Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Secret Of Human Being - 2. kapitola

20.05.2012 (16:45) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2090×

2. kapitola

Ještě několikrát jsem zkontrolovala, jestli jsem si nabalila opravdu všechno, podívala se na svůj poloprázdný byt. Nikdy jsem neměla šanci z něho udělat pořádný domov, protože tohle domov prostě nebyl. To už to mé SUV, které na mě čekalo dole na ulici, pro mě bylo daleko větším domovem, než tenhle studený byt. Jednoduchá postel, v rohu menší kuchyňka a v druhém malá televize s křeslem. Nic chladnějšího si představit nedokážu. Nebyly tu žádné fotky, prostě nic, co by vystihovalo mou osobnost. A kde jsem měla všechny tyto vzácné poklady uschované? Ve velké tašce, která se stala mým jediným pravým majetkem. Je to trochu směšné, já slavná fotografka, která prodává jednu fotografii za tisíce dolarů, nevlastní ani jeden byt či dům. Jen jednu obří tašku a SUV. Netušila jsem, co si od života víc přát. Měla jsem několik přátel, kteří moc dobře věděli, že prostě musí počkat na to, až si je najdu já, protože jsem ustavičně pryč, mám práci, která naplňuje můj život, a nakonec mám milujícího otce. Nezáleželo na tom, že dva roky po smrti matky se do sebe uzavřel až nebezpečným způsobem a bylo nutné ho zapsat do domu s pečovatelem. Věděla jsem, že mě miluje, jako jsem milovala já jeho, věděla jsem, že je ze mě šťastný, že ho těší moje skutky. Viděla jsem to v jeho pohledu. Na každé fotce jeho oči září radostí a láskou, jen to už bohužel neumí dát najevo.

Vyskočila jsem ze svých myšlenek, rychle zavřela dveře a zamkla. Mohla jsem děkovat bohu, že jsem narazila na tak úžasného domácího, který chápal, že tu budu pouze vždycky jen na pár dní. Dohodli jsme se, že stačí, když zaplatím poloviční nájem toho měsíce, který tam strávím, a ty ostatní měsíce, kdy bude byt prázdný, neplatím nic.

S hlubokým nádechem jsem otevřela dveře a podívala se do slunce. Už má pátá cesta, tentokrát v létě. A kam že to mám namířeno? Už od dětství jsem se chtěla podívat na Aljašku. Četla jsem spoustu článků, kde ji popisovali jako druhý ráj světa, takže stačilo sehnat pořádnou mapu, naplánovat trasu a cesta byla volná.

___

Vždycky jsem cestovala sama. Možná je to tím, že jsem zatím nenašla takového člověka, kterého by to táhlo tak moc do všech koutů světa, aby stihl objevit všechnu krásu naší planety. Nevadilo mi to, ráda jsem se cestou zaobírala svými myšlenkami. Ráda jsem vzpomínala. Ráda jsem si představovala, jaké to bude na tom místě, kam právě směřuji. Problémy nastaly tehdy, když jsem cestou zahlédla uchvacující pohledy a já prostě musela zastavit. Občas se stávalo, že jsem se zdržela o dva dny, než bylo plánované. Ale ty snímky za to stály. Samozřejmě se ani tato cesta nevyhnula pár zastávkám a já do města Anchorage dorazila samozřejmě kolem třetí hodiny ranní.

Neměla jsem náladu na to chodit právě teď do hotelu a registrovat se. Jednoduše jsem sklopila sedačku, přikryla se slabou bundou a upřela zrak do dáli. Našla jsem si krásné odlehlé místečko, trochu na kopečku, měla jsem tak krásný výhled na město a na východ slunce. Byla jsem tak strašně unavená z cesty, ale tohle jsem prostě nemohla jen tak utéct pryč. Popadla jsem tu moji milovanou věcičku a vylezla do ranní Aljašky. I když bylo léto, žádné úžasné teplo tady nebylo, ale na to jsem vůbec nehleděla. Takový východ slunce jsem v životě neviděla. Tolik barev, tolik života! Všechny stromy okolo dostaly najednou nový kabát, jako kdyby ožily, a co teprve město. Zalilo se zlatavou barvou, až se mi zdálo, že je to pouze pozlacený obraz. Skoro jsem i litovala, že jsem si vzala pouze foťák a nechala jsem celou brašnu s dalšími filmy v autě. Snažila jsem se proto o nejlepší záběry, což bylo celkem dost těžké vybrat, protože každý pohled přes kameru v této přírodě mi bral dech. Ráj světa seděl naprosto přesně.

___

„Budete si přát nějaké zvláštní služby, slečno Swanová?“ ptal se mě přesladce recepční, když jsem konečně okolo sedmé hodiny ranní dorazila do hotelu. Neměla jsem ráda, když se ke mně někdo choval, jako kdybych nebyla naprosto normální člověk. Na takové lidi jsem měla štěstí jen někdy, a rozhodně to nebylo v hotelech, protože tam bylo jasné, že čím vřelejší budou, tím větší dýško dostanou. Nechtělo se mi jim vysvětlovat, že dýško dostanou vždycky štědré, protože jsem prostě chápala, že je to jejich práce.

„Děkuji, ale ne. Berte mě jako naprosto normálního hosta. Spíš počítejte s tím, že ten pokoj bude během mého pobytu více méně prázdný. Plánuji toho objet hodně,“ usmála jsem se na něj a viděla se v horké vaně. Nějak na mě dopadla únava z celé cesty.

„Jistě, jistě. Nemůžu se dočkat vašich dalších fotografií. Některé máme vystavené v naší knihovně a jsme velmi potěšeni, že jste se rozhodla zvěčnit i úžasnou Aljašku,“ podlézal dále recepční, když mě vedl k vozíku se zavazadly, kde čekal portýr.

„Jste velmi laskav,“ usmála jsem se na něj s přímým pohledem do očí. Ráda jsem si z lidí dělala trochu legraci. Nevím, jestli jsem byla nějak hezká nebo jsem dokázala udělat omamný pohled, ale recepčního to trochu vykolejilo a odcházel trochu jako v oblacích. Se smíchem a kroucením hlavy jsem ho sledovala odcházet.

„Jaký máte pokoj, slečno?“ ozval se portýr po mé levé ruce. Trochu jsem se lekla, protože ještě před chvílí stál naprosto na druhé straně. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj podívala, ale portýr měl skloněnou hlavu, jako kdyby byl nějak ponížen. Trochu mě to zaujalo a přemýšlela, že by to byla dobrá fotka, plná hlubokých myšlenek, která by člověka donutila přemýšlet.

„Pokoj 505,“ odpověděla jsem mu stále s upřeným pohledem na něj.

„Následujte mne,“ zamumlal tiše takovým zdvořilým a uctivým tónem. Vedl mě k výtahu, za zády táhnouc vozík s mými zavazadly.

„Jak dlouho zde pracujete?“ zeptala jsem se, jen co se výtahové dveře zavřely. Nevím, proč mě tento muž tak uchvátil. Zdál se mi tak smutný, snad i nespokojený se svojí osobou, jako kdyby si myslel, že si nezaslouží vůbec dýchat tento vzduch.

„Zítra to bude rok,“ zamumlal opět tím svým tónem. Byl mladý, aspoň podle hlasu, co jsem poznala. Ale těžko se to odhadovalo, obličej stále nezvedl. I když i přes hlavu, kterou měl strčenou mezi svá ramena, bylo vidět, že je vysoký.

„To už tu musíte být celkem zaběhlý. Aljaška si uváže každého, že?“ snažila jsem se opět navázat konverzaci. Bohužel mi už neodpověděl, protože výtah cinkl, dveře se otevřely a my se opět vydali na cestu k mému pokoji. Před pokojem jsem mu podala kartu a on mi pozorně pokoj otevřel a pustil mě jako první. Stála jsem ve vstupní hale a sledovala ho, jak beze slova a sklesle veze vozík do mé ložnice. Nedokázala jsem si pomoct. Ze své příruční tašky jsem vytáhla foťák, mám ho v té tašce neustále, bez něho ani krok. Zaostřila jsem a čekala, až se bude vracet. Jakmile se objevil, zmáčkla jsem spoušť. Při tom cvaknutím konečně zvedl hlavu a podíval se mým směrem. Znovu jsem ho vyfotila. Ještě chvíli se na mě díval, nejdřív zmateně, pak trochu polekaně, podařilo se mi ho vyfotit asi třikrát. Opět sklopil hlavu.

„Slečno, neplňte film takovými zbytečnostmi. Venku je toho spoustu, co stojí za vaše šikovné oko,“ řekl konečně plným hlasem. Skoro mi bylo líto, že na foťák nemůžu zvěčnit i zvuk, protože tak úžasný hlas jsem v životě neslyšela. Sklopila jsem fotoaparát a podívala se na něj. Zase hleděl do země a měl se k odchodu.

„Počkejte,“ zarazila jsem ho. Vytáhla jsem z kapsy desetidolarovku a chystala se mu ji dát.

„Není potřeba, děkuji,“ mávl rukou a už jsem viděla jen zavírající se dveře.

___

Pan Portýr mi nedal spát. Ještě tentýž večer jsem vstala a dala vyvolat fotky z toho dne. Byla jsem uchvácena z pohledů, které se mi podařily z rána. Tak krásnou přírodu a tak jasné slunce snad nikde na světě neměli. Z těch snímků na mě dýchal duch svobody a radosti. V tu chvíli jsem chtěla být ptákem a vidět to všechno shora. Mít takovou možnost a vidět to vše najednou, v celé své kráse. Skoro jsem měla chuť sbalit svých pět švestek a poddat se přírodě.

Pak jsem narazila na snímky s portýrem. Z těch, kde měl skleslou hlavu, se toho moc říci nedalo. Jen že se ten člověk s něčím trápí, ale ne tak, že by si nevěděl rady a lámal si nad tím hlavu. On s tím vším byl smířen, jako kdyby jen čekal na to, kdo ho kdy odsoudí a řekne mu to, co si on sám dávno myslí. A potom mi do ruky přišla fotka, kdy konečně vzhlédl. I když měl na hlavě čepici, oblečení zapnuto až ke krku, viděla jsem mu až do žaludku. Ten muž byl zklamaný sám ze sebe, věděl o sobě něco, co ostatní ani netušili. Myslel si, že je méněcenný, že si nezaslouží být mezi námi. Ale se vším byl smířený. Byl v naprostém klidu, jako kdyby věděl, že už ho nečeká nic lepšího ani horšího. Jako kdyby ho nikdy víc už nečekalo, žádné radosti z dětí, z toho, že uvidí své děti růst, z toho že on sám zestárne a bude se svou ženou po večerech pít čaj na verandě. Prostě nic. Ještě víc mě to zaujalo a věděla jsem, že to není rozhodně naposledy, kdy na tohoto muže svou čočku namířím.

Chtěla bych Vám moc poděkovat za to, jak jste reagovali na předchozí první kapitolu, strašně mě to potěšilo a vlastně ujistilo v tom, že nepíšu rozhodně jenom pro sebe. Jelikož v pátek (18. 5.) odjíždím na dovolenou a nebudu tu tak dva týdny, tak jsem se rozhodla přidat další kapitolu o trochu dříve, než jsem plánovala. :-) Jak jsem psala v perexu, je to vše ještě začátek, takže je to spíš nudný úvod. :-) Pěkné počtení a samozřejmě budu ráda za Vaše vyjádření. :-)

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Secret Of Human Being - 2. kapitola: