Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 21. kapitola

24.11.2010 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5939×

21. kapitola

Koukala jsem na něj jako vyoraná myš. Cullen, teda Edward, měl na sobě tmavý oblek a bílou košili s rozepnutým límcem. Vlasy opět ledabyle rozcuchané, na tváři úsměv a… a já se málem složila na dřevěnou podlahu. Neuvěřitelně mu to slušelo. Plameny svíček vytvářely v jeho vlasech ohnivé záblesky a tmavé stíny, vypadalo to kouzelně, nadpozemsky.

„Ahoj,“ pozdravil tiše. Voda zurčela v povzdálí a celou atmosféru krásně doplňovala.
„Ahoj.“ Pomalu ke mně popošel a natáhl ruku. Jemně mi s ní promnul pramen vlasů. Pak prsty přejel po mé tváři, opatrně, jako by se bál, že zmizím. Pak ruku stáhl a jen se na mě díval.

Sklopila jsem oči k zemi. Tohle na mě bylo moc. Bylo to tak… tak úžasné a já si připadala jako jeho chudá příbuzná. V duchu jsem nadávala Harrymu, že mi aspoň trochu nenaznačil, proč se oblékám. Vzala bych si něco lepšího, vedle Edwarda vypadám jako šedá myška.

„Bello?“ Vzhlédla jsem. Jeho výraz byl zmatený. „Udělal jsem něco špatně?“
„Ne, je to perfektní,“ usmála jsem se.
„Sedneme si?“ Odtáhl židli a ukázal na ni. Kývla jsem, došla k němu a nechala si židli zasunout pod nohy. Edward si sedl naproti mně a pořád mě upřeně pozoroval, trochu mě to znervózňovalo. Proč nedokážu být v klidu a rýpat do něj jako obvykle? Dobře, tak rýpat ne, aspoň mluvit, normálně nemám problém, ale dnes? Z toho všeho se mi svírá žaludek a třesou ruce. Jako bych byla poprvé na rande, nebo co. Ehm… já vlastně byla. První rande s Edwardem. A doufám, že ne poslední, unikla mi zrádná myšlenka.

Odkašlala jsem si a oddělala stříbrný poklop z talíře, Edward mě napodobil. Nemohla jsem z něho spustit oči, takže jsem ani nevnímala, co jím. Zato jsem postřehla, že Edward nejí, nebo spíš jí, ale takovým zvláštním stylem.

Nejdřív porci rozvrtal vidličku a pak si sousta velikosti ptačího zobu strkal do pusy a s vyloženým odporem je bez kousání polykal.

Zabodli jsme pohled jeden do druhého. Nevěděla jsem, co říct, všechno, co jsem o něm kdy chtěla vědět, se vypařilo a v mé hlavě bylo žalostně prázdno. On na tom byl možná stejně, nevím, ale taky nemluvil, jeho zlatavé oči byly takové něžné, v poslední době jsem to tak vídala často a obzvlášť při pohledu na mě.

To zjištění mě zahřálo u srdce a zrychlilo bušení srdce, které ještě nabralo na obrátkách, když mě Edward vzal za ruku volně položenou na stole.

Pohrával se s mými prsty, kreslil mi kroužky do dlaně nebo na hřbet ruky, dotýkal se mě neuvěřitelně jemně a opatrně, jako bych byla křehká porcelánová panenka.

Pak udělal něco, při čem se mi zatajil dech. Zdvihl moje paži a políbil mě do dlaně. Jeho studeným dech mě polechtal na ruce. Bylo to tak… Díval se mi přitom do očí, a v těch jeho se zračilo tolik příslibů.

Sklopila jsem pohled, abych se mohla nadechnout a trochu, dobře, hodně, uklidnit.

„Zatančíme si?“ ozvalo se z jeho místa.

Zmateně jsem na něj koukla.

„Nehraje tu hudba,“ namítla jsem.
„A vadí to?“ Pokrčila jsem rameny.
„Asi ne.“

Dvorně se přede mnou uklonil, musela jsem usmát, vypadalo to opravdu vtipně, ale tak nějak jsem si ho dovedla představit, jako prince, který se uklání před princeznou a nabízí, že za ni složí svůj život. Bello, Bello, ty jsi bláhová.

Vložila jsem do jeho ruky tu svou a nechala se plynule vytáhnout do stoje. Poodstoupili jsme kousek od stolu, abychom měli místo. V tanci jsem nebyla žádný přeborník. Na plese jsem byla pouze jednou, maturitní jsem prý podle rodičů nemohla vynechat, a tak jsme s Aaronem vyrazili. On taky nebyl zrovna nejlepší tanečník, takže jsme se přešlapovali na místě a hrdě tomu říkali ploužák. Od té doby nic.

Ale Edward si evidentně věřil. Přitáhl mě k sobě, chytil do tanečního postoje a možná se na mě natiskl víc, než bylo nezbytně nutné. Trochu jsem zaváhala, on to asi vážně umí. To bych do něj neřekla. Teda, neřekla bych to do toho blbouna Cullena, Edward byl úplně jiný, ve více ohledech, takže proč by neměl tančit.

„Neboj, nedovolím, aby se něco stalo,“ řekl a krásně se na mě usmíval. Věřila jsem mu. Jeho pohled a hlas mě přesvědčily.

A pak udělal krok a už jsme pluli po parketu, tedy improvizovaném. Hudbu nám nádherně nahrazoval nedaleký vodopád. Byla to ta nejkrásnější hudba, jakou jsem se mohla představit. V rytmu šumící vody, která s hukotem dopadala, jsme tančili.

Nevím, jak to udělal, ale docela jsem se chytala. Šlo to prostě úplně samo. Na tváři se mi rozlil úsměv. Bylo to příjemné vznášet se v Edwardově náruči, nechat se vést a jen se radovat z okamžiku.

Když jsem se dnes večer připravovala, ani ve snu by mě nenapadlo, jaký večer nakonec prožiju. Myslela jsem, že se s Harrym a Waynem půjdeme najíst nebo tak něco, tohle bylo nečekané a musím se přiznat, že rozhodně lepší.

Toho kluka, který mě sledoval jako tu nejkrásnější na zemi, jako tu jedinou, jsem… milovala? Nebyla jsem si příliš jistá, jestli je to láska. Protože se to naprosto lišilo od toho, co jsem cítila k Aaronovi.

Aaron byl už od začátku milý, nadbíhal mi a tak nějak to všechno samo vyplynulo. S Edwardem jsem nikdy nevěděla, na čem jsem, jeho přítomnost mě většinou vytáčela do nepříčetna, ale každý jeho dotek nebo pohled mě pálil na kůži, vyvolával jiskry, zrychloval mi tep a naopak zarážel dech. A když mě políbil… to se ani nedalo popsat. Ztrácela jsem půdu pod nohama, všechno kolem mě mizelo.

„Na co myslíš?“ vyrušil mě z dumání jeho hlas.
„Tak různě,“ odpověděla jsem neurčitě, ale jemu to nestačilo.
„Různě?“
„Přemýšlím nad tímhle večerem, nad tebou, Cullenem, nad sebou a Aaronem,“ přiznala jsem se a při Aaronovu jménu sklopila oči. Ale Edward na to nereagoval a pokračoval ve vyptávání.
„A co jsi vymyslela?“
„Nevím, jsem zmatená, nevím, co si myslet. Je mi…“ trochu jsem zaváhala a pak se rozhodla jít se svou kůží na trh, „… je mi s tebou dobře, ale co když je to jen chvilkové, co když se zítra vrátí Cullen a všechno bude při starém?“ mluvila jsem naléhavě. To, že jsem oddělovala Edwarda a Cullena bylo zcela záměrné a doufala jsem, že i on si ten rozdíl uvědomí.
„To se nestane,“ šeptnul a zadíval se mi do očí.
„Jak si můžeš být tak jistý?“
„Nedovolím to, nechci ti ubližovat, už nikdy,“ přiznal.
„Dobře.“ To co řekl, jsem mu beze zbytku věřila. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zhluboka se nadechla. Jeho vůně byla tak opojná.

Edward zpomalil krok a nakonec jsme se v pomalém rytmu otáčeli na místě. Rukama mě objal kolem pasu a obličejem se zabořil do mých vlasů. Jeho dech mě lechtal na krku, bylo to tak příjemné. Po dlouhé době jsem se cítila naprosto v klidu, bezpečí, nebyly žádné problémy, nic. Byli jsme jen mi dva.

Neodolala jsem a podívala se na něj. Pak se to už nedalo vydržet, potřebovala jsem ho cítit, ne jen jeho tělo, ale i jeho rty. Nachýlila jsem svou hlavu, ale zbývající centimetry překonal Edward a lačně spojil naše rty.

Bylo to, jako by vybuchla bomba, jako by ústa toho druhého byla blahodárná voda, bez které nemůžeme přežít ani minutu. Bylo to, jako bychom se konečně ocitli doma. Vše bylo, jak má být.

Vášeň pomalu vyprchávala a on mě líbal stále jemněji a něžněji, až se naše ústa o sebe jen třela a nakonec jsme se o sebe opřeli čely. Dívala jsem se do jeho očí a pomalu se v nich topila. Jeho pohled už vůbec nebyl tak děsivý jako na začátku, právě naopak.

Byla to neuvěřitelná noc a já se moc těšila na to, co přijde dál.

---                       

Ráno jsem byla tak nedočkává, že jsem se vzbudila už v šest. Nebyla jsem si jistá, jestli to všechno nebyl jen sen. Cvaklá jsem na to byla dost a dost.

Rozhodla jsem se, že to své brzké vstávání aspoň nějak využiju, takže jsem našim připravila snídani. Táta na mě koukal dost nevěřícně. Normálně jsem vstávala na poslední chvíli a měla tak akorát čas se sama najíst. Mamka si promnula oči, cítila jsem se trochu ukřivděně, to jim dcera nemůže připravit snídani?

Oba ji pak bez zbytečných řečí snědli, táta odjel do práce a mamka se zavřela v dílně. Bylo čtvrt na osm a já pořád měla nehorázně moc času. Dvakrát jsem se učesala, třikrát přejela rty leskem… od kdy se maluju do školy? Pak jsem se posadila v obýváku na gauč a jen tak seděla a počítala minuty do doby, než odbije půl osmé. Vteřiny se šinuly jako šnek a minuty pak přímo nesnesitelně vlekly.

Napadlo mě, jestli tady takhle nešílím úplně zbytečně. Třeba budu muset jet do školy sama svým autem. Třeba si tu jen něco nalhávám.

Z myšlenek mě vytrhlo krátké zatroubení. Přiskočila jsem k oknu, div jsem se nepřerazila o lampu. Taktak jsem stihla chytit rovnováhu a zabránit jejímu skácení. Mamka by mi dala, byla to její oblíbená.

Byl to on! Volvo stálo na příjezdové cestě, kde nahradilo tátovo auto s majáčkem. Srdce mi nebezpečně poskočilo a pak se zase rychle rozeběhlo.

Chováš se jak puberťačka, nadávala jsem si v duchu. Měla by ses trochu mírnit. Se vší důstojností, které jsem byla schopna, jsem si oblékla bundu, vzala boty a batoh a pomalu otevřela dveře.

Vyšla jsem na verandu a pohledem kontrolovala, Edwarda stojícího vedle vozu. Ležérně se opíral o dveře řidiče a probodával mě pohledem.

„Jen klid,“ zamumlala jsem si. Dveře jsem za sebou zavřela a ještě "pro jistotu" vyzkoušela, jestli drží. Musela jsem se krotit, abych se za ním nadšeně nerozběhla.

Rozvážným krokem jsem sešla schody a přes trávník se vydala k jeho autu. Edward se napřímil. Zastavila jsem se kousek před ním a zrozpačitěla. Sakra, sakra, sakra, proč se nemůžu chovat normálně? Říct mu třeba ahoj, to je to tak těžké? Ano je, odpověděla jsem si sama. Hlavně je to jiné. S Aaronem jsem si tahle nikdy nepřipadala, vždycky to bylo v klidu, ale tohle… cítila jsem, že na tomhle mi záleží víc. Víc stojím o pokračování a bojím se, že se něco zvrtne nebo tak. Prostě blázen.

Zavrtěla jsem hlavou, abych na to zapomněla. Edward se uchechtl a pak zkrátil moje trápení s tím, co dál tím, že mě políbil. Oťukával moje rty a čekal, co víc mu dovolím a dovolila jsem mu o hodně víc.

„Ahoj,“ vydechla jsem konečně.
„Ahoj.“ Otevřel mi dveře a zase je za mnou lehce zabouchl. Než nastoupil, zadívala jsem se k našemu domu a všimla si pohybující se záclony. Mamka! Ta uvidí, špehovat mě, s Aaronem to nedělala, nebo možná dělala, ale nikdy jsem to nepostřehla.

Edward nastoupil a plynule vyjel na silnici.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se a juknul na mě.
„Dobře,“ řekla jsem a nehodlala mu vyprávět o tom, jak jsem nejdřív nemohla usnout a pak jsem nemohla dospat. Nemůžu mu hned dát na vědomí, jakou má nade mnou moc. „Co ty?“ zeptala jsem se místo dalšího rozebírání mého spánku.
„Skvěle,“ odpověděl a div se nerozesmál.
„Co je?“ nechápala jsem.
„Nic.“ Houby, něco jsem řekla.
„Já nejsem pitomá, vím, že tady něco nehraje.“
„Nemyslím si, že jsi pitomá,“ řekl s vážnou tváří.
„Tak proč mi neřekneš pravdu? Něco s tebou je, něco se kolem tebe děje. Vím to. Všimla jsem si, že nejíš, žádná fyzická námaha pro tebe vlastně námahou není, jsi tak studený a tvrdý a…“
„A?“ To jsem si naběhla.
„A moc krásný.“
„Myslíš si, že jsem krásný?“ Už zase dováděl řeč jinam, ale tentokrát ho nenechám.
„Jo, ale není to jen má domněnka, je to fakt. Tak co? Řekneš mi pravdu? V noci v horách… byl jsi v lese uprostřed noci, úplně bezdůvodně, já nic neviděla a ty jsi nás dostal zpět do tábora,“ pokračovala jsem ve vyjmenovávání všech jeho zvláštností. „A tvoje oči. Ze začátku, když jsme se poznali, byly skoro černé a občas i s trochou červené.“ Sama jsem slyšela, jak absurdně to zní, ale byla jsem si jistá, že mám pravdu, že to tak bylo. „Teď jsou zlatavé, teda většinou. Občas změní barvu a znenadání ztmavnou, třeba když jsi dal Aaronovi do nosu. Edwarde, prosím, řekni mi to,“ úpěnlivě jsem se na něho podívala.
„Jsi všímavá, ani jsem netušil, kolik jsi toho zpozorovala,“ zašeptal, ale dál mlčel. Už jsme byli skoro u školy. Parkoviště bylo jen pár metrů od nás.
„Co se děje? Mě to můžeš říct a ty to víš.“ Edward nereagoval a zaparkoval na svém obvyklém místě. Odepnula jsem si pás a natočila se čelem k němu.

Díval se na mě. Jeho oči byly zkoumavé, přemýšlivé a překvapené. Bylo toho tolik, sama jsem nevěděla, co si z toho vybrat.

„Prosím,“ dodala jsem. „Prosím.“ Chytila jsem ho za ruku a doufala, že ho to spojení utvrdí v tom, že mi může věřit.
„Bello, já…“

Tak, co Vy na to? Prozradí Edward Belle své tajemství nebo si ho prozatím nechá pro sebe?

20. kapitola     Danca95     22. kapitola

    zuzka88    

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 21. kapitola: