Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Mountain Mystery - 17. kapitola

05.11.2010 (15:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5114×

17. kapitola

Těkala jsem očima z Aarona na Cullena. Aaron ležel na zemi a po obličeji si rukou rozmatlával krev tekoucí z nosu. Cullen na něj bez pohnutí koukal a vypadal tak… zaujatě, možná dokonce hladově. Znovu jsem zaslechla to vrčení. Nebo se mi to zdálo?

Odněkud k nám přiběhl Ted se Simonem a pomohli Aaronovi na nohy. Ted pohotově vytáhl kapesník a podal ho mému bývalému příteli.

Simon pohledem zhodnotil situaci. „Dobrý?“ zeptal se. Znovu jsem pohlédla na Cullena, vypadalo to, že vůbec nevnímám.
„Jo.“

Začal se tedy věnovat Aaronovi, který mě a Edwarda častoval naštvanými pohledy. Nechtěla jsem tam zůstávat, civělo na nás celé parkoviště. Udělali jsme pěknou scénu a nyní bylo na čase vyklidit pole.

Usoudila jsem, že bude rozumnější vzít sebou i Cullena, byl nějaký divný, pořád upřeně zíral na Aarona, oči docela černé, i panenky se mu v nich ztrácely.

Chytila jsem ho za loket a zatáhla. Nic, nepohnul se ani o píď. Zkusila jsem to ještě jednou. Takhle to nepůjde. Stoupla jsem si před něj a snažila se, aby se na mě podíval. Zabralo to. Jeho pohled byl trochu vyděšený, zároveň i zuřivý.

„Pojď,“ řekla jsem. „Jdeme pryč.“ Zdálo se mi, jakoby zalapal po dechu. Na chvíli zavřel oči. Mezi obočím se mu udělala malá vráska. Nevím, jestli to bylo možné, ale zdál se ještě bledší než obyčejně.

Z náhlého popudu jsem ho vzala za ruku a táhla za sebou. Předpokládala jsem, že škola není to nejlepší místo, tak jsem to vzala na druhou stranu k lesu.

„Bello, kam si myslíš, že to jdeš?“ vyjela na mě Gee, jen co jsme se dostali mimo dosah lidí na parkovišti.
„Nikam,“ zamumlala jsem co nejtišeji, aby to Edward neslyšel.
„Jsi blázen, vrať se zpátky.“ Ne, nevrátím. Cullen vypadal docela přepadle. Na tohle jsem teď neměla čas.

„Jsi v pohodě?“ Zastavila jsem se na lesní cestě. Byli jsme na okraji lesa, Gee mi pořád nadávala a já se pokoušela něco dostat z Edwarda. Byl vážně divný.
„Haló!“ zamávala jsem mu rukou před očima, když nic neříkal.
„Hm,“ zamručel a znovu zavřel oči. Viděla jsem, jak se mu hruď pravidelně zdvihá, zhluboka dýchal.
„Co je s tebou?“
„Nic,“ odbyl mě. 
„Jo, to jsem viděla. Co to máš s očima?“ dorážela jsem. Podíval se na mě. Jeho oči byly zase světlé. Měly hnědou barvu se zlatavými žilkami. Mám snad halucinace?
„Co to…“ nedořekla jsem.
„Nic.“
„Jak nic. Tvoje oči byly úplně černé, z ničeho nic a teď mají zase původní barvu. Je to normální? A co to bylo s tím Aaronem? Tys na něj vrčel?“ chtěla jsem po něm vysvětlení, něco, co by mi řeklo, že nejsem blázen. Něco, co by mi to všechno rozumně vysvětlilo.
„Tak popořádku. Já nevrčel, ty oči… něco se ti muselo zdát. A s Aaronem,“ jeho jméno skoro vyplivnul, „nesnáším pohled na krev, no.“ Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem mu ani slovo.
„Nevěřím ti,“ řekla jsem narovinu.
„To je tvůj problém. Nevím, cos viděla nebo slyšela. Prostě se nic nestalo.“
„Nic se nestalo? Si děláš srandu ne? Víš, chtěla jsem ti pomoct a poděkovat za to, co jsi pro mě udělal, ale jestli se hodláš chovat takhle, tak to fakt nemá cenu. Nazdar.“ Otočila jsem se na podpatku a zamířila zpět.

„Počkej,“ zavolal za mnou. Moje hrdost mi radila jít dál, ale zvědavost byla silnější, takže jsem zůstala stát na místě. Neotočila jsem se, jen jsem čekala, co udělá.

Stoupl si přede mě, musela jsem pořádně zvednout hlavu, abych na něj viděla.
„Promiň, choval jsem se jako blbec.“
„Fajn, tak v tom si rozumíme,“ přisvědčila jsem.
„Tak co to tam bylo? Co se stalo?“ začala jsem znovu s hrou na deset otázek.
„Bello, nemůžu ti to říct,“ zašeptal.
„Proč ne?“ Tak to mě vážně zajímalo. Proč by mi sakra nemohl říct, co se to s ním děje?
„Protože… prostě to nejde. Nech to být.“
„Víš, že nenechám. Jsi divný.“
„Já vím,“ souhlasil se mnou. Dneska se docela shodneme, pomyslela jsem si. „Nejlepší by bylo, kdybys mě nechala na pokoji. Měla by ses ode mě držet dál.“

Nekamarádí se on s Gee? Ona to do mě neustále hustí, dokonce i teď a on s tím jen tak náhodou přijde taky. Jenže místo, aby mě jejich varování odrazovala, bylo to naopak.

„Je ti jasný, že tohle mě neodradí, i když mě nehorázně štveš.“
„Víš, že za mnou teď vlastně dolejzáš?“ zeptal se se svým typickým úšklebkem.
„Nedolejzám,“ zavrčela jsem teď já.
„Ale jo.“
„Ne! Díky za pomoc, ale na jeden den bylo toho vybavování nějak moc.“

Tentokrát mi v odchodu nebránil. Naopak. Za zády jsem slyšela jeho tichý smích. Přidala jsem do kroku, abych byla co nejdřív mimo doslech. Protože jinak bych se vrátila a nehtama mu seškrabala ten debilní úsměv z toho jeho pěknýho ksichtíku.

Šla jsem zpět do školy. Původní úmysl byl skočit do auta a vrátit se domů. To ponížení bylo dost velký na to, abych se mohla postavit všem tváří v tvář. Ale pak mě odchytl Harry.

„Zlato, kde jsi byla?“ spustil hned, jak mě objal.
„Byla jsem s Cullenem.“
„Slyšel jsem, co se tady stalo. Jsi v pořádku? Je to idiot. Takhle se chlap nechová. Je pro tebe lepší, že jsi od něj pryč,“ láteřil. Nejspíš jo, ale stejně. Byla jsem s ním přes dva roky. „Ale no tak.“
„To nic Harry, pojedu domů. Uvidíme se potom,“ řekla jsem mu a chtěla odemknout auto.
„Ne, ty nikam nejedeš. Musíš se tomu postavit. Ukázat, že ty jsi tu vítěz. Jen hezky pojď.“ Čapl mě za ruku a táhl do školy.

Byl to perný den. Spolužáci mě častovali pohledy. Většinou soucitnými. Někteří se tou scénou před školou dobře bavili. Bylo to ponižující, ale nějak jsem to přežila.

Doma jsem se zavřela v pokoji. Znovu ve mně všechno vřelo. Měla jsem vztek na Aarona, na Cullena, na sebe. Máminy dotazy jsem ignorovala. Nebudu se jí přeci hned svěřovat, že mě můj přítel podvedl, nejdřív to musím strávit sama.

Z mého chmurného přemítání mě vyrušil telefon.

„Haló?“
„Ahoj, zlato. Jak se máš?“ ozval se z druhého konce Harryho hlas.
„Nic moc,“ přiznala jsem.
„Neboj, mám něco, co ti zvedne náladu,“ sliboval se smíchem.
„Co?“
„Doufám, že nemáš na víkend žádné plány.“
„Tak to fakt nemám,“ odsekla jsem. Od jisté chvíle jsem měla všechny víkendy i dny volné, pomyslela jsem si hořce.
„Nemusíš litovat. O víkendu jedeme na výlet. Ted našel nové místo. Bude to super. Jedeme všichni. A aspoň odtud vypadneš a přijdeš na jiný myšlenky,“ vykřikoval mi nadšeně do ucha.
„Máš pravdu. Prospěje mi změnit vzduch, trochu se pobavit,“ přikývala jsem, jakoby to snad mohl vidět.
„Ok, tak se připrav, ve čtvrtek odpoledne vyrážíme. Musím jít, jdu ven s Waynem,“ chlubil se. Na jeho hlase jsem slyšela těžko skrývané nadšení. Harry konečně našel spřízněnou duši. Aspoň někdo je šťastný a spokojený.

---

Výlet, super nápad, ale měl jeden háček. Proč je tu s námi zase Cullen? Jak mám přijít na jiné myšlenky, když ho mám neustále za zadkem? Neustále se cpe mezi nás a Harry mu to žere. Běhá kolem něho jako pejsek a mě si skoro nevšímá. To má u mě schovaný.

Ne zrovna nadšeně jsem pochodovala vedle Jamie a Simona vpřed. Stoupali jsme do pořádného kopce. Všichni jsme byli zadýchaní, takže nebyla moc síla na mluvení. Vrcholek se k nám pomalu blížil a my se na něj věšeli toužebnými pohledy.

Když jsme se tam vyšplhali, byla nutná přestávka. Všichni jsme se sesypali na klády narovnané u cesty. Doplňovali jsme tekutiny a někteří si dali i malou sváču.

Po očku jsem pokukovala po Cullenovi, který jen seděl a koukal okolo sebe. Nejedl, nepil, ani se nezdál nějak unavený. Na něm něco nehraje.

Všiml si mého upřeného pohledu a zašklebil se na mě. Rychle jsem se vrátila ke své čokoládové tyčince.

„Ještě nás čeká šest kilometrů, tak bychom sebou měli hodit,“ informoval nás Ted. Zmohli jsme se jen na povzdychnutí.

„Jak se ti šlape?“ zeptal se Cullen, který se nakvartýroval vedle mě. Mlčela jsem. Neměla jsem mu co říct.
„Ty se mnou nemluvíš?“ otravoval dál. Přišlo mi, že zkoumání stromu, který jsme právě míjeli, byla nejdůležitější věc na světě.
„Nebudeš mluvit? Fajn, vystačím si sám,“ pokrčil rameny a chystal se opět blábolit o pitomostech. Jeho přítomnost mě znervózňovala a vytáčela. Nevím proč tomu tak bylo, ale v tom jeho pohledu něco bylo. Jako obvykle, měl své zlaté oči. Přesto jsem si dobře pamatovala, že nedávno ty oči měly jinou barvu. Ihned využil, že jsem se dívala jeho směrem.
„Tak přece? Já to věděl… Nedokážeš odolat,“ usmál se ironicky.
„Sakra,“ zamumlala jsem se a opět začala zkoumat krásu tohoto světa. Začal se chechtat jak malej kluk, který se prakem strefil do sousedovic kočky. Nejradši bych mu jednu vlepila!
„Neměla jsem tě náhodou ignorovat?“ zeptala jsem se vyzývavě.
„Máš pravdu,“ řekl a šel přede mě. Jeho nečekaný ústup mě zaskočil. On mě poslechl?

Pozorovala jsem jeho postavu. Na zádech nesl jako my všichni velký batoh, ale i tak jsem si všimla jeho… ehm… pozadí.

Bello nejsi sama moc dlouho na tom, abys měla chutě.  Jsem cvok.

Na malé mýtině jsme si postavili stany. Chvíli se debatovalo, kdo s kým bude spát… jako ve stanu samozřejmě.

Harry měl nutkání nechat mě na holičkách a nasáčkovat se k Waynovi, ale můj štěněčí pohled mu v tom zabránil. Byla jsem ráda, už jsem se bála, že mi do stanu strčí Cullena. Ten byl nakonec s Tedem a Wayne zůstal sám.

Po postavení stanů jsme jako vždy vyplenili les, dřeva jsme měli pěknou hromadu a my s Jamie jsme dostaly bojový úkol. Totiž uvařit pro všechny večeři. Buřtguláš s chlebem jim bude muset stačit. Udělaly jsme ho celý kotel, protože do kluků to padá jak vojáci do krytu.

Než jsme se najedli, byla skoro tma. Posedali jsme si kolem ohýnku a povídali si. Vzpomínali jsme na naše začátky, na různé nehody, které se nám tu stali, a dost jsme se nasmáli.

Došlo i na přetřes mého nočního dobrodružství. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo. Jen já. Kluci vyprávěli, jak mě hledali po lese a já se nakonec sama objevila. Já jsem mlčela, sama jsem si nebyla jistá, co se tenkrát vlastně stalo. Navíc už to bylo nějaký ten čásek.

Nevyjadřovala jsem se, Cullen mě probodával pohledem a Harry hladil po ruce. Možná se bál, že s vracícími se vzpomínkami přijdou nějaké nepříjemné pocity. Nepřišly. Možná jen zvědavost, se kterou však nic neudělám. Po takový době už nemám šanci.

S pusou od čela až po paty jsem si šla lehnout. Ani nevím, kdy přišel Harry.

Ráno mě zastihlo s dobrou náladou. Vykutala jsem se ze spacáku a před stanem se pořádně protáhla. Byla chladno, takže jsem se víc zachumlala do mikiny a běžela si odskočit, i po návratu jsem byla jediná mezi živými. Bůhví, v kolik včera zalezli a kolik toho vypili.

Posadila jsem se na improvizovanou lavičku, přitáhla kolena pod bradu a třením dlaní se pokoušela trochu zahřát. Mohla jsem si zajít pro bundu, ale nechtěla jsem hrabat ve stanu a vzbudit Harryho.

Užívala jsem si klidné ráno. Ptáci se teprve probouzeli a začínali pokřikovat v korunách stromů. Les byl tichý a já konečně mohla relaxovat a pročistit si hlavu.

Tady mimo civilizaci se zdály potíže s Aaronem úplně nicotné. Tady problémy neexistovaly. Nemusela jsem nic řešit, mohla jsem si prostě užívat přírodu a všechno hodit za hlavu.

Otřásla jsem se zimou. Já přece jen budu muset dojít pro tu bundu. Spustila jsem nohy a chystala se postavit, ale pohyb jsem nedokončila. Na zádech mi něco přistálo. Otočila jsem se a nosem narazila přímo do černé látky teplé bundy. Podívala jsem se na jejího majitele.

„Díky.“

Otázka za milion, kdopak jí půjčil bundu? Tipujte, jsme zvědavé, co si myslíte.

16. kapitola Danca95 18. kapitola

zuzka88

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Mountain Mystery - 17. kapitola: