Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The colour of blood - 2. kapitola

vampireamanda


The colour of blood - 2. kapitolaDalší dílek je tady a tentokrát z pohledu Edwarda. Co ho čeká u něj doma? A povede se mu utéct před válkou? Nebo to s ním skončí úplně jinak? To si budete muset přečíst sami...
PS: Místy by se to někomu mohlo zdát nechutné nebo brutální, ale k téhle povídce se to hodí.

Edward

 

Rozběhl jsem se k nám domů, ale tam na mě čekalo samo peklo...

 

***

Stál jsem na prahu našich dveří a nemohl uvěřit vlastním očím. V prvním okamžiku mě napadlo, že někdo vzal plechovku s rudou barvou a nabarvil jí celý obývací pokoj. Byla všude. Na podlaze, na nábytku, na stěnách... Dokonce se pár cákanců objevilo i na stropě. Když jsem se vzpamatoval z prvotního šoku, došlo mi, že o barvu se opravdu nejedná. Napovědely mi těla mých sourozenců. Mých bratrů. Sester. Nedokázal jsem pohnout jediným svalem. Kdo tohle mohl udělat? Jaké zvíře by toho bylo schopno? Odpověď byla více než jasná, ale já si to stále odmítal připustit. Věděl jsem, co jsou ochotni pro svou věc „obětovat“, ale tohle? Krev – ano, teď už mi bylo jasné, že jde o krev – byla všude, jako by se v tom někdo vyžíval.

Konečně se mi začal vracet cit do nohou. Pomalu jsem došel k nejbližší... oběti. Nedokázal jsem o nich uvažovat jako o mrtvolách, ještě ne. Byla to Alice. Moje malá sestřička! Hlavu měla obrácenou na opačnou stranu, ale přesto jsem poznal, že ji někdo připravil o obě oči. Vstal jsem a přešel k dalšímu tělu. Rosalie... Někdo jí vytrhl tlustý pramen vlasů. Dál. Emmett. Bez pravé ruky. Jasper. Můj bože... Hlava byla kousek dál. Jeho mrtvé oči mě propalovaly pohledem.

Už jsem to tam nemohl dál vydržet, potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Vyběhl jsem ven a jen tak se potloukal ztemnělými ulicemi. Někde v dálce jsem zaslechl dívčí hlas, který volal o pomoc. Ignoroval jsem ho, v této době to bylo běžné. Kdo ví, jestli jí vůbec hrozí nějaké nebezpečí. Z hlavy jsem stále nemohl dostat ty krvavé vzpomínky. A pořád jsem si kladl tu možná zásadní otázku: proč? Proč zrovna dnes, když už to vypadalo, že to mého života konečně vstupuje světlo? Proč to udělali? A hlavně - proč já? Sice mě rodiče vždy vedli k tomu, abych... Rodiče! Carlisle a Esmé! Rychle jsem si znovu přehrál okamžik v obývacím pokoji. Okamžik, který mi změnil život. A otec ani matka v něm neúčinkovali! Zaplavil mě krásný hřejivý pocit. Naděje... Rozběhl jsem se zpět do toho pekla.

Přede dveřmi jsem zaváhal, ale dodal jsem si odvahy a znovu vstoupil do krvavé noční můry. Aniž bych tělům v obývacím pokoji věnoval jediný pohled, vyšel jsem po schodech do prvního patra, kde už to vypadalo o poznání lépe. Žádná krev, žádný rozbitý nábytek a hlavně žádné mrtvoly! Se zatajeným dechem jsem došel ke dveřím vedoucím do ložnice rodičů. Otevřel jsem je a pohled dovnitř mi vyrazil dech. Oproti tomuhle byl obývací pokoj procházka růžovým sadem s menším nádechem rudé. Z krvavé břečky na podlaze, která dřív zřejmě bývala mým otcem, se mi dělalo zle. Ale to ještě nebylo to nejhořší... Matka stála vzpřímeně u stěny. Vypadalo to, jako by byla živá, nebýt krve, která jí stékala z pootevřených úst na svetr a nohy stolu, se kterou si předtím někdo dal tu práci a naostřil ji, zející v její hrudi.Už jsem dál nemohl držet slzy na uzdě. Cítil jsem, jak mi smáčejí tváře, ale bolesti neubývalo. A pak jsem si všiml něčeho zvláštního. Předtím jsem to považoval za krvavou skvrnu na stěně, ale pak jsem si uvědomil, že je to slovo. Slovo napsané krví... Někdo se to pokusil smazat, ale nevěnoval tomu příliš velkou pozornost a část byla stále k přečtení: Up... Dál se to měnilo v krvavou šmouhu. Přemýšlel jsem, co by to mohlo být. Sotva by poslední přání mé matky bylo, abych něco upekl. Uplav jsem také hned zavrhl. Nebylo kde uplavat, pokud jsem nepočítal krvavé louže na zemi. Po dalším vyřazování mi zbyly dvě možnosti: upálit nebo upaluj. Upálit jsem neměl co a matka se nikdy nezmiňovala o tom, že by chtěla být zpopelněna, tak jsem se chytl té druhé možnosti a rychle se otočil k odchodu. Ale tam na mě čekalo další překvapení... Člověk by si myslel, že už jich bylo na jeden den dost.

Nějaký Němec, jak jsem poznal podle uniformy, se opíral o rudě zbarvený rám dveří. V očích mu tančily jiskřičky. Jako by se pohledem na tohle všechno utrpení náramně bavil. „Není to krása?“ zeptal se, jako by obdivoval dárek, který dostal k Vánocům. To už toho na mě bylo moc a vrhl jsem se na něj s ne zrovna ušlechtilými úmysly. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se najednou ocitl na zemi, nebezpečně blízko toho, co zbylo z mého otce. Snažil jsem se co nejrychleji vyškrábat na nohy, ale to už jsem cítil, jak mě někdo tvrdě udeřil do spánku.

Poslední, co jsem slyšel, bylo: „Ty půjdeš s námi...“

 

***

 

Probudilo mě kodrcání auta po ne zrovna rovné cestě. Rozhlédl jsem se a zjistil, že jsem v nákladním prostoru vojenského auta. Se mnou tam byli ještě další čtyři lidé, všichni muži, kteří vypadali stejně zbědovaně jako já. Potrhané oblečení, šrámy, ze kterých se řinula krev, ale ze všeho nejhorší byly jejich výrazy. Uvědomil jsem si, že to nemusím být jen já, komu se dnes přihodilo něco přinejmenším... nemilého. Otočil jsem se k podobně starému muži po mé pravici. „Kam nás to vezou?“ zeptal jsem se.

Ale než mi stihl odpovědět, zazněl výstřel a do hlavy se mu zabořila kulka. Z malého okýnka mezi nákladním a řídícím prostorem se na nás šklebil Němec, kterého jsem se předtím pokusil uškrtit. „Tohle se stane každému, kdo se bude pokoušet komunikovat, jasný?“ informoval nás se silným přízvukem. Radši jsem ho neupozorňoval na to, že jsem to byl já, kdo položil otázku. Nemohl jsem zemřít. Ne teď, když jem musel zachránit Bellu. Je pravda, že tahle situace mi to trochu komplikuje. Po zbytek cesty jsem tedy raději mlčel a snažil se ignorovat počínající hlad a žízeň. Jak douho jsem byl v bězvědomí? Zastavili jsme u nějaké kontroly, kde zkontrolovali papíry a „náklad“ a po chvíli jsme vyrazili dál. Po pěti minutách jsme zastavili znovu, ale teď už konečně.

„Vylezte ven!“ přikázal nám nějaký další voják. Postupně jsme všichni čtyři, kteří zbyli, poslechli. Zaparkovali jsme u kompexu budov a do jedné z nich nás hned nahnali. Sotva jsem stačil zaregistrovat oranžovou záři na východě. Svítá. Každý jsme dostali vojenskou uniformu a číslo budovy, kam se máme odebrat. Poslechl jsem jejich pokyny a za chvíli stál v místnosti, která se měla stát mým novým „domovem“. Stěny lemovaly jednoduché kovové palandy se zeleným povlečením. U každé byla jedna truhla na osobní věci, ale něco mi říkalo, že většina z nich bude prázdná. Další Němec mě odvedl k jedné volné posteli a pak beze slova odešel. Převlékl jsem se do vojenské uniformy, protože jsem už dál nemohl snášet to zkrvavené oblečení a lehl jsem si na postel. Většina vojáků v místnosti ještě spala. Po chvíli jsem vstal a z náprsní kapsy mé košile vyndal kapesní hodinky a prstýnek, kterým jsem chtěl spojit Bellin život s tím mým. Otevřel jsem hodinky a zahleděl se na fotku mé lásky. Ach, Bello, kde je ti konec? Musím se odsud dostat! Zaklepal jsem na rám postele, abych si získal pozornost vojáka nade mnou. Za chvíli se objevila hlava a on na mě rozespale mžoural.

„Co je?“ obrátil se na mě trochu naštvaně.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se potichu, nechtěl jsem, aby to dopadlo stejně, jako při mém prvním pokusu získat nějaké informace.

„Kde asi. Jo aha, ty jsi novej... Ve válce, někde na hranicích Německa s Ruskem,“ odpověděl, ale pak ještě dodal, jako by mi četl myšlenky: „Na útěk ani nemysli, končí smrtí... V lepším případě.“ Pak jeho hlava znovu zmizela a za chvíli jsem už slyšel pravidelné oddechování. Co tím myslel. Horší než smrt? No, je pravda, že dnešní den byl nejhorsí v mém životě, ale smrt? Na to jsem asi nepomyslel. Ale problémy by se tím vyřešily... Ne! Musím zachránit Bellu! Z mých chmurných myšlenek mě vytrhl dozorce, který nás nahnal do jídelny na snídani. No, pokud se dá šedivé břečce říkat snídaně. Ale i tak jsem tím nepohrdl a pustil se do toho. Přisedl si ke mně ten voják, kterého jsem se předtím ptal na polohu tohoto tábora. Měl tmavé vlasy a oči a vysokou svalnatou postavu. Trochu mi připomínal Emmetta. Vzpomínka na mé sourozence stále bolela, tak jsem si je zase vyhnal z hlavy.

„Ahoj, já jsem Nikolaj.“ Podával mi ruku. „Promiň, jestli jsem byl ráno nevrlej, ale nemám rád, když mě někdo budí,“ vysvětloval. Přijal jsem nabízenou ruku a představil se. Dál jsem se vyptával na otázky týkající se toho, proč jsem tady a na jak dlouho. Nenápadně jsem tím zjišťoval, jak se odsud nejlépe dostat. Dozvěděl jsem se, že od teď bojuji za německou armádu, což mě příliš nepotěšilo, jelikož si vyvražděním mé rodiny moje sympatie nezískali.

Nikolaj je Rus a ve válce je už rok.Říká, že je zázrak, že je ještě vůbec naživu. Pak se ke mně naklonil. „Dej si pozor na ty dozorce, jsou divní... Vidíš ty oči?“ Nenápadně jsem se na jednoho podíval. Rudá... Další překvapení.

„Třeba to je albín...“ snažil jsem se to nějak rozumně vysvětlit. Bledý byl dost.

„Myslíš, že by jako dozorce najímali jenom albíny? Nějaká nová Hitlerova úchylka?“ Musel jsem se zasmát. Ten dozorce, kterého jsem předtím pozoroval, se na mě upřeně zadíval. Zmlkl jsem. Na tom pohledu bylo cosi... divného. Po zádech mi přejel mráz.

„Máš pravdu, jsou zvláštní. Budu si na ně dávat pozor, díky za upozornění,“ souhlasil jsem nakonec.

„Za nic, kámo.“ Další věc, kterou měl s Emmettem společnou - stále se smál. Zřejmě ho nezkazila válka tak, jako ostatní, kteří po něm vrhali znechucené pohledy. Kámo... Vypadá to, že jsem si v téhle noční můře přece jenom našel přítele.

 


Edward je ve válce. Povede se mu utéct? To se dozvíte v následujících kapitolkách, ale je jen na vás, kdy to bude, proto prosíme o komentíky!

1. kapitola <> 3. kapitola


JoheeeCullen <> HorsiQ


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek The colour of blood - 2. kapitola:

 1
16.09.2011 [9:09]

Funny1 Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!