Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The colour of blood - prolog

ROBERT ve filmu


The colour of blood - prologS HorsiQ vám přinášíme novou povídku! Hurá! A o čem bude? Světem otřásá 2. světová válka. Všichni žijí ve strachu, život je bitva. A v takovém světě žijí Bella a Edwrad. Bella je židovka, ale i tak už pro ně všechno vypadá dobře. Jednoho dne si však pro ni přijdou. Následně je Edward naverbován do války. Začíná jeden velký boj o přežití. Vaše Joheee a HorsiQ

Edward

Stál jsem v pokoji mé lásky a díval se na židli, kde ještě před chvílí seděla. Teď po ní zbylo jen prázdné místo a díra v mém srdci.

Když jsem dnes večer přišel za Bellou, vypadalo vše tak růžově. Zdálo se, že se koncentráku přeci jenom vyhne, jelikož můj otec byl celkem významný a hlavně bohatý člověk. Zítra jsme měli utéct do zahraničí, kde by nám už nehrozilo bezprostřední nebezpečí. A dnes jsem ji chtěl požádat o ruku. Ale teď je všechno pryč. Odhodil jsem teď už zbytečný prstýnek na podlahu. Pak jsem ho znovu zvednul a vsunul do kapsy. Už po několikáté jsem si přehrál, co se tady před chvílí odehrálo, a stále tomu nemohl uvěřit.

Vešel jsem do místnosti, a jakmile mě Bella spatřila, vrhla se mi kolem krku. Pevně jsem ji objal.

„Už jsem myslela, že nedorazíš,“ svěřovala se mi.

„Neměla jsi důvod ke strachu, jen mě trochu zdrželi vojáci, kteří přišli k nám domů a chtěli mě a bratry odvést,“ vysvětloval jsem. „Ale nemáš se čeho bát, otec to vyřeší,“ dodal jsem, když jsem spatřil strach v jejích očích. Trochu se uvolnila, ale stále tam byla vráska na jejím čele. Objal jsem ji ještě pevněji a za chvíli zmizela i ta.

„Snad už bude všechno v pořádku, nevím, jak bych to unesla, kdyby tě odvedli.“

„Na to teď nemysli, to se nestane. Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ uklidňoval jsem ji. Kdybych jen věděl, jak jsem se tenkrát mýlil. Pustil jsem ji a vyhlédl ven. Přestože byla teplá červencová noc, na ulicích nikdo nebyl. Kdo by se také procházel po městě, když neví, kdy na něj může spadnout bomba? Zatáhl jsem závěsy a rozsvítil malou lampičku na Bellině nočním stolku. Pokoj zalilo slabé světlo.

„Nemáš hlad?“ zeptalo se mě moje slunce. Nečekala na odpověď a odebrala se do malé kuchyňky. Sedl jsem si na postel a prohlédl si místnost, ve které jsem trávil skoro všechen svůj volný čas. Byl to skromný pokoj: postel, noční stolek, malý stůl pod oknem a u něho židle. Přes ni byla přehozená bunda s připíchnutou židovskou hvězdou. Ano, moje téměř snoubenka byla židovka, což nám způsobovalo hodně komplikací. Ale teď se už všechno vyřešilo, zítra já, má rodina a Bella odjíždíme. Pokud to půjde na hranicích dobře, večer bychom se už mohli kochat západem slunce někde v jižní Kanadě.

Z mého snění mě vytrhla Bella, která se vrátila, v ruce talíř se dvěma krajíci chleba s máslem. Ve druhé nesla dva hrnky s čajem. Vstal jsem, abych jí pomohl, ale nebylo třeba, protože už všechno pokládala na stůl. Nabídla mi jeden krajíc chleba a já se i s ním posadil zpět na postel, zatímco ona se uvelebila na židli. V tichosti jsme jedli, a když i Bella spolkla poslední sousto, vstal jsem, abych šel umýt nádobí. Ale ještě předtím jsem řekl: „Něco pro tebe mám. Ale až pak.“ Políbil jsem ji na špičku nosu a sáhl do kapsy, abych se ujistil, že je krabička s prstenem na svém místě.

„Tak ať je to rychle,“ zašeptala. Vzal jsem talíř a odešel do kuchyně.

Zrovna jsem si utíral ruce, když jsem z vedlejšího pokoje uslyšel nějaký hluk. „Bello, jsi v pořádku?“ zavolal jsem a rychle zamířil ke dveřím.

„Edwarde, pomoc!“ Na nic jsem nečekal a rozrazil dveře. Tedy rozrazil bych je, kdyby je někdo z druhé strany nedržel. Lomcoval jsem klikou, ale nepovolily. Z druhé strany jsem slyšel, jak se tam německy dohadují nějací lidé. Přitiskl jsem ucho na dřevo.

„Držte ji!“ řekl jeden. Ne! To se nesmí stát! Teď mi ji nemůžou vzít! Zabušil jsem na dveře. Žádná reakce. Kopal jsem do nich. Bezvýsledně.

„Edwarde, prosím! Já tam nechci!“ Z Bellina hlasu jsem jasně poznal, že pláče. Nemůžu ji v tom nechat! Rozhlédl jsem se po kuchyni a spatřil dlouhý, ale hlavně ostrý nůž. Za pár okamžiků jsem ho už držel v ruce a snažil se dostat na druhou stranu dveří. Marně. Ostří jsem vždy jen zabodl do dřeva a nechal v něm mělký šrám. Potřeboval bych… Pochybuji, že má Bella v kuchyni sekeru.

Vzdal jsem své úsilí a zaposlouchal se. Nic, ticho. Ani jsem si nevšiml, že už neslyším žádné vzlyky ani německé nadávky nebo výhružky. Zkusil jsem kliku. Bez problémů povolila. Téměř jsem se bál vejít dál. Bál jsem se toho, co uvidím. Ale musel jsem. Musel jsem zjistit, jestli je Bella v pořádku. Ale jakmile jsem překročil práh, litoval jsem svého rozhodnutí…

Dál už jsem vzpomínat nemusel, protože v té místnosti jsem se nacházel právě teď. Všude se válely nějaké věci. Ani nevím, kde se tady všechny vzaly. V pokoji bylo šero, protože lampa ležela rozbitá na zemi vedle převráceného nočního stolku. Ale i tak jsem mohl vidět roztrženou peřinu, z které se ještě teď pomalu snášely na zem peříčka, jako kdyby sněžilo, a vysypanou okenní tabulku, do které jsem málem šlápnul. Ale jako by měl Bůh nějaký zvrácený smysl pro humor, židle, na které předtím Bella seděla, stála přesně na tom samém místě. Ale něco na ní bylo přeci jen jinak. Tmavá skvrna na opěradle se leskla pod měsíčním svitem, který sem pronikal rozbitým oknem. Měla barvu jako rudé růže, jako rty mé lásky, jako podklad pod hákovým křížem. Měla barvu krve… Naštěstí jí nebylo mnoho a nikde jinde se neobjevovala, takže jsem usoudil, že je Bella naživu. Aspoň nějaká naděje.

Stále jsem tomu nemohl uvěřit, ale jako by na mě až teď dolehla plná tíha této situace. Schoval jsem obličej do dlaní. Nedokázal jsem rozumně myslet. Je pryč… To bylo to, co se mi stále opakovalo v hlavě. A ty s tím nic neuděláš.

Ne! To není pravda. A právě v ten okamžik jsem se rozhodl, že ji najdu a vrátím zpět tam, kam patří. Sem, do mé náruče. Nepřestanu, dokud nebude vše v pořádku, i kdybych se měl beze zbraně postavit samotnému Hitlerovi! Naposledy jsem se rozhlédl po pokoji a rozrazil dveře na ulici. V dálce jsem spatřil světla rychle se vzdalujícího vojenského vozu. Musel jsem v Bellině ložnici strávit míň času, než jsem myslel. Nemělo cenu se za tím autem honit, tak jsem tu myšlenku zaplašil hned, jak se objevila. Teď musíš myslet rozumně! Rozeběhl jsem se k nám domů, ale tam na mě čekalo samo peklo…

 


Všechny moc prosíme o komentáře, abychom věděly, jestli máme pokračovat. A za ten konec se omlouváme!

 

Shrnutí

JoheeeCullen HorsiQ

1. kapitola


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The colour of blood - prolog:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!