Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The save one 2. kapitola

18.01.2010 (10:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1046×

Ester pomalu odlepovala víčka.. Po jejích modrých duhovkách nebylo ani památky. Prudce se posadila a upřela na mě karmínové oči. Ani jsem se nepohnula v očekávání její další reakce. Novorození upíři byli nevyzpytatelní. Will pomalu udělal krok k ní. Ona vyskočila na nohy a okamžitě stála u mě s úžaslým výrazem.

„No teda...“ Vydechla.

„Sluší ti to.“ Pochválil ji Will a věnoval jí úsměv.

„Nikdy bych neřekla, že mám tak překrásnou sestru.“ Přidala jsem svoji vlastní pochvalu. Ester se na mě ušklíbla.

„Ha ha ha. Moc vtipný, Rachel.“ Pak se usmála a zkoumavě se rozhlížela. Došla ke stěně, kde viselo zrcadlo.

„No tohle! Je ze mě modelka!“ Vypískla, když spatřila svůj odraz.

„Vidíš, nedělala jsem si z tebe srandu.“ Ester byla nadšená novým životem a to byl teprve začátek.

„Myslím, že bychom tě měli jít ukázat Arovi. Bude mít orhromnou radost, až tě uvidí.“

„Správně. Měla by ses převlíknout. Něco ti vyberem, jo?“ Mrkla jsem na ni.

„No, u toho já být nemusím. Kdyby něco, budu u sebe.“ Řekl Will a zmizel ve dveřích. Dřív než za ním cvakly, Ester mě svírala v náruči.

„Rachel, já jsem tak šťastná!“ Nemohla jsem dýchat, což mi nevadilo, ale její paže byly jako svěrák.

„Ester... Au, prosím tě, pusť mě.“ Smála jsem se. Povolila sevření a poodstoupila.

„Jejda, promiň... Já zapoměla...“ Omluvně se usmála. Will jí asi říkal, že novorození mají větší sílu. Když jsem byla volná z jejího objětí, přešla jsem ke skříni. Bylo v ní oblečení, přesně na míru mojí sestry, i když ho nebylo moc. Budeme muset na nákupy... Okamžitě stála u mě a prohlížela si obsah skříně. Vybrala si černé kalhoty a k tomu karmínové tričko na ramínka. Našla jsem jí k tomu boty na vysokém podpatku. Byla dokonalá. Myslím, že i Jane zbledne závistí, až ji uvidí. (Pokud vůbec může upír ještě zblednout) Moje sestra měla blond vlasy do pasu se ztmavenými konečky a úžasně dlouhé nohy. Každý upír se za ní otočí... Budu ji muset hlídat. Obávám se, že Jane právě přišla o místo nejkrásnější upírky ve Volteře.

„Ehm, Rachel... Než se půjdu předvést Arovi, mohla bych se zeptat ještě na něco?“

„Samozřejmě.“ Usmála jsem se na ni.

„Slyšela jsem... Slyšela jsem od Willa o talentech v gardě... O Jane, Alecovi, Renatě, Chelsea... Ale neslyšela jsem o tobě... Jaký máš talent?“ Zvědavě na mě koukala.

„No... Budeš se smát.“ Ujistila jsem ji.

„Nebudu. Přísahám.“ Tak dobře. Stejně by se to dřív či později dověděla.

„Já... Vyvolávám spánek.“ Ester zacukaly koutky, ale ovládla se a dodržela přísahu.

„Vidíš? Nesměju se.“ V ten moment zaklepal Will na dveře a nakoukl dovnitř.

„Půjdeme?“ Ester se na něj otočila a prstem mu naznačila, aby přišel blíž. Nebylo to nutné, ale byl to zvyk. Zatím...

„Ještě jedna otázka... Můj talent je co?“ Okamžitě jsem si uvědomila, že to taky nevím a chci znát odpověď. Obě jsme teď upíraly pohled na Williama, který postával ve dveřích.

„Pokud se nemýlím, měla bys mít schopnost podobnou pyrokynetice... Aspoň podle toho, co jsem slyšel.“ Odpověděl s přimhouřenýma očima.

„Wow... No, myslím, že se příštích... ehm... “x“ let nebudu nudit, co?“ Zasmála se. Vždycky byla ze všeho tak nadšená... Připomínala mi Emmetta. Ti dva by si určitě rozuměli...

„Takže, jdeme?“ Zeptala jsem se a vytrhla ji tím z pozorování poletujícího prachu. Otočila se na mě, kývla a neuvěřitelnou rychlostí vyletěla ze dveří. Z poza rohu na chodbě jsem slyšela, jak se zastavila a zvonivě se rozesmála. No jo... Bude trvat, než si zvykne.

„Aro čeká v přijímacím sále.“ Oznámil nám Will a všichni tři jsme pomalu mířili k výtahu. Cestou jsme jí vysvětlovali, co ji teď čeká. Oficiální přijetí do gardy.

„Pane, dovolte, abych vám představila Ester Volturiovou.“ Poklonila jsem se a Will otevřel dveře, za kterými stála moje sestra. Vešla do sálu ladným krokem, doprovázeným klapáním podpatků. Slyšela jsem užaslý výdech nejednoho z přítomných upírů. Rozhlédla jsem se a viděla spoustu párů očí, jak si prohlížejí moji sestru. Byla skutečně dokonalá. Nejkrásnější upírka, jakou jsem kdy viděla. Zastavila se vedle mě a uklonila se.

I Aro na ní mohl oči nechat, ale na rozdíl od ostatních, to bylo způsobeno jeho nadšením, že je Ester jedním z jeho pokladů.

„Ano ano... Eleazar i William měli pravdu. Nesmrtelnost ti neobyčejně sluší.“ Usmíval se na celé kolo a v očích mu pohrávaly jiskřičky.

„Děkuji, pane.“ Sklopila hlavu a pak se opět napřímila. Aro musel vidět tu radost, kterou měla vepsanou v očích. Dokonce i věčně znuděný Marcus si ji nadšeně prohlížel. (Tedy, na jeho poměry nadšeně)

„Felixi.“ Pokynul mu Aro. Felix přišel k mé sestře a oblékl jí plášť, čímž byla oficiálně přijata do gardy Volturiových. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se na ni Felix dívá...

„Jsem velice rád, že jsi přijala naši nabídku a přidala se k nám, milá Ester.“

„I já jsem ráda, pane.“ Divila jsem se, kde se v ní vzalo tohle chování. Vždycky byla spíš drzá a její pubertální slovník se od jejích dvanácti let moc nezměnil. I Will říkal, že má na svůj věk neobvyklý způsob vyjadřování. Pořád mluvila spíš jako čtrnáctka než jako dospělá žena.

„Jistě je ti známo, že jsi obdařena mimořádným talentem. Nejsem si ale jistý, jestli máš ponětí o svém daru.“ Tázavě na ni pohlédl v očekávání odpovědi.

„Poprvadě, něco jsem zaslechla, pane.“ Odpověděla. Aro vzal její ruku do dlaní a chvíli jí pročítal mysl.

„Ano ano... William to řekl správně. Čeká tě spousta práce, Ester. Budeš muset cvičit, aby ses naučila se svým darem zacházet. I Rachel se stále zdokonaluje.“ Pousmál se na mě a pak se obrátil na Felixe.

„Myslím, že Felix si rád vezme na starost i tvoje zdokonalování.“ Felix se poklonil a usmál.

„Bude mi potěšením.“ Aro nadšeně tleskl a vrátil se na svůj trůn.

„Tedy, vítej mezi námi.“ Prohlásil Aro a uzavřel tím tenhle “uvítací proces“.

„Vítej.“ Řekli Caius a Marcus současně a kývli na pozdrav. Ester se opět uklonila a spolu se mnou, Willem a Felixem odcházela z místnosti. Jakmile jsme vyšli ze sálu, Ester se hned rozpovídala.

„Takže... Ty jsi Felix, jo? Hodně jsem o tobě slyšela...“ No potěš... Začínala jsem si myslet, že moje sestra se do zdejší společnosti nehodí, ale to se časem usadí. Procházeli jsme chodbami, což byla pravděpodobně prohlídka, kterou musela Ester absolvovat, aby se tu neztratila nebo nelezla kam nemá. Pořád mluvila... Smála se, vyprávěla, ptala se a Felix se očividně dobře bavil. Párkrát jsem v jejich konverzaci pochytila svoje jméno, ale jinak jsem jim nevěnovala moc pozornosti. Myšlenky se mi zatoulaly do Washingtonu... Do Forks... Všichni mají určitě starost... Alice určitě sleduje moji budoucnost... Možná dokonce viděla Ester... Bledou, krásnou – nesmrtelnou. Měla bych se jim ozvat... A někdy je budu muset se svou sestrou seznámit. Jediný kdo ji znal byl Edward. Nevnímala jsem rozhovor Felixe a mojí sestry a tak jsem si ani nevšimla, kdy se vypařili. Když jsem se konečně probrala z hlubokého zamyšlení, seděla jsem ve svém pokoji a Will na mě ustaraně hleděl. Zamrkala jsem, abych se vrátila do reality.

„Už jsi zpátky?“ Zasmál se Will a nespouštěl ze mě oči.

„Už asi jo... Kam šli?“

„Felix ji vzal na lov. Ptala se, jestli půjdeš taky, ale byla jsi úplně mimo."

„Já... Trochu jsem se zamyslela.“ Zakroutila jsem hlavou a snažila se zapudit myšlenky na Cullenovy. Teď se mi moc nehodily. Sotva jsem se vrátila...

„Jasně... Trochu... Slabé dvě hodiny, ale kdo by se s tím počítal, když má všechen čas na světě, že?“ Rozesmál se. Vážně jsem tu seděla dvě hodiny? Koukla jsem z okna. Venku už byla opravdu tma. Tedy, jako člověk jsem tomu říkala tma, ale co jsem upír, tma už pro mě neexistuje.

„Nepůjdem se pobavit?“ Navrhla jsem Willovi a aniž bych čekala na odpověď, táhla jsem ho z pokoje.

„No... Dobře. Kam?“ Ptal se, vyvedený z míry mým náhlým rozhodnutím.

„Na Via porta Diana je takový klub... Jdem se bavit.“ Rozhlodla jsem. Asi jsem se potřebovala odreagovat. Měla jsem v hlavě šílený zmatek... Ester... Cullenovi... Asi toho bylo moc najednou...

Na recepci nám Gianna dala několik balení kontaktních čoček. Měla je tam vždycky, pro případ, že by někdo chodil mezi lidi. Tak nějak jsem si začínala uvědomovat, jaký má na mě Itálie vliv. Nikdy jsem nebyla módní znalec, ale za pět let ve Volteře jsem si poupravila vkus a přehled o módních trendech. Ve Vancouveru byste mě nikdy nepotkali s kabelkou ani v botách na podpadku. Jako člověk jsem byla praktická, ale s novým životem, novou rovnováhou a novou krásou jsem si tak nějak pozměnila návyky. Čočky jsem hodila do kabelky a spolu s Willem vyrazila do ulic Volterry. Noční život obyvatel byl v plném proudu. Bylo něco kolem půl desáté a v ulicích bylo rušno. Šli jsme normálním lidským tempem a povídali si.

„Mám trošku obavy...“ Začala jsem, ale nevěděla, jak to formulovat.

„O Ester?“ Zeptal se Will. Zvláštní, jak rychle pochopil, na co myslím... Ale v téhle situaci by to nejspíš pochopil i Emmett. Té myšlence jsem se zasmála.

„Jo. Je... Krásná a nejednomu v sále zřejmě padla do oka. A navíc...“

„Zmizela s Felixem, který po ní taky koukal.“ Dokončil za mě. Překvapilo mě, jak přesně věděl, co mám na mysli.

„Strávil jsem s ní pět let. Je skoro jako moje sestra. Vím, jak se cítíš.“ Vysvětlil mi, když si všiml mého překvapeného výrazu.

„No jo... Asi to přeháním, že? Vždyť je dospělá. A koneckonců taky jedna z nás, takže o ni nemusím mít strach.“ Přestože v téhle ulici nikdo nebyl, dávala jsem si pozor a raději nevyslovovala slovo upír. I stěny mají někdy uši.

„Máš pravdu, ale stejně si budeš dělat starosti. Je to instinkt... Jsi starší sestra a to ti zůstane napořád. Možná se to časem zmírní, ale nikdy to nezmizí.“ Měl pravdu. Je to instinkt – co s tím nadělám?

Konečně jsem dorazili do onoho klubu. Hudba byla i pro obyčejné lidi dost hlasitá, proto jsem vždycky sedávala u baru, který byl za rohem, takže částečně z dosahu reproduktorů. Mělo to tu nevýhdu, že jsem si musela objednat a většinu toho vypít, pokud jsem tam chtěla sedě a nebýt nápadná, ale dalo se to přežít. Dneska jsme ale nešli k baru. Propletli jsme se tanečním parketem až ke schodům na druhé straně. Vyšli jsme po nich a posadili se k zábradlí. Byl tam úžasný výhled na všechny ty lidi. Bary a kluby mi nikdy nedělaly potíže. Alkohol v krvi těch lidí mě odpuzuje, takže sebekontrola není žádný problém.

„Víš, že jako upír jsem si do baru nikdy netroufl?“ Přiznal se Will a sledoval tančící postavičky pod námi.

„Vážně? Mě se tady líbí. Je tu rušno a díky alkoholu nemám na nikoho z těch lidí chuť.“ Zasmála jsem se.

„Jo, to chápu... Já jsem to nevěděl. Opilce nepotkávám.“ Na chvíli se odmlčel a pak ztuhl. Podívala jsem se na něj, abych zjistila co ho rozhodilo.

„Cítíš to?“ Zeptal se mě a začal se rozhlížet. Já jsem pachy ve vzduchu moc nevnímala. Pořádně jsem zavětřila a pak jsem pochopila. Upír. Nestávalo se často, že bych tady někoho potkala. A pokud ano, býval to někdo z gardy, ale to bychom poznali. Tohle byl někdo jiný. Ale ne cizí... Pro mě ne... Než jsem si to uvědomila -

„Alice! Zbláznila ses? Takhle mě vyděsit! Co tady děláš?“ Rozkřikla jsem se na ni, když mě chytla za rameno.

„Taky tě ráda vidím, Rachel.“ Usmála se na mě.

„Viděla jsem...“ Na chvíli se odmlčela, pravděpodobně hledala slova.

„Viděla jsi mě, je to tak?“ Přikývla a nadechla se aby pokračovala.

„A viděla jsi taky bledou, krásnou blondýnu s karmínovýma očima, pokud se nemýlím.“

„Potom naštěstí jo.“ Zarazila jsem se.

„Co myslíš tím “potom naštěstí jo“?“ Periferním viděním jsem zahlédla Willa, jak se nakrčil a vycenil zuby. Otočila jsem se na něj, abych viděla, kam směřuje jeho pohled a pak jsem na to přišla.

„Edwarde!“ Vykřikla jsem a v ten samý okamžik mu visela okolo krku.

„Bello!“ I ji jsem objala. Tak ráda jsem je viděla. Otočila jsem se zpátky ke stolu. Alice na mě smutně koukala...

„Promiň.“ Řekla jsem jí a už jsem ji držela v náruči, jako před chvílí Bellu.

„Jo... Tohle je William. Wille, tohle jsou Alice, Bella a Edward Cullenovi.“ Představila jsem je. Will už nejspíš pochopil a tak nahodil přátelský úsměv.

„Fajn. Mohla by ses prosím vrátit k tomu “potom naštěstí jo“?“ Otočila jsem se na Alici.

„No... Chvilku před tím jsem viděla bledou mrtvou blondýnu.“ Kdyby moje srdce tlouklo, dostala bych infarkt. Vážně mi chtěla říct, že viděla moji sestru mrtvou?

„Byla to jedna z možností, Rachel.“ Jestli něco nesnáším, tak hlasité odpovědi na nevyslovené myšlenky.

„Promiň.“ Řekl Edward a následně se chytil za pusu. Tomu jsem se musela smát. Pak jsem si uvědomila, proč Alice viděla... To co viděla... Ta kratičká chvíle, kdy jsem zaváhala... Otřásla jsem se při té vzpomínce.

„No, každopádně můžete být všichni klidní. Ester žije.“

„Takže Ester?“ Zeptala se Bella a tázavě pohlédla na Edwarda. Nevěděla jsem o co jde, dokud jsem si nevšimla, že Alice má stejný pohled.

„Tys jim to neřekl, že?“ Zeptala jsem se Edwarda pobaveně. On jenom zakroutil hlavou.

„A můžu se zeptat proč? Za celou cestu z Washingtonu do Itálie sis nenašel čas vysvětlit jim, že mám sestru a že je to ta zmíněná blondýna z Alicina vidění? To nechápu...“ Zatímco já, Will a Bella jsme se smáli, Alice zatínala ruce v pěst a vsadím se, že v duchu Edwardovi hodně, ale hodně nadávala. Bella to všechno brala tak nějak... Alice byla jako bomba s poruchou časového spínače... Bouchla bez varování.

„Edwarde Cullene! Můžeš mi vysvětlit, jaký jsi měl důvod, neříct mi, že jde o její sestru?“

„No já... Já... Vlastně nevím.“ Přiznal se Edward.

„Alice, neměla bys to hrotit. Vždyť o nic nejde, ne?“ Mrkla jsem na ni. Bella souhlasně kývala a tak se nám podařilo zachránit Edwarda před hurikánem Alice.

U našeho stolu se rozběhla poutavá konevrzace na téma: Moje sestra. Pak jsme se dostali i k jiným tématům a bylo nám fajn. Teda aspoň mě bylo. Probírala jsem zrovna s Edwardem změnu životního stylu – konkrétně změnu stravovacího návyku – když se zničeho nic začal podezřele culit.

„Co je?“ Zeptala jsem se obezřetně, když v tom mě Will popadl za zápěstí.

„Pojď si zatancovat.“ Zamrkal na mě a já nebyla schopná slova. Táhl mě po schodech na parket a ti tři se mi smáli. Tancovali jsme a já se náramně bavila a usmívala se na celé kolo. Byla to legrace. Za chvíli přišel i Edward s Bellou a Alice -

„Opovaž se! Polož ten foťák!“ Zakřičela jsem na ni. Co mi to bylo platné – cvak.