Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The horse whisperer 3. kapitola

03.08.2010 (12:30) • Cathshir • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1062×

The horse whisperer

2. kapitola

Za ty čtyři dny navíc, co jsem tu byla zavřená, za mnou nikdo nechodil. Rodiče byli v práci, máma se ani neobtěžovala mi zavolat. Táta ten mi volal asi čtyřikrát a omlouval se poprvé snad deset minut. Dalo mi hodně práce, abych mu vysvětlila, že je to v pohodě. Těžší bylo přesvědčit samu sebe než tátu. Mezitím, co jsem ležela na posteli ty čtyři dny, jsem uvažovala o svém životě. A došla jsem k závěru, že bych raději neměla tolik peněz, co mám, byla radši zdravá s rodičema, co nemusejí odjet kvůli každý blbině a měla kamarádku, která by byla mezi náma. Jestli ale přijdu o nohu, má ještě smysl tu zůstávat? Když budu bez nohy, všichni se na mě budou pohrdavě dívat a nikdo mě nebude mít rád. Kdo by se zatěžoval s invalidou? Jedna holka od nás ze školy dokonce skočila pod metro. Nepřežila. Ale na to bych neměla dost odvahy. Ne teď, když se to ještě může všechno spravit. Začala jsem už psát tu knížku. U sestřiček jsem si vyžebrala papíry a pero. Řekla bych, že začátek nebyl nic moc, ale nějak jsem začít hold musela.

Milá Angelo, 16. srpna 2000, to je den, kdy jsme se uviděly poprvé. Moji rodiče pozvali tvé na společný oběd v Chatham Village. Můj táta je právník, stejně jako tvůj a zrovna si otevírali společnou kancelář a chtěli se lépe seznámit. Nás dvě nechaly venku na zahradě. Pamatuju si, jak jsi se se mnou moc nechtěla bavit, přece jenom přátelství mezi rodiči nemusí být i u jejich dětí, že jo? Já jsem si pustila pusu na špacír a vyzvonila jsem ti, že mám poníka a jezdím v té stáji za Chathamem. Ty jsi nějak roztála a řekla jsi mi, že jezdíš v New Yorku na školních koních v tamní stáji. Musela jsem tě s tím svým povídáním snad unudit k smrti! Ale ty jsi poslouchala a já sem to po několika letech i docela obdivovala.

A tady mě začala bolet ruka. Tak jsem se na to vybodla a nechala to na další den a ještě jsem se k tomu nedostala. Takže pořád jenom ležím a čekám na spasení v podobě rodičů. Hrozně už jsem se těšila domů nebo do naší vily v Chathamu, je mi to jedno, kde budeme slavit Vánoce, hlavně ať už jsem doma. Všechny svoje dárky jsem měla schované ve skříni naneštěstí v New Yorku a ještě nezabalené, takže jsem ani nemohla tátovi říct, aby mi je přivezl. Byl tam taky jeden pro Angelu. Chtěla jsem jí dát jednu ze dvou hrozně starých podkov. Nedávno si totiž stěžovala, že by si chtěla dát na dveře jejich domu u Chathamu podkovu, aby se jich drželo štěstí, a že žádnou nemá. Doma jsem náhodou našla tu starou po školním koni, na kterém jsem jezdila. Můj poník podkovy nenosil, chovala jsem ho přirozeně venku v ohradě. Ta druhá podkova visela u našich dveří. Možná kdybych jí Angele dala dřív, nemusela teď ležet v komatu. Sakra, nikdy nic nevyjde. Už jsem se hrozně těšila, až z tohohle blázince vypadnu.

Dneska je 24. Měli by pro mě přijet rodiče. Postupně jsem se začala oblíkat stejně jako před čtyřmi dny. Vzala jsem si džíny, bílý tričko, mikinu, aby mi nebyla zima, a modrou bundu. Na nohy jsem si obula martensky, boty které vydrží všechno. Přemýšlela jsem, jestli mám dojít za Angelou, ale nakonec jsem zůstala sedět na posteli a hypnotizovala dveře. Za půl hodiny se konečně otevřely, vešel doktor a za ním v závěsu máma i táta.

Sbalená jsem byla už aspoň týden.

„Ahoj, Bello,“ řekla máma.

„Ahoj,“ hlesla jsem.

„Tak, slečno Swanová, dnes vás pustíme domů, tady máte propouštěcí zprávu. V New Yorku budete chodit dvakrát týdně za fyzioterapeutkou, jak jsem vám již minule říkal,“ prozpěvoval si doktor. Možná byl rád, že mě víceméně dostal z toho stavu, v kterým mě přijali.

„Jo.“

„Tak tedy nashledanou,“ rozloučil se.

„Pojď, Bello.“ Máma už mi podávala berle a taťka mi bral tašku. Vyšli jsme nemocniční chodbou natřenou na modro, která byla lemovaná několika židlemi přišroubovanými k zemi. Díky mě jsme šli šnečím tempem, ale rodičům to zjevně nevadilo. Máma šla vedle mě, připravena mě chytit, kdybych to nevybrala a spadla bych. Takhle jsme se dostali až do našeho terénního auta, které taťka koupil, když jsme jeli do Kentucky pro Pilgrima. Byl i s přívěsem a ten reziví někde na kopci ve stáji v Chathamu. Pochybuju, že ho ještě někdy budeme potřebovat. Dojeli jsme k naší vile, kde jsme vystoupili a rodiče si vzali svoje kufry, a dál jsme pokračovali na nádraží taxíkem. Ani jsem se nestihla podívat na svoje akvárium s tropickými rybičkami. Auto jsme vždycky nechávali v Chathamu, protože v New Yorku je vám auto na nic. Nikdy byste se nepropletli sami hustou dopravou. Lepší je jet metrem, autobusem nebo taxíkem. Já jsem do školy jezdila metrem a autobusem. Naše cesta proběhla potichu, nikdo z nás nemluvil. Já si většinu cesty četla Na Větrné hůrce. Máma si vyřizovala nějaký papírování z práce – jak jinak. A táta si střídavě četl v časopise a díval se z okna.

Po dvou hodinách jízdy zastavil vlak na hypermoderním nádraží přímo v centru New Yorku. Venku byla zima a pršelo. Aspoň že New York byl teplejší než Chatham. Domů do našeho bytu, taky v centru New Yorku, ale o pár kilometrů dál, jsme jeli zase taxíkem.

„Až přijedeme domů, tak si ozdobíme stromeček?“ zeptala jsem se. Vždycky jsme to dělali.

„No víc, Bello,“ začala máma váhavě, „my už jsme ho s tatínkem ozdobili.“

„Dobře.“ Kývla jsem. Vážně super! Už i rodiče si myslí, že jsem invalida. Ve mně to vřelo, měla jsem chuť do něčeho praštit.

Před naším bytem rodiče vylezli a úzkostlivě se na mě podívali. Zastavila jsem se v půli pohybu.

„Běžte napřed,“ pravila jsem, „do Vánoc jsem u vás.“ Vánoce oficiálně začínají až zítra.

Nakonec mi beze slova pomohli vystoupit a dopravili mě bezpečně až nahoru do mého pokoje. V něm mi naštěstí nic moc nepřipomínalo Pilgrima, až na fotky. Všechny naše vyhrané ceny, potřeby na ježdění a tak zůstaly v Chathamu. Převlékla jsem se do domácího oblečení. Moje noha byla od palce až po koleno celý obvázaná pružným obinadlem, které jsem si musela každé dva dny měnit. Sádru mi stačili sundat dřív, než jsem se probudila.

Musím ještě zabalit dárky. Do kuchyně jsem si došla pro balicí papír, máma zjevně jela zase do práce. Ona snad v práci bude trávit i Vánoce. Naše matka nás podvádí se svojí prácí redaktorky. Už to tak bude. Táta seděl za tmavě hnědým dřevěným stolem v kuchyni, pil čaj a četl si noviny.

„Potřebuješ něco, Bello?“ zeptal se a povzbudivě se na mě usmál. V šuplíku jsem našla nůžky a nějaký balicí papír s vločkami.

„Ne, nic. Jenom potřebuju ještě dobalit dárky,“ řekla jsem co nejmileji a odešla jsem zpátky do pokoje. Tam jsem je posbírala, kromě toho pera a přenesla jsem to do kuchyně.

„Asi si to zabalím tady,“ řekla jsem.

„Dáš si taky čaj?“ zeptal se mě taťka a bral ze skříňky další bílý hrneček.

„Ale jo. Ještě si skáknu do ledničky pro mlíko.“ Zvedala jsem se, ale nějak jsem to nevybrala, podlomila se mi noha a já letěla zpátky na židli, která se nebezpečně zakymácela.

„Já ti pro něj dojdu,“ nabídl se táta. Dal mi ho na stůl a já si ho tam nalila docela dost, no jsem zvědavá, jestli to bude dobrý. Bohužel to je zvyk, který jsem ke své nelibosti zdědila po mámě, která pochází z Anglie. A tam to pijí v jednom kuse. Postavila jsem si hrneček stranou, aby mi nepřekážel v balení. Nejdřív jsem zabalila podkovu pro Angelu, potom jsem pokračovala přes dárky pro babičku a dědu, tátovy rodiče, kteří žijí na Floridě, a nakonec jsem zabalila dárek pro mámu. Moje druhá babička bydlí v Londýně, ale jezdili jsme za ní jenom do mých 6 let. Máma se s ní vůbec nebaví a já mam zakázáno jí posílat dárky. Ale poslední dva roky jsem jí tajně posílala dárky, protože od ní jsem taky vždycky nějaké dostala. Na Vánoce a na narozeniny. Sama jezdila na koni, takže vždycky věděla co mi poslat. Taky jsme si psaly a všechny dopisy jsem měla schované ve své skříni. A také chovala koně, Anglické plnokrevníky, moje nejoblíbenější plemeno hned po Morganovi. Kdyby se to dozvěděla máma, tak mě zabije. Raději jsem se ani neptala, proč se s babičkou nebaví. Když jsem to konečně dobalila, napsala jsem na dárky jména. Ke krabici pro babičku, ve které byly nové oteplovací kamaše pro jejího nejoblíbenějšího koně, jsem ještě připsala dopis, proč to posílám tak pozdě. O té nehodě jsem se nezmínila. Celá krabice půjde poštou až po prázdninách. Nikdo z rodičů se o tom nesmí dozvědět.

Ve svém pokoji jsem dobalila dárek pro tátu a se všemi ostatními jsem je naházela do dárkové tašky a dala pod stromeček. Pak jsem si lehla na postel, abych si odpočnula. Naše, vlastně, uklízečka, prostě Jane, nám uvařila vánoční večeři, protože moje máma je neschopná a nestihla by připravit rybu, ani pudink, ani nic. Máma se přihnala z práce v osm hodin a hned, jak přišla, jsme museli začít jíst. Máma nám to jenom nandala a spolu s tátou začali probírat práci. Já jsem tiše jedla, teda spíš jsem se v tom jídle jenom přehrabovala.

„Už nemám hlad,“ řekla jsem po hodině našeho sezení.

„Bello, měla bys něco sníst,“ domlouvala mi máma. Věděla totiž, že už předtím jsem jedla hrozně málo a doktoři mi hrozili, že se to může přehoupnout do anorexie.

„Já nemám hlad,“ řekla jsem důrazně a začala jsem se zvedat. Bohužel se mi znovu podlomily nohy a já si narazila žebro o berli a jen tak - tak jsem se chytila stolu. Táta mě podržel za ruku. Máma se na něj podívala zlostným pohledem.

„Ne, ne, tati, já sama,“ dodala jsem honem a odpajdala jsem k sobě do pokoje. Převlékla jsem se do svého proužkovaného pyžama a došla si vyčistit zuby, pak jsem si lehla do postele a poslouchala všudypřítomný ruch velkoměsta. Mým oknem dopadal proud světla na mou postel a venku byla slyšet projíždějící auta. Z pokoje se ozývaly zvýšené hlasy. Naštěstí jsem měla zavřené dveře. Předtím jsem je nechávala mírně otevřené. Můj pokoj nebyl nijak veliký, byl vymalovaný na modro a veškerý nábytek byl tmavě hnědý, moje povlečení bylo modré stejně jako moje pyžamo. Moje postel byla zabedněná u okna. Po levé ruce jsem měla noční stolek a dál stůl s pojízdnou židlí a nad ním nástěnku s rozpisem závodů. Budu to muset vyhodit. Ten mi tu bude k ničemu. Jestli mi amputují tu nohu, tak doufám, že se rodičům narodí druhé dítě. Mně pak nebude bránit nic v tom, abych odešla z tohoto světa. Moje budoucnost by byla ztracená, nemohla bych si nikoho vzít, protože bych nevěděla, jestli je se mnou ze soucitu, nebo z toho jestli mě opravdu miluje. To bych nemohla vědět. A asi se to ani nikdy nedozvím. Všechny lidi, které odedneška poznám, mě nebudou znát jinak, než kulhající s trvalým šrámem na duši, který asi nejde vyléčit. Nikdy. Už nikdy nebude nic tak, jako to bylo dřív.

Dneska začínají Vánoce. Probudila jsem se, bylo asi 9 hodin. Pochybuju, že se rodiče probudili. Počkám ještě hodinu. Dříve jsem spala o prázdninách alespoň do 11. Ale od té nehody jsem trpěla strašnou nespavostí. V noci jsem se několikrát probouzela a do tvrdého spánku jsem upadla teprve kolem 5 nebo 6 hodiny ráno. Na nespavost jsem absolutně odmítala jakékoliv léky, beztak už do mě cpali všechno možný. Aspoň se dojdu umýt. Vzala jsem si svoje berle a pomalým tempem jsem se vlekla do koupelny, která byla hned vedle kuchyně. Z kuchyně byl slyšet hovor, takže se už probudili.

„Veselé Vánoce, Bello!“ ozvalo se z kuchyně.

„Veselý Vánoce,“ odvětila jsem a šla do kuchyně a ta se napojovala hned na obývák, kde trůnil náš stromeček.

„Už jste rozbalili dárky?“

„Ještě ne čekali jsme na tebe,“ usmála se máma.

Svalila jsem se ke stromečku a vrazila jsem rodičům do rukou svoje dárky a čekala na jejich reakci. Dřív jsem strašně ráda dávala dárky. Oba dva začali trhat ten papír s vločkami. No máma byla rychlejší.

„Bello!“ vykřikla, „jak jsi věděla, že už mi došly? To byly ty s tý Paříže.“ Objala mě a dala mi pusu na tvář.

„Objevila jsem je a Angelou v tom zapadlým krámku v Chathamu.“ Řekla jsem. Měla jsem za hodně dlouhou domu radost, že se jí líbí. Už i táta zdolal obal od nového pera.

„Ten je ode mne a od mámy,“ řekla jsem rychle, než stačil táta zareagovat. Zkoumal ho kritickým pohledem, ale viditelně z něj měl radost.

„Děkuju, vy mi snad čtete myšlenky.“ Radoval se táta.

„Ani ne,“ odpověděla za mě máma, „teď ty Bello.“ Vzala jsem obrovský plochý balíček. Byl měkký. Roztrhla jsem obal a našla novou bundu. Kostičkovanou! Rodiče zjevně věděli o mojí úchylce na kostičky. Ta stará zelená, kterou jsem na sobě měla 3. prosince, asi nepřežila. Stejně jako Gulliver.

„Ta je úžasná, ta zelená je určitě napadrť,“ výskala jsem. Vezmu si jí hned první den do školy. Je mi jedno, že můžeme mít jenom uniformu.

Dostala jsem nepřeberný množství knížek, jako by všichni ti kdo mi je dali, věděli, že nemůžu dohromady nic dělat. Ale asi taky všichni věděli, že mi knížky udělají radost vždycky. Mezi těmi dárky byly také většinou věci pro mě a pro Pilgrima. Ty jsem ochotna věnovat tomu majiteli, co dostane Pilgrima. Stejně by mi byly k ničemu.

Přes prázdniny jsem začala chodit k fyzioterapeutce, která semnou dvakrát týdně cvičila. Nová bunda byla skvělá, trochu jsem se děsila nástupu do školy. Dneska byl poslední den prázdnin. Zítra začne škola.

„Jak je to na tom s Pilgrimem?“ ptala jsem se. Na to jsem se teď ptala hodně často.

„Pilgrim je teď v Chathamu u paní Dyerová, Liz se o něj stará,“ odpověděl taťka. Liz byla naše rodinná veterinářka, vždycky mi pomohla s Pilgrimem. A paní Dyerová na naše koně nadávala.

„Tak jo,“ hlesla jsem. Šla jsem zpátky do pokoje a hned jsem usnula.

„Dobré ráno Bello,“ probudil mě jakýsi hlas. Zamžourala jsem do přímého světla.

„Brý,“ zamumlala jsem. Byl to táta.

„Oblíkni se a dojdeme si na snídani do té kavárny.“ Řekl táta tajemně a mrkl na mě. Usmála jsem se. Náš zvyk se nemohl porušit. Vždycky ráno jsme chodili do kavárny nedaleko od školy. Vždycky jsme jezdili autobusem.

Rychle jsem na sebe něco hodila. Pak jsme vyšli z domu a hned na ulici. Táta nesl můj školní batoh. Koupili jsme si lístky a šli na autobusovou zastávku. Pár lidí se po mě podívalo, zvlášť důchodci se na mě dívali s pohledem Teenagerovští simulanti. Autobus byl až po střechu narvaný, ale nějaký starý pán mi uvolnil místo, které jsem dost neochotně přijala, ale bylo mi trapně a byla jsem rudá až za ušima.

V kavárně bylo příjemně a útulno. Objednala jsem si palačinky s horkými malinami a vanilkovou zmrzlinou. Téhle pochoutce jsem nikdy nedokázala odolat. Na ulici se mi zdálo, že se na mě všichni dívají s odporem, jak jsem se kývala na berlích. Už předtím jsem měla vratké nohy, ale teď se to ještě zhoršilo. S tátou jsme se pořádně najeli a potom si zavolali taxíka. Další cestu autobusem bych asi nepřežila. Škola byla stejná jako vždycky. Cesta z kostek, zašedlá fasáda a při dole olemovaná červenými cihlami a škola vysoká až do stropu. Kolem byl menší park se stromy. A před školou k mé nelibosti stálo několik skupinek štěbetajících holek. Mezi nimi stála i moje kamarádka Jessica a moje víceméně nepřítelkyně Lauren. Když jsem se přiblížila, okamžitě si přestaly povídat a Jess se na mě povzbudivě usmála.

„Ahoj,“ zamávala mi.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a hned stočila oči na chodník. Kvůli uniformě asi budu mít problém. Vzala jsem si normální džíny, do podkolenek bych svůj obvaz nenarvala. Šla jsem rovnou do třídy. Než jsem se tam ale dostala, už zvonilo a já tam došla až po zvonění. Učitelka na mě vřískala kvůli pozdnímu příchodu a kvůli mému oblečení. Obratem mě poslala do ředitelny a Lauren se smála jako pominutá. Jess do ní šťouchla. Zírala jsem na ni celá šokovaná. Šla jsem tedy za ředitelem. Ten sídlil daleko od této učebny.

„Slečno Swanová, vy neznáte školní předpisy?“ vyjel na mě od nějakých papírů. Byl to strašně nevrlý, zavalitý ředitel s příšerně staromódními brýlemi.

„Znám, ale…“

„Žádné ale není! Zůstanete po škole. Mohla byste mi dáš číslo na vaší matku?“

Dala jsem mu ho a zkusila to znova.

„Pane řediteli, já jsem vážně…“

„To už stačilo, počkejte na svoji matku před dveřmi!“ řval na mě a sahal pro telefon, přitom si shodil několik papírů.

Snažila jsem se teatrálně vypadnout z ředitelny, ale s mým tempem to moc nešlo. Odploužila jsem se na školní pozemky a tam se opřela o zeď. Já tu školu nenávidím, nejradši bych se sem už nevrátila. Moje nová bunda mě pěkně hřála, přestože byla zima. Koukala jsem do blba a za chvíli se ozval klapot podpatků.

„Bello? Bello?“ volala máma.

„Jsem tady,“ zavolala jsem nazpátek. Opřela jsem si hlavu o chladnou zeď

„Co se stalo?“ zajímala se.

„Učitelka na angličtinu na mě ječela jako smyslu zbavená a poslala mě za ředitelem, kterej mi dal školní trest. Hlavně už se tam nechci vrátit!“

„Bello, přece musíš chodit do školy,“ namítla.

„Já tam nechci!“ zakřičela jsem. „Ty to nechápeš, já chci jít domů!“

„Nemůžeš přece celý den sedět doma a litovat se. Noha už se ti uzdravuje!“

„To bych neřekla,“ zamumlala jsem.

„Tak konečně vstaň a něco se sebou dělej!“ řekla naštvaně.

„Fajn!“ odfrkla jsem si a otočila hlavu na druhou stranu.

„Tak co máš další hodinu,“ povídala rázně.

„Tělák.“

Máma to nějak vyřídila s ředitelem, který mě pustil domů. Kladla jsem jí na srdce, aby se nezmiňovala o té nehodě. Doma jsem rovnou zapadla do postele a v rádiu na dálkové ovládání si pustila hlasitě Nirvanu a do videa hodila první kazetu, která mi přišla pod ruku. Máma z toho CD zešílí. 

Byla to kazeta, na které byl zaznamenán můj první závod s Pilgrimem. Hned jak Pilgrim vjel na parkurové kolbiště, jsem vypnula v rádiu zvuk. Ladně přeskočil, bez jediné chyby první překážku, křížek. To tenkrát byla úplná brnkačka, naproti tomu ten oxer nakonci byl oříšek. Málem jsem z Pilgrima sletěla. Nakonec jsme skončili čtvrtí. Z toho místa jsem měla strašnou radost. A teď se mi chtělo strašně brečet. Tenkrát nikdo nevěděl, že už si nikdy v životě na koně nesednu.

Na tu kazetu jsem se dívala ještě třikrát. Bylo sedm hodin, když jsem kazetu vypínala a z pokoje se ozývaly rozčílené hlasy rodičů a já si uvědomila jednu věc. Došla jsem do obýváku, rodiče hned ztichli a podívali se na mě. Byla jsem opřená o berle a vypadala jsem určitě strašně.

„Chci vidět Pilgrima,“ pronesla jsem rozhodně. Nemůžu před tím dál utíkat. Vlastně to není jen moje neštěstí, ale taky Pilgrimovo.

Rodiče se nijak nepřeli a hned druhý den jsme vyrazili zpátky do Chathamu, kde bylo na pláních sněhu až po kolena. Odvrátila jsem od toho zrak. Nahoru ke stáji jsme jeli v autě a mezitím začalo pršet. Táta nade mnou držel deštník, abych nezmokla. Naproti nám vyšla Liz.

„Ahoj,“ pozdravila nás a nad hlavou si přidržovala kapuci své tmavě modré nepromokavé bundy.

„Ahoj,“ pozdravili jsme unisono.

„Pozor, Bello, tam vzadu to trochu klouže,“ varovala mě a stále se na mě dívala.

„Počkej, Liz, jak vzadu? Proč není vepředu jako ostatní koně?“ zděsila jsem se.

„No, víš, Bello,“ začala váhavě jako tenkrát máma, „Pilgrim už není takový kůň jako předtím. A možná bys ho ani neměla vidět.“

„Ale já ho chci vidět,“ stála jsem si na svém.

„Tak pojď.“ Vedla nás stále dozadu. Když jsme procházeli kolem Gulliverova boxu, bodlo mě u srdce.

Zadek stáje osvětlovala jenom spoře světla. Vzadu, pokud vím, byl jenom starý chlívek. Nejistota ve mně narůstala geometrickou řadou.

Liz odtáhla velké dřevěné dveře a za nimi se objevily ještě jedny kovové s očkama a z nich byl prostor pro hlavu zvířete. Za nimi stálo to nejubožejší zvíře, které jsem kdy viděla. Černou srst mělo slepenou, hlavu svěšenou a jeho dříve lesklá hříva byla zacuchaná. A co víc v jeho očích už nebyly ty hravé jiskřičky. Vůbec si nás nevšiml, jenom stále stál.

„Otevři ty dveře, prosím tě,“ řekla jsem.

Sláma vevnitř byla špinavá a vůbec to tam nevonělo jako v normální stáji. Pilgrim si nás konečně všiml a natočil k nám hlavu. Z té strany, z které jsem ho viděla, vypadal víceméně normálně, ale z té druhé jsem málem dostala infarkt. Celý nos měl sedřený do krve. Vytřeštila jsem šokovaně oči. Rozeběhl se proti nám a Liz skoro nestihla zavřít železné dveře.

„Néé,“ zařvala jsem. Vždyť je vevnitř můj kůň, to s tím nemůžou nic udělat? Můžou ho vlastně jedině utratit. S Pilgrimem je to ztracený. V boxu se snažil vzpínat, ale nešlo mu to, protože strop byl nízký. Táta mě odtáhl stranou.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ ptala jsem se a do očí se mi draly slzy.

„Bylo na to ještě moc brzo,“ odpověděl stroze a táhl mě k autu.

Vzadu jsem slyšela hovor.

„Tak můžu ho dát utratit? Bude to pro něj vysvobození!“ bědovala Liz.

„Ne,“ řekla rázně máma. Nevím teda, co si tím chce dokázat, když se ho snaží udržet naživu.

Ten kůň vevnitř nebyl můj Pilgrim! A já už taky nikdy nebudu stejná.

Jestli se vám kapitola líbila, nebo i nelíbila, byla bych ráda, kdybyste zanechali komentář :).

Autor: Cathshir (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The horse whisperer 3. kapitola: