Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Threat - 3. kapitola

24.10.2009 (15:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1495×

Nechtěl jsem Carlislea poslouchat. Byl můj přítel a kamarád jak osobní, tak profesní už tak dlouho, že jsem prostě nechtěl slyšet o tom, co se v téhle podivné rodině děje. Ostatní členy jsem sice moc neznal, spíš jen tak od vidění a letmých pozdravů, ale považoval jsem je vždy za dobré lidi. A ne za někoho, kdo s klidným srdcem kryje vraždu.

Injekce už začínala působit a bolest, vystřelující mi celou rukou až takřka do půli zad, počala odeznívat. Měl jsem pocit, že mě i trochu otupuje, připadal jsem si poněkud vláčný a unavený. Jinak jsem si totiž neuměl představit, proč tady já, policajt, s nimi tak v klidu posedávám v obývacím pokoji, upíjím čaj a rovnou nevolám kolegům z okrsku.

„Tati, bude to dobré. Měl bys to slyšet. Hodně se tím tak vysvětlí.“ Bellin hlas byl uklidňující. Byl jsem rád, že ji mám vedle sebe živou a zdravou a cítím stisk její ruky. I když v sobě jistě nesla cejch toho, co se v té uličce před chvílí stalo…

„Kolik je vůbec hodin?“ zachraptěl jsem. Hlasivky mě nechtěly poslouchat tak jak měly a krk se mi svíral děsivou úzkostí, ať už mi to Carlisle píchl cokoliv. Zběsile utíkající myšlenky a duté ozvěny trhavých zvuků v mé hlavě nedokázalo zastavit nic.

„Bude devět. Přijeli jste před chvíli.“ Jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat, bylo „Hm.“ Tupě jsem zíral za jeho záda kamsi na zeď a očima nepřítomně bloumal po rozvěšených obrazech a fotografiích.

„Charlie,“ pronesl trochu důrazněji, aby mě donutil podívat se mu do očí, což se mu podařilo. „Došlo tady k jedné obrovské chybě.“ Vlna náhlého vzteku smíšeného se strachem mnou projela jako dýka.

„To teda sakra došlo! Nebo máš snad pocit, že když se Bella stala svědkem toho, jak tvůj syn zabil nějakou ženu, je v pořádku?!“ Pod náporem mého ostrého křiku a snad i jakéhosi studu na moment sklopil oči.

„Samozřejmě, že není. Proto bych ti rád vysvětlil, jak se vlastně věci mají.“ Pocítil jsem, jak mě Bella nervózně hladí po zádech v pokusu mě uklidnit a zase si normálně sednout. Rychle jsem na ní pohlédl, ale ani nemusela nic říkat. Její oči to říkaly jasně – uklidni se a poslechni si to.

Zabořil jsem se tedy opět do pohovky a ruku s ještě schnoucí sádrou, položenou na ručníku, jsem se snažil dát do co nejpohodlnější polohy. Nechtěl jsem se ale na Carlislea dívat. Ani na jeho ženu, ani děti, mezi kterými jediný chyběl Edward. Dokonce ani na Bellu. Netušil jsem sice, co mi tu hodlá vykládat, ale když už jsem si to musel vyslechnout, chtěl jsem to poslouchat s čistou hlavou, bez emocí v tvářích ostatních.

Opřel jsem se tedy, hlavu zvrátil trochu dozadu a zavřel oči, stejně jako to dělávám, když si z diktafonu přehrávám výpovědi svědků. Když už horor v přímém přenosu, tak ať to má aspoň nějakou formu. „Fajn. Tak mluv.“

A on skutečně mluvil. Tichým, melodickým hlasem mluvil o tom, kdo byl a čím se stal. O tom, jak žil a snažil se být užitečný. O tom, jak zachránil Edwarda a Esme před smrtí, přijal i ostatní členy své rodiny, kterou vedl k humanitě.

Pak k vyprávění připojil i Bellu, která mi vysvětlila, co se skutečně stalo v Seattlu. Její hlas vyprávějící mi něco takového mi naháněl husí kůži. Chloupky na krku už mi ani vstát nemohly. Ty se zježily už před drahnou dobou, zhruba ve chvíli, kdy poprvé zazněly slova jako ´upír´ a ´krev´.

K pochopení toho, co byla ta překrásná ženská z Port Angeles zač, už jsem jejich slova skoro nepotřeboval. O tom, jak se upíři likvidují, už jsem ale víc slyšet nechtěl, a tak jsem ostražitě zvedl ruku, aby můj starý dobrý brach už zmlknul. Starý… Zatraceně starý!

Pokojem se rozlehlo ohlušující ticho. Slyšel jsem jen vlastní krev, bubnující mi v uších. Bella mě stále držela za ruku, kterou mi během svého úseku vyprávění drtila jak parní válec a já stále jen seděl se zakloněnou hlavou a za přivřenými víčky si ještě jednou přehrával všechno, co jsem slyšel. Tedy, alespoň jsem se snažil. Protože pro mě, člověka zarputile realistického a pragmatického, byly ty představy… no, řekněme vskutku zvláštní.

Po několika naprosto nereálně dlouhých minutách jsem se konečně odhodlal hlavu zase narovnat a otevřít oči. Pomalu jsem si je všechny prohlížel, tvář po tváři, a díval se na ně náhle úplně novýma očima. Už to nebyli oni. Byli… jiní. A ten jejich kluk mohl kdykoliv Bellu zabít, kdyby se neudržel.

„Nikdy bych jí neublížil.“ Ani jsem si neuvědomil, kdy Edward přišel. Stál teď za mými zády, ale já se k němu ani neotočil. Už nebyl hoden mého pohledu. „Ty sklapni,“ procedil jsem jen skrz zaťaté zuby.

Pak jsem pohlédl zpět do tváře, která pro mě dlouhá léta byla tváří dobrého přítele. Ten už byl ale pryč. Místo něj tu seděl někdo úplně někdo jiný. I když vypadal stejně.

Sevřel jsem Bellinu ruku a prudce se zvedl. „Jdeme domů,“ pronesl jsem tím nejklidnějším hlasem, kterého jsem byl v tu chvíli schopen. „A nikdo, opakuji nikdo z vás už nepřekročí práh mého domu. A ty,“ otočil jsem se k Belle, „jedeš zpátky do Phoenixu. Tady už žít nemůžeš.“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Threat - 3. kapitola: