Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Grudge - Kapitola 6 - Že by krásné ranní probuzení?

22.12.2009 (07:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1689×

„Minulost se opakuje. Minulost nás pronásleduje. Minulost nám to komplikuje.“

Jela jsem co největší rychlostí. Ujížděla jsem od místa kde se to stalo, ujížděla jsem před svou minulostí. Minulostí která mě pronásleduje, a nechce mě nechat zapomenout. Přišlápla jsem trochu víc plyn, a znovu zvýšila svoji rychlost. Jenže to jsem taky neměla dělat…

Už nevím čí to byla vina. Jestli moje, auta a nebo té zpropadené srny která se tam znenadání objevila. Všechno se seběhlo tak rychle. Zrovna jsem projížděla zatáčku rychlostí 200km/hod, byla to jedna z těch prudkých zatáček kde nevidíte na zbytek silnice před sebou. Zrovna jsem z ní vyjížděla, když jsem ji uviděla. V mé části silnice si jen tak postávala srna a zrovna se na mě vyděšeně dívala. Stála tam a jen tak pozorovala mě a moje auto. A co jiného napadlo mě než stočit volant…

Auto se začalo točit na všechny strany, udělalo hodiny, ale naštěstí se nepřevrátilo. Točilo se dál, neposlouchalo moje točení volantem. Až se nakonec zastavilo, jenže zastavilo se díky pomoci kmene stromu. Krásný předek mého Aston Martinu byl totálně sešrotovaný o kmen, z kapoty se kouřilo a já jsem hlavou narazila o sklo, ale naštěstí se mi nic nemohlo stát. Pomalu jsem otevřela dveře a vyšla z auto, chtěla jsem jít obhlédnout situaci. Chtěla jsem vidět viníka této nehody, jenže ona tady nebyla. Ta srna, ta která byla na silnici, ta tady nebyla. Udělala snad jedinou chytrou věc kterou mohla, utekla. A já jsem tady zůstala sama a se mnou ještě moje nové sešrotované auto. Jako by toho nebylo na mě po včerejšku dost.

Vrátila jsem se do auta, sedla jsem si na sedačku, a všechny vzpomínky ze včerejška se vrátili…

Zhruba před 3 hodinami

Ležela jsem na jeho hrudi, a trochu jsem si užívala tento pocit. Ze začátku to měl být pro mě jenom zábava, prostě jsem si chtěla užít. Stejně jsem se s ním neplánovala dál vidět, jenže pak se to změnilo v něco jiného. Začala jsem k němu cítit náklonnost, a hlavně mi to připadalo jako by jsme k sobě patřili. Byl chybějící část mé skládanky, dvě rozpůlená srdce která se konečně našli. Jak jsem jen tak ležela, a vnímala jeho přítomnost, tak jsem nad tím musela čím dál víc přemýšlet. Jenže pak jsem se dostala k otázce, kdo vůbec je? Já ho přeci neznám?

Podívala jsem se mu do tváře a všimla jsem si že po celou dobu jsem měli nasazené škrabošky, a já začala toužit po tom spatřit jeho celou tvář. Chtěla jsem ho vidět celého, a jemu to určitě vadit nebude, já si ji taky sundám. Byla jsem čím dál více zvědavá, a tak jsem pomalu prsty se přibližovala k jeho tváři. Všiml si mého počínání, a včas zachytil mé prsty. Přitáhl si je blíže k obličeji a políbil mi je. Pak se na mě usmál a svým sametovým hlasem řekl:

„Nemyslíš si že by bylo trochu nefér kdybys mi ty sundala škrabošku, a ty by jsi ji pořád měla? Nemyslíš…Také chci vidět obličej krásky, která se pro mě stala bohyní. Toužím tě vidět celou, stejně jako ty toužíš vidět mě. Takže nám zbývají pouze dvě možnosti. Bud si je nesundáme vůbec a nebo si je sundáme navzájem. A zkusím uhodnout odpověd… Sundáme si je oba dva najednou, ale pod jednou podmínkou. Slíbíš mi že se ještě uvidíme, chci tě mít u sebe. Jsi pro mě vším, krásná cizinko…"

Musela jsem se usmát nad oslovením jaké mi dal, krásná cizinka… Znovu jsem se na něj podívala, usmála jsem se a kývla hlavou na souhlas. Sama moc dobře vím, že bych to nevydržela ho již nikdy nevidět. Natáhla jsem znovu prsty k jeho škrabošce, a uchopila jsem ji z jedné strany. On udělal to samé u mé škrabošky, také ji chytil z jedné strany. A ted nastal ten dlouho očekávaný okamžik. V místnosti zavládlo ticho, dívali jsem se navzájem do očí, a já jsem začala odpočítávat…

…jedna…

…dva…

…tři…

…A TED…

V tu chvíli obě škrabošky vyletěli do vzduchu, byli jsme bez nich. A my dva jsem se dívali na naše tváře, které již neukrývali naši identitu. Pořádně jsem si ho prohlížela…

Krásné karamelové oči, ostré rysy, a ty rty… Rty které byli krásně plné, horní část měli ostře vykrojenou, a byli zbarvené do červena, rty které se jen tak nevidí. Ideální čelo, brada a tváře. A pak ty vlasy, vlasy které byli ještě neposlednější než předtím. Vlasy které byli rozčepýřené do všech stran, a v odstínu do bronzova…

Když v tom mi to došlo, já jsem ho již viděla…

Vždyt jsem se potkali, potkali jsem se ten den jen co jsme se nastěhovali. To on byl ten do koho jsem pořád narážela v obchodáku. To on byl ten s kým jsem se tak pohádala a tak trochu jsem mu zničila auto. To on byl ten cizinec, nad kterým jsem musela přemýšlet celou noc. Hlasitě jsem se zasmála a on se na mě podíval s otazníky v očích. Řekla jsem pouze že se nic nestalo. A rychle jsem se k němu sklonila a začala jsem ho dlouze líbat…

Byla jsem štastná, sice jsem ho v obchodě nesnášela ale říká se že co se škádlívá, to se rádo mívá. Takže my dva jsem zářný příklad… Musela jsem na něj myslet celou předchozí noc, ale vlastně proč jsem nad nim předtím myslela… Už vím…

Připadal mi povědomý, říkala jsem si že jsem ho již někde musela vidět. Ale vždyt jsem ho tenkrát potkala poprvé. Mezitím co já jsem nad tím přemýšlela, tak Edward se přesunul s polibky na můj krk…

To snad NE… Já mu řekla Edward, vždyt ani nevím jak se jmenuje, ale počkat. Vždyt je to pravda. Už vím odkud ho znám. Je to on, jenom stačí vyměnit jeho zlaté oči za smaragdově zelené. Je to on, ten podrazák… Edward Masen, člověk kterého jsem nenáviděla z celého srdce, člověk kterého nenávidím pořád… Osoba kvůli které jsem ztratila svou rodinu… Osoba která zavinila celý ten osudný den 31. října 1918… byl to on…

Najednou jako bych měla rudou clonu přes oči…nedokázala jsem rozumně přemýšlet a to z jednoho důvodu. S osobou se kterou jsem se nenáviděla, jsem právě byla v jedné místnosti, ležela jsem s ním posteli úplně nahá a nechala se od něj líbat. S tou osobou jsem zažila krásnou noc, ale na tu již nesmím nikdy vzpomenout. Je to můj nepřítel, hlavní důvod mého zpackaného života. Jediné co jsem věděla bylo to, že se musím dostat odsud. Musím odejít, a zapomenout na to. Hrubě jsem ho odstrčila a vyběhla jsem na druhý konec místnosti. On se rychle vzpamatoval a nechápavě se na mě díval. Zrovna jsem procházela před oknem, a ještě pořád jsem byla celá nahá. Najednou se na mě podíval, a nejspíš mu to došlo, řekl pouze:

„Isabello? Jsi to vážně ty?“

Já se na něj zhnuseně podívala, odtrhla jsem od něj pohled a začala jsem hledat své věci. Našla jsem své spodní prádlo a tak jsem si ho rychle oblékla. Když viděl co chci udělat, tak se tomu snažil zabránit. Stoupnul si přede mě, a chytl mě za ruku. Snažila jsem se z jeho sevření vymanit, a tak mě začal uklidňovat:

„Bello? Bellinko? Ani nevíš jak jsem po dnešní noci štastný. A zvlášt že ještě když jsem zjistil že jsi to ty. Víš jak by byli rodiče štastný, kdyby nás spolu viděli. Splnil by se jejich dávný sen. No tak, zůstan tady ještě se mnou. Bellinko…“

A v tu chvíli jako by do mě uhodil blesk. Co on má co říkat o našich rodičích, vždyt všechno zavinil on, kvůli němu jsem je opustila. Za všechno mohl a může on. A vůbec co mi co říkat at dělám. A já mu dám Bellinko, takhle mi říkat nebude.

Rychle jsem se mu vysmýkla, a hned jsem byla n druhé straně pokoje u svých šatů. Ve chvíli kdy jsem je zvedla ze země, tak on stál přede mnou. Jen tak tam stál, a rychle chytil šaty z druhé strany. Chytil je a nechtěl je pustit, začala jsem se o ně s ním přetahovat, a on je nechtěl pustit. Pohlédla jsem za jeho rameno, a uviděla jsem jeho tmavě zelenou košili. Jenom jsem nevěděla jak se k ní dostat, aby mě on nezastavil. Když v tom mě to napadlo…

Uvolnila jsem své sevření šatů, a nechala jsem je jemu. Podívala jsem se na něj, a usmála jsem se. Naklonila jsem se k němu a dlouze ho políbila. Nejdřív byl v šoku, ale potom se do polibku zapojil. V tu chvíli jsem se mu znovu vysmýkla a již jsem byla u košile a držela jsem ji v ruce. Honem jsem si ji oblékla, když jsem zapínala knoflíčky, tak jsem si všimla jeho naštvaného obličeje. Ale, ale, starý Edward se nám vrátil… Stejně nafoukaný, stejně nevyzrálý, ale ted je z něj upír. Již jsem nic nechtěla s ním mít, a nechtěla jsem tady trávit více času. Když se mu ty šaty tak líbí, at si je klidně nechá. Popadla jsem svou kabelku ze země, a i když jsem byla bosa a jenom v pánské košili. Tak jsem se chystala odejít, navždy odejít.

Zrovna jsem procházela kolem něj, když jsem uslyšela tiché zavrčení. Otočila jsem se na něj, ale to jsem neměla dělat. V tu chvíli jsem byla opět nalepená na zed, své ruce jsem měla uvězněné v jeho sevření, a jeho rty drtili ty mé. Nelíbal mě něžně, ale tvrdě a vášnivě. Začalo se mi to líbit a tak jsem mu to začala vracet. Cítila jsem jak se jeho rty usmáli, a to mě probudilo. Opět jsem začala myslet, a došlo mi to co právě dělám. To nesmím, s ním to nesmím…

Rychle jsem se mu vymanila, vytrhla jsem se mu. Odtáhla jsem se a na jeho tváři ještě pohrával úsměv, jenže ten zmizel v okamžiku když jsem mu vlepila facku. Otočila jsem se a již jsem byla u hlavních dveří, nechtěla jsem se otáčet a tak jsem řekla pouze:

„Sbohem!“

Otevřela jsem dveře a vyšla jsem na chodbu. Jenže v tu chvíli mu nejspíš došli co znamenala má slova a vyběhl za mnou. Na chodbu vyběhl úplně nahý, nic na sobě neměl. A chtěl mě zastavit, jenže to by se nesměli zrovna otevřít dveře výtahu a zněj vystoupili nějací starší lidé. Ti když viděli Edwarda, tak ta paní málem omdlela. Já jsem využila přivolaného výtahu, nastoupila jsem do něj a zmáčkla tlačítko přízemí. Poslední co jsem viděla než se zavřeli dveře, byli záda a pozadí Edwarda, který se rychle vracel do pokoje.

Nikdy se nezměnil… A taky nezmění…

Prošla jsem recepcí, ignorovala jsem zvědavé pohledy a našla jsem své autíčko. Nasedla jsem do něj, nastartovala a vyjela jsem. Jela jsem co největší rychlostí, a snažila jsem se zapomenout na noc která byla za mnou… Jenže to by se nesměla stát nehoda…

Přítomnost…

Seděla jsem tam, a jen tak koukala do blba. Seděla a rozčilovala jsem se. Co jsem to já kráva provedla, a vůbec co on zase dělá v mém životě. Nikdy ho již neuvidím… Nikdy…

Ale to by nesmělo kolem mě a mého nabouraného autíčko projet stříbrné Volvo, které když mě vidělo jak vystupuji z auta, tak prudce zabrzdilo a vrátilo se zpět na místo kde jsem byla. Auto mělo tmavé skla, a tak jsem neviděla na řidiče. Jenže když jsem viděla vystupovat osobu z toho auta, tak jsem myslela že se sesypu. Byl to zase ON…

Moje noční můra. Člověk kterého nenávidím. Na nic jsem se nezmohla, pouze na rozčílený výkřik a utekla jsem. Dala jsem se do běhu. Všechno jsem tam nechala…

Svého miláčka, autíčko. Svoji kabelku s doklady. Všechno co mi zůstalo. A kdo za to mohl?

Zase on, jenom on. Ničí mě, ničí mi můj život. Nesnáším ho…

Do tichého lesa, kterým jsem zrovna probíhala jsem zařvala:

„Nenávidím tě Edwarde Masene. Nenávidím!!!"

Dala jsem se do ještě rychlejšího běhu. Když jsem byla již kousek od našeho domu, tak jsem zpomalila. Zhluboka jsem se nadechla, upravila jsem se a vyšla jsem. Vracela jsem se domů. Vracela jsem se domu, naprosto vyčerpaná, po krásné ale zároven i hrozné noci…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Grudge - Kapitola 6 - Že by krásné ranní probuzení?: