Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Twilight diaries 3. kapitola

21.03.2011 (08:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2155×

3. kapitola - Osten silné nevraživosti

Převaloval jsem se v posteli z jedné strany na druhou stranu, ale usnout se mi stále nedařilo. Měl jsem totiž hlad. Lauren mi zřejmě nestačila. Vsadil bych se o cokoliv, že na mě žaludek dokonce mluvil, lépe řečeno mi vyhrožoval, že pokud se něčeho – například takové lahodné, čerstvé a horké krve - nenapiju, tak zdrhne jinam. Jop, u Stefiho by se mu líbilo. Takový veverkoholik se nevidí tak často.

Musel jsem se začít smát.

„Vážně mi z toho hladu už hrabe,“ zamumlal jsem s následným zívnutím. Jak na potvoru! Nedalo se svítit, holt jsem si potřeboval ještě něco ulovit.

Ačkoliv bychom správně měli jíst jen lidské jídlo, hodně upírů našeho rodu tohle pravidlo porušovalo. Důvod byl jednoduchý. Krev nás dělala o hodně silnějšími, než nějaký řízek.

„Spíš?“ zeptal jsem se Stefiho s vědomím, že ho naštvu, když ho probudím. Ale co jsem měl dělat? Nechtělo se mi jít samotnému.

„Jo.“

„Nechtěl by Stefík, který, jak se zdá, mluví ze spaní, jít s jeho malým bráškou Damíkem na kus žvance? Zvu tě. Třeba najdeme i nějakou roztomilou kočičku.“ Otočil se ke mně, pozvedl vrávorající hlavu a zaostřil ospalýma očima.

„Nechtěj, abych vstal a vlastnoručně tě uspal.“

„Jen buď zticha a poslouchej. Damone, Damone, jsem tady dole a mám nehorázný hlad. Slyšels? To byl můj žaludek, z kterýho se stává anorektik.“ Když pořád nic neříkal, zřejmě oslněn mým mluvícím žaludkem, zkoušel jsem ho znovu přesvědčit. „Nepůjdeme na lov?“

„Ne,“ odbyl mě.

„Fajn.“ Počkal jsem tak pět sekund a zeptal se znovu. „A teď?“

„Jo.“ Tentokrát změnil svou odpověď.

„Fakt?“

„Ne!“

„Ty jseš ale…“ Začal jsem počítat ovečky: „Jedna ovečka, dvě ovečky, tři ovečky, čtyři ovečky... K čertu s ovečkami.“ Vstal jsem, oblékl si kalhoty a černé tričko s krátkými rukávy a ještě jednou se na Stefana vyčítavě podíval.

„Co kdyby mě tam přepadl nějaký starý úchyl?“ předstíral jsem zděšení. Stefan se opět přetočil na druhou stranu do původní polohy a povzdechl si.

„To je jednoduchý. Řekni mu pravdu, že není tvůj typ,“ zasmál se vlastnímu vtipu.

„Aby sis smíchy neučurknul,“ opětoval jsem palbu a na oplátku se zasmál.

Jako že je bůh nade mnou, dělal jsem, co bylo v mých upířích silách, abych repliku donutil jít se mnou, ale nakonec to dopadlo přesně tak, jak jsem si myslel. Lov osamělého lovce. Došel jsem až ke vstupní hale a na nikoho během cesty nenarazil, což mi přišlo zvláštní.

Procházel jsem se lesem při měsíčku, koukal na hvězdičky a broukal si. Nedostatek krve se mnou dělal opravdu nepěkné věci.

„Damone,“ zavolal na mě vábivý hlas, ale byl tak nějak zvláštní, jakoby patřil mrtvému člověku – duchovi. Trhl jsem sebou a porozhlédl se kolem. Nejen že bylo všude kolem liduprázdno, ale také upírůprázdno. Blouzním? napadlo mě.

„Damone, ozval se znovu ten hlas. „Damone, Damone, Damone,“ nepřestával.

„Kdo je to?“

„Damone, chyběl jsi mi.“ Tentokrát jsem hlas poznal a nemohl věřit vlastním domněnkám.

„Eleno?“ vyslovení jejího jména pro mě bylo bolestné. Hlas se pobaveně zasmál. Ne, tohle nebyla Elena, ta byla přece mrtvá. Že by Katherine? Ne, ne, ne, nemohla nás najít, nenechali jsme po sobě žádné stopy.

Když se zezadu ozvalo vrčení, reflexně jsem se otočil a podíval se do krásných, tmavých a hlubokých očí chlupáče. Zhluboka jsem si úlevně oddychl. Stává se ze šílenec, pomyslel jsem si.

„Ahoj, méďo,“ pozdravil jsem hnědého medvěda, který zřejmě stejně jako já nemohl usnout, a tak vyrazil na pohár medu.

„Ahoj, Damone.“ Někdo – nejspíš medvěd - opětoval můj pozdrav. Co to zas plácám?! Odkdy medvědi mluví?

„Alecu?“ Prokoukl jsem tu malou krysu.

„Jak jsi to poznal?“ divil se, jakmile seskočil z koruny stromu, skočil méďovi po krku a zakousl se. Fuj, odporný, brutus, zašklebil jsem se.

„Jsem v tom dobrý. Hele, to tys na mě před chvíli volal?“ potvrzoval jsem si novou domněnkou.

„Já? Ne, dorazil jsem před chvíli, to už jsi tu s tím méďou byl.“ Takže Alec to nebyl. Že by jen pitomý stesk po Eleně? Zavrtěl jsem nepřípustně hlavou a rozhodl se zapomenout.

„Skrčku, ty to tady znáš, že jo? Nevíš o nějakých dalších upírech poblíž?“ vyptával jsem se, protože bych rád měl tu čest a znovu se setkal s těmi figurínami z obchoďáku.

Alec chvíli přemýšlel, divně přitom krčil nos. Vypadal komicky, jak kůň strkající nozdry do trávy, hledajíc dlabanec.

„Cullenovi,“ řekl po chvilce. „Bydlí na druhém konci města. Můj brácha Demetri chodí s Alice.“ Takže Amazonka je zadaná.

„Co jsou zač ti Cullenovi?“

„Ty je neznáš? Donedávna to byli ti nejmocnější z nejmocnějších, nejděsivější z nejděsivějších a nejkrutější z nejkrutějších upírů. Vypráví se, že všude, kde vládl nepořádek, zasáhli tak, že nikdo nepřežil.“

„Nikdo nepřežil? Tak jak o tom víš?“

„Od nich samotných. Jejich vůdcem je Carlisle. Jsou s mým tátou nejlepší kámoši. Pak jsou tu jeho adoptivní synové Emmett, Jasper a Edward a dcery Alice s Rosalií. Rosalie je kočka, ale je pěkně nepřístupná. Emmett se ji snaží sbalit celé roky, jenže ta se jen tak nedá.“

Nasadil jsem vítězný úsměv, kterého si Alec všiml. „Proč se tak směješ? Víš, docela mi ním naháníš hrůzu. Já si na násilí moc nepotrpím, to radši zkoušej na Cullenovy. Jsou zvyklí.“

„Co se stalo, že přišli o svou moc?“

„Co já vím, zřejmě ve světě upírů existuje něco daleko horšího – monstrum.“ To určitě, pomyslel jsem si. Nic horšího než Katherine existovat nemohlo.

„Chodí Cullenky někam na školu?“ vyptával jsem se, protože se mi v hlavě rodil brutálně senzační plán.

„Jo, všichni chodíme na Forkskou střední. Hooo! Brzdi, na Rosalie Cullenovou nemáš, ani nápad.“

„To zní jako výzva a ty já tuze rád.“ Rozesmál se.

„Tady nemluvíme o knedlíkách, ale o Rosalie Cullenové. Hodně štěstí s budoucím tchánem,“ pořád se nepřestával smát.

„Co je s ním? Nějakej vadnej?“ Uvolnil jsem svůj doposud útočný postoj a došel blíž k mrtvole medvěda, kterého vycucnul Alec.

„Carlisle? Ne, je to jen zvíře. Svoje dcery hlídá jako svou manželku.“ Zasmál se vlastnímu vtipu. „Kdyby se dozvěděl, že Alice chodí s mým bráchou, tak bych si mohl vzít jeho pokoj.“ Pozvedl jsem nechápavě obočí. „Rozumíš? Prostě, Carlisle nemá rád, když se někdo ochomýtá kolem jeho dcerušek.“

„Moc tomu nerozumím.“

„Ani já. Demetri je fér, Alici by nikdy neublížil. Miluje ji.“

Láska nebeská, protočil jsem panenkami. Na co riskovat něco, co se byť jen trochu podobalo lásce, když by z toho pak zbyly jen prázdné krabice po čokoládové, smutek zahánějící zmrzlině.

Už jsem se chtěl zdejchnout, když v tom jsem ucítil člověka. Byl samotný, pravděpodobně se ztratil a já se dostatečně nenakrmil.

„Ahoj, kluci, nevíte, kudy se dostanu z lesa? Zabloudil jsem a nevím, kde jsem,“ zeptal se mile turista.

„Ale jistě,“ odpověděl jsem, vycenil zuby a nechal v sobě probudit hladové zvíře. Jako vždy mi vlnou vzrušení, které jsem cítil díky lákavé vůni krve, ztmavly oči.

„Damone, ne,“ zakvílel vyplašeně Alec.

„Proč?“ zeptal jsem se ho, rychlostí blesku zaklonil hlavu a rozerval chlapíkovi hrdlo, z něhož začala stříkat krev plným proudem. Přesně jako bych otevřel láhev šampáňa. Nechtěl jsem ho zabít, ale moje žízeň byla příliš velká. Tohle se Stefan nesměl dozvědět, nesměl vědět, že jsem porušil naší smlouvu, která povolovala se od lidí napít, nikoliv je však zabít.

„Tohle zůstane jenom mezi námi, rozumíš?“ přikázal jsem Alecovi. Na sucho polkl a třesivě přikývl.

***

Ráno jsem se probudil do krásy. Sice bylo venku zataženo a vypadalo, že bude pršet, ale nezkazilo mi to náladu. Dokonce jsem zapomněl i na hlas, který na mě v noci mluvil. Těšil jsem se do školičky. Jediný problém byl ten, že se Stefanovi do školy nechtělo. Radši by pracoval. No je on normální?

„Stefi, bude to sranda,“ snažil jsem se ho přesvědčit.

„Pro tebe,“ zavrčel a zase si zakryl hlavu přikrývkou.

„Fajn, já půjdu sám, a snad ti nemusím připomínat, jak to dopadne, když mě nikdo nebude hlídat.“ Sebral jsem ze země svou tašku, kam jsem si schoval deník. „Ne že bych to potřeboval, znáš mě,“ dodal jsem a vyšel z pokoje směrem ke schodům, ale nádherná vůně, která vycházela ze dveří po mé pravé ruce, mě donutila se zastavit a podívat dovnitř. Pootevřel jsem dveře a čekal nahou Sulpícii nebo Ara, ale houby s octem a cibulí. Přede mnou stál malý blonďatý klenot - Jane.

Mohl bych se zachovat jako gentleman a zakrýt si oči, nebo s veškerou nenápadností odejít, byl jsem však chlap. Zakrývání očí a odchod byl v té chvíli nejsprostší nápad, který mě napadl.

Jakmile mě uviděla v zrcátku, vyplivla kartáček z pusy a prudce se na mě otočila. Mně se tak naskytl pohled z první třídy na její tělo zalehané pouze do spodního prádla. Opřel jsem se o dveře a založil si ruce v bok, přitom se kochal tou nádherou. Tu mi najednou přiletěl fén na vlasy do hlavy.

„Auč!“

„Vypadni!“ vykřikla na mě a otočila se ke mně zády. Tak nic, říkal jsem si nabručeně, zkazila mi pěknou podívanou. Hodlal jsem odejít, dokud moje oko nezaregistrovalo něco malinkého a živého. Kočička!

„Páni, ty jsi ale pěkná kočička!“ zvolal jsem a sedl si do dřepu.

„Vážně?“ slyšel jsem, jak se Jane divila.

„Jasně, velký vyboulený očička, pěkně chlupaťoučká srst, malý ťapičky a jukej! Ona zívá. Asi ji pěkně nudíš.“ Od místa, kde stála Jane se ozval tříštivý zvuk, jako by někdo rozdrtil v ruce něco ocelově tvrdého. Vzhlédl jsem k ní.

„Tys celou tu dobu,“ vyjela, „mluvil o té zpropadené kočce?!“ soptila. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, o co šlo. Avšak jakmile jsem byl v obraze, dostal jsem záchvat smíchu v podobě hekavého sípání.

„Ty… ty… ty sis myslela, že mluvím o tobě?“ vysoukával jsem ze sebe větu, snažíc se, aby zněla srozumitelně, i když se mi to zřejmě kvůli smíchu moc nedařilo. „Nevěděl jsem, že máš chlupatou srst a ťa–ťa–ťapičky,“ koktal jsem a přitom se pořád dusil smíchy.

„Kdo je chlupáč a má ťapule? Že by naše Jane?“ Do dveří nakoukla blonďatá hlava s tak širokým úsměvem, že i Titanic byl oproti němu malá plachetnice.

„Jste banda ubohých psů,“ nabroukla se a nafoukaně odpochodovala ven z koupelny.

„Ale ségra, já to tak nemyslel. Mně chlupy nevadí, pokud je nenajdu ve svým jídle.“ Rozhodil blonďák rukama do stran.

„Jsem Demetri.“ Podával mi ruku. Ale podívejme se na to. Demetri – Alicin nabíječ.

***

Podávala se snídaně. Sulpicia připravila palačinky s čtyřmi druhy náplní. Byl jsem plný z nočního lovu, ale nesměl jsem se prozradit, a tak jsem jedl jako poslušný hoch. Brrr. Poslušný hoch? To bych si mohl rovnou začít říkat Harry Potter.

Hned jak jsem snědl svou porci, tou Stefanovou jsem naládoval to malé kočičí mrně.

„Myslíš, že je nutný se tě ptát, cos provedl Jane? Před chvílí na chodbě po mně málem zlostí skočila.“ Otočil jsem se za hlasem a našel Stefana stát a ležérně se opírat lokty o jídelní stůl.

Pokrčil jsem rameny a lokl si džusu na důkaz absolutní neviny.

„Damone, to chlupatý, co držíš v rukou, je kotě?“

„Jop, máme toho tolik společného. Je roztomilá a taky tě nemá ráda.“ Chytil jsem ji za jednu pacičku a udělal s ní na něj „vrrr.“ K mému překvapení se zasmál a dál nic nekomentoval.

Do školy nás svezl Demetri, byl jsem silně proti, ale abych se dostal Alici pod sukni, potřeboval jsem toho o něm co nejvíc zjistit a použít jeho slabiny proti němu samotnému.

Zaparkoval před školou těsně vedle žlutého porsche, o které se opírala Alice. Demetri se tryskem objevil u ní a něžně ji políbil.

Vystoupil jsem těsně za ním a pocítil proti němu osten silné nevraživosti. Nutil mě, abych si se svým plánem pospíšil. Byl jsem připravený ho provést do posledního puntíku, dokud… Všiml jsem si jednoho blonďáka s kudrlinami, lépe řečeno upíra, postávat opodál. Nespouštěl z Alice oči, a já v tu chvíli dostal mnohem lepší plán, než byl ten původní.

„To je Jasper,“ napověděly mi ženské rty těsně u mého ucha tak tichým hláskem, až se mi vzadu na krku chladem postavily chloupky do pozoru.

Chci vám poděkovat za hlasy o nej povídku. Upřímně mě překvapilo, že jste pro ni hlasovali, když je teprve na začátku. Díky, moc si cením toho, že to čtete.

Jinak bych byla ráda za každý komentář k této kapitolce. Líbila se vám, nebo naopak?

Vím, je to takové hodně dialogové, ale u Damona to jinak nejde. :D

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Twilight diaries 3. kapitola: