Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The save one 4. kapitola

15.05.2010 (12:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1018×

4. kapitola

Trénování mi šlo kupodivu až moc dobře, ale po nějaké době jsem zase začala mít obavy o Ester.

„Možná bychom toho měli pro dnešek nechat,“ usoudil Will. Jen jsem přikývla. Tenhle trénink byl zvláštní už jen tím, co jsem zjistila o svém daru. A taky tím, co jsem zjistila díky svému daru. Chtěla jsem jít do pokoje, když jsem dole na schodech uslyšela Heidy a pak spoustu tlukoucích srdcí. S mlsným úsměvem jsem se odebrala do věže, kde končila jejich prohlídka a začínala naše hostina.

„Neměl bych je varovat?“ ukázal Will směrem, kde byli ubytováni Cullenovi.

„Já tam zajdu… Jdi napřed.“ Prosvištěla jsem chodbou a v mžiku vyběhla do nejvyššího patra tohoto křídla.

„Ahoj, Rachel, už jsem to viděla,“ usmála se smutně Alice. No jistě… Mělo mě to napadnout.

„No jo, já zapomněla… Edward s Bellou jsou ještě venku?“ Přikývla. „Tím líp pro ně… A Ester?“

„Šla s Felixem do věže.“

„Jasně,“ zabručela jsem a přešlápla z nohy na nohu.

„Děje se něco?“ strachovala se.

„Ne, jenom jsem nervózní kvůli Ester… Později se za tebou stavím, ano?“

„Já vím,“ zakřenila se a poklepala si na spánek. Se smíchem jsem opouštěla její pokoj a konečně mířila do věže.

„Ahoj, Rachel.“ Ten hlas bych poznala kdekoliv…

„Arone,“ odpověděla jsem chladně. Ne, že bych ho přímo neměla ráda, ale jeho ego mi lezlo na nervy. Několikrát žádal Ara, aby si se mnou promluvil a ty rozmluvy, které jsem s ním potom měla, nikdy nebyly nic moc. Neustále mi doporučoval, abych zvážila možnost stát se Aronovou družkou, ale to mi nebylo po chuti. V době jeho přeměny mu bylo šestadvacet a nevypadal špatně, to jsem musela uznat, ale moc si o sobě myslel a mně celkově nebyl ničím sympatický. Ovšem já jsem se mu zamlouvala až až.

„Vypadáš báječně, ostatně jako vždy.“ Chtěla jsem mu na to něco říct, ale než jsem vypustila jediné slovo, za ním se ozvalo zavrčení. Prudce se otočil a pak se s obezřetným výrazem klidil z cesty. Přes něj jsem neviděla, kdo to na něj vrčel, ale když ustoupil, málem mi oči vypadly z důlků.

„Myslím, že ti dá pokoj… Koneckonců, asi by mě nechtěl naštvat.“

„Jak – “

„Každý tady ví, co může můj dar způsobit a k tomu jsem novorozená. Myslíš, že by mě přepral?“ mrkla na mě a já se musela smát.

„Přišel jsem o nějaký dobrý vtip?“ připojil se k nám Will.

„Ester si hraje na nebezpečnou,“ smála jsem se. „Aron se klidil jako poslušný pes.“

„Zase obtěžoval?“ zavrčel a střelil po něm pohledem.

„Ne dlouho,“ rozesmála se Ester a její smích zněl jako zvonkohra. Celá věž ztichla. „Co je?“ zeptala se nejistě, když ji všichni pozorovali. Její dotaz však vyšel naprázdno, protože dorazila Heidy.

Těžké dubové dveře se zavřely a lidské ruce neměly šanci s nimi pohnout. V jejich pohledech se začal objevovat strach… Trvalo to jen pár vteřin, než se věží začal rozléhat křik. Ester se propletla do středu toho davu a vyhlédla si pěkného muže. Nemohlo mu být víc než dvacet a vypadal skutečně dobře. Přirazila ho ke zdi a – no to mě podrž – začala ho líbat. Tak moje sestra si hraje na svůdnici? Ještě chvilku jsem ji pozorovala… Pak mu prokousla hrdlo. Byla skvělá. Stála jsem u zdi a čekala. Jako vždy. Nevím, čím to bylo… Po kratičké chvíli hemžení zmírnilo a já si prohlédla ostatní lidi. Zvláštní, že se mezi nimi vždycky našla osoba, která mi svou smrtní přinesla ještě větší rozkoš než její krev. A dnes byli dva. Štíhlá plavovláska se zelenýma očima a kluk, který si ji tiskl k boku. Vysoký, černovlasý s uhrančivě černýma očima. Ti byli moji. Na upíra pomalým krokem jsem k nim došla. Nechtěli se pustit, ale co byli dva smrtelní proti mé síle? Nic. Jeho jsem přirazila k podlaze a přiklekla mu hrudník. Ji jsem stáhla za vlasy, aby viděla jeho smrt. A pak… Jeho tepna mě přímo volala. To nepatrné pulzování kůže na jeho krku mě vábilo a její vystrašený pohled tomu všemu jen přidal. Mé zuby projely jeho krkem a dívka začala křičet. Křičela hrůzou, ale po chvíli ječela na mě. Prosila za jeho život a mé rty se roztáhly do úsměvu. Když v něm nezbyla ani kapka života, obrátila jsem se k ní. Byla jsem dravec, šelma. Její zorničky se strachem rozšířily, ale její city k tomu mladíkovi se prodraly na povrch. Věděla, že umře. Neměla co ztratit, když ztratila jeho. Vší silou do mě bušila a snažila se mi ublížit. Sevřela jsem ji v objetí a sladce zašeptala do ucha.

„Škoda, že jsi jí tak podobná… Promiň.“

„Co to bylo za divadlo?“ ptal se Will. Věděla jsem, co tím myslí, ale nechtělo se mi o tom mluvit. Nechápavě jsem na něj pohlédla přes okraj knihy, ale pak jsem se znovu začetla. Felixe to taky nesmírně zajímalo. Několikrát se mě ptal, ale já nikdy neodpověděla.

„Já možná vím…“ ozvala se Ester. Oba se na ni otočili.

„Vážně?“ povytáhl Will obočí.

„A myslíš, že by ses s námi mohla spiknout proti své sestře?“ dotíral Felix. Já odložila knihu a propalovala je všechny pohledem. Ester se na mě otočila a nebyla si jistá odpovědí. Pak se jen zasmála.

„Možná.“ Zavrčela jsem. Tiše, ale vážně. Všechny tři to překvapilo. Ester se kousla do rtu, ale pak mě ignorovala. William si mě obezřetně prohlížel. V jeho očích se zračil čirý zájem.

„To ti na tom tak záleží?“ zeptal se.

„Vždyť je to tak dávno… Možná bys to nemusela tolik dramatizovat,“ prohodila Ester a dala si nohy na stůl.

„O co jde?“ ptal se zvědavě Felix.

„Rachel totiž…“ V ten moment Ester usnula a já se jen s úsměvem vrátila k četbě. Felix se tomu zasmál, ale pak se na mě zamračil.

„Ona mi to stejně řekne…“

„To bych ji musela probudit,“ zašklebila jsem se na něj.

„Proč nám to nechceš říct?“ zajímal se Will a naklonil hlavu na stranu. Pořád po mně přejížděl zkoumavým pohledem a já nevěděla, co si o tom myslet.

„Slibte mi, že se na to nebudete ptát a já slíbím, že vám to jednou řeknu.“ Oba přikývli. Tvářili se naprosto vážně. Neměla jsem důvod jim nevěřit. Ester se vzbudila a nasupeně si mě prohlížela.

„Zase ze mě děláš blbce,“ zamračila se. Rozesmáli jsme se na celé kolo. Felix Ester obeznámil s naší domluvou, a tudíž musela držet jazyk za zuby. Po chvilce se na tuhle zahradu uprostřed kamenného paláce přihnala Alice. To už tam vůbec nebyl klid, ale nechtěla jsem Alici urazit, proto jsem tam zůstala. Četla jsem si a sem tam prohodila nějaké to slovo do jejich konverzace. Když už jsem to ale nemohla vydržet, omluvila jsem se a opustila jejich debatní kroužek. V chodbě jsem se málem srazila s Alecem. Na rozdíl od jeho sestry mě měl celkem rád.

„Ahoj. Ester je v zahradě?“ vyhrknul na mě. Zaraženě jsem kývla a on byl v tu ránu pryč. Hm. Mířila jsem do svého pokoje, ale pak jsem si to rozmyslela. Navštívila jsem Edwarda s Bellou.

„Pojď dál,“ usmál se Edward a dál pozoroval pochodující Bellu. Přecházela nervózně po pokoji a telefonovala. Slyšela jsem každé slovo a poznala jsem ten líbezný hlásek – Nessie. Posadila jsem se do křesla a poslouchala.

„Neboj, mami, všichni jsme v pořádku. Jacob si sice před půl hodinou zlomil nohu, ale to bude hned v pohodě,“ ujišťovala ji. Edward se tomu zasmál a já taky. Bella se ale pořád tvářila ustaraně.

„Vyřiď Nessii, že ji pozdravuju.“ Bella přikývla a okamžitě můj vzkaz vyřídila.

„Teta Rachel?! Dej mi ji! Dej mi ji, prosím!“ ozvalo se nadšeně ze sluchátka a Bellu to rozesmálo.

„Ahoj, Nessie.“

„Ahoj! Jak se máš doma? Doufám, že hnusně, protože by ses pak vrátila k nám. U nás je hezky!“ brebentila a Edward se opět rozchechtal.

„Promiň, Nessie. Je mi tu dobře. Přijela moje sestra a zůstala tu se mnou. Víš, jak jsem ti vyprávěla o Ester? Vyrostla a je z ní taky upírka. Žije se mnou ve Volteře a je nám tady hezky. Ale neboj, někdy určitě přijedu. Ester možná taky.“

„To je škoda…“ posmutněla. Slyšela jsem Jacoba nadávat na zlomeninu, která mu srůstala, a taky na mě volal.

„Vyřiď Jakovi, že ho pozdravuju. Dám ti mámu, ano? Měj se hezky Nessie.“

„Tak jo. Ahoj.“ Vracela jsem telefon Belle. Ta po nekonečném ujišťování, že se nic neděje, konečně zavěsila.

„Neboj, Bello. Zítra budeme doma,“ ujišťoval ji Edward.

„Už odjíždíte?“

„Ano, v noci.“ To je škoda… Ale jasně, co by tady dělali. Jejich domov je ve Forks. Edward mým myšlenkám kývl a já se opět ušklíbla. Lezlo mi to na nervy. To ho rozesmálo.

„Nevím, jak tu Ester ohlídám…,“ postěžovala jsem si.

„Proč bys ji měla hlídat?“ zeptala se Bella a posadila se na postel vedle Edwarda.

„Protože je to moje sestra a je do všeho strašně hr a…“

„A motá se kolem ní dost chlapů,“ zasmál se Edward a já na něj trošku zavrčela. Mě to nepřišlo tak vtipné. Pořád jsem měla Ester za malou, čtrnáctiletou. Nedocházelo mi, že je dospělá…

„Jo motá. Alec, Felix…“ Edward změnil téma.

„Vážně chceš zůstat? Nevrátíš se s námi?“

„Zůstanu. Vegetariánství by mi stejně asi moc nešlo… Tady jsem doma. Mám tu Ester a…“ Zbytek věty jsem jen domyslela v duchu, ale než jsem to stihla zaplašit, Edward se usmíval, jako měsíček. Doufám, že to nikomu neřekne… Skoro neznatelně zakroutil hlavou. Fajn. To by mi tak chybělo… Ještě chvíli jsme si povídali, ale pak jsem jim nechala soukromí a šla k sobě do pokoje. Čekala mě tam návštěva.

„Co ty tady?“

„Nudil jsem se… Nebo spíš… Nestíhal jsem. Alice je na můj vkus moc hyperaktivní.“ To chápu… Neubránila jsem se smíchu.

„A nuda tě zavedla sem?“

„No…,“ zakoukal se do země. Přešla jsem k oknu a roztáhla závěsy. Zapadající slunce se nám odráželo od kůže a na zdech se objevily jiskřičky.

„Hraješ šachy?“ S Edwardem se hrát nedalo a s Alicí už vůbec ne. S ním bych ale mohla mít štěstí.

„Trochu,“ pokrčil rameny. Tak jsem hrála s Willem šachy až do půlnoci. Pak jsme se šli rozloučit s Cullenovými. Ester se s Alicí objímala skoro tři minuty. Když odjeli, vypařila se a ani bych se nedivila, kdyby zmizela s Felixem. V nejbližší době musím zjistit, co to mezi nimi je. My se s Williamem pak vrátili k rozehrané partii. Cítila jsem z něj nervozitu, ale nevěděla jsem proč.

„Wille, děje se něco?“

„No, já… Chtěl bych ti něco říct…“