Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Twilight diaries 2. kapitola

2. kapitolka je tu. Trvalo mi to, já vím. :D
Damon se s Amazonkou neviděl určitě naposledy, dokonce dostane možnost pokecat i s půvabnou Rosalii. Dál se v kapitolce dozvíte, kam se poděla Elena a... Zatraceně, neumím držet jazyk za zuby. :D Přeju pěkné čtení.

06.02.2011 (20:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2523×

„Ups. To je jiná. Ty se bojíš upírek?“ Poplácal jsem ho po rameni. „Překonej svůj strach, trochu sebevědomí, kámo.“

„Ona patří mezi ty druhé upíry, Ardory,“ zavrčel skrz špičáky a jeho seňorita se na nás otočila. Zasalutoval jsem jí neviditelným kloboukem a ona se rozesmála.

„No a to vadí?"

 

 

2. kapitola

 

„Na tohle nemám,“ pronesl skrz zuby a chtěl odejít. Zastavil jsem ho.

„Co je? Dělal jsem si legraci. Klidně ti ji přenechám.“

„Nemám zájem,“ pronesl mírně nakvašeně.

Začínal jsem pociťovat alergické příznaky na tuhle větu – nemám zájem. To je jak neplať nájem.

Sebral se k odchodu. Šel jsem poslušně za ním, dokud se blondýnce nepodíval do očí. Byly zlaté. Zase? Že by měla nějakou spojitost s tou černovláskou? Nechal jsem bráchu bráchou a šel k ní blíž.

„Ahojky,“ pozdravil jsem mile a nasadil úsměv z hříšného tance. První dojem musí být vždycky ten nejlepší.

„Ahoj.“ Lépe jsem si ji prohlédl. Byla krásná, ani známka ošklivosti, žádná chybka. Blonďaté vlasy ji padaly ve vlnách po celé ploše zad, pár jich bylo jen tak přehozených přes ramena. Rty byly zrozené pro líbání, pro pocit mít je na těch svých. Nechtěl jsem dělat předčasné závěry, ale byl jsem si jistý, že ta se mojí posteli nevyhne, ani kdyby chtěla. Což nebude problém. Cítil jsem, jak mi nad tou myšlenkou zazářily oči. 

„Máš krásné zlaté oči. Musely stát majlant?“

Usmála se a pak chladně řekla: „Ne, to ne. Jen dávám přednost zvířatům před násilím, které vyřazuje z těch tvých.“ Neměl jsem sebemenšího tucha, o čem mluvila, ale pokračoval jsem v naší přestřelce.

„Bingo. Jak se jmenuješ?"

„Rosalie," odpověděla už s větším zaujetím.

„Rosalie, nebudeš mi věřit, ale na zách…“ nedopověděla právě příchozí Amazonka, protože si všimla mé přítomnosti. „Ty?!“ Vrhla na mě znechucený pohled. Tak přece je mezi nimi spojitost. Nebyly si sice vzhledově podobné, protože krása Rosalie byla bezkonkurenční, ale ty oči. Páni, fascinovaly mě.

„Vy dva se znáte?“ zeptala se překvapeně Rosalie, rukou si přidržela kabelku, která ji klouzala z ramene.

„V životě jsem ji neviděl,“ zalhal jsem. „Moc mě těšilo, Rosalie.“ Uklonil jsem se, mrkl na ni a odcházel od nich pryč se spokojenějším úsměvem, než má Stefi, když se mě zbaví.

Zdálky jsem už jen slyšel, jak zuří.

„Jak, že mě nikdy neviděl?!“ rozčilovala se a vsadil bych se, že u toho musela prskat. Usmál jsem se pro sebe a snažil se dohnat Stefana.

 

Když jsem ho dohnal a troufl si věřit, že se uklidnil, vrhl jsem se na další várku výslechových otázek.

Nasedli jsme do auta a mířili do Forks, které už nebylo tak daleko.

„Kde se ubytujeme?“ vyptával jsem se.

„V hotelu.“

„Bez peněz?“

„Tak si je vyděláme.“

„Co?! Ani mě nehne. Na co umíme manipulovat s lidmi?“ vykřikl jsem s velkou panikou v hlase. Já a makat? To svět ještě neviděl a ani neuvidí. Jako že se Damon Salvatore jmenuju.

„Damone, lidi nejsou loutky na hraní,“ znovu mě moralizoval, jinak řečeno bla, bla, bla.

„Kde chceš sehnat práci? Jop, už to mám. V krevní bance,“ navrhl jsem skutečný ráj na zemi.

„Co číšníci nebo barmani?“

„V tomhle zapadákově budu rád, že se nějakej ten bufet najde.“ Nehodlal jsem mu to jen tak usnadnit.

„Vzdávám to s tebou. Zavolám jednomu známému, podle mě by tady někde poblíž měl bydlet. Snad by nás mohl nechat u sebe, dokud si něco nenajdeme.“

„Upír?“ vyzvídal jsem. Další upír rovná se další sranda.

Stefi vytočil číslo na mobilu a už něco brblal. Já jsem se mezitím prohrabával v tašce, kterou držel jen tak v ruce jeden maník. Vytáhl jsem bílé desky s cáry papírů.

Hm. Nabídka práce. Hledáme odborného kuchaře. Nezájem. Přijmeme nového prodavače. Nejde mi matika, okomentoval jsem to a hledal dál.

Forkská střední škola hledá pedagogický dozor pro pozici školního psychologa studentů. Nutností je podložená kvalifikace.

„Stefi?“

„Hm?“ zabručel a zavěsil telefon.

„Našel jsem pro sebe bezva prácičku.“ Podal jsem mu desky a on se začetl.

„Jste sympatický?“ citoval.

„Ano,“ odpovídal jsem.

„Rozumíte lidem?“

„Bezpochyby.“

„A co dospívajícím dětem?“

„Překypuju mateřskou láskou.“ Odkašlal si a rozšířil oči.

„Máte komunikační dovednosti? Damone, řekni, že to není pravda, prosím.“ Měl jsem pocit, že ten volant rozpůlí.

„Proč? Ty se můžeš zapsat jako student a já tam budu dělat cvokaře. Bude to bžunda.“

„Nemáš doporučení ani kvalifikaci. Máš smůlu. Ty nebohé děti mohou děkovat bohu.“

„Ale brácha, na co mám tak úžasně smyslná očička, kterým nikdo nikdy neodolá?“

„Jsi blbec.“

„Taky tě mám rád. Co ten tvůj kamarád? Můžeme u něj spát? Hele, to se rýmovalo a na třikrát!“

„Šikulka,“ řekl ironicky a neupřímně se usmál. „Čekají na nás.“

 

Během cesty do bytečku jeho kámoše, jsem ho nemohl ušetřit mých dalších zpěvavých otázek. Na ty Volturiovi, kteří patřili mezi náš druh, jsem se vyptával až do detailů, ale bezúspěšně. Stefan z nich znal jenom jakéhosi Ara. Ihned si ode mě vysloužil, podle mě, roztomilou přezdívčičku. Bude koukat.

Když jsme zaparkovali nohy auta před jejich menší vilkou, vystoupili jsme. Pěknej barák, to se musí nechat, pomyslel jsem si.

„Stefan Salvatore! Můj velmi dobrý přítel,“ zvolal zvesela menší chlapík s dlouhou černou hřívou - íááá, koníčku! – a scházel ze schodů přímo k nám.

„Aro, jak se máš?“ odvětil zdvořile bráška. „Tohle je Damon, můj bratr, pamatuješ? Několikrát jsem ti o něm vyprávěl.“

„Jistě. Rád tě poznávám, Damone.“

„Já tebe taky, Bravo.“ Pousmál jsem se naprosto přirozeně, ale uvnitř jsem čekal na jeho reakci.

„Máš smysl pro humor, Démone,“ rozesmál se. Démon? Dostal mě hříváč.

„Tak se pojďte zabydlet, ale nejdřív vás představím své menší rodince.“ Odvedl nás dovnitř. Sám si stoupl vedle velmi sympatické na pohled ženy. „Tohle je má manželka Sulpicia. A tohle jsou naše děti. Dvojčata Alec s Jane a… kluci, okamžitě sem naklušte! Omlouvám se. Jsou děsně nevychované. Po mně to nemají,“ rozesmál se. My se Stefanem jsme se na sebe nechápavě podívali.

„Miláčku, vždyť ještě nejsou doma,“ pokárala ho mile Sulpi.

Sulpicia patřila rozhodně mezi ty nudné domácí puťky. Fakt, že byla upírka, na tom nic neměnil. Alec s Jane byli stejní a přesto tak různí. Vzhledově si byli podobní, ale jejich povahy se zdály být rozdílné. Alec se smál, zatímco Jane se mračila, a to přímo na mě. Měli jsme mezi sebou takzvaný oční boj. Těžko říct, kdo vedl.

„Ukážu vám, chlapci, kde budete spát. Pojďte,“ zašvitořila Sulpi a zamířila nahoru do prvního patra.

„Děkujeme. Jste velice laskavá,“ poděkoval šarmantně Stefan.

Šli jsme za ní. Nepatrně jsem do bráchy strčil. Tázavě se na mě podíval.

„Je vdaná,“ řekl jsem jen s úsměvem a on protočil očima, což bývá jeho druhé nejpoužívanější gesto, jako první je moje nejmilovanější zachmuřené hm.

 

Ubytovali nás do společného pokoje. Prý že nemají tolik pokojů. Pche. Aspoň že jsme nedostali manželskou postel, ale dvě pěkně daleko oddělené od sebe.

Vytáhl jsem z tašky svůj deník a začal zapisovat dnešní události.

„Odkdy si píšeš deník?“ zeptal se zvědavka.

„To bylo ještě, když jsem byl malý matrix,“ rozesmál jsem se a nalistoval poslední stranu s posledním zápisem. Můj výraz zvážněl.

 

,Chybí mi. Měl jsem ji zachránit, ale nezvládl to. Bylo toho příliš. Samé výmluvy. Jediným viníkem je ona -  zatracená Katherine - a její touha po pomstě. Elena za nic nemohla. Jediný její prohřešek byl, že se zapletla s upíry, hlavně se mnou.

Stefan se zdá být v klidu, ale uvnitř něj se určitě odehrává boj. Možná je větší než ten můj, možná ne. Snaží se vypadat, že její smrt s ním nic nedělá, ale stejně vím, že se trápí, což je důvod, proč ze sebe dělám vola.‘ Ne že bych jinak vůl nebyl, ale o tom by se dalo dlouho diskutovat, dodal jsem v duchu.

Před očima se mi zjevila scéna, kdy jsem viděl Stefana celého zničeného z Eleniny smrti, a tak jsem se vlastně dozvěděl, že zemřela.

...

„Damone, jseš si jistý, že právě tady Katherine vězní Stefana?“ ujišťoval se Alaric. Stáli jsem před domem, kde moje tři sta let stará bejvalka Katherine Piercová vytvářela svou mini armádu novorozených.

„Víc než to. Bojíš se snad, že by ti někdo nakopal ten tvůj placatý učitelský zadek?“ usmál jsem se na něj a dělal si z něj srandu.

„Zvláštní. Snažím se ho posilovat.“

„Jak sexy,“ zavrněl jsem.

„Já tady být nemusím, ale jsem, protože jde o tvého bratra, který je člověkem víc než ty,“ procedil skrz zuby.

„Že by se ve škole učil nový předmět o bratrech Salvatorech? Kdo je z nich hodný? Ano, správně. Stefan nezabijí lidí na rozdíl od toho druhého. Jakže se jmenuje ten zlý?... Hm. Prosil bych o nápovědu publika.“

„Trhni si.“

„Až po tobě.“ Zamračeně se na mě podíval. Naznačil jsem rukama, aby šel první, ale bylo mu jasné, jak jsem svá slova myslel. „Víš, co máš dělat,“ dodal jsem a šel hledat Stefana.

 

Vnikl jsem do domu venkovními dvířky, vedoucími do sklepa. Uvnitř bylo všechno zatuchlé. Proč jsem se vůbec divil, když uvnitř bydleli novorození. A to byli většinou prasata. Vyšel jsem schody ze sklepa do síně, uslyšel kroky a musel se schovat. Blonďák se zeleným melírem na hlavě vedle mě prošel a vůbec si ničeho nevšiml.

„Neotáčej se,“ poradil jsem mu. A co blbec neudělal? Otočil se, a tak schytal jednu do hlavy, a hned na to kolík do srdce. „Já tě varoval.“

Prohledal jsem několik pokojů, dokud nenarazil na jeden zamčený. Cloumal jsem zámkem, dokud ho nerozbil. „Dnešní technika stojí za prd,“ zamumlal jsem a nakoukl dovnitř.

V rohu pokoje seděl Stefan. Byl stočený do klubíčka, vůbec nezaregistroval, že jsem přišel.

„Hej, nerad ruším, ale jsem tu správně na sezení anonymních alkoholiků?“ Vzhlédl.

„Damone?“

„Myslel jsem, že je to anonymní. Tak pohni kostrou, vypadneme.“ Okamžitě se zvedl, ale nešel za mnou.

„Co je? Nemáme času nazbyt.“

„Elena.“

„Je v autě. Čeká tam na tebe, Romeo. Jdeme!“ rozkázal jsem. Přikývl.

Nějak se mi nechtělo věřit, že skoro všechno šlo tak hladce. Jsem prostě úžasný, pomyslel jsem si a před námi se objevilo asi šest upírů. Sakra! Tak možná ani ne.

„Kam si myslíte, že jdete?“ pronesl jeden z nich slizkým hlasem s cizím akcentem. Stefan se na mě podíval a naznačil hlavou doleva. Co? My tu stojíme před šesti nebezpečnými upíry a on by chtěl zdrhnout? Ani nápad.

„Já si beru toho jednoho napravo a ty ostatní,“ řekl jsem a zaútočil na opáleného chlapíčka s mastnými vlasy. Byla to hračka. Zvládal jsem situaci levou zadní, ale Stefi ne. Dobře, aby se neřeklo, tak jsem mu jich pár přebral.

„Jedná rána, druhá rána, letí pěstí. Sehni se, chlape, jinak dostaneš do čelisti.“

„To jsi vymyslel sám?“ zeptal se Stefan a vyhnul se útočnému manévru.

Už jsem chtěl odpovědět, ale před námi se objevilo dalších sedm upírů a mířilo na mě dřevěnými tágy od kulečníku. Proč sakra mířili na mě? Copak jsem tam byl sám?

„Damone, utíkej!“ zařval Stefan, odstrčil mě stranou a vyhnul se dřevěnému kolíku, který by ho mohl připravit o život.

Hrdina nehrdina, abych tam chcípnul, na to jsem se měl až moc rád. „Už jdu, ale něco jim nechám na památku,“ odpověděl jsem, hodil mezi ně rozbušku a vzal nohy na ramena. Jakmile jsme byli oba venku, ozval se obrovský výbuch, až jsem se musel chytit stromu, jen tak postávajícího vedle mě. Dům zaplavil oheň.

„Pěkný,“ pochválil mě Stefan.

„Díky,“ usmál jsem se.

„Jen mi řekni, proč jsi tu rozbušku nepoužil hned na začátku?“

„Protože jsem spoléhal – já blbec – na Alarica. Ups. Alaric.“ Nasadil jsem nevinný kukuč.

„Damone! Nebyl tam, že ne?“ zuřil.

„Položil za tebe život, měl bys mu děkovat a ne si na mně vybíjet zlost.“

„A jak mu asi poděkuju, když je mrtvý?!“

„Alaric.ric@nebe..., blá blá blá, však to znáš. Napiš mu.“

Doběhli jsme spolu k autu, kde by na nás měla čekat Elena. Jenže nečekala. Stefan v rychlosti prošmejdil celé auto, včetně kufru. Nebylo po ní ani stopy. Zatracená ženská nemůže chvilku posedět v autě, proklínal jsem ji v duchu.

Zaslechl jsem rámus, který vyházel kousek od nás. Se Stefanem jsme se upřeně dívali a čekali na vetřelce. Myslel jsem, že je to Elena, ale i tak jsem si pro případ vytáhl z auta náhradní kolík a soustředil se na útočníka. Zevnitř lesa se vynořil černoch.

„Nejseš náhodou velký kus vola?!“ řval na mě Alaric. „Odpálil jsi to a neobtěžoval se třeba přesvědčit, že jsem venku?!“

Začal jsem se smát a pokrčil rameny. „Ber to z té lepší stránky. Ušetříš za solárko.“

„Kde je Elena?“ vyptával se Stefan. Alaricovi ztuhl už tak ztuhlý obličej.

„Neposlechla a nezůstala v autě. Vydala se ti na pomoc a Katherine ji…,“ Nevnímal jsem jeho další slova. Všechno kolem mě ztichlo. Slyšel jsem jen, jak mi splašeně bilo srdce. Z transu mě dostaly až Stefanovy bolestné výkřiky. Chtěl jsem ho obejmout a uklidnit se slovy: „Byla to jen holka.“ Ale nebyla. Byla víc. On ji miloval. Já jsem ji miloval.

...

„Dobrou noc,“ vyrušil mě ze vzpomínek brácha, přetočil se na posteli na druhý bok a přetáhl přes sebe deku.

„Dobrou,“ odpověděl jsem se skrytou bolestí, kterou jsem se pokoušel vypnout, a začal si zapisovat do deníku dnešní události - příhodu se zajdou, odmítnutí Amazonkou a dech beroucí Rosalie. Nad Amazonkou jsem se pozastavil a vybavil si její tvář, kterou jsem si následně nakreslil a připsal k ní komentář.

 

 

Amazonka. Moc krásná pro nebe a příliš hříšná pro peklo.

 

 

 

 

 

 

 

---

Chtěla bych vám moc poděkovat za komentáře u předešlé kapitolky. Vždycky mě potěší, když si někdo najde čas a trochu se mi rozepíše. :)

Každého autora to maximálně potěší a podpoří, to mi věřte.

Snad se vám kapitolka líbila a každý názor uvítám. ;)

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Twilight diaries 2. kapitola:

Uzasnyyyyyy, nemam slov

je to perfektní, kam ty na ty nápady chodíš?? neni to fér :D každopádně Damona si trefila skvěle

Ách, Damon je perfektní. To, jak flirtoval s Rosalii a naprosoto rozzuřil Alice jedinou větou - no jo, to by nesměl být on, aby se mu nepodařilo zapůsobit .
A ten příběh v jeho deníku. Byl velmi dojemný. Jsem hrozně zvědavá, co bude dál a tak jdu na další kapitolku

Myslíš to vážně?! Ty mě chceš zabít! Půlku povídky jsem se smála jako idiot!

Opět super moc se mi to líbí a nejvíce mě rozesmálo to "BRAVO" Fakt super!

Přidat komentář:

Nick:

Text: