Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The Grudge - Kapitola 1 - Vzpomínky bolí nejvíce

11.10.2009 (10:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2026×

„Bylo to již tak dávno, ale přesně si to všechno pamatuji. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem…

Čas je nekončící, a někdy se divíme jak dokáže tak rychle utéct…"

Vzpomínky, to je to jediné co mi zbylo z mého lidského života. Většina upírů tvrdí že na lidské vzpomínky brzy zapomenete, ale já jsem opět v tomhle výjimka. A co jiného já zase dělám než že vzpomínám. Sedím naposledy v tomhle pokoji a pozoruji západ slunce. Ten západ slunce mi připomněl jeden den, který změnil celou mou budoucnost.

Bylo to 31.října 1918, v krásném městečku jménem Chicago…

Celý den panoval doma veliký chaos. Všechny služebný byli uhoněné přípravami na můj narozeninový ples. Byl to můj den, jen a jen můj. Ale to se hned změnilo, jen co se vrátila má matka domů.

Měla jsem své rodiče ráda. Otec vlastnil banku a všichni si ho ve městě vážili, zatímco má matka byla typickou ženou v domácnosti. Byla typickým příkladem toho, čeho jsem se já nechtěla stát. Měla jsem ráda volnost, a hlavně jsem nepotřebovala někoho kdo by mi říkal co mám dělat, a co zase dělat nemám. Na dobu v jaké jsem vyrůstala jsem byla takový ten rebelský typ. Zrovna jsem byla ve svém pokoji, seděla jsem v křesle u okna a četla jsem svou oblíbenou knížku. Knihy byli pro mě vším, měla jsem hrozně ráda četbu, i když matka nad tím ohrnovala nos. Do pokoje se zničehonic přiřítila moje služebná a rychle začala poklízet pár věcí, kterých jsem tam měla rozházených. Nějak jsem si toho nevšímala, ale docela by mě zajímalo proč to dělá. Moje vysvětlení přišlo hned jen co služebná sebrala poslední věci. Dveře pokoje se otevřeli a dovnitř vešla moje matka. Vůbec si nevšímala toho že já si zrovna čtu a posadila se naproti mně. A hned začala s těmi svými výchovnými řeči: „Isabello, Isabello. Jak je jenom možné, že ty v tento slavností den se nepřipravuješ na večer a místo toho mrháš čas tímto čtením. Pověz mi copak nemáš něco lepšího na práci? Musíš se jít vykoupat, a služky tě musí ještě učesat, nalíčit a dodělat poslední úpravy. Dneska bude výjimečný den. A hlavně s otcem máme pro tebe velikou novinu. Nechci ti to ted říkat, ale prozradím ti aspon malou část té věci. Víš kdo přijal naše pozvání na ples? Představ si že otcův dávný přítel pan Masen. Přijde i se svou chotí a svým synem. No není to úžasná správa, zvlášt když Edward II. je jedna z nejlepších partií Chicaga. No… Tak honem, honem do koupelny. Až budeš hotová, tak přijd za námi do salonku, tam ti s otcem řekneme tu novinu."

To si jako ze mě dělá srandu, nebo ne? Já vím že je to moje matka, ale někdy si připadám jako nějaký její mazlíček, s kterým chodí jenom na výstavy. Ale to že jsem se naštvala nebylo jenom kvůli tomu, v podstatě by celý večer dopředu zkazilo jedno jméno Edward II. Masen. Jeho otec byl rodiným přítelem, dřív když jsme byli mladší tak jsem si s ním musela povinně chodit hrát, vždycky to bylo pro mě utrpením, protože ten spratek se neuměl vůbec chovat. Bylo to prostě nafoukaný, divoké a nevychované dítě. A podle těch řečí co o něm kolují po Chicagu se nic na jeho chování nezměnilo, prý je pořád stejný. To ho prostě museli zrovna dneska pozvat?

No nic, přestala jsem to řešit a vydala jsem se do koupelny. Tam jsem si dala horkou vanu, a trochu mi to i pomohlo, uklidnila jsem se. Rozhodla jsem se že toho Edwarda nebudu řešit, je to pro mě prostě uzavřená kapitola. Třeba se s ním za celou dobu ani neuvidím. Vrátila jsem se zpátky do pokoje, kde na mě čekali moje dvě služebné. Nechala jsem si oblečený jenom župan a sedla jsem si do křesla. Služebné mě začali česat a líčit, když s tím byli hotové, tak mi donesli moje šaty. Do dnešního dne jsem je neviděla, mělo to být překvapení. Otevřela jsem krabici a v ní byli nádherné šaty. Celé byli z bílého hedvábí, a jejich střih byl podle nejnovějších trendů. Připadali mi jako šaty pro nějakého anděla, vzpomněla jsem si na to, že když jsem byla malá tak mi matka říkávala 'ty můj andílku'. Služebné mi pomohli je obléct a ještě jsem si k nim nazula bílé střevíce. Když byli se vším hotové, tak mě dovedli před zrcadlo a odešli. Já jsem tak trochu oněměla, to jsem nemohla být já. Ta žena v zrcadle byla překrásná. Její hnědé vlasy byli učesané do složitého drdolu, ze kterého bylo rozpuštěno pár drobných pramínků, vypadalo to velmi elegantně. Šaty té ženě velice slušeli, podtrhovali její ladné křivky. Celkově působila jako nějaká víla, nebo anděl.

Z mého rozjímání mě přerušilo až zaklepání na dveře a poté následné otevření. Dovnitř vstoupila matka, a když mě uviděla tak asi sama nemohla uvěřit vlastním očím. V ruce držela nějakou sametovou krabičku, když si všimla mého zkoumavého pohledu tak to ihned vysvětlila: „Víš Isabello, dneska ti je 18 let, velmi významný den. V naší rodině se již po generace dědí jeden dárek. Jsou to tyto perly, patřili moji praprababičce. Je to velká vzácnost, která má velikou cenu. A dnešním dnem již připadají tobě, doufám že se o ně budeš dobře starat." Otevřela krabičku, a vyndala z ní náhrdelních pravých perel. Byli překrásné. Připnula mi je na krk, a to bylo přesně to co tomu chybělo. Ted to již bylo dokonalé.

S matkou jsme sešli dolů, kde na nás čekal otec. Vůbec nečekal než si sedneme a hned začal povídat: „Matka ti určitě řekla že na tvůj narozeninový ples pozvala i rodinu pana Masena. Vlastně to bylo hlavním záměrem tohohle uspořádání plesu. Syn pana Masena má stejně jako ty dnes 18.narozeniny, a tak jsme se rozhodli že dnešní den oslavíte společně. Je to váš společný ples, a měli by jste se na něm chovat jako pár, přesně tak jak se sluší. Nechci slyšet žádné námitky, ted si vezměte věci a musíme již vyrazit. Nechcete přeci, abychom přišli pozdě..."

Seděla jsem v kočáře, a všechno na co jsem se těšila bylo pryč. Z mého večeru se měl stát večer i Edwarda. Osobi kterou jsem nejvíce nesnášela. Řekla jsem si že zachovám chladnou hlavu, nechci si zkazit zbytek večera. Jen kdybych věděla co přijde…

Vystoupili jsme z našeho poněkud „nového auta“ a šli jsme do krásného divadla. Zde byli prostory pro pořádáni plesů. Skoro dvě hodiny jsem s rodiči stála v sále a zdravila se s lidmi, a samozřejmě jsem přijímala gratulace. Celé dvě hodiny se zde pan Masen neobjevil, už jsem si myslela že se večer pěkně vydaří, když přišli. Přišel pouze pan Masen a jeho syn Edward. Prý jeho manželka onemocněla,a nemohla přijít. No, musela jsem přiznat že Edward byl opravdu velmi pěkný, bronzové vlasy, zelené oči a ten jeho úsměv. Ovšem vše tohle dokázalo zkazit jeho chování. Zatím jsem žádnou vadu na něm nenašla, i když mi hned připadal nafoukaný a povrchní. Podle vychování mé matce i mě políbil ruku a s mým otcem si potřásl rukou. Pak odešli dál do sálu, podle tohohle chování mi zatím nepřipadal až tak nevychovaný.

Když přišli všichni pozvaní hosté, tak jsem byla propuštěna a mohla jsem si dělat co chci, samozřejmě ne úplně co chci, ale docela jsem byla volná. Všimla jsem si že Edward stojí na druhé straně sálu a baví se tam z nějakými mladíky, nejspíš jeho kamarádi. Najednou jsem dostala žízen a šla jsem ke stolu s pitím. Byla tam velká mísa plná nějakého punče, a tak jsem se rozhodla že ho ochutnám. Vzala jsem si skleničku, pak se to stalo. Bylo to jako kdyby se zpomalil čas a já jsem všechno viděla do posledních detailů. Za mnou se najednou objevil Edward a nějaký jeho kamarád. Vypadalo to jako kdyby hráli honěnou, a snažili se navzájem chytit. Edward oběhl stůl, a když ho chtěl znovu oběhnou tak do stolu strčil. Dalo by se říct, že stůl div nepřevrátil. Mísa s punčem se začala hýbat, trochu vylétla do vzduch a celý její obsah se vylil na moje nádherné šaty. Které dřív bývali bílé, ale ted byli celé červené.

Čekala bych že se mi Edward přijde omluvit, a pomůže mi. Ale nic takového se nestalo, místo toho se mi začal smát a i se svým kamarádem utekl pryč. Já jsem se otočila a spěchala jsem na dámské toalety, chtěla jsem to aspon trochu očisti. Když jsem procházela chodbou tak jsem si všimla že je již půl dvanácté, takže si musím pospíšit. Trochu jsem se to snažila setřít vodou, sice to nebyla žádná sláva, ale aspoň byli již růžové a nerudé. Již jsem neměla moct času a tak jsem vyšla ven, a vracela jsem se zpátky do sálu. Když jsem tam přišla, tak již všichni byli otočení do prostředku sálu, kde stál můj otec a moje matka. Nejspíš čekali na mě, ale pak toho hledání asi vzdali a začali beze mě. Můj otec začal již mluvit: „Vážení hosté, děkujeme vám že jste dnes přišli. Omlouváme se že zde není ani jeden oslavenec, ale pan Masen a jeho syn se museli vrátit domu, jeho ženě se udělalo ještě hůře. A moje dcera Isabella někam zmizela a zatím se nevrátila. Rádi bychom vám oznámili úžasnou novinu. Dnes měli 18.narozeniny Edward a Isabella, a tak dnes nadešel den vyplnění smlouvy. Již při narození našich dětí jsme se s panem Masenem rozhodli, a naše děti jsem zasnoubili. Takže bych vám velice rád sdělil, že naše dcera Isabella se bude vdávat, a jejím budoucím mužem se stane Edward II.Masen. Prosím o potlesk pro tuto mladou dvojici…"

Již jsem nic nevnímala, tohle mi stačilo. Oni mi naplánovali život dopředu, vůbec je nezajímal můj názor. Rychle jsem vyběhla z místnosti, a běžela jsem do centra Chicaga. Nic jsem nevnímala a sotva jsem na cestu viděla přes slzy které mi proudem tekly po tváři.

Zničehonic jsem se objevila v jedné uličce, byla to taková ta temné tmavá ulice kde se potulovali vrazi. Najednou jsem cítila něčí pohled na sobě, a když jsem se otočila tak jsem viděla postavu v kápi. Přiblížila se ke mně a stáhla si kapuci. Byl to muž, a byl velice pěkný. Bledá pokožka, ostře řezané rysy, blond vlasy stažené do culíku a jeho oči byli krvavě rudé. V jiné situaci bych se bála a chtěla bych utéct, ale právě ted i to bylo jedno. Věděla jsem že zemřu, a byla jsem na to připravená. Vůbec jsem se nebránila, muž přišel ke mně, natočil si můj krk k sobě a pak jsem ucítila jak jeho protrhli moji kůži. A já jsem upadala do temnoty…

Zničehonic do mě někdo bouchl, otevřela jsem oči a ještě pořád jsem seděla v pokoji. Tedy až na to že západ slunce již dávno skončil a začala noc. A vedle mě seděla moje sestra Alice, moje mladší sestřička jak jsem ji říkávala. Dívala se na mě trochu nechápavě a pak se mě zeptala: „Zase vzpomínky? Ty snad nikdy nezapomeneš na svou minulost. Ale to již bylo, žijeme přítomností a čekáme na budoucnost. Která je pro ostatní neznámá, ale pro mě ne. No nic, já už musím jít. Mimochodem máme přijít dolu do obýváku, Esmé chce s námi něco probrat." Alice se otočila a mířila zpátky do dolů. Já jsem se zvedla a šla jsem také dolu. Všichni tam už byli. Moje adoptivní sestry Rosalie a Alice, a naše adoptivní matka Esmé. Která mi připadala jako moje opravdová maminka, vždycky je tady pro nás.

Posadila jsem se na poslední volné místo a Esmé začala. „Jak jistě víte, nevolala jsem si vám jen tak. Jsme zde již docela dlouho, a tak se musíme zase stěhovat. Vím je to již několikáté stěhování, jsem spolu přeci již skoro 100 let. Tentokrát jsem vybrala jedno velmi hezké město, sama ho mám ráda, protože jedna z vás odtamtud pochází. Je tam pro mě hodně pracovních příležitostí a tak jsem nám rovnou koupila dům. Takže si sbalte věci a ráno vyrážíme. Vracíme se zpátky do Chicaga.“

Cože? Chicago? Já opět uvidím svůj dřívější domov, svoje rodné město. Kdybych mohla brečet, tak bych brečela. Jenom jsem přišla k Esmé, obejmula jsem ji a poděkovala. Pak jsem se rozutekli do svých pokojů a balení věcí mohlo začít. Moc jsem toho nechtěla brát. Zabalila jsem pouze věci které byli pro mě důležité, všechno oblečení jsem nechávali tady. Alice nám totiž určitě nakoupí nové, je to totiž blázen do nakupování. Celou noc jsme balili věci a když bylo ráno, tak jsem i s taškami a krabicemi sešli dolů. Každá jsme měli jet svým vlastním vozem a stěhováci by nám tyto věci měli odvézt, k nám by se to asi nevešlo. Milujeme totiž rychlou jízdu a tak kvůli tomu máme každá doma pořádně rychlé sportáky, teda až na Esmé. Ta si pořídila nový model Mercedesu. Krabice jsme nechali stěhovákům at je naloží a pak i s nimi odjeli. My jsme si vzali klíče od svých miláčků, a ještě než jsme vyjeli, tak jsme si my tři dali sázku. Ten kdo tam dojede první si může vybrat jako první pokoj. Sázka byla uzavřena a my jsme nasedali do našich autíček. Esmé nasedla do svého černého mercedesu, Rosalie do červeného kabrioletu BMW, Alice do jejího žlutého Porsche 911 Turbo a já jsem měla taky svého miláčka. Mým miláčkem byl stříbrný Aston Martin Vanquish. Všichni jsme naráz nastartovali a náš závod začal. Vzhůru do nového domova a života…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The Grudge - Kapitola 1 - Vzpomínky bolí nejvíce: