Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 27. kapitola

The Mountain Mystery - 27. kapitolaTentokrát si užijeme trochu napětí a dramatu. Vrátí se Edward?
Příjemné čtení přejí zuzka88 a Danca95

27. kapitola

Nemohla jsem uvěřit tomu, že vážně odešel. Prostě si sbalil saky paky a bez jediného slova zmizel, dobře, nebylo to bez jediného slova, na tom papíře jich pár bylo, ale i tak. Jestli je tak urážlivý, prosím… Tak tohle jsem si opakovala každou půlhodinu. Tu druhou jsem se utápěla ve smutku z jeho odchodu a měla jsem co dělat, abych nebrečela. Bylo mi líto, jak to skončilo, obviňovala jsem se, obviňovala jsem ten pitomej sen, ale pak jsem si řekla, že to není jen moje chyba, a šlo to nanovo.

Harry ze mě měl hlavu jako balón, protože se nabídl dělat mi společnost, takže jsem si mu vylévala srdíčko.

Taky jsem zkoušela Edwardovi volat, ale nikdy to nezvedl, po pěti minutách jsem to vždycky vztekle típla a nadávala.

Edwardův odchod způsobil docela rozruch, ale nikdo se neodvážil přímo zeptat, co se stalo, až na Harryho, ale ani tomu jsem nemohla říct úplnou pravdu.

V deset se rozhodlo, že se půjde na výlet, ať tu nesedíme jak pecky, prohlásil Ted.

V tu chvíli jsem byla v melancholické náladě, takže jsem nevěděla, jestli jít, nebo raději ne. Harry s Waynem do mě hučeli tak dlouho, až jsem kývla, ale vzápětí jsem toho litovala.

Celou cestu jsem byla zahloubaná do svých myšlenek, takže jsem ani nekoukala, kudy jdeme, neradovala jsem se z krásného dne ani z nádherné přírody. Ten Cullen to všechno zkazil… Ach, Edwarde, béé, béé. Jak říkám, jako na houpačce.

Do tábora jsme dorazili ještě za světla, chtěla jsem pomoc Jamii s večeří, ale spíš jsem jí překážela, takže mě vykázala z provizorní kuchyně, prostoru kolem ohniště.

Každý něco dělal, nechtělo se mi tu jen tak sedět a zase smutnit. Cítila jsem, jak to přichází, a tak jsem si řekla, že bych se mohla vydat na malou procházku jen kolem, nikam daleko, slibovala jsem klukům, kteří mi mé výlety neopomněli připomenout. Jamii se divila, že nejsem unavená z túry, ale já jsem si ani nějak neuvědomovala, že jsem na nějaké byla.

Zmizela jsem mezi krajními stromy a procházela se klidným tempem. Takhle za světla mi to nevadilo, strach byl ten tam. Doufala jsem, že kdyby něco, Gee by se ozvala.

Ploužícíma se nohama jsem kopala do šišek a suché jehličí se rozlétalo na všechny strany. V korunách stromů zpívali vesele ptáci a já je za to nesnášela. Jak můžou být tak šťastní, když mně se tu všechno bortí. Edward si jen tak odejde a nechá mě tu, navíc ten sen.

Ale čím víc jsem se nad tím zamýšlela, tím mi to přišlo nesmyslnější. On by něčeho takového nebyl schopný. V tom jsem mu vážně křivdila. Jenže co to jeho tajnůstkaření? Je zvláštní, možná má nějakou nemoc, nebo co já vím, třeba jsem mu křivdila i v tom, ale možná taky ne, v tomhle jsem si jistá nebyla.

 

Edward

Ležel jsem na starém rozvrzaném gauči, jednu ruku za hlavou a přemýšlel, co asi dělá Bella. Možná jsem neměl tak odcházet, třeba by to šlo nějak vysvětlit, aniž bych jí řekl přímou pravdu, ale trochu jsem se obával, že jinak to nepůjde, Bella se zdála rozhodnutá ji zjistit a s ničím jiným se nehodlala spokojit.

Ze zoufalství jsem zavolal i Alici, která samozřejmě viděla, co se stalo, a tak mi poskytla konstruktivní kritiku mého chování a nakonec hromadu dobrých rad. Jí se to mluví, ona v mé kůži není. Prý mám říct Belle pravdu, rada nad zlato. Měl jsem na to jedinou odpověď: Volturiovi. Ovšem Alice byla připravená a moji námitku smetla jako malé otravné smítečko. Má přeci dar, a když je bude hlídat, nemůže se nic stát, proč by chodili zrovna na Aljašku do naprosto bezvýznamného městečka Seward. V tom měla nejspíš pravdu, ale…

„Jen se vymlouváš,“ obvinila mě a asi trefila hřebíček na hlavičku. Bál jsem se, jak by Bella zareagovala na pravdu o mé podstatě. Přece jen se člověk každý den nesetkává s upíry nebo něčím podobným…, i když co to Bellino mluvení? Seděla sama na lavičce, hlavu měla lehce nakloněnou a na někoho mluvila, její hlas zněl naléhavě.

Netušil jsem, jestli je to nějaká nemoc, nebo prostě mluví sama se sebou, nebo jak si to vyložit. Bez jejích myšlenek, které pro mě byly stále velkou neznámou, jsem byl absolutně ztracený.

V kapse se mi rozezvonil mobil. Očekával jsem, že je to Bella, volala mi každou chvíli. Ani nevím, proč jsem jí to nebral, Alice to nazvala chováním malého fakana, ale to přece nejsem, ne? Jenže jsem se pletl, nebyla to Bella, ale Alice. Nechtělo se mi to brát, ale jen, co jsem na to pomyslel, jsem měl pocit, jako by se telefon nabyl na hlasitosti a naléhavosti.

„No jo,“ zahučel jsem a hovor přijal. „Ano, Alice?“
„Okamžitě zvedni ten svůj zadek a mazej k jezeru,“ zapištěla.
„Cože?“ nechápal jsem. „Nechci se koupat.“
„Bože, ty jsi tak nechápavý. Jdi k jezeru, jde o Bellu,“ vysvětlila naléhavě. V tu chvíli jsem byl na nohou. Bellino jméno stačilo, aby získala moji úplnou pozornost. „Vezmi deku,“ řekla ještě. Popadl jsem deku, co ležela na opěradle gauče, zavěsil, a co nejrychleji jsem byl schopen, jsem se rozběhl.

 

Bella

Mé nožky mě zavedly k jezeru…, párkrát jsem tu už byla a hlavně, odehrál se tu můj sen. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit, ale i tak jsem se posadila do trávy a rozhlížela se kolem. Musela jsem uznat, že tu bylo krásně. Být tu tak s Edwardem, nemělo by to chybu. Jo, máš smůlu, holka.

„Bello!“ Prudce jsem otočila hlavu.
„Gee, co ty tu děláš?“ ptala jsem se a ostražitě se rozhlížela kolem. Ne, že bych ji neviděla ráda, ale to, že tu byla tak náhle, nevěstilo nic dobrého.
„Bello, uteč.“ Koukala někam mezi stromy, ale já tam nic neviděla. Jenže to netrvalo dlouho.

Mezi tlustými kmeny starých borovic se vynořila postava. Zdálo se, že utichl i zpěv ptáků, voda přestala šumět…, všechno ztichlo.

Vyděšeně jsem na něj civěla. Byl určitě muž, celý v černém, s kuklou na hlavě. Vypadal děsivě. Jeho oči mě upřeně sledovaly, mráz mi přejel po zádech. Nebyla jsem schopná se ani pohnout.

„Rád tě vidím.“ Jeho hlas byl mírně chraptivý.
„Bello!“ hučela do mě z druhé stany Gee. Ráda bych něco udělala, ale v hlavě jsem měla prázdno. Strach mě naprosto ochromil.
„Nečekal jsem, že to bude až tak snadné. Jsi tak lehkomyslná, Bello. Skoro jako tvoje kamarádka… pořád dítě,“ mluvil na mě a stále se přibližoval.
„Co víš o Gee?“ dostala jsem ze sebe.
„Dost na to, abych věděl, co s tebou. Nemohl jsem se dočkat, až se zase potkáme.“ Jeho ústa se v té škvíře roztáhla do hrůzu nahánějícího šklebu.
„Ale ona je už dávno mrtvá,“ namítla jsem, jako bych s ním snad o tom chtěla debatovat.
„Jsi tak pošetilá, vůbec ses nezměnila.“

Byl už tak blízko. S každým jeho krokem ke mně jsem udělala jeden zpět.

„Neznám tě.“
„Vážně? Tak to bychom měli napravit, co říkáš?“ Bavil se. Užíval si svou převahu. Věděl, že má vyhráno, a já to věděla taky, ať už chtěl cokoliv, dostane to. V duchu jsem se viděla jako titulek v novinách: Vysokoškolská studentka zavražděna na výletě s kamarády, Mladá dívka obětí znásilnění, Znásilněna a zavražděna, případně naopak.

Roztřásla jsem se, nohy se mi klepaly tak, až jsem se bála, abych se na nich udržela. Dlaně se mi potily, srdce uhánělo vpřed a puls byl skoro infarktový.

„Ty se mě bojíš?“ zeptal se, jako by to nečekal. „To je milé.“ Stále postupoval ke mně a já zase od něho, stejně mi to nebude nic platné, ale aspoň oddálím nevyhnutelné.

V mysli jsem se loučila s rodiči, Harrym, Waynem, celou partou. Litovala jsem posledního rozhovoru s Edwardem. Měla jsem to nechat být. Už nikdy nebudu mít příležitost říct mu, že ho vlastně strašně miluju. Nikdy se to nedozví.

Do očí mi vhrkly slzy a hned se snesly na tváře. Byla jsem tak bezmocná.

„Nebul. Nemáš důvod. Bude do rychlý, ani to neucítíš.“ Tak tím mě vážně uklidnil.

Edwarde, miluju tě, opakovala jsem to jako nějaké zaříkávadlo.

Moje kroky se zkracovaly a jeho naopak prodlužovaly. Byl blízko, příliš blízko.

Krok ke mně, krok zpět, šlápla jsem do prázdna a padala jsem. Žbluňk.

Neuvědomila jsem si, že za mnou je jezero. Voda mě celou pohltila. Nestihla jsem se ani nadechnout.

Prostoupila mnou panika. Máchala jsem rukama, nohama. Chtěla jsem se dostat nad hladinu, nadechnout se, dostat se ven z vody, i když tam byl ten chlap.

Na okamžik jsem se dostala nad hladinu, lapala jsem po dechu, ale znovu mě to vtáhlo dolů. Křičela jsem i pod vodou. Nebyl to dobrý nápad, ale základy plavání mi v tu chvíli nic neříkaly. Vedle mě se vznášela Gee, zlaté vlasy jí vlály kolem hlavy. Soucitně se na mě dívala a natahovala ke mně ruku.

Voda byla všude kolem mě i uvnitř mě. Pomalu mě začaly opouštět síly, vzduch byl pryč, klapala jsem pusou jako kapr, ale marně. Vidění se mi rozmazávalo a mnou prostoupil klid. Možná je tahle smrt lepší než ta, co by mě čekala venku. To byla moje poslední myšlenka. Pak bylo černo, ticho, klid.

 

THE END

 

 

 

… ne, to bychom Vám nemohly udělat, pěkně pokračujeme. :)

 

Ocitla jsem se v jakémsi stavu beztíže. Nic mě nebolelo, nic jsem necítila, až na to divné bodání na zádech… ne, to nebylo bodání, ale rány, vůbec to nebylo příjemné. Takhle smrt vypadat nemá. Aspoň jsem si ji představovala jinak. Měla bych být někde v nebi, možná v pekle, ale rozhodně by to nemělo bolet. Auu.

„No tak, Bello.“ Kdo na mě mluví? „Otevři oči, prosím.“ Znovu ty rány. Pak tlak na hrudník a někdo do mě foukl vzduch. Nebylo mi to příjemné, chtěla jsem spát…, umřít v klidu a ne takhle otravovaná.

Znovu tlak na hrudník a ústa. A najednou to přišlo…, začala jsem se dusit vodou, která ze mě prýštila ven, kašlala jsem, dávila se.

„Bello? Slyšíš mě?“ Ten hlas přece znám. Proč mi to nedošlo dřív. I přes kašlání a chrčení jsem se pokusila otevřít víčka. Šlo to ztěžka, ale povedlo se. Ležela jsem na boku a viděla něčí kolena. S obrovskou námahou jsem pohnula hlavou a koukala na Edwarda.

Neodešel, byla moje první myšlenka. Pak ze mě vytekl poslední zbytek vody a já se nadechla. Šlo to špatně. Celý hrudník mě bolel, každé nadechnutí jsem cítila v celém těle, pálilo to, bodalo, ale dýchala jsem. Přišlo mi to jako dar.

„Panebože,“ vydechl si a sevřel mě v náručí tak pevně, že mě zase o kyslík málem připravil. Ale nevadilo mi to. Byla jsem tam, kam jsem patřila.
„Tohle už nikdy nedělej, nikdy, slib mi to. Bello, to bylo…, jsi v pořádku? Bolí tě něco...? Já… Ježiši, už to nedělej,“ říkal jedno přes druhé, kladl mi otázky, ale na odpovědi nečekal. Zdál se v šoku. „Myslel jsem, že…, byla jsi dlouho v bezvědomí…, málem jsem…, miluju tě.“ A pak bylo ticho.

Trochu jsem se pohnula, abych se na něj mohla podívat. Připadala jsem si polámaná, pohybovala jsem se jako robot.

„Taky tě miluju,“ zaskuhrala jsem. Měla jsem hlas, jako bych vykouřila čtyři krabičky cigaret denně a na trávení vycucala tři flašky rumy. Nakonec jsem se rozbrečela. Panika ustoupila, byla jsem na břehu, byla jsem s Edwardem.
„Měl jsem takový strach,“ zamumlal. Slonil hlavu a políbil mě. Líbal mě jako o život, hladově, zuřivě, tvrdě, s takovou intenzitou, až se mi motala hlava, jako by se bál, že je to naposledy. Pak jeho rty zněžněly a pouze lehounce přejížděly po těch mých.

Když se ode mě odtrhl, zachvěla jsem se zimou. Byla jsem mokrá jak myš a Edward na tom nebyl o moc lépe. Navíc byla skoro tma a ochladilo se.

Roztřásla jsem se, ale tentokrát ne strachem. Věděla jsem, že jsem v bezpečí a nic se mi nemůže stát.

„Půjdeme, musíš se zahřát.“ Zvedl se, do něčeho mě zabalil a popadl mě do náruče. Neprotestovala jsem, neměla jsem sílu. „Zavři oči, prosím,“ požádal mě. Moc ráda jsem mu to splnila. Dělalo mi potíže udržet je otevřené.

Pak začal foukat vítr, možná bude bouřka nebo něco. Ani jsem nestačila usnout a Edward mě pokládal na něco měkkého. To mě donutilo posunout spánek na později a podívat se, kde to jsme.

Byli jsme v nějaké místnosti, ale byla tu tma jak v pytli, takže jsem to nedokázala pojmenovat přesně. Ozval se šramot a pak Edward škrtl zápalkou a rozsvítil petrolejku.

Hned jsem měla jasno.

„To jsi byl ty,“ vydechla jsem a překvapeně na něj civěla.
„Co?“ zeptal se s opatrností v hlase.
„Ty jsi mě tenkrát zachránil před tím medvědem…“ To není možné, říkal mi hlásek v hlavě. Setkání s medvědem by přece nepřežil. Ale co já jsem mohla vědět. Přece mě ten dotyčný zachránil. Odnesl mě do téhle chaty… Edward mě odnesl do téhle chaty.
„To si musíš nějak plést, jak bych tě mohl zachránit před medvědem,“ začal honem mluvit a bylo vidět, jak znervózněl. Trefila jsem se.
„Byl jsi to ty,“ stála jsem si na svém. „Tak mi laskavě pověz celou pravdu.“

 


 

Co bude dál? To nejspíš nikdo neví...:)

 


26. kapitola     Danca95     28. kapitola

zuzka88



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 27. kapitola:

 1
31.07.2013 [15:17]

Venda5NOpět skvělá kapitolka Emoticon Ale sakra co je ten chlap zač?!?!? jdu honem na další Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!