Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Grudge - Kapitola 7 - Život je plný překvapení

01.02.2010 (12:15) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5055×

Nechtěla jsem doma zbytečně vysvětlovat, a tak jsem jako hlavní vchod použila okno v prvním patře. Vylezla jsem na chodbě a zrovna když jsem chtěla vyběhnout do svého pokoje, tak jsem uslyšela smích, připadalo mi, že asi v nějakém pokoji je zase trochu rušno. Nejspíš zase Rosalie, kdy si ta přestane konečně užívat. I když, říká to ta pravá, myslím si, že dneska jsem na tom nejlépe já. Zažila jsem úžasnou noc s osobou, kterou nenávidím, co může být lepší? Prostě jsem to neřešila a vyběhla jsem k sobě nahoru.

Rovnou jsem šla do koupelny, kde jsem si napustila horkou vanu s hodně pěny. Potřebuji se uklidnit a neznám nic lepšího na uklidnění. Sundala jsem ze sebe košili a nechala jsem ji ležet na zemi. Pomalu jsem vlezla do vany, opřela jsem se a nechala myšlenky se rozutéct. Nechtěla jsem vzpomínat, chtěla jsem zapomenout. I když jak bych mohla zapomenout na ty dotyky, polibky? Jak bych mohla na něj zapomenout…?

A také nemohu zapomenout na minulost, minulost, kterou jsme měli společnou. Minulost, ve které nám plánovali naši společnou budoucnost. Ještěže se to nikdy nevyplnilo, to bych teda dopadla.

Nějak jsem ztratila pojem o čase a vyrušila mě až studená voda. Kdo ví jak dlouho jsem zde byla. Myšlenky a vzpomínky jsou docela velcí žrouti času. Vylezla jsem z vany a obmotala jsem kolem sebe ručník. Vypustila jsem vodu z vany a zrovna když jsem se otáčela, tak jsem o něco zavadila. Tím něčím byla tmavě zelená košile. Košile jen tak pohozená na zemi, košile s pestrou minulostí. Zvedla jsem ji ze země, a vdechla její vůni. Byla to jeho vůně, nádherná vůně, která mi ho připomínala. Rozhodla jsem se, že si ji nechám, pouze jako poslední památku na Edwarda Masena.

Vrátila jsem se do koupelny. Podívala jsem se na sebe. A došla jsem k jednomu závěru, ke konečnému závěru. Musím na něj zapomenout. Přece tohle všechno, nad čím dneska přemýšlím, by vedlo pouze k jednomu závěru a to k závěru, že jsem se do něj zamilovala. A to nemůže být pravda, nesmí se to stát. Edward je pro mě uzavřené téma a část mé minulosti také. Pročesala jsem si vlasy, oblékla jsem se a do ruky jsem si vzala knížku. Jen co jsem se začetla, mě vyrušil zvuk motoru. Zajímalo mě, kdo kam jede a nebo kdo přijel. A tak jsem vstala z křesla a podívala jsem se z okna. Jediné, co jsem viděla, byl černý mercedes, který zrovna odjížděl od nás. Když jsem se chtěla vrátit zpět, tak přijelo další auto. Tentokrát to byl červený kabriolet, který zaparkovala a z něj vystoupila Rosalie. Málem jsem ji nepoznala…

Rosalie byla vždycky upravená, každou sekundu se kontrolovala, jestli vypadá dobře. Ale teď? Její vlasy byly neučesané a rozcuchané. Líčení se trochu rozmazalo. A šaty? Z šatů zbyly pouze části, byly plné rozparků. To by mě zajímalo, co ta holka zase vyváděla. Že by vymýšlela novou modu?

Už jsem si zase lehla zpátky do postele se svoji knížkou, když jsem uslyšela Esmé, ať všichni přijdeme dolů. Já už si nemůžu ani v klidu dočíst kapitolu v knížce. Zvedla jsem se z postele, a seběhla jsem dolů. Po cestě jsem potkala Alice, která se usmívala. Celou dobu se usmívala, jako by se právě konal výprodej u Prady. Tak tohle bylo na mě příliš. Rosalie seděla na pohovce a ještě pořád vypadala, jako by propařila celou noc. Alice se posadila naproti ní a usmívala se na všechny strany. A Esmé? Ta seděla v křesle, na sobě měla jenom tmavě zelený župan, byla bosa a vlasy měla taky rozcuchané. To jsem snad tady jako jediná normální? Nebo je to opak a já jsem nenormální…?

Nic… Nebudu to řešit. Posadila jsem se naproti Esmé a čekala jsem, co vymyslela.

„Doufám, že jste si včerejší noc užily. Musím říct sama za sebe, že byla dokonalá. Ale přejdeme k dnešku. Víte, potřebuji vám něco říct. Někoho jsem poznala a dnes bych vám ho chtěla představit. Pozvala jsem jeho i s rodinou k nám domů na večeři. Nebojte se, nebudete muset předstírat, že jíte, nic se ani vařit nebude. Bude to prostě takové menší posezení, aby jste ho poznaly a pak mi řekly, jak se vám líbí. A ještě jedna věc, doufám že se budete chovat slušně. Přijdou kolem sedmé hodiny. Tak aby jste byly nachystané.“

S těmito slovy nás rozpustila a já jsem se mohla vrátit zpět do svého pokoje. Podívala jsem se na hodiny a byly teprve tři hodiny. Vzala jsem si svůj mp3 přehrávač, lehla jsem si na postel, dala sluchátka do uší, zavřela oči a přestala jsem vnímat. Byli jsme pouze já a moje myšlenky…

Nevím, jak se to mohlo stát, ale úplně jsem ztratila pojem o čase. Z mého rozmýšlení mě vytrhlo až hlasité bouchání na moje dveře. Byla to Alice. Když jsem jí otevřela, tak byla již namalovaná, učesaná a v šatech a byla i docela naštvaná. Něco začala říkat, ale já jsem ji vůbec neslyšela, až později mi došlo, že ještě pořád mám sluchátka v uších. Vyndala jsem si je a konečně jsem se jí začala věnovat:

„Bello? Jsi vůbec normální? My už jsme všechny hotové a ty ještě jsi vůbec nezačala. Návštěva má přijít do půl hoďky a ty by jsi to ani neřešila. To přeci Esmé nemůžeš udělat. Honem vem si to a jdi se připravit. Budeme na tebe čekat dole.“

Vzala jsem si vak s nějakými šaty a teprve teď jsem pohlédla na hodiny. Bylo již 18:30 a Alice měla pravdu. Honem jsem šaty položila na postel. Otevřela jsem skřín, vyndala jsem z ní krajkové spodní prádlo. Oblékla jsem si ho, přešla jsem k posteli a otevřela vak. Byly to nádherné šaty, oblékla jsem si je.

• Šaty
  

Ještě jsem si k nim vzala stříbrné boty a nasadila jsem si jemné náušnice. Vběhla jsem do koupelny. Pročesala jsem si vlasy a nechala jsem si je rozpuštěné. Vlnily se mi do kudrlinek a vypadalo to hezky. Na pusu jsem si dala pouze lesk a ještě jsem si udělala černé linky. Když jsem vybíhala z koupelny, tak jsem si všimla že je již 19:15. No potěš, zase jdu pozdě. Doufám, že se na mě Esmé nebude zlobit…

Rychle jsem seběhla schody a už jsem slyšela z obývacího pokoje hlasy. Takže už přijeli a já to nestihla. Co se dnes ještě nestane? Zastavila jsem se na posledním schodě a viděla jsem známé tváře. Tváře, které jsem viděla včera. Když Esmé viděla, že se k ničemu nemám, tak vstala a začala mluvit:

„Takže jsme se tady sešli konečně všichni. Dovolte mi představit moji nejstarší dceru Isabellu, která určitě má nějakou důležitou výmluvu pro to, proč přišla později. Bello, ráda bych ti představila doktora Carlisle Cullena…“

Jen co to dořekla, tak doktor vstal a usmál se na mě. Pouze jsem kývla hlavou a doufala jsem v jedinou věc. Pokud typuji správně, tak včera s doktorem byl na plese i on. Jen doufám, že zde není, zatím ho nevidím. Třeba aspoň v něčem mám štěstí. Mezitím Carlisle došel ke mně a podal si se mnou ruku. Pak se otočil a začal mi představovat svou rodinu.

„Isabello, rád bych ti představil zbytek své rodiny. Tohle je můj syn Emmett.“

Emmett se na mě usmál a dál se věnoval Rose. O něčem diskutovali a Rose po něm koukala. Že by další její úlovek na pobavení? Z mých úvah mě vyrušil hlas Carlisleho:

„A tohle je můj nejmladší syn Jasper…“

Když jsem se podívala na Jaspera, tak mě udivily jeho jizvy. Měl drobné jizvy po celém obličeji, lidskému oku byly neviditelné, ale náš zrak je viděl. Asi měl nějaké problémy s novorozenými, takže na něj si musím dát pozor…

„A tohle je můj nejstarší syn Edward…“

V ten moment, když to řekl, by se ve mně krve nedořezalo. Edward? Cože? To není možný třeba to bude jiný Edward. Nikde jsem ho neviděla, ale najednou někdo začal hrát na můj klavír. Carlisle se vrátil k Esmé a začal se s ní bavit. Já jsem pomalu vstoupila do pokoje a v tom jsem ho uviděla. Seděl před mým klavírem a hrál na něj. Anděl mých nočních můr. Když viděl, že ho sleduji, tak přestal hrát, otočil se na mě a usmál se na mě.

Tak tohle je na mě příliš. To mě snad někdo trestá za to, co jsem udělala. Nevydržela jsem to, nevydržela jsem sílu jeho pohledu. Otočila jsem se a bez vysvětlení jsem vyběhla z domu. Ještě než jsem zmizela do lesa, jsem slyšela Esmé, jak na mě volá. Ale nebylo jí to nic platné, potřebuji být sama. A hlavně potřebuji být co nejdál od něj, zatím počkám někde, dokud neodejdou…

Seděla jsem již tři hodiny na louce. Pomalu jsem se zvedla a vydala jsem se na cestu domů. Nechtěla jsem jít předními dveřmi a opět něco vysvětlovat. Místo toho jsem vyskočila do prvního patra oknem a potichu šla k sobě do pokoje. Otevřela jsem dveře a byla jsem ráda, že jsem ve svém pokoji. Ihned jsem přešla do koupelny. Sundala jsem si ty nádherné šaty, které mi k ničemu nebyly a zapnula sprchu. Nechala jsem se omývat kapkami horké vody. Když už mě to přestalo bavit, tak jsem vyšla ze sprchového koutu. Osušila jsem se a pouze jsem si kolem sebe omotala ručník. Šaty jsem vzala do ruky, otevřela jsem dveře a vstoupila do pokoje. Když v tom jsem se zastavila a nevěděla jsem, co dělat…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Grudge - Kapitola 7 - Život je plný překvapení: