Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 19. kapitola

The Mountain Mystery - 19. kapitolaA je tu slibovaná 19. kapitola. Tentokrát to bude... přinejmenším zajímavé. Stane se dost věcí a některé to možná překvapí.
Jinak kapitola je dvakrát tak dlouhá než normálně a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, nemohla jsem se vykecat a pořád psala dál a dál a za druhé, další bude nejspíš až po víkendu, jelikož se k tomu Danča dřív nedostane. Tak mějte prosím strpení.
Příjemné čtení přejí zuzka88 a Danca95

19. kapitola

„Pitomec, blbec, idiot…“ mumlala jsem si, když jsem se ve stanu převlíkala.
„Říkala jsi něco?“ zeptal se Harry.
„Ne.“
„Ale jo,“ nenechal se odradit.
„Ale jo,“ pitvořila jsem se.
„Ty máš skvělou náladu, koukám.“
„Naprosto, kdo by taky neměl, když strávil celý den po boku Cullena,“ prskla jsem.
„Ale, zlato, nemohlo to být tak hrozný,“ bránil ho. Měl pravdu, nebylo to tak hrozný, ale jen chvílemi. Pak se pokaždé projevila Cullenova příšerná povaha.

„Ehm, Bell,“ začal opatrně Harry.
„No?“
„Víš, já… dneska jsem se bavil s Waynem, no a…“ Lezlo to z něho jako z chlupatý deky.
„A co? Tak se vymáčkni.“ Byl tak nervózní. Jeho rozpaky mi trochu zlepšily náladu. Vím, že to ode mě nebylo zrovna kamarádské, ale nemohla jsem si pomoct.
„No, máme večer… rande.“
„Ale to je skvělý,“ radovala jsem se.
„Takže ti nebude vadit, když tu budeš sama? Půjdeme se projít někam do lesa, nechceme, aby to někdo věděl. A nevím, v kolik se vrátím,“ vysvětloval.
„Vůbec ne, jen si to užijte. Navíc budu spát, takže o tom ani nebudu vědět.“ Natáhla jsem si na mikinu a bundu, protože už nebylo žádné teplo a chystala se vylézt ven.
„Jo a Harry, žádné nepřístojnosti,“ řekla jsem na oko přísně. Harry mě obdařil šklebem ve stylu vážně vtipná a následoval mě.

Večer jsme seděli kolem táboráku a jen tak tlachali. Byli jsme po celodenní túře unavení, takže jsme se opírali jeden o druhého a líně otáčeli klacky s buřty.

„No, lidičky, my půjdeme spát, dneska toho bylo dost,“ oznámil Simon za sebe a Jamii. Hned za nimi šel i Ted a tak jsem se zvedla taky. Chtěla jsem nechat Harrymu a Waynovi co nejvíc soukromí a doufala jsem, že Cullena to napadne taky.

Zavrtala jsem se do spacáku a po chvíli usnula. Vzbudil mě podivný šramot. Myslela jsem si, že je to Harry, ale pak jsem si uvědomila, že ten zvuk není ze stanu, ale někde zvenku.

Kolem stanu někdo chodil. Nejspíš se Harry plíží z rande, usmála jsem se. Byl vážně nenápadný.

„Harry, já nespím, můžeš sem.“ Věděla jsem, že mě uslyší. Kroky se zastavily a na okamžik bylo ticho.
„Harry?“ zopakovala jsem. Znovu ty kroky. Takové šouravé, plíživé. Přeběhl mi mráz po zádech a dech se zadrhnul v hrdle.

Do háje, Harry, kde jsi!

Přemýšlela jsem co dělat. Harry to nebyl, ten by se určitě ozval, to samé lidi z party.

Možná bych měla vylézt ven a podívat se, může to být zloděj. Co když právě někomu prohrabává stan.

To rozhodlo. Vzala jsem do ruky velkou baterku, ne abych s ní svítila, ale jako případnou zbraň. Co nejtišeji jsem rozepnula stan a ještě tišeji se soukala ven. Dalo mi to práci. Nebyla taková tma, jakou jsem očekávala. Okolí ozařoval skomírající ohýnek z večera, měsíc nebyl díky stromům moc vidět, takže jsem si připadala trochu jako v tunelu. Tma nade mnou, pode mnou a na konci září malé světýlko.

Stále jsem byla v podřepu, aby mě ten vetřelec neviděl. A co teď? Možná kdybych ztropila povyk…

Opatrně jsem se plížila po tábořišti a pátrala po něčem podezřelém. Nemusela jsem hledat dlouho. Nedaleko u mohutného dubu stála černá postava, viděla jsem jen její obrysy, nic víc. Připadala mi obrovská, možná to bylo trochu tím, že jsem klečela.

„Bello,“ ozvalo se vedle mě, až jsem nadskočila. „Co tu zase děláš?“ ptala se zoufale Gee. Nemohla jsem jí odpovědět, upoutala bych na sebe zbytečnou pozornost.
„Jdi do stanu.“ Zavrtěla jsem hlavou a posunula se o kousek dopředu. Znovu jsem si klekla do trávy.
„Sss,“ sykla jsem bolestí, protože jsem si klekla na nějaký kámen.

A sakra, pomyslela jsem si, když se ta postava začala přibližovat.

„Zdrhej a dělej,“ pobídla mě Gee, ale to vůbec nemusela. Rychle jsem se zvedla a metala pryč od něj. Možná bych mohla narazit na Harryho a Wayna, napadlo mě.

Zase jsem zaběhla hloub do lesa. Připadala jsem si jako ve špatném filmu, kde se scény opakují pořád dokola. Tohle už tu jednou bylo.

Nebyla jsem dost rychlá.

„Už tě skoro mám,“ řekl dotyčný. Jeho hlas byl hrubý, sípavý, jako u kuřáka, ale rozhodně mi nebyl povědomí.
„Mě se neschováš, už ne. Tentokrát tě dostanu,“ pokračoval dál.

Zakopla jsem a dlaněmi rozryla jehličí na zemi.

„Zvedej se, prosím.“
„No jo.“ Já se snažím. Postavila jsem se a dovolila si jeden letmý pohled za sebe. Srdce mi rychle bilo a měla jsem pocit, že je až v krku. Žaludek byl stažený a ruce se mi potily. A když jsem viděla, že nás dělí jen pár metrů, myslela jsem, že dostanu infarkt.

Automaticky jsem se rozběhla a hlava nehlava se hnala kupředu.

Udělala jsem znovu stejnou chybu a to tu, že jsem běžela pryč z tábora. Měla jsem se držet tam, určitě by se někdo probudil. Teď jsem byla v tmavém lese. Neviděla jsem na krok před sebe, takže nebylo divu, že mě co chvíli šlehla do obličeje větvička stromu.

Dech mi docházel a já si zoufala. Neměla jsem skoro žádný náskok. Měla jsem pocit, že slyším jeho dech, cítím jeho ho na krku, ruce se po mě natahují.

Přinutila jsem nohy k činnosti a snažila se najít alespoň nějaký úkryt. Ale kde, takhle v lese.

Prudce jsem zatočila a doufala, že ho setřesu, ale ne, stále mi byl v patách.

„Kočičko, tady nemáš kam utéct. Tak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal a je konečně tady. Jsme tu sami, nikdo ti nepomůže,“ křičel na mě. Bohužel jsem s ním musela souhlasit. Jsem pitomá, blbá, hloupá husa. Měla jsem zůstat v táboře, měla jsem zůstat ve stanu, měla jsem… Ale to je už jedno. Teď musím rychle něco vymyslet.

„Za chvíli ti dojdou síly, na běh jsi nikdy moc nebyla. Tak to vzdej a ušetříme si spoustu času,“ navrhoval. Ani náhodou. I kdybych se měla zhroutit vyčerpáním, nezastavím.

Kličkovala jsem mezi stromy, lapala po dechu a ztrácela naději. Tohle nemá cenu.

Ohlédla jsem se, byl tam. Ale já už nemohla. V plících mě pálilo, nohy mě bolely, v boku nepříjemně píchalo. Nebylo se kam schovat. Prostě pech jak blázen.

A v tom jsem do něčeho narazila. Byl to snad kmen stromu… to jsem si myslela, než kolem mě sevřel ruce. Strom ruce nemá, říkal mi můj vyčerpaný mozek.

„Áááá,“ vykřikla jsem.
„Bello!“ promluvil ten strom, ten člověk.
„Ne, nechte mě. Prosím.“ Strkala jsem do něj, abych se nějak vyprostila z jeho sevření, ale byla jsem příliš slabá.
„Bello, to jsem já. Nech toho. Podívej se na mě!“ přikázal mi. Ten hlas jsem znala. Ta skutečnost pomalu pronikala na místo, které řídilo mé myšlení. A já se přestala rvát. Vykulila jsem oči a dívala se na Edwarda. V tu chvíli se v okolí musela rozlehnout velká rána, to jak mi spadl kámen ze srdce.
„Co tady děláš? Co se stalo?“ vyzvídal a tím mi připomněl mého pronásledovatele. Jako malá holka jsem se mu vrhla do náruče a obličej si schovala do jeho voňavé mikiny. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Spustily se mi slzy. V pláči se mísil strach s úlevou. Věděla jsem, že on nedovolí, aby se mi něco stalo, ale co ten chlap? Vzlykla jsem nahlas.
„Už je to v pořádku,“ konejšil mě a tiskl k sobě. „Musíš mi říct, co se stalo, ano?“ Mluvil se mnou jako s dítětem, ale zabíralo to.
„Tam,“ ukázala jsem rukou za sebe.
„Co je tam?“
„Honí mě. Edwarde, já se bojím,“ kuňkla jsem.
„Nic se ti nestane,“ řekl tak přesvědčeně, že jsem mu to věřila. Odtáhl mě na délku paží a upřeně se mi podíval do mokrého obličeje.
„Bello, já tě tu na chvíli nechám, ano? Zůstaneš tu a ani se nehneš. Hned budu zpátky, slibuju.“

On mě tu chce nechat samotnou? Ne, ani náhodou. Ne!

„Bello, pusť mě. Vrátím se. Nemusíš se ničeho bát. Nikdo se k tobě ani nepřiblíží,“ promlouval ke mně klidným hlasem a já postupně uvolňovala křečovitě sevřené pěsti, které mu muchlaly mikinu.
„Tak je to správně. Zůstaň tu a buď tiše, ano.“ Mohla jsem jen přikývnout. Ledová ruka strachu mi svírala srdce. Dal mi pusu na čelo a zmizel ve tmě.

Rozhlédla jsem se kolem, ale nic neviděla, nastražila jsem uši a nic neslyšela. Bylo tu hrozné ticho. Sedla jsem si, objala si pažemi kolena a položila na ně hlavu.

Bůh ví proč, jsem Edwardovi věřila, ale i tak jsem se bála, že už nepřijde. Co když mu ten chlap ublíží.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla a čekala. Zdálo se mi to jako půl hodina, možná dýl, čas se neuvěřitelně vlekl. Ale dočkala jsem se.

Nic jsem neviděla, ale odněkud se ozýval Edwardův hlas.

„Bello, to jsem já,“ hlásil se. Netrvalo to dlouho a stál u mě. Bez rozmyšlení jsem se mu opět schoulila v náruči a znovu se rozbrečela, tentokrát úlevou. Úlevou nad tím, že mu nic není, úlevou nad tím, že jsem v bezpečí.

Hmm, to jsem si myslela já, ne však Gee, ale ta mi v tu chvíli byla ukradená.

„Už je to v pořádku, jsem tady.“ Edward mě hladil po zádech a občas líbal do vlasů. Bylo to tak uklidňující.

„Měli bychom se vrátit,“ řekl tiše. Dobrý nápad, ráda bych ho uskutečnila, ale nevěděla jsem, jestli dokážu udělat krok.

Edward nad tím vůbec nepřemýšlel a stejně jako odpoledne mě vzal do náruče. Opřela jsem si hlavu a jeho rameno a zavřela oči.

Dneska mi už podruhé pomohl, podruhé mi zachránil život. Co se to vůbec stalo, kdo to byl? Co po mě chtěl? Evidentně mě znal, znám ho taky? Všechny ty otázky se mi honily hlavou, ale naprosto bezvýsledně.

Podívala jsem se kolem. Stále jsme byli v tmavém lese.

„Nespíš?“ Zavrtěla jsem hlavou. Nešlo to. Zachvěla jsem se. Vyběhla jsem jen v mikině a teď mi začínala být zima. Možná to bylo šokem. Edward si toho všiml, na okamžik mě postavil na zem a oblékl mi svou mikinu. Zapnul mi ji až ke krku a pak mě znovu vzal do náruče.

Mikina mi byla velká, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Zachumlala jsem se do ní a zhluboka vdechovala vůni, která z ní vycházela. V tu chvíli mi nic nechybělo.

Vůbec na nic se mě neptal. Pobíhám po lese jako bláznivka s baterkou v ruce… kde vlastně je? Nejspíš jsem ji někde upustila.

„Jsme tu,“ zašeptal Edward. Rozlepila jsem víčka. Nespala jsem, ale neměla jsem k tomu daleko.

Edward zastavil před mým a Harryho stanem a postavil mě. Stan byl stále rozepnutý, to znamenalo, že tu Harry ještě není.

„Harry,“ řekla jsem, protože jsem se lekla, jestli mu neublížil ten chlap.
„Je s Waynem,“ uklidnil mě Edward a počkal, až si vlezu do spacáku a chtěl stan zapnout.

„Počkej,“ zarazila jsem ho.
„Ano?“
„Nemohl bys… mohl bys…“ nevěděla jsem, jak to říct. Jak mu mám říct, že se bojím a nechci tu zůstat sama.
„Bello?“ pobídl mě.
„Mohl bys tu prosím zůstat,“ vysypala jsem ze sebe a sklopila oči. Najednou jsem si připadala nejistá a nervózní. Zvedl mi prstem bradu a donutil mě tak podíval se mu do očí. Byly něžné a snad i láskyplné.
„Samozřejmě.“ Posunula jsem se víc ke kraji, aby mohl dovnitř.

Lehla jsem si a koukala do stropu. Edward s tím nedělal cavyky a lehl si na Harryho spacák. Uvědomila jsem si, že mám stále jeho mikinu, a že by mu mohla být zima. Začala jsem se svlékat, ale zarazila mě jeho chladná paže.

„Nech si ji, já ji nepotřebuju.“ Nic jsem na to neřekla, nebylo co. Leželi jsme mlčky vedle sebe. Pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem si vybavila běh nočním lesem, děs, který mě přitom provázel, prostě všechno. Otřásla jsem se nad tou představou a znovu zkoumala tmavý strop stanu, neviděla jsem vůbec nic.

Venku něco zašustilo. Vylétla jsem do sedu. Je zpátky!?

„Jen nějaké zvíře,“ řekl Edward a stáhl mě zpět. „Už je to pryč. Tady se ti nic nestane,“ šeptal a studeným ukazováčkem mi přejížděl po obličeji, bylo to příjemné.
„Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Znělo to skoro jako přísaha. Trhaně jsem se nadechla.

Jeho ruka mi zajela na krk a mé srdce bilo jako splašené. Na tváři jsem ucítila chladný vzduch, jako by někde táhlo… ale netáhlo. Netrvalo dlouho a Edwardova ledová ústa lehce líbla ta má. Jen se jich letmo dotkla a už byla pryč. Oblízla jsem si rty a na jazyku ucítila sladkou chuť. Bylo to jako dostat kousek čokolády a na zbytek se dívat jen z dálky. Chtěla jsem ještě. Nevěděla jsem, jak mu to říct, tak jsem to vyřešila beze slov.

Prsty, které mě stále hladily, jsem sevřela svou rukou a nakonec je propletla s mými. Účinek byl přesně takový, jaký jsem očekávala. Opět jsem pocítila tu opojnou sladkost. Tentokrát déle. Něžně mě políbil a já mu to oplatila. Vzájemně jsme se oťukávali. Bylo to krásné, dechberoucí, na chvíli jsem zapomněla na všechno nepříjemné a vnímala jen jeho. Jeho rty, jeho dech, jeho jazyk…

Jak jsem zmiňovala, bylo to dechberoucí, tudíž se musel až moc brzy odtáhnout, abych se nadechla.

Slyšela jsem šustění a usoudila, že si nejspíš zase lehl. Byla jsem… možná zklamaná, že nepokračuje dál, ale ne moc dlouho. Přitáhl si mě do náruče a já se uhnízdila na jeho hrudi. Jednou rukou mě objímal v pase, druhou hladil ve vlasech, po zádech a rty občas políbil na temeno. Bylo mi krásně. Bezpečně, jako už dlouho ne.

V této poloze jsem usnula jako dřevo.

Vzbudily mě tiché hlasy. Nebyla jsem docela probuzená, ale okolí jsem vnímala.

„Můžu?“
„Jasně,“ zašeptal někdo druhý.
„Jak jí je?“ zeptal se první hlas.
„Už je klidnější. Měla by se vyspat. Přišli jsme až k ránu.“
„Já tu s ní zůstanu, můžeš se jít protáhnout.“
„Není třeba. Jdi se nasnídat,“ odmítl jeden.
„Jak chceš, ale stačí říct.“

Pak jsem zase usnula.

Definitivní probuzení přišlo, když se venku ozval velká rána a na to hlasité zaklení. Zavrtěla jsem se a otevřela oči.

„Jsi vzhůru,“ řekl Edward.
„Hmm.“
„Jak ti je?“ ptal se.
„Fajn.“ Uvědomila jsem si, že na něm stále ležím. Topila jsem se v rozpacích. Sedla jsem si a promnula si oči. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat. Pořád spolu bojujeme a teď…
„Kolik je hodin?
„Bude deset,“ odpověděl.
„Edwarde…“ začala jsem zvolna. Co mám sakra říct? „To včera…“
„Bello, rád jsem ti pomohl a jsem moc rád, že jsem to mohl udělat.“ Hmm, tak o tom jsem nemluvila.
„A co se s ním stalo?“ zeptala jsem se nejistě.
„Nevím, nikdo tam nebyl.“
„Ale byl, honil mě, volal na mě, znal mě!“
„Klid, já ti věřím. Jen jsem prostě nikoho neviděl. Bello, co jsi vůbec dělala v lese?“
„On byl v táboře a já před ním utíkala a zaběhla jsem do lesa,“ vysvětlila jsem.
„To nebylo moc chytré.“ To už vím taky.
„A co jsi tam dělal ty?“
„Byl jsem se projít,“ odpověděl vyhýbavě.
„V noci, potmě, v lese?“ zdůrazňovala jsem každé slovo.
„A co by ne,“ trhnul rameny.
„Tak si to nech,“ prskla jsem a vylezla ven.

A všechno je při starym, včerejší něžnosti jsou zapomenuty, náklonnost vymazána.

Venku mě všichni vyzpovídali, chtěli vědět, co se stalo a podobně. Když slyšeli, že tu někdo byl, rozhodlo se, že tu končíme a balíme.

Harry mi pomáhal a já se ho aspoň mohla vyptat na včerejší večer a potažmo i noc s Waynem. Chudák měl špatné svědomí z toho, že tu nebyl, takže jsem z něho moc podrobností nedostala, ale vypadal spokojeně. Nebyla to jeho vina. Mohla jsem si za to sama.

S Cullenem jsem už nepromluvila. Celou cestu k autu jsem ho ignorovala a on mě. Dokonce si odpustil i svoje nemístné poznámky. Bylo to mezi námi divné a mě to… štvalo mě to. Při vzpomínce na to, co se stalo ve stanu, ve mně zatrnulo. Byl tak něžný, když mě líbal, hladil. Byl úplně jiný, než teď.

„Je ti dobře?“ staral se Harry, protože jsem byla zticha.
„Jo,“ broukla jsem a dál si šlapala cestičkou.

Doma se naši divili, co tam dělám. Byla teprve sobota odpoledne. Vymluvila jsem se na to, že nám na horách nepřálo počasí. O tom, co se ve skutečnosti stalo, jsem se před nimi nehodlala šířit. Táta by rozjel pátrání a máma by šílela, jediným výsledkem by byl zákaz podnikat naše výlety.

Raději jsem se vysprchovala a ve svém pokoji si s knížkou zalezla do křesla. Nepřečetla jsem však ani stránku. Myšlenky mi poletovaly všude možně, byla jsem zmatená. Zmatená z toho, co se stalo, zmatená z Cullena, Edwarda.

Nic nebylo tak, jak by mělo. Jednoduše bylo všechno úplně ale úplně špatně.

Ani jsem si toho nevšimla a za okny se setmělo. Pohled na hodiny mi oznámil, že je osm pryč. Povzdechla jsem si. Pak mě napadlo podívat se z okna.

No jasně, je tam. Zase. Nevím, proč, ale trochu se mi ulevilo. Aspoň něco, je při starém. Po tichoučku jsem seběhla dolů, kolem obýváku proklouzla k zadním dveřím. Skrz sklo jsem viděla temnou siluetu, jejíž hlava se dívala do mého okna.

Mám jít ven nebo ne? Je tu několik možností, kdo by to mohl být. První, je to maniak, násilník či úchyl a chce mi něco udělat. Může to být i ten chlap ze včerejška. Ale proč by tak dlouho čekal. Je možný, že se mu jen líbí šmírovat. Druhá, je to nějaký kluk, kterému se líbím, fandím si, já vím, ale může to být kdokoliv. A pak mě napadlo, jestli to není Cullen. Bláhová myšlenka, ale přála jsem si, aby to byla pravda.

Takže, podle čeho se budu řídit?

Jsem blázen, už dlouho, takže jsem potichounku otevřela dveře a vykoukla ven. Osoba se na mě okamžitě podívala. Pozorovali jsme jeden druhého, ačkoliv jsem nic než jen tmavý stín neviděla, a odhadovali, co ten druhý udělá.

Odhodlala jsem se jako první. Krok vpřed, byl naprosto nepatrný, přesto přinutil toho tajemného muže o krok couvnout. Přešla jsem celou verandu a zamířila ke schodům. On udělal několik kroků zpět a zdálo se, že chce utéct.

„Nechoď,“ zavolala jsem potichu, abych nepřilákala pozornost rodičů. Zastavil se. Byl už mezi stromy, šla jsem spíš po paměti, než bych něco viděla.
„Kdo jsi?“ Nic, ticho. „Proč sem chodíš?“ Opět žádná odpověď, ne, že bych nějakou čekala.

Byla jsem od něj asi dva metry, když se objevila Gee.

„Bello, co to zase děláš? Okamžitě se vrať zpátky.“ Zamračila jsem se na ni. Když mi to radí ona, měla bych utíkat, ale něco mě táhlo k panu tajemnému. Postoupila jsem znovu o pár kroků.
„Jak jsi dospělá, tak jsi nezodpovědná, ale já ti to říkala. Už několikrát.“ Poslední slova mě zarazila. Několikrát? Nevybavovala jsem si, že bych s ní o tomhle problému někdy mluvila. Jak to myslela?

Srdce se mi rozbušilo. Prudce mi naráželo do žeber. Že by to byl vážně on?

To už jsem stála u něj, stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho. Ani se nepohnul. Stál jako socha a snad ani nedýchal. Byl vyšší než já, docela o dost, ale v ten okamžik jsem si nedokázala vybavit, jak vysoký je Cullen.

Ve tmě jsem zahlédla blýsknutí jeho očí, ale barvu jsem nedokázala odhadnout.

„Bello, jdi dál, prosím,“ spustila Gee znovu. Otočila jsem se na ni a zhluboka povzdychla. Ona nedá pokoj. Pan neznámý se díval stejným směrem. Asi přemýšlel, co to dělám.

Nechala jsem Gee Gee a znovu upřela veškerou pozornost na něj. Zvedla jsem ruku, ale on ustoupil.

„Prosím.“ Znělo to skutečně tak zoufale, jak se mi zdálo? Zkusila jsem to znovu a tentokrát úspěšně. Položila jsem mu ruku na tvář. Byla hladká a chladná. S druhou rukou jsem udělala to samé a ve tmě lesa mu přejížděla dlaněmi po obličeji.

Jsi naprostý magor Bello, ne Cullen, ale ty. Který normální člověk by osahával osobu, která mu skoro denně chodí pod okno na čumendu. Nikdo! Ano, přesně tak.

Neznámý zalapal po dechu. Přejela jsem mu ukazováčkem po nose, až na rty.

Nevím, jestli to bylo tím dnem, tou situací, nebo něčím úplně jiným, ale zatoužila jsem se k němu přiblížit ještě víc, úplně nejvíc. Nebála jsem se ho, spíš mě k němu něco táhlo. Asi to nebylo správné, ale měla jsem pocit, že on by mi neublížil.

Zrušila jsem i tu nepatrnou mezeru mezi našimi těly, vytáhla se na špičky a políbila ho. Nejdřív na bradu, protože jsem ve tmě neviděla a pak už jsem snadno našla jeho rty. Opatrně jsem se o ně otřela svými a čekala na jeho reakci. Nedělal nic. Nespolupracoval, ale ani mě neodstrkoval. Moje svědomí křičelo, ale já si nemohla pomoct.

Trochu jsem přitlačila, až ústa mírně rozevřel. Jazykem jsem mu přejela po horním a nakonec i dolním rtu, oba byly nádherně hladké a pevné a potom jsem našla ten jeho. Hned, jak jsme se vzájemně dotkli, mi obmotal ruce kolem pasu a zapojil se do polibku.

Šel hezky rovnou na věc, žádné jemné oťukávání. Rovnou si bral, pustošil moje rty, ale zároveň nebyl lakomý a ochotně se podělil. Hlava se mi točila, končetiny měkly, srdce dunělo v hrudi, dech mi docházel. Asi to poznal, protože se ode mě odtáhl. Pustil mě a poodstoupil. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.

Věděla jsem to. Po tom úžasném polibku jsem si byla jistá tím, kdo to je. Ale neřekla jsem ani slovíčko. Dívala jsem se na něj, teda aspoň myslím, doufám, že to nebyl strom, to by byl pěkný trapas.

Mohlo uběhnout tak pět minut, než se ke mně opět přiblížil a tentokrát mě jemně a velmi něžně políbil na rty. Než jsem se nadála, zmizel v hlouby lesa.

Vydýchávala jsem se a pokoušela se dát trochu dohromady. Právě jsem se znovu líbala s Cullenem, který mě chodí šmírovat pod okno. Byla jsem z něho zmatená.

Včera byl tak milý, něžný, dneska právě naopak a teď… který kluk chodí holce koukat do okna?

Kdo vůbec je Edward Cullen?

Možná je na čase to zjistit.


Tak... řekla bych, že jsme se konečně posunuli. Co Vy na to? Jsme zvědavé na Vaše hodnocení, ať už kladné nebo záporné.:)

Jo, a děkujeme za komentáře.:)


18. kapitola     zuzka88     20. kapitola

Danca95



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 19. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!