Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tiše, rychle, spolehlivě II 12

21.11.2011 (22:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3242×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. kapitola

„Zdravíčko, šéfe,“ pozdravila jsem ho s úsměvem. „Přišla jsem se zeptat, jak se vám daří, a jak jsem slyšela ten telefon, tak koukám, že asi moc ne. To je mi líto.“

„Co tu děláš?“ zeptal se a já odhadovala, že se o něj pokouší infarkt.

„Jak jsem řekla, přišla jsem se jenom podívat. Něco se mi totiž doneslo… o mém bratrovi.“ Pomalu jsem přešla k němu za stůl a koukala z okna.

„Máš být mrtvá,“ zašeptal vyděšeně.

„Ale jak vidíte, tak nejsem,“ pokrčila jsem rameny a zasmála se. „Vlastně se to trochu otočilo. Místo mě je mrtvý Cullen. Chudáček, jen co sem zavolal… hlaveň měl tak blízko. Určitě ho to ani nebolelo.“ Ani nevím, proč jsem tak plácala, ale chtěla jsem v něm vzbudit pocit, že už mu prostě nikdo nepomůže. A to se mi i povedlo. Na čele mu znovu vystoupil pot a ruce se mu začaly třást. Prvotní účel byl splněn, teď byla řada na mém šikovném noži.

„Ale nebojte, budete ho hned následovat.“ Nestačil to ani postřehnout a už jsem mu ostří přikládala ke krku. A jak se zhluboka nadechl, zarylo se mu trochu do krku a na bílou košili začalo stékat pár slabých pramínků krve.

„Ups,“ pousmála jsem a sledovala, jak se mu zabarvuje košile do ruda.

„Neblázni, všichni nás tu uslyší, když budu křičet,“ snažil se mě zastrašit.

„Ale neuslyší, nebojte. Pár mých kamarádů se tu o to postará,“ široce jsem se usmála a on se vyděsil ještě víc. „A myslím, že na křik si ani nevzpomenete. Budete unešen z toho, co jsem se tu za těch pár let naučila.“

„Neumíš nic. Beze mě bys nebyla nic,“ zaskřehotal, protože jsem mu nůž tlačila čím dál víc na krk.

„Myslíte?“ zeptala jsem se s nadzvednutým obočím a své koleno jsem opřela do zápěstí jeho ruky, která byla položená na opěrce. Trochu jsem přitlačila a on syknul bolestí. Přitlačila jsem ještě víc, a šéf, ač nechtěl, bolestně zasténal. To se mi líbilo, ale když mu začaly modrat prsty, radši jsem nohu sundala.

„Co vlastně chceš?“ zaskučel a snažil se prsty protáhnout.

Zasmála jsem se, ale potom jsem zvážněla. Přemýšlela jsem, jestli mu mám cíl své cesty sdělit hned nebo ještě chvilku počkat, aby nebyl tak vyděšený. Jenže ono je to asi jedno, stejně bude strachy celý bez sebe.

„Vaši hlavu,“ zašeptala jsem mu do ucha a znovu jsem se musela zasmát. Vyděšeně sebou trhnul a dech se mu ještě zrychlil. „A bude stačit bez krku. Vystavím si jí u postele na nočním stolku a každé ráno se na ni budu dívat. Budu se na vás smát a říkat si, jak sladké dny tohle byly. Ale všechno jednou končí…“

„Co moje rodina?“ vydechl tiše.

„Myslíte manželku? Nebo máte na mysli nějakýho dalšího bastarda než toho, se kterým jsem měla tu čest? Přeci si nemyslíte, že by se po vás někomu stýskalo? Možná po vašich penězích, a že jich bude po vaší smrti opravdu hodně. Taková vysoká pojistka… hm, to se neuzavírá jen tak.“

„Co o mě víš?“ zhrozil se.

„Všechno. Úplně všechno,“ přikývla jsem smrtelně vážně, i když to nebyla pravda. Moc jsem toho nevěděla, ale to on vědět nemusel.

Byl úplně paralyzovaný strachy. Odhodlala jsem se trochu oddálit nůž a on se přerývavě nadechl. Krev mu ještě pořád stékala po krku a já sjela špičkou k jeho břichu.

„Pochutnal jste si dnes na obědě?“ zeptala jsem se a snažila se o uvolněnou konverzaci. „Že bych se podívala, co vám připravila manželka dobrého. Nebo jste snad navštívil nějakou restauraci?“

Neodpověděl.

„Ale vždyť je to vlastně jedno. Tak jako tak byl ten oběd zbytečný, když jsme si na něm nepochutnali spolu.“

Neodolala jsem a zapíchla mu špičku nože do břicha. Trochu jsem přitlačila a jak seděl na židli u stolu, já si sedla na stůl a roztáhla jsem nohy, abych k němu měla dobrý přístup. Ještě jsem si ho víc přitáhla a nůž mu tak prořízl košili. S vytřeštěnýma očima to sledoval a napjatě čekal, co bude dál.

Nemohla jsem si pomoct, tak jsem na nůž zatlačila ještě víc a košile se začala kolem nože barvit do ruda. Přitlačila jsem ještě víc a on bolestí zasténal.

„Jejda,“ pokrčila jsem s úsměvem rameny a nůž jsem vytáhla. Špičkou jsem mu odtrhla knoflíčky, rozhrnula košili a moje oči se samy zaměřily na malou krvavou ranku. Znovu jsem k ní přiložila nůž a ještě ji trochu zvětšila. Nestálo to za moc, ale krve se z ní vyvalilo požehnaně. Chytala jsem ji na ostří, a když se mi zdálo, že už je dostatečně zabarvené, zvedla jsem ho a se skousnutým jazykem jsem se dotkla jeho tváře.

Začala jsem malovat.

Namočila jsem si nůž v krvi na břiše a hned jsem mu ji nanesla na tvář. Čmárala jsem jednu čáru přes druhou a strašně mě bavilo, jak napjatě čeká, co ještě udělám. Občas jsem trochu přitlačila a nůž prořízl tenkou kůži. Usyknul bolestí, ale víc se neodvážil. Vychutnávala jsem si jeho zrychlený a mělký dech a jeho vystrašené pohledy. Už ani nemluvil, úplně se mi poddal a teď jsem byla šéf já. Alespoň na chvilku.

Jak jsem seděla, začal mě můj arsenál tlačit. Trochu jsem se tedy nadzvedla a pomalu z pláště, pouzder a kalhot vytahovala všechny zbraně a pokládala jsem je na stůl. Přitom jsem ho upřeně pozorovala a bavila jsem se nad každou udivenou grimasou, kterou udělal. Nejspíš nečekal, že si toho na něj přinesu tolik.

„Ale co ten oběd?“ vzpomněla jsem si najednou a vrátila jsem nůž z jeho pomalovaného krvavého obličeje na břicho. Špičku jsem namířila na pupík a trochu jsem ho tam zapíchla. Zasténal bolestí, ale když jsem nožem jela od pupku doprava, začal bolestí křičet. Ignorovala jsem ho a nožem jela od pupku i do leva, pak nahoru a dolu, až měl uprostřed břicha krvavý kříž. Trochu jsem přitlačila a on zařval bolestí. Rozesmála jsem se a nůž pod tlakem mé ruky zajel ještě hlouběji. Vyvalila se mu z břicha krev a on znovu zařval.

„Klid, už to nebude dlouho trvat,“ zamumlala jsem a nůž prudce vytáhla. Zalapal po dechu a ještě víc se rozvalil na židli. „Už to moc dlouho nevydržíte a to je taková škoda.“

„Jsi ubohá,“ zaskřípal zuby o sebe a prudce dýchal. A pak ten zmrd omdlel!

„Ubohá?“ vyjekla jsem a rychle seskočila ze stolu. Stoupla jsem si k jeho boku a židli otočila tak, abych mu viděla do tváře. Ještě se neprobral a já začínala pociťovat, jak mě pohlcuje zvíře uvnitř. „Tohle mi nedělej! Prober se!  Já ti povím, kdo je tady ubohej, ty zmrde!“ zařvala a kopla tak, že se s ním židle převážila a on skončil na zemi. „Ještě pořád jsem ubohá?“ Vyheknutí, které se z něj vydralo, mi dalo najevo, že je zase zpět semnou.

Sotva popadal dech.

Přešla jsem k němu a kopla do něj tak, aby se odkutálel od židle. Skončil na břiše, tak jsem mu uštědřila ještě jeden kopanec, aby ležel na zádech. Stoupal jsem si nad něj obkročmo a znovu jsem mu zapíchla nůž do břicha. Prohnul se v zádech, ale ani neceknul.

Oči mi zalila červená clona a já do něj kuchala tak dlouho, dokaď z něj nelezla střeva a on neřval bolestí jako raněný tygr. Koberec pod ním byla od krve a moje oblečení taky. Párkrát jsem neuhnula včas a nějaká krev se dostala výš.

„Prosím, už dost,“ sípal. „Prosím.“

„Ty prosíš? Prosíš nebo špatně slyším?“

„Prosím,“ zasípal znovu, vykašlal krev a začal pomalu upadat do stavu nevědomí.

„Ale ne, ještě jsme neskončili,“ zalitovala jsem a natáhla se pro pistoli. „Nejdříve ochutnáš pár nábojů. Co ty na to, hm?“

„Ne,“ zaskuhral a já mu těsně na to vystřelila na nohu. A pak na druhou. A ještě na ruku. Chytnul to přesně do dlaně. A ještě do levé. Ale nepřišlo mi, že by to moc vnímal.

„Podívej se, řekla jsem mírným hlasem a špičkou nože zvedla trochu střev, která mu lezla z břicha.

Nehýbal se. Jen mělce dýchal a to ho usvědčilo. Byl na živu, ale mám jen pár minut, než se propadne do mrtvolného nevědomí a pak si ho vyzvedne smrt.

„Kurva, podívej se!“ zařvala jsem, až leknutím ucuknul a pak s námahou zvednul hlavu. Trochu zamžoural a pak hlava zaduněla, jak spadla na podlahu. Víc už se od něj asi nedočkám.

„Už máš dost? Neblázni,“ rozesmála jsem se a začal mi zvonit telefon. „Kurva,“ zaklela jsem a vytáhla ho z kapsy. „Cullene, co chceš?“ zavrčela jsem.

„Je čas to skončit. Joe s Jackem všechno zabezpečili. Vypadni, co nejdřív to půjde. Už cítím kouř.“

„Neměj péči,“ odsekla jsem a sledovala šéfův výraz. Tohle bude perfektní zakončení mojí poslední akcičky. Típla jsem telefon a nahnula jsem se mu nad tvář.

„Slyšel jste? Edward Cullen mi právě volal, že vás mám nechat na pokoji. Jede v tom taky, celou dobu,“ uchechtla jsem se a jeho oči mě nedůvěřivě sledovali, spíš koukali skrze mě.

Cítila jsem, že už má na kahánku. Sáhla jsem tedy na stůl pro poslední zbraň, která ho jistojistě odrovná, ale ještě než se to povede, vychutná si tu pořádnou saunu, co zatím zahřívali kluci.

Trochu jsem od něj odstoupila, namířila mu na břicho a střelila. Kulka mu s mlaskavým zvukem zajela do těla a obsah střev se rozprskl dobrých dvacet centimetrů kolem něj. Z břicha se mu vyvalila další krev, ale on nijak moc nereagoval. Sakra! Přehnala jsem to. Toho ohně se už nedočká. Ale i tak si to určitě užil. Rozhodně ne tak moc jako já!

„Mějte se tu,“ popřála jsem mu a co nejrychleji jsem mohla, jsem se vypařila. Teď už jsem kouř cítila i já.

Zapnula jsem si kabát až ke krku, aby si nikdo na ulici nevšiml mého ulítlého krvavého oblečení, a rychle jsem vyběhal do nejvyššího patra firmy Dergrow, kde už na mě kluci čekali.

„Bello,“ vrhli se na mě, jakmile jsem se objevila ve dveřích a nehodlali mě pustit.

„Vychutná si to do posledního plamínku,“ seznámila jsem je se svou prací a usmála se, i když jsem si tím tak jistá nebyla.

„Vážně jsi v pořádku?“ přišel za mnou i Cullen a chtěl mě obejmout. Já se mu ale včas stihla klidit z dosahu.

„Myslíš si, že ti hned padnu do náruče, když jsi mi zachránil život?“ poznamenala jsem sarkasticky a z okna sledovala, jak se bývalé kanceláře mění v popel.

„Stejně mě dávno chceš,“ šeptal mi do ucha a já leknutím vyjekla. Vůbec jsem si totiž nevšimla, že by se ke mně přiblížil.

„Zase tak moc si nefandi,“ ušklíbla jsem se a znovu se koukala na plameny, které všechno pohlcovali.

„Kde je Threvor? A Dorothy?“ vyjekla jsem a začala panikařit.

„Uklidni se,“ přiskočil ke mně Joe a chytil mě za ruce. „Všichni, kteří za něco stáli, jsou v bezpečí. Tuší, co se stalo, ale nevědí nic určitého.“

„Díky,“ vydechla jsem a měla strašnou chuť na panáka.

Sebrala jsem si tedy svoje saky paky, dole sebrala auto, které jsme tu měli a mířila jsem si to do supermarketu. Ignorovala jsem pohledy, kterými mě lidi častovali, a vzala jsem si do zásoby dvě vodky. Zaplatila jsem, a jak nejrychleji to šlo, jsem jela do bytu. Tam jsem ze sebe shodila kabát a v oblečení jsem se rozvalila na pohovce, natáhla se pro skleničku a vodku do ní nalila.

Kopla jsem do sebe panáka, hned na to druhého, třetího a konečně jsem se trochu uklidnila. Toho čtvrtého už jsem jen tak pomalu usrkávala. Hodila jsem si nohy na konferenční stolek a relaxovala jsem, když přišli kluci.

„Piješ?“ Joe nadzvedl obočí.

„Hm,“ zahučela jsem už slušně nadraná. „Slavím.“

„Tak to se nenech rušit,“ zvedli ruce v obranném gestu a vypařili se. Až na jednoho.

„Co chceš?“ zamručela jsem otráveně a nalila si dalšího panáka. „Přišel ses tulit?“

„Čteš myšlenky?“

„Já ne,“ ušklíbla jsem se a on sklopil pohled.

„Je mi to všechno líto, opravdu.“

„Jasně,“ odfrkla jsem si a upila trochu vodky. Opřela jsem si hlavu o gauč a zavřela jsem oči.

„Bello,“ vydechl a přiblížil se ke mně.

„Odprejskni,“ poradila jsem mu a následně to s hlasitým chrápnutím zalomila.

11. díl - Kacikacka - Huny - 13. díl

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tiše, rychle, spolehlivě II 12: