Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Grudge - Kapitola 3 - Pozvání? Ale od koho?

08.11.2009 (10:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1396×

„Jaká by byla věčnost, kdybychom si ji trochu nezpestřili? „

K našemu novému domovu jsem dojela docela rychle, a jak jsem si všimla tak jsem byla první. Takže sestřičky ještě nakupují. No nic, aspon mám víc času to ještě všechno domyslet. Vystoupila jsem z auta a šla jsem otevřít kufr. Vyndala jsem z něj všechny tašky a vydala jsem se s nimi ke svému novému domovu. Položila jsem je uprostřed pokoje, a jak jsem si všimla na hodinách, tak mám ještě tři hodiny času než mi dovezou nábytek. Vyndala jsem z tašky štětce a barvy. Po podlaze jsem potáhla igelitovou plachtu, abych nemusela ještě čistit podlahu. Namočila jsem štětec do barvy a začala jsem tvořit svoje umělecké dílo…

Když jsem skoro byla s barvením hotová, tak jsem uslyšela brzdy auta. Že by mi konečně přivezli nábytek?

A měla jsem pravdu, jen co jsem vyšla ze dveří, tak už pomalu začali vyndávat nábytek z auta. Otevřela jsem jim dveře a nechala je at nanosí nábytek do obývacího pokoje. Chci to do svého pokoje odnést sama, ale nejdřív budu muset složit nábytek dohromady. Trvalo jim to skoro hodku, než to všechno odnesli do obýváku. Pak jsem jim pouze zamávala a zabouchla jsem dveře. Vrátila jsem se do ložnice, všimla jsem si že barva již zaschla. Výhodou na tomto pokoji bylo, to že zde byla plovoucí podlaha v barvě tmavšího dřeva. Takže jsem nemusela kupovat koberec na celý pokoj. Začala jsem nosit nábytek a postupně jsem ho začínala skládat. Všechno jsem si položila doprostřed pokoje, zavřela jsem za sebou dveře a už jsem slyšela další brzdící auta. Takže Alice a Rose se už konečně vrátili z nákupů. Ještě štěstí že jsem si všechno stihla donést do pokoje, takhle nemůžou vědět co všechno jsem si koupila. Začala jsem rozmístovat nábytek postupně po pokoji, přesně tak jak jsem si to naplánovala. Pak jsem na zem položila koberec, a začala jsem roznášet doplnky. Vůbec jsem si nevšimla že se pomalu začalo stmívat, byl to začátek té nejklidnější části dne.

Rozeběhla jsem se a skočila jsem na svou postel, kterou jsem měla v pokoji. Lehla jsem si na ni a pozorovala jsem nebe nade mnou. Miliony hvězd začínali vycházet, a já jsem měla tu možnost je pozorovat. Pak jsem uslyšela ze spodní části domu nějakou ránu, a to mě probudilo z mého přemýšlení. Vstala jsem z postele, postavila jsem se doprostřed místnosti a kochala jsem se svým novým pokojem. Musela jsem uznat že se mi to velice líbí, bylo to něco jedinečného, něco do čeho jsem dala kousek sebe.

Stála jsem uprostřed velkého pokoje. Pokoj byl laděn do mé oblíbené tmavě modré barvy. Stěny byli vymalované tmavě modrou, barvou noční oblohy. Stěnu u které jsem měla postel, tak na ní jsem světlejším odstínem domalovala malinkaté hvězdičky. Před postelí byl na plovoucí podlaze položen velký hunatý tmavě modrý koberec. Sice nebyl přes celou část pokoje, ale stejně působil jako velmi útulný koberec. Postel byla trochu větší, a byla z vyřezávaná z tmavého dřeva. Měla sloupce na nebesa, a na nich byli zavěšená tmavě modrá nebesa. Povlečení a všechny polštářky opět ladili do tmavě modré. Vedle postele byli dva noční stolky, na jednom byla malá lampička a druhý byl volný pro potřebné věci. Jako například knížky, když rádi čtete. Levá část od postele byla tak trochu pracovní. U stěny byl pracovní stůl, s pohodlným křeslem, počítačem a ještě s některými poličkami na potřebné věci. Kousek od něj byla tmavě modrá pohovka, a u její pravé strany začínala knihovna. Knihovna která vedla skoro přes celou stěnu, byla to dokonalá sbírka knih.

Pravá část pokoje byla o něco větší než ta levá. Na stěně byla přidělaná plazmová televize, a před ní byla veliká a pohodlná pohovka. Pravý horní roh pokoje tvořili dvě veliké skříně na oblečení, hned vedle byla další na boty a kabelky. Znám přece svoje sestry, budou chtít chodit nakupovat snad každý den. Po zdech pokoje byli ještě pověšené nějaké fotky, na stropě byl starodávný lustr, a u dveří na balkon byli dlouhé tmavé závěsy.

Koupelny byla také laděna do tmavě modré, tentokrát v kombinaci s černou. Prostorná vana, sprchový kout, prostě všechno co se potřebuje. Vrátila jsem se zpátky do pokoje a zaposlouchala jsem se do hluku který probíhal po domě. Přemýšlela jsem co budu dělat dál, a pak mě to napadlo. Odjedu na noc pryč…

Vzala jsem si klíčky od auta, zamkla jsem pokoj a seběhla jsem schody. Nasedla jsem do svého auta a vyjela jsem pryč. Měla jsem v plánu trochu prozkoumat okolí a rovnou si zajít na lov. A pokud budu se vším brzy hotová, tak ještě zajedu nakoupit nějaké nové oblečení, abych měla něco na sebe. Jela jsem zhruba půl hodinky, a pak jsem již parkovala hluboko v lese. Zamkla jsem auto, nasála jsem vzduch a rozeběhla jsem se. Rozeběhla jsem se za lákavou vůní, za vůní mé potravy. Zastavila jsem kousek před mou obětí, byli to dvě pumy. Vyskočila jsem ze svého úkrytu a rychle jsem začala vysávat tu první. Jen co jsem s ní skončila, tak přišla na řadu ta druhá. Na rozdíl od té první se začala více bránit, takže se ji podařilo roztrhnout mé nové tričko. Boj ji začal pomalu unavovat a mě začínal nudit, tak jsem to s ní rychle skoncovala. Když jsem byla hotová i sní, tak jsem byla poměrně hodně sytá. Jejich krev chutnala totiž dokonale, moje oblíbená. Myslela jsem si že zajdu ještě nakupovat, ale jelikož z mého trička zbyli pouhé kusy látky, tak jsem se vrátila zpátky k autu. Tam jsem si z kufru vytáhla náhradní mikinu a tu jsem si oblékla. Ještě se mi nechtělo odjet domů, porozhlédla jsem se kolem sebe, a napadlo mě že bych to tady mohla prozkoumat. Nejdříve jsem se dala do rychlého běhu, potřebovala jsem to, dlouho jsem nikde neběhala. Pak jsem zastavila, a zklidnila jsem své kroky. Vychutnávala jsem si krásu přírody, a v tom jsem to uslyšela. V dálce bylo slyšet šumění vody, možná tady je nějaký potůček. Vydala jsem se za tím zvukem, a pak jsem se zastavila. Vypadalo jako z nějaké pohádky. Byla to malá louka, která byla dokola obklopena stromy, jako by ji chránili před okolním světem. Na konci té louky bylo jezírko, a voda do něj přitékala malým vodopádem který zde vytvořili kameny. Bylo zde překrásné ticho, pouze jste slyšeli zvuky přírody. Tráva která zde pokrývala většinu místa, doslova nabádala k tomu aby jste si do ní lehli a nechali se unášet touto krásou. Nešlo tomu odolat, a tak jsem si doprostřed trávy lehla. Lehla jsem si a pozorovala jsem krásu hvězdné oblohy která byla nade mnou.

Přestala jsem vnímat čas, pouze jsem vnímala tu krásu okolo sebe. Z mého snění mě probudili teprve až ranní paprsky slunce, které mou kůži rozzářili. Ale oproti té kráse zde, jsem byla pouhé ošklivé káčátko. Sice jsem nechtěla, ale musela jsem se zvednout a tuto krásu opustit. Ale slíbila jsem si, že jen co budu mít zase čas, tak to zde opět navštívím. Vrátila jsem se zpátky k autu, a až tam jsem si všimla kolik je hodin. Rychle jsem nastartovala a co nejrychleji jsem mohla, tak jsem dojela domu. Zrovna bylo 09:59. Ještě minutu a mohla jsem přijít pozdě. V deset jsme měli ukončit naši přestavbu pokojů. Vběhla jsem do obýváku, kde už čekali Alice, Rose a Esmé. Jen co jsem se posadila k nim, tak Alice vyskočila z křesla a zahájila svůj proslov:

„Takže… Jelikož se k nám konečně připojil i poslední člen rodiny, tak můžeme začít. Včera touhle dobou začala naše soutěž a právě ted ji slavnostně ukončuji. Měli jsme 24 hodin na vytvoření našich ložnic. Porotcem budeme všechny, a samozřejmě že ten konečný hlas bude mít Esmé. Cenu pro vítěze jsme včera nevyhlásili, a tak jsme se dohodli na tom, že ten kdo vyhraje má právo rozhodovat o nákupech rodiny na celý tento a následující měsíc. Tak a ted by jsme mohli začít naše prohlídky. Prosím následujte mě…“

Myslela jsem že vybuchnu smíchy, ale když jsem viděla ten její vážný výraz, tak jsem radši mlčela. Podívala jsem se po Rose a ta na tom byla stejně, aspon že nejsem sama…

Vyšli jsme schody a byli jsme v prvním patře. Jelikož Alice bylo dost netrpělivá, tak jsme museli začít jejím pokojem. Vešli jsme dovnitř, a začali jsme okoukávat a hodnotit. Celý pokoj ji přesně vyjadřoval, vyjadřoval její povahu a byl svým způsobem kouzelný. Stěny byli v tmavším odstínu fialové. Všechny doplnky byly také laděny do odstínů této barvy. Byla zde velká moderní postel, plazmová televize, pracovní stůl s notebookem. Po zdech byli rozvěšené různé fotky, a celé to působilo velice moderně. Byli zde ještě dvoje dveře. Ty první vedli do koupelny, která byla bílá s fialovými doplnky. A ty druhé dveře? Kam jinam by vedli než do šatny. Byla to veliká místnost. Když jste do ní vešli tak na stěně naproti vám byla veliká zrcadla, v podstatě celou tu stěnu tvořila zrcadla. Prvá stěna byla připravená pouze pro oblečení. Vypadala jako veliká skřín, akorát neměla přední část. A levá strana tak ta byla na boty a kabelky. Poličky připravené na to až je jejich majitelka zaplní nejnovějšími modními hity.

Tak tohle byl pokoj Alice. Musela jsem uznat že byl dokonalý, ale pro mě ne. Byl dokonalý pro Alice. Další na řadě byla Rose. Která pouze otevřela dveře a nechala nás vejít dovnitř. Vešli jsme do místnosti, jejíž zdi byli krvavě rudé. Nejdřív jsem se lekla, ale když jsem si pokoj celý prohlédla tak to nebylo až tak špatné. Na podlaze byl koberec se zebřím vzorem. Všechno ostatní bylo také laděno do černé a bílé, přesně tak jako koberec. Zase zde byla další veliká postel, tedy až na to že tady ta měla kovové rámy. Kožená černá pohovka se vyjímala před plazmovou televizí. Zase další pracovní stolek s notebookem, a u okna byl moderní toaletní stolek s velikým zrcadlem. No jo, Rose miluje zrcadla, ještě jsem neobjevila činnost kterou by měla radši než je předvádění před zrcadlem. Pak zde byli ještě nějaké poličky a na nich CD a DVD filmy. Opět zde byli dvoje dveře, jedny do koupelny, který byla do černé s červenými doplnky. A ty druhé? Další šatna v domě. Sice byla menší, ale přesto to byla šatna, a několik dalších zrcadel. Já nechápu co na zrcadlech vidí, vždyt to není nic extra výjimečného, nebo snad je?

Zbýval nám ještě jeden pokoj tady na patře, a to byla Esméina ložnice. Byli to poslední dveře z tmavého dřeva. Otevřela jsem dveře a vstoupila jsem. Za mnou šli ostatní a jako poslední šla Esmé. Pokoj byl tmavě zelený. Tmavě zelené stěny, nábytek z tmavého dřeva a k tomu tmavé doplnky. Bylo zde všechno co Esmé potřebovala. Víc jsem se zde nechtěla zdržovat, bylo to Esméino soukromí, a stejně se ona soutěže nezúčastňovala. Tak a konečně nám zbyl poslední pokoj, a ten pokoj byl můj. Pomalu jsem šla po schodech a všichni za mnou. Odemkla jsem dveře a nechala jsem je vejít. Vešla jsem taky a hodně mě překvapili jejich pohledy. Alice s Rose byli doslova zaskočené a Esmé ta se na mě krásně a hrdě usmívala, skoro až dojatě. Že by se jim to líbilo? Ne, to pochybuji, oni je mají mnohem hezčí.

Když se konečně porozhlédli, tak jsme se vrátili zpátky do obýváku. Všichni se posadili do křesel, tedy až na Esmé. Ta zůstala stát a začala vyhlašovat:

„Musím vám říct že jste mě velmi překvapili. Vaše pokoje jsou dokonalé, přesně vyjadřují vaši osobnost. A rozhodnout se kdo vyhraje, tak to byl velmi těžký úkol. Ale já jsem se rozhodla. Všechny pokoje vyhrát nemůžou, a vybrala jsem ten který mi doslova vyrazil dech. Pokoj který je laděn do tmavě modré. Pokoj vyjadřující klid a odpočinek. Pokoj vyjadřující naši Bellu. Takže vítězem je Bella, a ta ode dneška bude rozhodovat o nákupech. Potlesk pro vítěze a i poražené…“

Cože?! Já… Já jsem vyhrála. Ale jak je to možné, vždyt můj pokoj není dokonalý. Než jsem se stihla vzpamatovat, tak už mě Alice s Rose objímali. A Alice mě pořád dokola přemlouvala na nákupy. Konečně svoboda pro „normálně žijící“. Už žádné nákupy z donucení, žádní Shopaholici v rodině…

Alici si pomalu chtěla začít klekat přede mě a znovu mě prosit o nákupy, ale hned vstala jen co slyšela Esméino odkašlání. Takže Esmé neskončila a chtěla nám ještě něco oznámit:

„Tak, konečně jste se uklidnili a já můžu pokračovat. Dneska jsem byla poprvé v práci, a mým úkolem bude pomoct s rekonstrukcí nové nemocnici. Budu pomáhat vybavovat pokoje a pak mám ještě za úkol rekonstruovat některé lékařské byty. Všechno by mělo být ke stoletému výročí nemocnice ve Forks. Za tři měsíce se bude konat slavnostní ples, a bude na něm plno významných lidí. Ale tím předbíhám události. Již tuto sobotu, což je zítra, by se měl konat něco jako nácvikový ples. Jsou na něj pozvaní všichni významní lidé z Forks a hlavně osoby které souvisí s nemocnicí. Je to něco jako zkušební ples. A já jsem hned dostala pozvání, ale nejenom pro mě, ale i pro mé tři krásné dcery. Takže zítra ve 20:00 jdeme na ples. Bells dovol mi udělat výjimku a nechat nás všechny jít nakupovat, sama potřebuješ šaty, a myslím si že rada Alice by se mohla hodit. Takže se připravte, jedeme nakupovat…“

Takže my máme jít na ples? Ne že bych tyhle události neměla ráda, ale moc mě to nikdy nebavilo. Všichni na vás koukají, muži u toho málem slintají a jejich přítelkyně či manželky by vás nejraději zabili, kvůli tomu že přitahujete veškerou pozornost na sebe. To zas bude…

Ale nechci Esmé kazit radost. Takže tam půjdu s nimi a budu si hrát na poslušnou dcerušku, jak taky jinak. Rychle jsem vyběhla do pokoje pro kabelku a všichni už na mě dole čekali. Nasedli jsme do aut, já jsem jela s Esmé a Rose jela s Alice. Vyjeli jsme na pořádné rodinné nákupy…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Grudge - Kapitola 3 - Pozvání? Ale od koho?: