Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Grudge - Kapitola 2 - (Ne)Povedené nákupy

19.10.2009 (15:15) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1892×

„ Život je samé překvapení, a zvlášt když jste nesmrtelný. Co den, to jedno překvapení… „

Jeli jsme už skoro pět hodin v kuse. Tím že jsme nemuseli nikde zastavovat, abychom si odpočinuli, jinak by nám to trvalo hrozně dlouho. Ze začátku naši cesty mě předjela Rose, a hned za mnou byla Alice. Esmé jela jako vždy poslední, neměla ráda tyhle naše závody. Pak přišel zvrat a začala jsem se postupně probojovávat dopředu, a pak se to stalo. Předjela jsem Rose a byla jsem první, takže si budu moc vybrat jako první. Již jsem myslela že mám vítězství v kapse, pomalu jsme se blížili k Chicagu, a co se nestane. Červený kabriolet za mnou vystřídalo žluté Porsche, a pak to Porsche předjelo i mě. To snad není možný, odkdy Alice baví závodit? A jak vůbec mohla porazit mě s Rose, to ještě nikdy nedokázala. Chtěla jsem ji předjet, ale najednou zrychlila a já jsem ji pomalu nestačila. To bych nikdy neřekla že takový malý Porsche, který řídí malá holka dokáže tohle…

Vjeli jsme do Chicaga a bylo již rozhodnuto. Já jsem prohrála a nakonec ten malej a otravnej elf vyhrál. Co se dá hold dělat, asi ji pořídím nějaký starý a  pomalý auto, pak budu mít vítězství jisté. Jeli jsme přes celé město a až pak jsme odbočili na lesní cestu. Jeli jsme ještě zhruba pět minut a pak stromy začali ustupovat, a objevilo se před námi veliké jezero. Hnedka u jezera byl náš nový domov. Vůbec se to nedalo popsat, všechno to dohromady vapadalo tak nádherně. Dům byl stavěný jako nějaká horská chata, ale přesto byl veliký. Byl obložený tmavým dřevem a spodní část byla obložená kamenem. Po jedné straně domu se pnul břečtan a byli zde vysázené dokonce i květiny. Už vidím Esmé jak se hned začne starat o zahradu, a ještě jak si pohraje s našimi pokoji. Naše auta zastavili a začali jsme vystupovat z aut, když jsme vystoupili tak jsme nemohli věřit vlastním očím. Všechno to vypadalo doslova kouzelně, ten dům byl přímo jak stvořený pro toto místo. Chtěli jsme si jít prohlídnout celý dům a pak jsme si uvědomili sázku. Jako první šli ke dveřím Esmé a Alice, my s Rose jsme museli počkat. Jen co Esmé otevřela dveře, tak Alice vběhla dovnitř jako tornádo. Pomalu jsme se vydali s Rose ke vchodu a pak jsme uslyšeli jak Alice radostně píská, takže už si našla pokoj. Když se Alice vrátila zpátky dolů, tak nás Esmé začala provádět po domě. Dům se skládal z přízemí, jednoho patra a ještě podkroví. V přízemí se nacházel velký obývací pokoj, kuchyn, jídelna a ještě pracovna pro Esmé. Vyšli jsme po dřevěných schodech do prvního patra a tam bylo trochu více dveří. Ted se prohlídky ujala Alice a šla nám ukázat co si vybrala. Její ložnice byl velikostí normální pokoj, ke kterému patřila ještě terasa. V ložnici byli ještě dvoje dveře, první do koupelny a druhé do veliké místnosti. Jak nám Alice vysvětlovala tak to bude její ráj, bude to její šatna. A pro mě to bude spíš mučírna, když mě tam někdy zavolá. Hned jak jsme vyšli z její ložnice, tak nám Esmé ukázala svou ložnici na kterou navazovala koupelna. Na tomto patře zbývali poslední dveře a ty vedli do ložnice Rose. Její ložnice byla větší než ostatní, a taky v ní byli dvoje dveře. Jedny do koupelny a druhé vedli do menší místnůstky, takže taky šatna. Když jsme vyšli i z posledních dveří, tak jsem si uvědomila že vlastně já zatím nemám žádný pokoj. Hned jsem se chtěla zeptat Esmé proč zatím nemám pokoj, když mě zarazila:

„A ted naše malé překvapení. Bello určitě jsi si všimla že my všichni už máme ložnice a ty jediná ne. Všechny tři víme jak ráda pozoruješ noční oblohu a tak by jsme ti chtěli ukázat tvoje království. Vyjdi schody a budeš v něm. „

Poslechla jsem Esmé a vyšla jsem schody, a byla jsem v podkroví. Byla to veliká místnost, která měla i malý balkonek. Ale to nebylo to co mě na něm zaujalo nejvíc, byl to strop. Prostředek stropu byl vysklený, takže z něj šlo vidět krásně na nebe. Bylo to dokonalé. Samozřejmě zde byli ještě jedny dveře, které vedli do koupelny. K mému překvapení byla koupelny taky veliká. Všechno mě to málem až dojalo, po dlouhé době jsem se cítila opět jako doma. Holky mě nechali chvíli o samotě a pak jsem se vydala za nimi. Zrovna se o něčem diskutovala a tak jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru. A o čem jiném byl než o nákupech. On totiž celý dům nebyl vůbec zařízený, všude byli holé místnosti, tedy až na koupelny. A tak Alice napadl skvělý nápad, a hlavně tím chtěla ušetřit práci Esmé. Alice nám začala svůj nápad vysvětlovat a podivně se u toho usmívala:

„Mám nápad. Esmé dneska nebude mít tolik času aby každé z nás vybavila pokoj. Nevím jestli jste to víte ale Esmé má novou práci a dneska tam musí hned jít. Tedy pokud vím tak by jí to měli asi tak za hodku zavolat že ji potřebují. A tak co jiného nám zbývá než že si pokoje vybavíme sami. A aby to nebyla taková nuda, tak uděláme co? No přeci soutěž…… Soutěžit budeme jenom my tři, Já, Rose a ty Bells. Esmé si bude zařizovat co potřebuje. Našim úkolem bude si vybavit naše pokoje během 24 hodin. Tím myslím vymalování, nábytek a doplnky. Takže zítra přijde Esmé a bude nám to hodnotit. Ten kdo to nestihne a nebo nezvládne, tak bude mít trest. A jeho trestem budou nákupy, konkrétně 24 hodin nakupování se mnou. Takže připravte kreditky a naše soutěž začíná… „

Ještě než jsem se stihla vzpamatovat tak už Alice nebyla v místnosti a startovala auto. Poslední co jsem slyšela bylo odjíždění auta které mě předjelo. Rose vyšla pomalu k autu a zanedlouho také odjela. Já jsem se ještě chvilku bavila s Esmé a pak jsme společně odjížděli také. Esmé mi ve městě ukázala které obchody jsou na takové věci nejlepší a mohla jsem začít. Byla jsem v centru města a tak jsem zajela do velkého nákupního centra. Když jsem parkovala v podzemních garážích tak jsem si všimla že tam jsou zaparkované žluté Porsche a červený kabriolet. Takže obě jsou tady. Jediné volné místo kde jsem mohla parkovat bylo vedle nějakého stříbrného Volva, a jeho řidič musel být nejspíš pěkně slepý. Zadek auto zasahoval již do mého parkovacího místa, a kdybych tady nebyla se svým Astonem Martinem, tak bych se tam opravdu nevešla. Jak to vypadá tak v dnešní době se dává řidičák opravdu kde komu, tohle tomu nasvědčuje. Vzala jsem si kabelku s peněženkou a vydala jsem se nakupovat, i když až takové nadšení u mě nebylo. Sice jsem byla ráda že si pokoj zařídím sama, ale stejně, nemám ráda nákupy. Už jenom Alice, shopaholik rodiny je odpuzujícím příkladem pro nákupy. Pořád nechápu kde se to v ní bere, a to spolu žijeme již řádku let.

Nejdříve jsem potřebovala koupit nějaké barva na vymalování a možná i nějaké tapety. Když jsem vycházela z obchodu a měla jsem nakoupené vše co jsem potřebovala, tak jsem s plnou náručí barev a tapet vycházela z centra a šla jsem hledat své auto. Již jsem ho viděla v dálce, a zrovna když jsem procházela kolem toho stříbrného Volva, tak se to stalo. Naráz mi vypadli dvě barvy, spadli na zem a jedna z nich se otevřela. Když jsem to viděla, tak jsem si řekla aspon že tak, ale to jsem neviděla všechno. Tmavomodrá barva se při pádu otevřela, vylila se na zem a druhou polovinou té barvy byl politý zadní díl Volva. Byla to ta část která přesahovala na moje parkovací místo. Vrátil se mi vztek z rána, a nechala jsem to být. Pouze jsem sebrala ze země prázdnou plechovku, tu jsem vyhodila a to Volvo jsem nechala takové jaké je. Je to vlastně vina jeho řidiče, neměl parkovat na část mého parkovacího místa. Zamkla jsem auto a vracela jsem se zpět do nákupního centra. Ted byl na řadě nábytek, tam jsem se zdržela nejdéle. Všechno jsem si objednala a domluvila jsem se že mi to zítra brzy dovezou na naši novou adresu. Ještě mi zbývali nějaké maličkosti na dokoupení, ale ty bych mohla zajet koupit až zítra. Ještě jsem přemýšlela co všechno budu muset dokoupit, když v tom do mě někdo vrazil. Odmrštilo nás to a oba dva jsme dopadli na zem. Podle pachu jsem ihned poznala že je to upír, a tak jsem použila štít, co kdyby mě nějakou schopnost. Ještě jsem chvíli seděla na zemi a nemohla jsem uvěřit co se stalo, do mě nikdy lidé nenarážejí. Rozhlédla jsem se kolem sebe a co nevidím, kolem mě jsou rozházené různé tašky. A nade mnou se naklání nějaká osoba a snaží se mi podat ruku. Ještě než jsem na to zareagovala, tak jsem si všimla svých dvou sestřiček. Rose a Alice stáli kousek odsud a pobaveně sledovali tohle představení, super, takže ještě tak půl století budu poslouchat vtípky jak jsem spadla. Až pak jsem si vzpomněla na tu ruku, kterou mi ta osoba nabídla. Místo abych ji přijmula, tak jsem se sama zvedla a arogantně jsem řekla:

„To jako nemůžeš dávat pozor? Na co prosím tě myslíš? Příště se laskavě koukej kam jdeš a ted jestli dovolíš tak uhni, potřebuji projít.“ Vrhla jsem po něm naštvaným pohledem a teprve jsem si všimla té osoby, která mě srazila. Byl to upír, mohlo mu být něco kolem 18 let. Měl bronzové vlasy, bledou plet a ted už i naštvaný výraz. Někoho mi hrozně připomínal, ale víc už jsem to neřešila. Otočila jsem se a směřovala jsem si to ke svým sestřičkám. Usmála jsem se na ně a pouze jsem prošla kolem nich. Vlezla jsem do prvního obchodu který byl po ruce a až později jsem si uvědomila že to spodní prádlo. Tak jsem si zalezla až skoro do zadu a začala jsem se rozhlížet. Nakonec jsem si koupila asi troje soupravy spodního prádla a odcházela jsem konečně pryč. Po cestě jsem viděla knihkupectví, a tak jsem si skočila ještě koupit nějaké knihy. Koupila jsem si dvě knihy, které zrovna dnes vycházeli a zbýval mi poslední obchod. Obchod který je ze všech obchodů pro mě nejhorším, obchod s oblečením. Prostě nemám ráda nakupování oblečení, ale dneska tam hold musím jít. Jinak zítra budu nejspíš chodit nahá, to by bylo lidí před našim domem…

Po půl hodině, která byla pro mě utrpení, jsem se vracela konečně zpátky k autu. Byla jsem již v garáži, a zrovna jsem si potichu prozpěvovala jednu písničku, takže jsem nedávala pozor. Byla jsem již skoro před autem když jsem se opět ocitla na zemi. Co je to dneska za den, pořád jsem na zemi. Když jsem se zvedla a viděla jsem s kým jsem se srazila, tak jsem byla ještě naštvanější. Byl to on, ten samý kluk co mě porazil i před tím. Zase se na mě šklebil tím svým úsměvem a jen tak tam stál. Začala jsem se tvářit asi hodně naštvaně, protože jakmile to viděl, tak se přestal smát a začal sbírat tašky. Až teprve ted jsem si všimla že mě popadali všechny moje tašky a do toho tam ještě byli jeho tašky. Taky jsem se shýbla a sbírala jsem svoje tašky, chtěla jsem vzít ještě jednu tašku, ale tu popadl on. Nějak jsem to neřešila, prostě jsem se zdvihla a s naštvaným pohledem jsem odcházela. Když jsem byla už kousek od něj, tak na mě zakřičel:

„ Příště by jsi aspon mohla říct Ahoj „

Trochu jsem se tomu zasmála, ale ne moc, aby to neslyšel. Je to přeci taky upír. Upír který mě začíná pěkně štvát a doufám že už ho nikdy nepotkám. Odemkla jsem auto, a všimla jsem si že to druhé auto je ještě pořád vedle mě. Všechny tašky jsem zandala do kufru, a šla jsem na místo řidiče. Sedla jsem si, zandala jsem klíčky a nastartovala. Najednou mi došla jedna věc… Opřela jsem si hlavu o volant, a začala jsem přemýšlet. Přemýšlela jsem o tom upírovi, který mě tak hodně štval. Hodně mi někoho připomínal, ale pořád jsem si nemohla vzpomenout koho.

Z mého přemýšlení mě až probudilo odemčení auta vedle mě. Ze zvědavosti jsem se okýnkem podívala kdo byl tím „chytrým“ řidičem toho auto a málem jsem měla infarkt. Řidičem toho špatně zaparkovaného Volva, které jsem polila barvou byl on. Ten namyšlený upír který se s mnou dnes dvakrát srazil. Odemkl auto a jen tak tam stál a koukal na ten flek. Využila jsem situace a začala jsem couvat, dneska jsem neměla náladu se s ním znova vidět. Pro dned to už stačilo. Když jsem vycouvala, tak ještě před tím než jsem se rozjela k východu, tak jsem stáhla okénku. Jelikož jsem měla všude černá skla, aby mě nebylo vidět. Stáhla jsem okénko, usmála jsem se a zamávala jsem mu. A pak jsem se konečně rozjela k východu. V zrcátku jsem ještě zahlédla jak naštvaně hodil s taškami do kufru.

Nejspíš jsem ho musela pořádně vytočit, ale to už řešit nebudu. Stejně se s ním víc neuvidím, tak co…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Grudge - Kapitola 2 - (Ne)Povedené nákupy: