Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Grudge - Kapitola 9 - Nová škola, noví lidé, ale starý nepřítel...

11.02.2010 (18:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2019×

„Postupem času se pro mě škola stávala něčím nezábavným a nudným. Avšak letošní ročník si hodlám užít, a nikdo mi v tom nebude bránit…“

Celou noc jsem strávila ve společnosti knih. Pořád jsem četla a četla. Bylo to tak uklidňující. Když jsem konečně dočetla dneska již poslední knížku, tak bylo již šest hodin ráno. Asi bych si měla připravit věci na první den školy. Otevřela jsem skříň a začala jsem přemýšlet. Po mých úvahách jsem došla k názoru, že nebudu radši volit nějaké vyzývavé oblečení, nechci přeci aby místním klukům vypadly oči. A navíc mi po těch letech ty pohledy docela vadí. Chci něco normálního, ale zároveň něco za co mě Alice nezabije. Vzpomněla jsem si na ty tašky co jsem dneska přinesla a nechala jsem je jen tak ležet u skříně, snad bych tam mohla něco najít. Z první tašky jsem vyndala hezkou světle šedou koženou bundičku, a hned na to jsem k tomu našla tričko s krátkým rukávem od Yves Saint Laurena. Jediný co mě napadlo k tomu jsou jeany, a tak jsem vytáhla tentokrát ze skříně jedny které jsem si koupila v New Yorku. Musím ještě vymyslet kabelku a boty. No jelikož jedu do školy, tak by to chtělo nějakou prostornou kabelku, kabelku do které se vejde všechno. Možná, že jednu bych tady měla, svoji oblíbenou. Všude jsem ji nosívala, i když by mě za to Alice nejraději roztrhala. Ale vždy když měla k ní nějakou poznámku, tak jsem ji řekla: „Ale Alice, tu kabelku jsi mi koupila přeci ty. A navíc je od Burberry.“ A co, proč bych si ji nemohla vzít. Kabelku jsem si položila na křeslo u stolu. Tak a poslední co mi zbývá jsou boty. Nejdřív jsem si chtěla vzít pohodlné tenisky, ale myslím si že tím bych jedině dosáhla toho, že by mi všechny moje tenisky záhadným způsobem vymizely. Rozhlížela jsem se tedy po nějakých botkách na podpatku, a v tom jsem uviděla novou krabici od Jimmy Choo. Přes tu krabici byla ještě daná velká červená mašle. Nejdřív jsem si myslela že je to dárek od Rosalie, ale vzpomněla jsem si že boty od Jimmyho Choo miluje Alice. Budu ji muset ještě poděkovat.

Otevřela jsem krabici a v ní byl nádherný pár páskových botiček. Já vím slovo botička nezní zrovna nejlíp, ale já prostě všem botám a zvlášť těm co se mi líbí říkám botičky. Je to už hold tradice, ani nevím, kdy jsem s ní začala. Neměly jednu barvu, ale byly zbarvené v různých odstínech modré a zelené. Byly moc hezké.

Tak to by jsme měli. Mám už konečně vybráno. Tak a teď bych se měla nejspíš obléknout. Vše co jsem si připravila, tak jsem si oblékla a nakonec jsem si obula moje nové botičky. Ale pořád mi k tomu něco scházelo. Přešla jsem tedy ke své starodávné šperkovnici. Dostala jsem ji jako dárek k svým prvním narozeninám. Těmi narozeninami nemyslím ty lidské, ale ty upíří. Byl to krásný dárek od Esmé. A pořád si ji vystavuji a dávám do ní své nové úlovky. Vytáhla jsem si tmavě modré náušnice, aby mi aspoň něco ladilo s botičkami. A pak jsem si ještě vzpomněla na náramek, který se skládal z více jednoduchých náramků. Jelikož jsem věděla, že se ve škole budu trochu více nudit, tak jsem si vzala ještě nové černé hodinky. Aby mi aspoň ten čas trochu lépe utíkal.

Přešla jsem ke stolku, kde jsem zaklapla notebook a dala jsem ho do připravené kabelky. Učebnice by jsme měli dostat až ve škole, takže jsem tam jenom přibalila psací potřeby, jeden sešit a peněženku. Hodiny ukazovaly, že už je osm hodin, tak ještě musím do koupelny. Tam jsem si pročesala a upravila vlasy. Nechala jsem si je rozpuštěné. Na rty jsem si dala lesk a oči obtáhla černou tužkou. Ještě jsem se navoněla a byla jsem hotová.

• Oblečení

Dala jsem si kabelku přes rameno, a ještě klíčky od auta. Chci udělat dojem tak přijedu svým miláčkem. Po cestě jsem potkala Rose, které to také moc slušelo. Dole na nás už čekala Alice a netrpělivě podupávala nohou, jako by se nevím jak do školy těšila. Nechápu na co se tak tam těší. Alice nakonec jela s Rosalie. A já jsem jela sama.

Když jsme vyjížděli z garáže tak jsem si všimla že Esmé tady již nemá auto, takže jela do práce dřív. Celkově ohledně její práce mi je vše jedno, ale hlavně nechci už u nás vidět Cullenovi.

Ke škole jsme přijeli mezi prvníma, a tak jsem si tašku nechala v autě. Potom se pro ni můžu stavit. Společně jsme vstoupili do přijímací kanceláře. Bylo zde staré vybavení a za takovým dřevěným pultem stála postarší paní, nejspíš sekretářka. Pozdravili jsme ji a ona se na nás usmála a přivítala nás:

„Vy musíte být určitě sestry Hallovi. Jmenuji se Catherine, a jsem zástupce ředitele. Tímto bych vás chtěla přivítat na naši škole. Pokud se dobře dívám tak slečna Rosalie jde do třetího ročníku a slečny Alice a Isabella jdou do druhého. Tak tady máte vaše nové rozvrhy a ještě učebnice. Každá z vás k tomu dostane papír, který ji musí podepsat každý z jejich vyučujících. A až ho budete mít podepsaný tak mi to opět odevzdáte. Jinak jelikož jste nové, tak je na naši škole zvykem že každé z vás přiřadíme nějakého studenta z vašeho ročníku, aby se o vás postaral. Většinou máte stejný rozvrh, takže by se neměli vyskytnout žádné problémy. Bohužel jejich jména vám nemohu říct, ale řeknu vám pouze jejich číslo ve školním výkazu. Slečna Rosalie bude dělat společnost číslo 25. Pro slečnu Alice máme číslo 11. A na Isabellu zbylo číslo 13. Předem tedy říkám že se jedná o tři chlapce, jsou to jedni z nejlepších studentů. A měli by na vás čekat před školou. Moc mě těšilo a měli by jste už jít, aby jste nezmeškali hodinu.“

No i když byla milá, tak bych ji nejraději zakroutila jejích krčkem. Teď budu mít nějakého kluka na krku, a on se bude muset o mě starat. Už to vidím celé hodiny nebude dělat nic jiného než na mě koukat a čekat až mě pozve na rande. A já mu s úžasně vážným obličejem řeknu „NE“ . To jsou nejlepší okamžiky na škole, když si vylepšujete náladu tím, že odmítáte jednoho kluka za druhým. Ale zase na druhou stranu nejhorší je když vás okoukávají jako nějaké zboží na trhu, to úplně nesnáším. A od holek ty závistivé pohledy, kdyby ale jenom věděly jak je občas tento náš svět nefér.

Holky asi přemýšlely o tom samém o čem i já a tak jsem si nevšimly, že se už nacházíme venku před budovou. Celé parkoviště ztichlo. Všechny pohledy visely pouze na nás. A je to tady, přesně to co jsem říkala. Pohledy od mužské populace nás svlékaly a pohledy od dívčí populace byly závistivé. Co jiného dodat, že jsme se stali tak trochu oblíbenými ale zároveň nenáviděnými spolužačkami. Alice se zastavila a spolu s Rose čekaly na své průvodce. Chvilku jsem tam stála s nim a čekala jsem také. Pochytila jsem pohled jednoho kluka. Byl to blonďák s modrýma očima. Ale věřte mi, že za ten pohled s jakým si mě měřil bych mu nejraději vyrvala srdce. To bude ještě těžký rok. A to jsem ještě nevěděla kdo bude mým průvodcem.

Najednou se zpoza Rose objevil ten hromotluk Emmett, myslím si. Prostě a jednoduše jeden ze synů doktora Cullena. Měl na sobě sportovní tričko a na něm velkou číslici 25. Takže tohle je její doprovod. Rose se s námi rozloučila a spolu s Emmettem šli do školy. Zdálo se mi to nebo se snad drželi za ruce?

Tohle nebyla jediná věc, nad kterou jsem začala uvažovat. Jestli je tady Emmett, tak tady musí být na škole i ostatní synové doktora Cullena. Cože? Edward, Edward tady na škole. Na stejný škole jako jsem já. No to snad není možný, to se prostě může stát jenom mě. Hlavně ho nesmím potkat, protože jestli ho potkám tak věřte mi, že do konce školního dne z něj zbude pouze hromádka popelu a mě vyhodí ze školy za žhářství. Prostě ho budu ignorovat. Z mých úvah na téma různým způsobů rozcupování Edwarda Cullena mě probudila až ruka mé sestry. Vrátila jsem se zpátky do reality a všimla jsem si, že se u nás objevil nový přírůstek. Nebo to mám nazvat novým upírkem na naší škole? Byl to další syn doktora Cullena, ale z něj hromádka nebude. Byl to jenom Jasper. A všimla jsem si jeho tašky na které měl číslo 11. Super takže Alice má jako doprovod druhého vydařeného synka našeho doktůrka. A v tom jsem si to uvědomila. Jestli na mě zbude ten třetí, tak asi vypukne třetí světová válka na střední škole ve Forks. Ať je třeba Edward nemocný, nebo cokoliv. I když upír a nemocný. Zní to trochu nelogicky, ale co se stane když se napije třeba zkažené srnky. Kéž by se to stalo zrovna jemu.

A znovu mě z mých úvah vyrušili. Tentokrát to byl Jasper a vzkázal mi:

„Bello, tvůj doprovod čeká u tvého auta. My s Alice už musíme jit, tak se zatím měj.“

Jen co to dořekl, bála jsem se otočit. Ale nakonec jsem se otočila a viděla jsem někoho, kdo je opřený o moje milované autíčko. Někoho kdo se opovážil ničit lak mému autíčku. Někdo kdo asi brzy skončí jako popel v nějaké urně. V urně na hřbitově u staré babičky. To byl plán, musela jsem se pochválit.

Přestala jsem si ho všímat, prostě si zajdu do auta pro tašku a jeho budu ignorovat. Myslím si že ode dneška je číslo 13 tím nejhorším číslem na planetě. Je to číslo Edwarda Cullena, a to znamená zakázané. Pomalu jsem se k němu blížila a jen co jsem byla u auta, tak si sundal černé sluneční brýle z očí a pověděl:

„Hezký auto.“ Odemkla jsem auto, vytáhla jsem tašku a zmrzla v pohybu, když řekl:

„Sice hezký je, ale nemůže být rychlejší než to moje. Kolik to jede za hodinu, že by maximálně 160?“ a zasmál se. Tak tohle si nebude dovolovat. Kdyby něco řekl o mě, ale on si dovolil urazit mého Astonka. Stoupla jsem si, zamkla jsem auto a otočila jsem se. Stál za mnou, takže teď nás od sebe dělilo jenom pár centimetrů. Na mysl se mi vrátil můj původní plán (roztrhat – spálit – dát na hřbitov). Zhluboka jsem se nadechla a spustila jsem:

„Jestli si myslíš, že tady budeš urážet moje autíčko, tak to teda ne. Když už jsme u toho tak pochybuji, že ta tvoje stříbrná kraksna to vytáhne sotva na 120.“

Když slyšel co jsem řekla o jeho autu, tak již chtěl začít něco říkat. Já jsem chtěla taky a hlavně si mi čím dál víc zamlouval můj plán co bych s ním mohla udělat. Když v tom mě vyrušil mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy a byla tam zpráva od Alice:

„Bello!!! Opovaž se to udělat, všechno jsem to viděla a myslím si, že by se to Esmé nelíbilo. A navíc pokud si nepospíšíte tak za chvilku bude na parkovišti ředitelka a přeci nepotřebuješ další problémy. První hodinu máš matematiku. Takže se vrať do školy a nic nedělej."

Vrátila jsem se zpátky k Edwardovi, který mě celou dobu pozoroval. Jen tak jsem se otočila a mířila jsem si to zpátky do školy. V tom mě hruběji chytil za ruku, promluvil:

„Kam si myslíš že jdeš? Pokud vím tak jsem pověřen abych ti dělal doprovod. Takže mě budeš poslouchat a všude budeš chodit se mnou. Jasný?“

Já jsem se pouze ironicky usmála a řekla jsem:

„A to si jako myslíš co? Že hned se usměji a řeknu ti ano, že se snad začnu chovat jak nějaká poblázněná prvačka. Nebo co? Jednu věc si Edwarde zapamatuj. Tady jsme na stejný lodi. Jak ty mě, tak já i tobě. A v žádným případě tě já nehodlám poslouchat. Já tě prostě nepotřebuji. A jestli mě omluvíš, tak musím do školy na hodinu. Sbohem!“

Otočila jsem se a konečně jsem vstoupila do školní budovy. Jenže kdybych věděla co mě ještě za dnešek potká, tak bych se nejraději obrátila a jela zpět domů…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Grudge - Kapitola 9 - Nová škola, noví lidé, ale starý nepřítel...: