a čekala na další ránu. A jelikož jsem se nehodlala zvednout, přicházel v úvahu jen kop. Ruka, na které jsem se podepírala, se mi začala třást. Slzy mi vytékaly i ze zavřených očí.

A pak jsem vedle sebe ucítila pohyb. Zakňourala jsem šokem a cukla sebou. A zrovna, když jsem to čekala nejméně, chytl mě rukama okolo žeber, vytáhl mě na nohy a já s hrůzou čekala, co se stane dál. Nehodlala jsem se mu bránit, i kdyby do mě kopal a mlátil hlava nehlava, nebránila bych se. Protože bych si to zasloužila. Místo toho ale položil prst pod bradu a zvednul můj sklopený obličej nahoru. Vystrašeně a provinile jsem se podívala do jeho očí a užasla nad tím, co jsem v nich uviděla. Naštvaného a nekontrolovatelně zuřivého Gordona vystřídal rázem Gordon smutný, plný bolesti a se slzami v očích. Pevně se mi díval do očí a něco v nich hledal. Netušila jsem, jestli to našel, ale po chvíli zírání na sebe si mě pevně přitiskl k sobě do náruče, objal mě oběma rukama a držel mě u sebe tak blízko, až jsem se málem nemohla nadechnout.

„Bello, Bello! Bellinko moje!“ šeptal mi do vlasů a začal se se mnou pohupovat ze strany na stranu. A právě v tu chvíli, kdy jsem ucítila tu sourozeneckou lásku, která mezi námi kolovala, teplo jeho těla a ty vibrace, které ke mně vysílala jeho pláčem třesoucí se náruč, jsem se rozplakala. Nahlas a šťastně. Nechala jsem se jím objímat, ruce mu omotala kolem pasu a vzlykala mu do košile. A byla naprosto, absolutně a dokonale šťastná. Tak šťastná, jako jsem za poslední tři roky nebyla.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsme tam stáli a objímali se, ale když se ode mě odtáhl na délku paží a vážně se mi podíval do očí, věděla jsem, že se rozhovoru s ním na téma moje práce jen tak nevyhnu.

Posadil se na pohovku, stáhl si mě na klín a povzdechl si. A já se rozhodla mluvit.

„Tak jo,“ řekla jsem šeptem, opravdu šeptem, aby mě slyšel jen on. „Co všechno chceš slyšet?“ zeptala jsem se a on se na mě chvilku vážně díval.

„Proč?“ zeptal se a já přesně věděla, co myslí. Povzdechla jsem si a podívala se na své ruce, které jsem měla složené na klíně. Jak jsem sklonila hlavu, do tváří se mi nalila krev a bolest se zvětšila, ale snažila jsem se toho nevšímat. I když musím uznat, že moje regenerační schopnost se činila. Bolest byla zanedbatelná a moc dobře jsem věděla, že po těch ránách nezbude ani památka.

„Už… Už jsem ti to přeci řekla v nemocnici, Gordý. Chtěla jsem svět zbavit alespoň části hajzlů, jako byli ti chlápci, co se mě pokusili zabít a tu dívku znásilnili,“ šeptala jsem a váhavě se mu podívala do očí.

„Ale byla jsi nájemný vrah. Nájemní vrazi vraždí lidi, které někdo chce nechat zabít. To nejsou vždy hajzlové,“ namítl také šeptem a já se hned nadechla k odpovědi.

„Pracovala jsem pro jednu firmu, která měla na starosti zbavování se nepohodlných lidí. Nebylo to tak, že bych čekala doma, až mi někdo zavolá a já pak šla zabít kohokoliv, mi řekli. Ne. O člověku, kterého jsem měla zabít, jsem věděla vždycky téměř všechno. A vždycky to byl nějaký hajzl, který si to zasloužil. Opravdu často to byli ruští mafiáni,“ vysvětlila jsem a čekala na jeho reakci. Zamračil se a byl chvíli ticho. Pak se mi podíval do očí.

„Takže ty jsi vlastně nastavovala život, abys odstranila jiné nebezpečné lidi?“ zeptal se trošku zkomoleně a já s úsměvem kývla. Bylo to tak, že ano? Sice ne tak, jak si to asi představuje Gordon, ale tak nějak podobně to bylo. Zalila mě vlna optimismu, když tohle řekl. Jenomže pak mi položil otázku, kterou nikdy položit neměl.

„Líbilo se ti to?“ zašeptal téměř bezhlesně a já ztuhla. Srdce mi vynechalo jedno bouchnutí, a pak se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí kupředu. A já věděla, že už je pozdě něco předstírat. V Gordonově obličeji se objevilo poznání a zděšení. „Líbilo se ti to,“ konstatoval šeptem a já sklopila pohled.

„Jsem nemocná, Gordone. Psychicky. Nevyrovnaná, rozpolcená osobnost, tak nějak bych to nazvala.“ Víc jsem mu k tomu říct nemohla. Protože říct mu, že jsem si několikrát představovala, jak se koupu v Cullenově krvi, pošle na mě psychiatry.

Cullen. Kde se ten chlápek asi toulá teď?

„Proč jsi nevyhledala pomoc?“ zeptal se a pohladil mě po tváři, dodávajíc mi tak naději. Nešťastně se na něj usmála.

„Podstatou sezení u psychologa je, že se mu otevřeš. Řekneš mu věci, které jinak nikomu neříkáš. Gordone, kdybych mu řekla, co jsem uplynulé tři roky dělala, místo toho, aby mi pomohl rozebrat mou posranou psychiku, by na mě poslal poldy,“ řekla jsem a bylo mi jasné, že on to ví. Jen to prostě tak nadhodil.

Nastalo další ticho.

„Ale já se snažím,“ řekla jsem po chvíli a on se na mě nechápavě zamračil. „Jak už jsem ti řekla, s tou prací jsem skončila, definitivně. A hádej co?“ pobídla jsem ho se šťastně poťouchlým úsměvem. A on se na mě nevěřícně díval. „Chodím na střední. Dnes jsem tam byla poprvé,“ řekla jsem celá rozjařená a jeho nevěřícný pohled se ještě znásobil. „No vážně. Chodím na Lincoln High School v Port Angeles. A jako vedlejší školní aktivity mám psychologii a jiu jitsu,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci, kterou byl šťastný smích a další zmáčknutí mé maličkosti v náručí. Věřte či ne, šťastnějšího člověka na planetě byste v tu chvíli nenašli.

14. kapitola - kacikacka - huny - 16. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 15: