Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The save one 1. kapitola

13.01.2010 (12:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1167×

1. kapitola

Letadlo do Říma se odlepilo od země. Bylo to otravné, nosit kontaktní čočky a každou chvíli si je chodit vyměňovat, protože se působením jedu rozpadnou. Bodlo mě u mého pět let mrtvého srdce, když na mě dolehl smutek z loučení, který jsem doteď potlačovala. Ale návrat do Volterry byl správný a tak jsem to musela brát. Pořád jsem si musela připomínat, že se musím čas od času pohnout, protože když jsem seděla dvacet minut ve stejné poloze, lidé na mě podivně zírali. Nakonec mě to přestalo bavit a každého, kdo mě měl na dohled, jsem donutila k spánku. Co bych dala za to, kdybych i já dokázala svůj dar natolik ovládat, abych mohla usnout. Zatím se mi to nedařilo, ale Felix tvrdil, že dělám pokroky.

Pár minut před přistáním jsem vzbudila některé lidi, aby to nevypadalo podezřele. Přistávali jsme o půl jedenácté v noci, což se mi zamlouvalo. Před letištěm mě čekalo přivítání.

„Felixi, Demetri.“

„Rád tě zase vidím, Rachel. Aro už se tě nemůže dočkat.“ Pousmál se na mě Felix. Demetri mi jenom kývnul na pozdrav. Nikdy toho moc nenamluvil, to je fakt.

Nastoupila jsem do černého Wolkswagenu a auto se rozjelo směr Volterra. Teď, když jsem se vracela domů jsem nemohla najít důvod, proč jsem utekla. Čím víc jsme se blížili, tím víc jsem měla pocit, že mě tam něco čeká. Něco mě tam táhlo a já nevěděla co, ale chtěla jsem to zjistit. Těšila jsem se na známé zdi Volterrského paláce. Jeli jsme mlčky. Nebylo na tom nic divného. Vyptávat se bude Aro.

„Rachel! Konečně! Tak ses nám vrátila.“ Aro mě nadšeně vítal. Už jsem na sobě měla plášť a znovu zapadla do správných kolejí, které jsem si tady vytvořila.

„Jsem ráda, pane.“ Usmála jsem se. Vážně jsem byla ráda, že jsem zpátky.

„A copak tě vedlo k tvému útěku?“ Zeptal se zvědavě. Setinu vteřiny jsem váhala.

„Popravdě, nevím, pane.“

„Tak se podíváme.“ Napřáhl ke mně ruku. Dotkl se mé dlaně a za chvilku ji pustil.

„Zvláštní. Opravdu jsi asi potřebovala jen drobnou změnu. Vidím, že jsi navštívila Cullenovi. Jak se jim vede?“ Zeptal se s neskývaným nadšením. Trochu mě to zaskočilo. Bála jsem se, jak bude reagovat, ale on byl prostě rád, že má svůj poklad zase u sebe.

„Mají se dobře, mám vám vyřídit pozdrav od Carlisla a celé rodiny. I Renesmé vás pozdravuje.“ Chvilku jsem si myslela, že lžu, ale pak jsem si vzpoměla na svůj příchod a uvědomila si, že jsem skutečně měla vyřídit tyto pozdravy v případě, že se někdy vrátím, i když všichni doufali v opak.

„Milé.“ Usmál se Aro a sedl si na svůj trůn. Automaticky jsem zaujala místo po jeho pravici, které před pěti lety patřilo Jane. Ta se teď musela smířit s místem vlevo a vedle ní stál Alec, kterému bylo upřímně jedno vedle koho stojí.

„Někoho očekáváme, pane?“ Zeptala jsem se nejistě.

„Ach ano. Mám pro tebe překvapení.“ Znovu se potěšeně usmál. Překvapení? Pro mě? Do sálu vešel upír, kterého jsem neznala.

„Přišla?“ Arův hlas se tiše rozlehl sálem. Upír přikývl a ve vteřině zmizel. Pak se vrátil lidskou rychlostí a vedl – můj bože!

„Pane?“ Tázavě jsem pohlédla na Ara. Ten zvedl ruku, aby zastavil mé otázky a já se tudíž neptala. Čekala jsem co bude dál.

„Vítej.“ Pokývl na dívku, která stála vedle, mě neznámého, člena gardy. Její srdce bylo klidné a její pohled sebejistý.

„Děkuji, Aro. Jsem ráda, že se setkáváme.“ Nikdy jsem neviděla stát člověka v místnosti plné upírů s takovým klidem, snad kromě Gianny, která pracovala v recepci. Dívka hleděla Arovi zpříma do očí a na mě se ani nepodívala. Aro vstal a šel k ní.

„Víš proč jsi tady?“

„Ne. Ale tuším, podle toho, co mi pověděl William.“ Pohlédla na upíra vedle ní a pak zpět na Ara.

„Ano, ano. Mohu?“ Tázavě na ni pohlédl a natáhl ruku. Ona ho napodobila.

„Velice zajímavé.“ řekl, když si prohlédl její mysl.

„Chtěl bych vědět, jestli bys byla ochotná stát se jednou z nás. Víš co jsme zač, že ano?“ Ujišťoval se, přestože znal odpověď.

„Ano, vím.“ Přikývla a její srdce bylo stále klidné.

„Můžu otázku?“ Pořád upírala pohled na Ara a ani na chvliku neuhla.

„Prosím. Jen do toho“ Pobídl ji Aro.

„Proč já? Myslím... Proč jste si mě vybrali?“ V očích se jí zračila čirá zvědavost.

„Ach ano. Jistě si pamatuješ den, kdy přišli tito muži a hledali Rachel.“ Ukázal na Felixe a Demetriho. Dívka přikývla a Aro pokračoval.

„A jistě si také pamatuješ jiné dva, kteří s ní před tím trávili hodně času. I oni byli jako my. Riskovali prozrazení a proto jsem poslal pro Rachel, která pro nás byla nebezpečná, když toho věděla tolik. Jeden z přátel tvé sestry, jmenoval se Eleazar, má nadání, kterým dokáže najít jiné talenty, které se po přeměně znásobí. Ty máš talent, stejně jako tvoje sestra. Proto jsme si tě vybrali. Tenkrát jsi byla moc mladá, takže jsme museli počkat. Teď máš možnost se rozhodnout. Chceš se stát jednou z nás?“

Zamračila jsem se nad větou ,Máš možnost se rozhodnout.´, protože to bylo zavádějící. Měla možnost se rozhodnout, ale druhou možností byla smrt, což jí nikdo neřekl. Ale kdyby se rozhodla odmítnout, proměnila bych ji i proti její vůli. Měla jsem radost, že ji po pěti letech znovu vidím a ještě víc jsem se usmívala, když jsem si představila věčnost strávenou s mojí sestrou.

„Chci být jednou z vás.“ Řekla pevně a odhodlaně.

„Výborně.“ Zaradoval se Aro a krátce zatleskal.

„Pane, můžu?“ Přistoupila jsem k němu a natáhla ruku. Nechtělo se mi vyslovit tu myšlenku nahlas.

„Samozřejmě, drahoušku.“ Odpověděl Aro a dokonce se zdálo, že je mým nápadem nadšený.

„Víš co máš dělat. Williame, doprovoď milou Ester a Rachel. Myslím, že si budete rozumět.“

William kývnul a spolu s Ester šel zpátky ke dveřím. Během vteřiny jsem stála vedle své sestry a kráčela s ní ven ze sálu. Pořád se na mě nepodívala. Dívala se přímo před sebe a mlčela. Vešli jsme do výtahu. Jeli jsme jenom chviličku, o dvě patra výš. Chodba, na které jsme vystoupili nevypadala jako chodba, co vedla k přijímacímu sálu dole. V tomhle křídle se palác podobal spíš luxusnímu hotelu. Tady jsme měli pokoje. William šel vpředu a vedl nás cestou, kterou jsem šla milionkrát do své vlastní ložnice. Dokonce jsme kolem ní prošli a zastavili se hned u dalších dveří. Na těch se leskl kovový štítek  s elegantně rytým jménem. Ester Volturiová. William otevřel dveře a nechal nás obě projít. V momentě, kdy je zavřel se mi Ester vrhla kolem krku a do očí jí vhrkly slzy.

„Rachel! Jsem tak ráda, že tě zase vidím! Strašně jsem se o tebe bála... Celých pět let... Tolik jsi mi chyběla!“ Slova se z ní hrnula a pak je zadusily hlasité vzlyky. Posadila jsem se s ní do křesla a konejšivě ji houpala v náruči. Bylo to zvláštní. Když jsem ji viděla naposled, bylo jí čtrnáct.  Mě bylo jednadvacet a tento věk mi taky zůstal. Skoro mě dorostla. Teď je jí čerstvých devatenáct a toto číslo ji bude provázet věčností.

William stál opřený o dveře a tiše nás pozoroval.

„Kdybys věděla jaký jsem měla šok, když mi Will řekl, že je upír a že z tebe je taky upír a žiješ ve Volteře. Křičela jsem na něj a dokonce ho vyhnala pryč, ale pak se mi to rozleželo...“

„Počkej moment. Já to moc nechápu. Nemohli byste, prosím, začít od začátku?“ Koula jsem na Willa a pak zpátky na Ester.

„No, podle toho co myslíš tím začátkem.“ Upřela pohled kamsi do ztracena a soustředěně se mračila.

„Fajn. Vezmu to z kraje. Když si pro tebe tenkrát přišli ti dva velcí chlapi, Edward a Eleazar se odpoledne vrátili a tys tam nebyla a já jim nebyla schopná říct, kde jsi. Oba pak odešli a víckrát jsem je neviděla. Dál jsem žila u tety Sally a nic jsem o tobě nevěděla. Do sousedního domu se pak přistěhoval Will. Teta Sally ho má moc ráda. Padli si do oka a tak k nám často chodil na návštěvy, pomáhal mi s učením a tak... Před týdnem mi to všechno řekl a já málem dostala infarkt.“ Zakoulela očima a utřela si z tváře slzy.

„Jasně. To je tvoje část příběhu. A co tys dělal ve Vancouveru?“ Otočila jsem se na Willa.

„Když jsi přijela do Volterry, chtěl tě Aro zabít, což víš. Eleazar ho přesvědčil aby to nedělal, protože jsi výjimečná. Aro si to samozřejmě ověřil v jeho myšlenkách, ale i tvoje sestra má dar, který Eleazar rozpoznal a Arovi to neuniklo. Jakmile bylo rozhodnuto, že budeš jednou z nás, Aro mě poslal hlídat tvou sestru, protože i o ni měl nemalý zájem.“ Podíval se na Ester.

„Budeš úžasná upírka.“

„Už se těším.“

„Ester... Nebude to nic příjemného...“ Řekla jsem jí pravdu bez vytáček.

„Já vím. Will mi to popisoval, ačkoli ani tak si to nedokážu představit v plné míře, ale vím, co mě čeká. Slibuju, že se udržím a nebudu zbytečně křičet, protože i tak to pro tebe musí být hrozné. Jenom mi oba slibte, že tu zůstanete. Prosím...“ Will kývl, popadl ji a položil na postel.

„Zvládneš to?“ Zeptal se mě, když prozkoumal můj výraz.

„Jo. U kohokoliv bych si nebyla tak jistá ale tohle je moje sestra.“ Řekla jsem a odhodlaně si přisedla k mojí sestře. Naklonila jsem se nad jejím krkem a tiše zašeptala.

„Promiň mi to.“ Zakousla jsem se jí do krční tepny. Její krev byla sladká a horká. Měla jsem sto chutí... NE! Je to Ester! Napomenula jsem se a s vypětím všech sil se od ní odtrhla. Svezla jsem se k zemi vedle postele a nebyla schopná promluvit, natož vstát. Ester měla oči vytřeštěné, ale nekřičela. Slyšela jsem její splašené srdce, její přerývaný dech... Will si ke mě klekl a obmotal mi paže kolem ramen.

„Je silná. Zvládne to.“ Šeptal mi do ucha. Znám všehovšudy jenom dva upíry, kteří zvládli přeměnu bez křiku. Carlisle a Bella. Carlisle měl vždycky neuvěřitelné sebeovládání a Bella měla v těle morfin.

„Stejně začne křičet. Všichni křičí... I já jsem škemrala o smrt...“ Vzlykala jsem na prázdno.

„Ona to vydrží. Uvidíš.“

„Ra – chel... Zůs – taň tu pros – ím...“ Slyšela jsem trhaný zvuk jejího hlasu. Stiskla jsem její ruku.

„Jsem tady, Ester.“ V křečích zněl její hlas spíš jako skřehotání. Moc se snažila nekřičet. Držela se statečně.

„Vidíš? Kolik lidí tohle při přeměně zvládlo? Vím, že někteří mlčeli ale většina křičela, že to i lidem muselo trhat uši. Kolik lidí zvládlo jenom promluvit? Dokáže to...“ Uklidňoval mě a já musela uznat, že má pravdu. Tělo mé sestry se svíjelo a kroutilo v nekontrolovatelných křečích.

„Wi – lle? V – víš, že jsi byl p – ro mě ja – ko bra – tr? Vy – dr...“ S bolestným zasyčením se prohla v zádech a pak spadla zpátky na postel.

„Vy – drž – ím to... Kvů – li v – ám dvě – ma...“ Říkala spíš sama sobě než nám. Opakovala si, proč má zadržet křik.

„Ra – chel... Pří – sa – hej, že to brz – o skon – čí...“ To jsem jí slíbit mohla. Při přeměně se čas vnímá jinak.

„Slibuju, Ester.“

V polovině druhého dne se stále snažila mluvit. Dokonce dělala i vtipy, i když jí do smíchu stoprocentně nebylo. Po pár dalších hodinách vzdala jakoukoli snahu promluvit a jenom se svíjela v bolestech. Stále nekřičela. Neodešli jsme ani na okamžik. Seděli jsme u ní a povídali si o tom, jaká byla jako dítě. William ji znal pět let a za těch pět let ji poznal téměř dokonale. Vyprávěl mi o co jsem přišla a já mu vyprávěla, jaké byla Ester kvítko, když byla úplně malá. V tom její srdce zrychlilo... Tlouklo silněji a hlasitěji. Ester už se nesvíjela jen ležela a tiskla víčka. Srdce zrychlovalo a zrychlovalo a pak ztěžka udeřilo... Naposled.

Co vy na to?

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The save one 1. kapitola: