Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » The best siblings - 21. kapitola (epilog)

02.12.2010 (07:15) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3094×

O ČTYŘI ROKY POZDĚJI

Pohled Alice

„Sebastiane, zlatíčko, musíme si pohnout. Dnes bude pro strejdu Emmetta a tetu Rose velký den,“ volala jsem se na svého čtyřletého syna. Nechtěl vstávat z postele, jeho otec byl na tom podobně. Taky spal.

„Jazzi, aspoň ty vstávej,“ budila jsem ho. Otevřel jedno oko a díval se na mě.

„Zlato, myslím, že to přeháníš. Pokud se tvá vize vyplní, což je velice pravděpodobné, tak má moje sestra rodit později.“

„Jenže my žijeme v jiném městě než oni. Musíme se tam dostat včas. Pěkně zvedni ten svůj zadek a jdi se chystat. Já jdu pro našeho syna.“

Vyšla jsem z ložnice a namířila si to do dětského pokojíku. Sebastian byl celý zamuchlaný v peřině, jen hlava vykukovala.

„Mně se nechce,“ poslal mi svou myšlenku.

„Broučku, kolikrát jsem ti říkala, abys svůj dar nepoužíval, když chci s tebou probrat něco důležitého.“

„Promiň, mami.“

„Sebastiane,“ pokárala jsem ho s úsměvem na rtech.

Vytáhla jsem ho z postele, své drobné tělíčko obmotal kolem mého hrudníku a nechtěl se hnout. Jemně jsem ho pohladila po vlasech a políbila na čelíčko.

„Copak si mé milované děťátko přeje na snídani?“

„Lívance s hooodně marmelády a vajíčka a kakao,“ sdělil mi své chutě.

„Dobře, takže tam máš košili, kalhoty a boty. Oblečeš se, umyješ se a já mezitím udělám snídani.“

„OK, mamčo.“ Seskočil ni z klína a utíkal do koupelny za Jasperem.

Po snídani jsme vyrazili za zbytkem rodiny. Krátce po přeměně jsme se přestěhovali. Nikdy nebydlíme moc daleko od nich, jen třeba o dvě města dál. Je to možná divné, ale nám to tak vyhovuje, navštěvujeme se každý víkend a probíráme starosti všedních dnů, prostě normální rodinná idylka.

Mé přivykání nebylo tak těžké, jak jsme si zpočátku mysleli. Nakonec se i vysvětlil ten můj “sen“, který jsem měla během těhotenství. Jak mi Jasper pověděl o upírech. Poté, co jsem se stala upírkou, objevil se u mě dar vidění. Má první vize se objevila, když jsem byla člověkem. Carlisle se domnívá, že to bylo vysokým stupněm těhotenství, měla jsem v sobě dostatek upířího jedu, aby se mohl projevit můj upíří potenciál. Ale to jsou jen teorie, ale zdají se být pravdivé.

Díky mému daru, jsem přesně věděla, kdy to na Rose přijde, proto jsem hnala tu svou rodinku ke zbytku. Nechci o to za žádnou cenu přijít. Dnes se narodí můj synovec a neteř. Ano, Rose čeká dvojčata, holt má to v rodině. S Emmettem se vzali přesně rok po nás. A skoro dva roky cestovali po světě. Pak se k nám vrátili a nedlouho poté nám Rose oznámila, že je těhotná. Emmett vyšiloval daleko víc než při mém těhotenství. Dokonce chtěl Carlislea znovu přezkoušet, zda je dobrý doktor. Bál se, že vyšel ze cviku a je senilní. To Carlislea pěkně vytočilo, ale neudělal mu nic, jen mu tajně krade medvědy.

O několik hodin později

Pohled Emmetta

Už chápu, proč se říká u těžkých věcí: „To byl ale porod!“. Vidět mou krásnou a perfektní manželku, jak rodí, mě bude děsit minimálně dva dny. Díky, že jsem upír, nemusím se bát nočních můr. Na znamení díku, jsem poklepal na rameno Carlisleovi, který pomáhal Rose.

„Díky, že jsi mě udělal upírem,“ poděkoval jsem mu ještě nahlas.

„Co to mám za zeťáčka. Jdi za Rose, tady mi budeš k ničemu.“

„Musím? Všechno už jsem viděl.“

„Emmette!“ křikla na mě Rose, když měla další stah. Bleskurychle jsem jí podal ruku a povzbudivě se na ni usmál.

„Lásko, vedeš si skvěle.“

„Já to chci mít za sebou,“ zašeptala.

„Neboj, rozjezd máš trošku pomalý, ale za chvíli to hodí vyšší rychlost a bude to,“ konejšil jsem ji a přitom se usmíval. Carlisle zvedl hlavu a podíval se na mě, jako kdyby spatřil křížence Miley Cyrus a Michaela Jacksona.

„Miláčku, až porodím, tak ti osobně vrazím do zadku dřevěný kůl,“ křičela na mě Rose.

„Rosalinko, nechci ti do toho kecat, ale na mě to nepůsobí. To platí jen ve filmech,“ vysvětloval jsem jí jako malému dítěti.

„Já tě nesnáším,“ zakřičela mi přímo do ucha a silně zmáčkla mou ruku.

„Mám říct “au“, abych ti udělal radost?“

„Já chci rozvod!“ znovu zaječela, když měla další stah.

„Rose, pořádně zatlač,“ přikázal jí Carlisle. Rose poslechla a zatlačila. Za chvíli se místnosti rozléhal dětský křik.

„První na svět přišel chlapeček,“ oznámil nám nadšeně Carlisle a podal ho Esmé, která se tu znenadání objevila.

„Jsem vyčerpaná. Nemůžeme to odložit na později?“ ptala se Rose svého otce.

„Lásko, rád bych to za tebe vzal, ale to nejde. Slibuji, že to je naposled,“ odvětil jsem jí já.

„Emmett má pravdu. Holčičko, teď znovu zatlač.“

Rose se zhluboka nadechla a opět poslechla svého otce. Podruhé se ozval dětský křik, tento byl o trošičku slabší, než ten předcházející. Carlisle držel v náručí naší holčičku. Podal mi ji a mně se při tom pohledu zatajil dech. Byla dokonalá. Žádná chybička, jako by ji nám seslali samotní andělé. Rose podali našeho syna. Když jsem se na ni podíval, měla ten stejný obdivující pohled jako já. Naše pohledy se střetly a usmáli jsme se na sebe.

Na jednou do pokoje vpadl zbytek rodiny. Alice s obrovskou taškou a Jazz se Sebastianem v náručí.

„To je na prd mít nepřesné vize. O dvě hodinky dřív a stihli bychom to,“ mrmlala si ségra. Jazz se rozesmál a šel za svou sestrou, aby se pokochal pohledem na svého synovce. Ke mně šla má sestra. Opatrně jsem jí podal moji dceru.

„Ta je překrásná. Já nemám slov, opravdu se vám povedla.“

„Jak se budou jmenovat?“ ozval se Jazz, který nemohl oči odtrhnout od mého syna. Podíval jsem se na Rose, ta kývla na souhlas.

„Holčička se bude jmenovat Elisha Rain McCarty a chlapeček Ryan Erick McCarty,“ oznámil jsem hrdě rodině.

Když se rodina dostatečně vynadívala a pokochala, nechala nás rodiče, samotné s našimi dětmi. Sedl jsem si na kraj postele v náručí malého. Naklonil jsem se k Rose, která kolébala naši holčičku, a políbil ji na rty.

„S tím rozvodem a tou nesnášenlivostí jsem to nemyslela vážně, miluji tě. Doufám, že jsi mě nebral vážně, nějak to za mě křičely hormony,“ omlouvala se mi.

„Já se choval, jak hlupák, zasloužil jsem si to. Byl jsem strašně nervózní, nevěděl jsem co dělat, promiň mi to.“

„Ale nakonec jsme to zvládli. Máme dvě nádherné děti. Ach, Emme, je to jako sen. Podívej se na ně, je možné, aby byli naši? Tyto malí andílci, jsou části nás dvou.“

„Ano, vím, jak se cítíš. Jsem šťastný, Rose, dala jsi mi vše, co jsem si mohl, kdy přát. Miluji tě,“ zašeptal jsem jí do ucha.

Toto je konec povídky The best siblings. Konec je otevřený, ale i tak se někdy končí. Doufám, že se vám povídka líbila a děkuji, že jste ji četli a za vaše nádherné a zároveň povzbuzující komentáře.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek The best siblings - 21. kapitola (epilog):