Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 18. kapitola

The Mountain Mystery - 18. kapitolaDalší díleček si můžeme připsat do naší sbírky. :) Co se stane na výletě? Kdopak dal Belle tu bundu? Tipovali jste správně? Přečtěte si to a uvidíte. :) Vaše autorky zuzka88 a Danca95.

18. kapitola

„Díky.“

„Za málo,“ usmál se na mě Wayne tím svým přátelským úsměvem.

„Vezmi místo,“ poklepala jsem vedle sebe na lavičku. Chvíli jsme seděli mlčky, dívali se na krásné ráno. Les, který se právě probouzel, se začal zaplňovat různými zvuky a stíny. Milovala jsem tohle období, jako by každý cítil to léto, co se k nám blížilo… Každý měl radost z rozkvetlých rostlin, ze zelené barvy, co byla všude kolem. Tahle příroda byla prostě naše království, které nám nemohl nikdo vzít. Všichni si v něm našli svoje místo, vše zapadalo přesně jako skládanka.

„Nejradši bych tady žil,“ promluvil po příjemné chvíli ticha Wayne.

„Mluvíš mi z duše. Tady je všechno naprosto jiné. Cítím se tu… volná.“ Chvíli jsem váhala nad zvolením správného slova. „Volná“ mi přišlo, jako to správné, protože jsem se tak cítila. Jen co jsem pohlédla na vysoké stromy, všechny starosti zmizely. Žádný Aaron, žádná Judy, žádná nevěra. Jen zvláštní klid na duši.

„To si vystihla přesně,“ souhlasil a opět zmlkl. Po očku jsem po něm pokukovala, protože mi přišel trochu nervózní. Neustále si upravoval černý kožený náramek na ruce a očima těkal sem a tam.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s úsměvem. Přišlo mi to zvláštní, Wayna jsem ještě nikdy nezažila nervózního. Povzdechl si a konečně se na mě podíval. Viděla jsem mu v očích přesně to, co jsem viděla u Harryho, když jsem ho vyprovázela na jejich první rande.

„Chápu,“ kývla jsem na něj a měla chuť se smát. Ale nechtěla jsem, aby si to vysvětlil nějak špatně.

„To je to tak vidět?“ podivil se a skryl obličej do dlaní.

„Ne, ale já jsem všímavá,“ zakřenila jsem se na něj. Zasmál se se mnou, přesto mu obličej stále brázdily starosti.

„Koukni, Wayne,“ chytla jsem ho za ruku a donutila, aby se na mě podíval. „Harry je můj nejlepší přítel. Vím o něm naprosto všechno. Nikdy jsem ho neviděla šťastnějšího, usměvavějšího a kdo ví co ještě, jako když jsem ho viděla den po tom vašem kině. A věř, že za to ten akční film nemohl, spíš naopak.“ Chvíli se na mě tak trochu vyděšeně koukal a já si něco uvědomila. Do háje, neprozradila jsem teď právě Harryho tajemství? Co já vím, jestli mu Harry řekl, že je do něj blázen. Co já vím, jestli je vůbec Wayne stejný jako Harry. Sakra!

„Dobré ráno!“ žuchl vedle nás Cullen se zívnutím. Div, že nás z té lavičky neshodil. Seděl si klidně na studené mokré trávě a usmíval se jako sluníčko. Mě tím naprosto zkazil den.

„Dobré by bylo, kdyby ses vrátil zpět, odkud jsi přišel,“ zamumlala jsem si pro sebe.

„Princezna se špatně vyspala? Dal ti někdo do spacáku hrášek či co?“ zakřenil se na mě ten idiot.

„Noc byla skvělá. Jen to ráno je trochu horší,“ sjela jsem ho pohledem, který by mohl zabíjet. Aspoň podle mého. On se bohužel mrtvý nezdál, spíše naopak. Udiveně jsem koukala na to, jak se upřímně a hlasitě směje. I když mi to bylo proti srsti, musela jsem uznat, že ten zvuk, co vydával, byl nádherný.

„Můžete to tam trochu ztišit? Jsou tu totiž chytří lidé, kteří by potřebovali ještě chvíli spánku!“ ozvalo se z našeho stanu. To už jsme vyprskli všichni tři a rozhodli tak o svém osudu. Harry vylezl ze stanu rozcuchaný, rozespalý a s rozzuřeným výrazem na tváři. Byl roztomilý. Rychle jsem vyskočila na nohy, podala Waynovi jeho budu, doběhla k Harrymu a dala mu pusu na tvář.

„Dobré ráno, zlato. Nemůžeš přece prospat tak krásný den!“ pokárala jsem ho na oko a sklonila se k jeho uchu. „A koukej se jít upravit! Nechtěj, aby si začal Wayne myslet, že ho připravuješ na vaše společná rána, aby se tě příště nelekl,“ šeptala jsem pobaveně a sledovala, jak mu z tváře mizí naštvaný výraz. Místo toho si prohrábl vlasy a snažil se trochu upravit pomačkané triko s tepláky. Cullenovi to přišlo ohromně vtipné, opět se začal smát. Jakoby snad slyšel, co jsem Harrymu řekla. S podezíravým pohledem, věnovaným jen jemu, jsem se vydala probudit Jamie, abychom připravili snídani.

___

„Fajn, lidi, teď vyrazíme na další výlet. V tomto úseku jsme ještě nebyli, takže se musíme držet pohromadě. Ani já to tady moc neznám, takže se držte minimálně ve dvojicích. Ano Bello?“ otočil se na mě Simon na konci řeči.

„Co se tak koukáš?“ ohradila jsem se.

„Žádné rozjímací toulky, jasné?“ kývl na mě sice s úsměvem, ale věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně.

„Bude mi ctí na ni dávat pozor,“ přihlásil se Cullen přeochotně. Než jsem stihla zaprotestovat, Simon mu kývl na souhlas. Dělají si srandu?

„To není nejlepší nápad,“ objevila se Gee s nesouhlasným pohledem.

„Já žádnou chůvu nepotřebuju,“ zabručela jsem.

„Neber to jako dozor. Chci mít jen jistotu…“

Byla jsem tak „nadšená“, že jsem si ani nevšimla, co všechno si do batůžku na túry balím. Samé zbytečnosti, ale důležité věci bych klidně nechala tady. Skvěle, Bello! Jen tak dál, nejen že tě bude Cullen hlídat, ale on ti nakonec bude muset i balit! Idiot, prskala jsem v duchu. Jenže jsem si vzpomněla, jak se tam venku smál a srdce mi poskočilo. Jsem už asi vážně blázen, jinak si to vysvětlit neumím.

„Tak kde mám svoji svěřenkyni?“ ozvalo se před naším stanem. Okamžitě jsem se oklepala vztekem. Tohle bude zajímavý den.

„Určíme si pravidla, Cullene. Jelikož nemám tolik trpělivosti, abych přežila celý den tvých připomínek, aniž bych udělala něco tobě nebo sobě, dohodneme se, že budeme oba mlčet. Je to i pro tvoje dobro. Nebyl bys asi moc šťastný, kdyby ses odsud vrátil bez těch svých super úžasných vlasů nebo s vylámanými zuby. Platí?“ spustila jsem na něj hned, jakmile jsme všichni vyrazili.

„Jsi sladká, když se zlobíš,“ řekl a naprosto mě vytočil. Stále se usmíval, ten jeho zářivý úsměv mi naháněl hrůzu.

„Pitomče,“ zasyčela jsem a přidala do kroku. Málem jsem šlápla Harrymu na paty. Ten se na mě otočil a spiklenecky mrkl. Zrádce, snad si nemyslí, že bych mohla s tím idiotem být!

I když jsem to nečekala, za celou dobu, co jsme šlapali na první vrchol, který byl mimochodem snad větší než Mount Everest, jsme oba nepromluvili ani slovo. Ostatní se vesele bavili, smáli se a já si ostražitě hlídala každý pohyb, každý pohled, je abych mu nedala možnost nějak si ze mě udělat legraci. On vedle mě držel krok, nebyla na něm znát žádná únava a stále se pitomě usmíval. Vyšli jsme na vrchol, půl hodiny obdivovali nádherný výhled a opět lezli dolů na druhou stranu kopce. Gee vedle mě dupala, skákala, křičela a vztekala se. Začínala mi lézt trochu na nervy, ale nic jsem nemohla udělat. Už takhle si o mně ten můj společník myslel, že jsem blázen.

Nastal menší problém. Jelikož ten výstup byl velmi náročný, spotřebovala jsem hodně tekutin. A ty taky musely někudy ven. Všichni si odskočili na kopci, ale to jsem nepotřebovala. Ale teď to bylo akutní a Cullen si toho samozřejmě všiml.

„Nějaký problém?“ zajímal se stále s úsměvem.
„Ne, ty nějaký máš?“ odsekla jsem a nehodlala ukázat svou slabot.
„Ještě pár kilometrů a bude přestávka,“ řekl, jako by věděl, co se děje. Kilometrů?? Tak to abych se připravila na největší trapas mého života, protože to vydržím maximálně pár metrů. Ostatní si mého problému všimli taky a Simon se na mě omluvně usmál.

„Zastávka se ruší. Nějak jsem nevychytal čas, máme přesně čas tak akorát dojít do tábora než se naprosto setmí.“

„Běžte napřed, já s ní zůstanu. Vyznám se tady, cestu do tábora si pamatuju,“ rozhodl nakonec Cullen a já mu snad poprvé za život byla vděčná. Ne, vlastně podruhé.

Simonovi se to moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Všichni se zase vydali na cestu a my zůstali sami. Začínalo mi být trapně. Nenápadně jsem se koukala po nějakém křoví, nebo velkém stromě, kam bych si mohla zalézt. Bylo toho tady naštěstí spousta. Když jsem k jednomu porostu vydala, Cullen mě ochotně následoval.

„Dovol? Tohle snad zvládnu sama!“ otočila jsem se na něj.

„Jsi si jistá?“ zeptal se posměšně. Za odpověď mi nestál. Šla jsem za co nejvzdálenější strom, co kdyby měl nutkání se na mě dívat, že? Když jsem si zapínala džíny a spokojená jsem se chtěla vrátit zpět k němu, objevila se Gee.

„Dávej si na něj pozor, Bello. Sama ho nedokážu odhadnout, mám z něho divný pocit.“

„To nejsi sama. Ale neboj, on je ten poslední, komu bych věřila,“ usmála jsem se na ni smířlivě. Její ustaraný výraz ovšem nezmizel. Ohlédla za sebe a zase zpět, její obličej byl stažený strachem.

„Běž,“ zašeptala naléhavě. „Okamžitě běž odsud! Jdi za ostatními!“ Její výraz mě na chvíli přišpendlil k zemi, ale pak jsem se vzpamatovala. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala přesně na druhou, než byla pěšina, na které čekal Cullen. Nevěděla jsem, před čím utíkám, vnímala jsem pouze Geeinu přítomnost a strach v její tváři.

„Jdeš špatně. Takhle se nikdy nedostaneš k ostatním! Sakra, utíkej Bello! Pozor, kmen!“ křičela vedle mě Gee a já měla co dělat, abych dokázala správně pokládat nohy na zem a při tom uvažovat nad tím, kam běžím. Chtěla jsem vědět, před čím tak zbrkle utíkám, tak jsem se otočila. Polilo mě horko.  Nebylo žádné světlo, začalo se dávno stmívat, ale moc dobře jsem viděla tu postavu, která se za námi hnala. Okamžitě jsem poznala, že to byl ten stín, který mě pronásledoval tehdy v noci. Oklepala jsem se strachem a přidala do kroku. Své oči jsem ovšem nedokázala odtrhnout od toho blížícího se nebezpečí, takže bylo logické, že jsem zakopla.

„Sakra, Bello, vstávej! Musíš odsud okamžitě pryč!“ sahala po mně Gee a snažila se mi pomoct. Zbytečně. Její ruka mnou pouze proklouzla. Tón jakým mluvila a strach v jejích očích mě děsil čím dál víc. A kroky, které se přibližovaly, mi rvaly uši. Bylo pro mě téměř nemožné vstát. Klepala jsem se, nohy mě neposlouchaly, i když jim mozek vysílal přesné pokyny, co dělat. Ale právě ten strach mě hnal kupředu. Lezla jsem po čtyřech, sama ani nevím, ale nakonec jsem se dostala i na nohy a opět utíkala. Větvičky stromů mě švihaly do obličeje, zakopávala jsem o kmeny, pařezy, ale všechno jsem ignorovala. Slyšela jsem pouze ty těžké kroky, jak dopadaly na lesní půdu. Slyšela jsem je, jako bych byla já ta zem. Srdce mi skákalo v hrudníku, téměř to bolelo a já pocítila potůček krve, jak mi stékala od levého obočí po tváři.

„Bello!“ ozval se vzdáleně hlas. Kristepane, on zná i mé jméno? Jestli to bylo ještě možné, zvýšila jsem rychlost.

„Bello!“ ozvalo znovu, tentokrát blíže. Sakra, dohání mě! Zabije mě? Unese?

„Tak sakra, můžeš zastavit?“ zakřičel těsně za mnou. Ten hlas mi byl povědomý, ale i tak jsem pokračovala v běhu. Zastavit se bylo jako rozsudek smrti. Když mi někdo sáhl na rameno, aby mě zastavil, cukla jsem celým tělem, zakopla a vykřikla. Nedopadla jsem ale na zem. Něčí paže mě v pase chytly a pevně držely.

„Dotkneš se mě, a já tě zabiju! Táta je policajt, a věř, že bys neskončil dobře! Co ode mě chceš?! Nech mě být!“ Na posledním slově se mi zlomil hlas a já se rozplakala. Nedokázala jsem udržet své emoce na uzdě, z toho děsného úprku jsem byla tak unavená. Na sto procent jsem věděla, že když mě bude chtít zabít, nebudu mít sílu se bránit.

„No tak, neplač. Už je dobře,“ přitáhly si mě ty paže k sobě. A já, místo toho, abych se klepala strachy a bránila se, jsem položila svou hlavu na jeho hruď a brečela jak malá. Studená dlaň a sametový hlas, který mi u ucha šeptal samá ukliňující slovíčka, mě ujistily, že tohle není můj pronásledovatel. Všechen strach byl najednou pryč a já za jeho objetí byla vděčná. Nic jsem nenamítala, když mě zvedl do náruče a pomalu nesl. Až po chvíli jsem si všimla, že mě od sebe drží, jak nejdále to jde. A že skoro nedýchá. Přesto se na mě díval úzkostlivým pohledem. Jeho oči byly černé jako noc. Přesně jako to bylo u Aarona. Nijak mě to nepřekvapilo. Jeho pohled byl upřený na krev na mé tváři. Namáhavě polkl.

„Promiň, nemáš rád krev,“ začala jsem se kroutit v jeho náruči a chtěla si stoupnout. Hlas jsem měla nakřáplý a v krku mě pálilo.

„Jsem v pohodě. Musím si zvykat,“ zamumlal tiše a usmál se na mě.

„Přece mě neponeseš až do tábora,“ nesouhlasila jsem. „Dokonce neseš i můj batoh. To přece nejde.“ Chvilku jsem se s ním prala, nakonec odevzdaně vzdychl a postavil mě na zem. Jako bych žádné nohy neměla a já se opět poroučela k zemi.

„Takhle chceš dojít do tábora? To bychom šli věčnost. Ukaž, prosím tě.“ Přes mé protesty mě zase vyzvedl do náruče. Kolébavý pohyb chůze mě uspával a hlava i ruce mi neustále padaly, protože se neměly o co opřít. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale přitáhl si mě k sobě, hlavu opřel o svou hruď a ruce si obtočil okolo svého krku. I když jsem byla téměř mimo, vnímala jsem, že zprvu vůbec nedýchal. Nevěděla jsem, jestli si to pouze nepředstavuju, přece každý musel dýchat. Pak se jednou zhluboka nadechl, maličko ztuhl a pak se nadechl znovu. Víc si nepamatuju.

Probudilo mě až, když mi začal prohmatávat obočí. Překvapeně jsem otevřela oči a koukala okolo sebe. Seděla jsem na jeho mikině opřená o pařez a on se nade mnou skláněl.

„Nechtěl jsem tě vzbudit, ale tohle se musí vyčistit. Máš tam spoustu hlíny a řekl bych, že to bude potřeba i zašít,“ zkoumal mi obočí.

„Kde to jsme?“ zašeptala jsem, protože hlasitěji jsem mluvit nemohla. Měla jsem v krku vyprahlo jako na Sahaře. Edward si toho všiml taky.

„Máme už jen málo vody. Většinu budu muset spotřebovat na vyčištění,“ podával mi do půlky plnou půllitrovou láhev. S díky jsem si ji vzala a uhasila tu hroznou žízeň několik malými loky. Zbytek použil na očištění rány. Při desinfekční fázi jsem nadskakovala. Děsně to pálilo a vypadalo to, že Edward se dobře baví.

„Ale, ale. Utíkat lesem jako o život by slečna zvládla, ale několik kapek desinfekce je pro ni přímo životní zkouška?“ utrousil, když mi nechtěně vyklouzla jedna slza. Rychle jsem ji setřela a trhla rameny. Trochu to zabolelo, patrně budu mít modřiny po celém těle. Gee, která vedle mě seděla, kupodivu pro tentokrát mlčela. Vlastně jsme mlčeli nakonec všichni tři. Edward mě velmi důkladně ošetřil, za což jsem byla celkem ráda a mlčky si mě zase vzal do náruče. Vyrazili jsme na cestu.

„Už nebudeš spát?“ zeptal se po chvíli ticha. Snažila jsem se upírat zrak před sebe, ale stejně mi oči občas utekly jeho směrem. Jeho oči už zase nabíraly tu krásnou zlatavou barvu. Bylo to zvláštní a fascinující.

„Ne. Stejně bych měla jít sama, takhle se udřeš,“ ukázala jsem na oba batohy na jeho ramenech.

„Nebudu riskovat, že mi tu zase upadneš. Těch pár kilometrů zvládnu,“ usmál se na mě přívětivým úsměvem, až mi poskočilo srdce.

„Děje se něco?“ zeptal se a úsměv z tváře mu zmizel.

„Ne, nic,“ zamumlala jsem a sklopila zrak. Po dlouhé době mě opět dostihlo mé známé červenání. Co to se mnou je?

„Sluší ti to,“ řekl najednou a já se červenala o to víc. Zaskočil mě tím. Rychle jsem pohledem uhnula, dokud jsem mohla. Stačilo, kdybych se dívala o setinu vteřiny déle, a bylo by všechno špatně. Cítila jsem, že se mi jeho zlaté oči zase zařezávaly do celého těla a já se pomalu ztrácela v tom roztaveném zlatě. Ale tohle nesmím dovolit! Stačí jen jediný pitomý a milý úsměv, a já se začnu roztékat?  V žádném případě.

„Myslím, že už mě nohy poslouchají. Postav mě na zem,“ řekla jsem a snažila se vykroutit z jeho objetí.

„Dobře, ale buď opatrná,“ povzdechl si a poslechl. Až do tábora jsme šli oba mlčky. Překvapilo mě, že neměl žádné poznámky. Vlastně mě překvapila celá tahle situace. Byl tak pozorný, milý, starostlivý. Naprosto jiný. Těsně před táborem mě zastavil. Byli jsme skryti stromy, nemohl nás nikdo vidět ani slyšet.

„A odměnu za záchranu nedostanu?“ podíval se na mě pobaveným pohledem.

„Promiň, cože?“ zeptala jsem se celá vykolejená.

„Splnil jsem tvůj požadavek. Chtělas, abych celý den mlčel, a k tomu jsem ti ještě zachránil život. Nemyslíš, že bych si něco zasloužil?“ usmál se na mě arogantním úsměvem. Povzdychla jsem si. Už mě unavovaly ty jeho změny nálad.

„Můžeš mi říct, proč se jednu chvíli chováš jako naprostý gentleman a pak to zkazíš tímhle idiotským chováním?“

„Protože je naprosto okouzlující, jak se čertíš. Tak? Bude něco?“ Dostala jsem strašlivou chuť vylepšit jeho fasádu. Kdybych mu vyrazila pár zubů, patrně by si tyhle úsměvy nechával od cesty.

„Fajn. Co tohle? Pěkně jednu mezi oči!“ zašklebila jsem se na něj a měla se k odchodu. Ostatní už se po nás musí shánět.

„Ale no tak, princezno, ty nejsi vůbec kreativní!“ slyšela jsem ho za sebou ještě křičet. Dodal ještě něco v tom smyslu, že bych se měla zamyslet, kdo je tady vlastně náladový. Pche!

 


Tak co říkáte na další dílek? Doufám, že jsme Vás moc nezklamaly. :-) Moc Vám děkujeme za komentáře, člověka potěší a nakopnou. :-)

 

 


 

17. kapitolaShrnutí zuzka88 • 19. kapitola

Shrnutí Danca95



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 18. kapitola:

 1
29.12.2011 [10:15]

alicecullen105 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. kamčí
01.10.2011 [20:07]

tak ale! Kdo je ten tajemný pronásledovatej????

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!