Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Meadow 8. kapitola

17.09.2011 (15:00) • skodovavera • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1077×

Další měsíc uběhl a nic se nezměnilo. Edward mě ignoroval, já ignorovala jeho. Rodiče byli znovu zamilovaní a já odmítala Header. Vše bylo při starém. Právě jsem jedla lívanečky, když matce upadl sváteční talíř od babičky. Lekla jsem se, ale myslela jsem si, že jí to táta odpustí. Jenže to byla jen domněnka… Byla to rozbuška. Stačila jen malá chybička a všechno se zhroutilo. A nejhorší na tom bylo, že to bylo horší než dřív.

„Zbláznila ses? Renée! Tohle byl talíř po mé matce a víš, jak jsem ji měl rád!“

„Ty možná, ale byla to jen stará rašple, která neuměla dělat nic jiného, než mi nadávat, co dělám špatně! A ten talíř už byl stejně starý jak její fusekle!“ Tohle si matka nikdy nedovolila. A taky že to nezůstalo bez povšimnutí. Otec jí uštědřil facku a matka se chytila za tvář. Plakala. Poprvé ji uhodil a byl vzteky bez sebe. To už jsem nevydržela jen tak sedět a vylítla jsem z kůže.

„Takže ta moje promluva byla na nic? Zase se budete hádat a ty ji dokonce budeš fackovat?! Zklamali jste mě… Oba!“

To poslední slůvko jsem už jen šeptala a brala si bundu. Jaká ironie… je sobota ráno a já už vím, kam půjdu. Touhle událostí se ve mně něco zlomilo. A hrozilo smrtí, když odsud okamžitě neuteču. Rodiče za mnou opět volali, ale já jsem nebrala zřetel na jediný tón jejich hlasů. Šla jsem kupodivu pomalu a držela v sobě hráz slz. Les lákal svou zelení, zvířata vydávala krásné zvuky, které patří jedině do přírody, a nedaleký potůček šuměl a šeptal utěšující slova. Já nic z toho nevnímala. Šla jsem dál přes spadlé kmeny, vystouplé kořeny, mraveniště vedle malé cestičky a jen čekala, kdy se zhroutím.

Nečekala jsem, že tam dojdu, ale stalo se a já vstoupila na tu nejnádhernější místo pod sluncem. Květin tu už bylo poskromnu, ale to mi nevadilo. Lehla jsem si jako tenkrát a sledovala siluetu, která se nehýbala. Čekala na svolení a také ho dostala. Usnula jsem. Bez pláče, který propukne, až se probudím…

Pohled Edwarda

Přišla tam zničená a poškrábaná od větviček, co sem vedly. Každý den jsem tu čekal na její blízkost a odmítal to vzdát. Protože kdybych to udělal, tak už bych se rovnou mohl vydat peklu. Naděje umírá poslední. To tuhle situaci plně vystihovalo. Vystoupil jsem ze stínu a šel k důvodu mého bytí. Pomalu, jako tu nejcennější perlu, jsem ji zvedl z trávy a věděl, že už není cesty zpět. Už mi neuteče. Bude se mnou. To mi stačilo. Rozběhl jsem se ke svému domu a věděl, že jsou všichni pryč. Alice mě vždycky kryla. No… bylo to sice podruhé, ale to je jedno… Pokládal jsem ji do postele Esmé a Carlislea.

Vypadala tak klidně a spokojeně. Lehl jsem si za ní a obejmul ji. V ten okamžik se probudila a zamžikala do tmy. Nechal jsem zhasnuto… Pro lidi je prý lepší, když usínají a spí ve tmě. Nemohla mě vidět, ale přesto se ke mně víc přitiskla a začala plakat. Já jsem ji tišil slovy, že to bude dobré, ale ona jen vrtěla hlavou a zase dál plakala. Kéž bych mohl plakat s ní… Nevím, jestli bych plakal smutkem nad tím, že je ona nešťastná nebo štěstím, že ji objímám, ale plakal bych. Srdceryvně bych plakal. A bylo by mi jedno, že už jsem na to „velký“, jak někdo říká. A bylo by mi i jedno, že jsem upír.

Už jsem to nevydržel a políbil ji na čelo. To láskyplné gesto překvapilo jak ji, tak mě. Podívala se mým směrem a nejspíš něco hledala v mých očích, které byly roztavené zlato. Musely být… Alespoň podle toho, co jsem cítil. Pohladila mě po tváři a já zavřel oči blahem. To teplo, co se mi vlévalo z jedné končetiny do druhé, bylo tak příjemné, a tak zakázané… Povzdechl jsem si.

„Co?“

„Nic… Já jen… Je to nezvyk tohle prožívat.“ Bella svraštila obočí a svou dlaň mi přesunula do vlasů, které se jí tolik líbily. Že by byl můj rozcuch tak neodolatelný?

„Nezvyk? Jak to u tebe může být nezvyk… Musel jsi někoho mít.“

„Musel? Proč myslíš?“ zasmál jsem se.

„To ti to musím připomínat? To se nikdy nepodíváš do zrcadla nebo na to tvé gentlemanské chování?“

„A to je všechno? Bello, věř mi, nejsem tak neodolatelný, jak si myslíš.“ Bella zčervenala a já se zasmál. „Přiznávám, klamu lidi, ale… mé nitro je zkažené.“

„Zkažené?“ pozvedla Bella hlavu a zadívala se mi do očí.

„Nechovám se dobře. Patřím do pekla.“

„Jsi moc mladý na to, abys něco takového říkal, ne?“

„Kéž by, Bello, kéž by…,“ zašeptal jsem neslyšně pro lidské uši a opřel se o polštář.

Tím Bella ztratila přístup k pohybu rukou, kterou měla za mým krkem. Uvědomil jsem si to a hlavu nadzvedl, aby si ji mohla dát pryč, jenže ji tam nechala. Svraštil jsem obočí a zase si na její ruku lehl. Divil jsem se, proč ji nechce odtáhnout. Moje hlava byla určitě těžší než ta její… Neodolal jsem a překulil se nad ni. Dával jsem jí čas na vybranou, ale ona se mi jen dívala do očí a mírně špulila rty. Ani nevěděla, jak mi to ztěžovala. Kdyby se tak netvářila, tak bych možná zůstal ležet v klidu na zádech, ale takhle ne…

Skláněl jsem se nad ni a hypnotizoval její obličej. Přímo mě vybízela, ať už tu mezeru mezi námi zruším. Ta elektřina nebyla k zastavení a projížděla jak mnou, tak jí. Celá se chvěla, jak byla nedočkavá. A já? Já jsem přemýšlel, jestli to opravdu chce. Jestli se mnou bude opravdu šťastná. Mé myšlenky přerušily její rty, které jsem sám z vlastní vůle políbil. Celým tělem mi projelo teplo. Všechno co jsem cítil, byla Bella… A její vůně byla pro mě neodolatelná stejně jako na začátku. Opatrně a strašně jemně jsem se začal po jejích rtech pohybovat. Ona mi polibek oplácela a tím mi působila další utrpení a blaho zároveň. Leželi jsme tam a „oťukávali“ jeden druhého, dokud to Belle dovoloval dech. Odtrhla se ode mě a v očích jí zářilo štěstí, které jsem tolik toužil vidět.

„Miluji tě,“ vyhrkl jsem bez rozmýšlení a s dychtivostí čekal na odpověď. Ano… Sice mi to už řekla, ale teď to bude definitivní. Bude to znamení, že patříme k sobě a že je se mnou opravdu šťastná. Bude to upřímné, něžné a krásné…

„Já tebe taky.“ To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Ujištění, že mě miluje a nepřestane.

Políbil jsem ji znovu a znovu… Nakonec Bella usnula vyčerpáním v mé náruči. Opět mluvila ze spaní ta krásná slova. Mé jméno a ujištění, že mě miluje… Kdybych mohl snít, tak bych snil o ní. Snil bych o tom, že zůstaneme spolu až navěky…, ale to se nestane… Odloučíme se buď smrtí, nebo tím, že mě přestane milovat. Nevěděl jsem přece, jak moc mě miluje, tudíž ani jak dlouho se mnou zůstane. Teď jsem ale věděl jedno… Je moje!

Polepšila jsem se a kapitola je tu dřív než minule. Doufám, že to oceníte a darujete mi alespoň jednoho smajlíka. Teď k ději... Čekali jste to? Já jo. Ten Edward je ale majetnický, že jo? Jenže přiznejme si to... Které holce by se to nelíbilo? V příští kapitolce bude Edward docela riskovat. Nejradši bych mu za tu jeho neopatrnost nabančila, ale on si dělá co chce... Tak už nebudu zdržovat, přeji krásné čekání...

Kapitola 7. x Kapitola 9.

Shrnutí

Autor: skodovavera (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Meadow 8. kapitola: