Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 17. kapitola

Tenká hranice - 17. kapitolaNemocnice...

17. kapitola

Lehkost a klid, jež jsem dosud cítila, a které mě halily jako měkká vlněná přikrývka, pomalu ustupovaly bolesti. Tupé i bodavé, spalující. Nevěděla jsem, odkud to vychází. Bolelo mě úplně všechno. Právě ta bolest mě přivedla k plnému vědomí. Jak se zvyšovala její intenzita, odplouvala mlha, která obklopovala mou mysl.

Zasténala jsem.

„Bello?“ ozval se starostlivý hlas. Slyšela jsem ho z dálky. „Bello, slyšíš mě?“ Hlas se třásl, byl blíž a blíž. „Zlatíčko,“ zavzlykal. Někdo vzal mé prsty do svých. Ta dlaň byla suchá a příjemně teplá.

Ano, to mluví na mě, došlo mi. Volá mě. Pláče kvůli mně? Provedla jsem něco?

Zmatené myšlenky mi vířily v hlavě. Netušila jsem, kde jsem, jak jsem se sem dostala… nic.

Do hlavy se mi vloudilo protivné pravidelné pípání. Bylo stále hlasitější a vlezlejší.

Pokusila jsem se nadzvednout těžká víčka. Jako motýlí křídla se zatřepetala, ale hned se zase zavřela.

Znovu jsem je zkusila otevřít. Tentokrát jsem byla více úspěšná. Zamžourala jsem do zšeřelého pokoje. Chvíli trvalo, než se mi povedlo zaostřit.

Ležela jsem v posteli s bílými pokrývkami, všimla jsem si křesla u postele. Odkudsi přicházelo zlatavé světlo.

„Zlato, jsi vzhůru.“ Otočila jsem hlavu za tím hlasem.

Alex. Má sestra si tiskla kapesník k puse a z očí jí vytékaly ohromné slzy. Proč pláče, co se stalo? Pípání se mírně zrychlilo.

„Tolik jsem se o tebe bála, tohle už mi nesmíš dělat.“ Natáhla ruku, jakoby mě chtěla pohladit po tváři, ale pak zaváhala a stáhla ji zpátky. „Jak ti je?“

Zamrkala jsem a víčka klesla. Sebrala jsem veškerou sílu, která mi zbývala, a znovu jsem je otevřela.

„Ach, Bello. Bolí tě něco, mám zavolat doktora?“ Prsty si otírala slzy z tváří.

Pokusila jsem se něco říct, ale vyšlo ze mě jen jakési zaskřípění. V krku mě škrábalo.

Tělo jsem měla jako přejeté buldozerem. Všimla jsem si sádry na pravé ruce, obvazů na levé.

„Zavolám doktora,“ rozhodla se Alex a chtěla odejít. „Jen chviličku vydrž.“
„Ed…rd,“ zachraptěla jsem. Proč tu není? Je v pořádku? Nutně jsem ho potřebovala vidět. Vědět, že je v bezpečí, být s ním v bezpečí.
„Byl tu s tebou celou dobu. Nechtěl se od tebe hnout, ale vyhnala jsem ho na něco k jídlu. Bude v kantýně. Zajdu pro něj, ano?“

Mírně jsem přikývla.

„Hned jsem zpátky.“ Několikrát se za mnou točila a pak zmizela.

Přijde Edward. Ta myšlenka mě uklidnila. I pípání se zklidnilo. Zavřela jsem oči. Hlava se mi opět začala zamlžovat. Byla jsem tak unavená. Bolest těla se stupňovala. Bylo jednodušší a příjemnější ustoupit jí než jí vzdorovat.

„Řekla ti něco?“ uslyšela jsem tiché hlasy, ale nebyla schopná reakce.
„Myslím, že ji to bolí. Ach, Edwarde, musí mít takové bolesti. Podívej se na ni. Ptala se po tobě.“ Mých prsů se dotkly něčí horké rty. „Mluvila jsem s doktorem, dají jí něco na bolest.“
„To je dobře. Nechci, aby trpěla.“
„Zase spí, můžeš jít dojíst ten sendvič. Zavolám tě, kdyby něco.“
„Zůstanu u ní. Chci tu být, až se probudí.“

Slyšela jsem celý ten rozhovor, ale můj mozek byl příliš vyčerpaný, než aby rozuměl slovům a spojil jejich význam.

Po chvíli se přidal někdo třetí. Už jsem nezachytila slova, pouze zvuk a tóny.

Najednou začala bolest ustupovat. Pomalu se vyplavovala z mého těla. Byla to taková úleva.

Pak jsem definitivně usnula.

#####

Podruhé jsem se probudila naráz a k plnému vědomí. V pokoji byla tma. Neznámý plíživý strach, který mě provázel ve spánku, se ještě zvýšil. Začala jsem zrychleně dýchat. Srdce mi tlouklo jako splašené a téměř kopírovalo ozývající se pípání.

„Bello, miláčku. Jsem tady. Nemusíš se ničeho bát.“ Rozsvítila se malá lampička a já spatřila Edwarda, jak na mně starostlivě shlíží. „Už se ti nic nestane. Postarám se o tebe. Nedovolím, aby na tebe ještě někdo sáhnul,“ pronesl hlasem protkaným vztekem. Jeho pohled byl však něžný, láskyplný, pečující. Stejně jako Alex se vyhýbal dotyku na mém obličeji. Pouze mi lehounce svíral prsty.

„Bolí tě něco? Mám zavolat sestru?“ Zavrtěla jsem hlavou. Pokud pominu tepavou bolest v hlavě a bodání v hrudníku při každém nadechnutí, bylo mi jakžtakž a to se dalo vydržet.

Oblízla jsem si okoralé rty a otevřela ústa: „Co…“ Jako bych měla v krku šmirgl papír. Edward pochopil a nabídl mi skleničku vody s barevným brčkem. Trochu jsem se napila. „Co se stalo?“ zasípala jsem. I ta tři krátká slova mě vyčerpala.
„Nepamatuješ si to?“

Jediné, co jsem si vybavovala, byl strach, hrůza, bolest…

„Přepadli tě. Přepadli tě na cestě ke mně.“ Přepadení… dva muži… rozházený nákup, pach krve, nejspíš mé vlastní… Začala jsem se třást. Do očí mi vhrkly slzy.

„Je to v pořádku, už je to v pořádku. Nikdo ti neublíží, jsi v bezpečí, už tě nikdy nenechám samotnou,“ chlácholil mě Edward. Díky slzám jsem viděla rozmazaně, ale v jeho hlase jsem zaslechla, že i on má co dělat sám se sebou.
„Co mi je?“ zeptala jsem se šeptem roztřeseným hlasem.
„Jsi potlučená, máš zlomená dvě žebra, zlomenou ruku v oblasti zápěstí, otřes mozku…“ Všimla jsem si, jak volnou ruku zatíná v pěst, jako by s ní mačkal něčí hrdlo. „Pamatuješ si něco?“ zeptal se opatrně a pak, jako by nedokázal odolat, mi ukazováčkem přejel po tváři. Jeho dotek byl lehoučký jako pírko. Nejraději bych se schovala v jeho náruči před celým světem.
„Já… ne… nemůžu…“ Nemohla jsem si vzpomenout úplně na všechno, ale útržky, které se mi honily v hlavě, stačily k tomu, abych zpanikařila a z očí mi vytekly další slané potůčky.
„Nemusíme o tom mluvit. Teď musíš být v klidu, aby ses rychle uzdravila. Chci tě zase objímat a mít tě u sebe,“ šeptal a ukazováčkem stíral slzy z mých tváří.
„Dobře,“ souhlasila jsem jako malé dítě, kterému rodiče slíbí čokoládu, když si uklidí pokoj.
„Měla bys spát, abys nabrala sílu. Budu tě hlídat.“

Jen jsem přikývla, Edwardův tichý hlas mě ukolébával ke spánku. Díky němu jsem se cítila v bezpečí. S ním se mi nemůže nic stát.

#####

Během týdne se můj stav pomalu zlepšoval. Jak jsem zjistila při pohledu do malého zrcátka, které mi po kratším váhání půjčila Alex, měla jsem úplně černý a lehce opuchlý obličej. Každý jeho kousek pokrývaly modřiny, které se vybarvovaly do tmavofialové až černé barvy. Roztržený ret byl zajištěn dvěma mašličkami. Pravý spánek jsem měla odřený, stejně jako bradu. Oči jsem měla jako bez života, z tmavé tváře vystupovaly téměř přízračně.

Když jsem se viděla, neudržela jsem se a rozplakala se. Alex mě ujišťovala, že budu stejně krásná jako dřív, až se zranění zahojí. Nešlo mi ani tak o to, jak vypadám, ale o to, že se mi něco takového stalo. Byla jsem bachařka ve věznici a nechám se zmlátit na ulici. Hodiny a hodiny tréninku mi byly k ničemu.

Zhruba třetí den mého pobytu v nemocnici, nebyla jsem si časem moc jistá, většinu té doby jsem prospala, mě navštívil seržant Syders. Jeho pohled byl poněkud omluvný, ale neřekl nic.

Stále jsem neměla úplný obrázek toho, co se vlastně stalo, ale prázdná místa se pomalu zaplňovala. Vzpomněla jsem si na něco z toho, co říkali, na jejich rány… Pokusila jsem se mu vyprávět o tom, jak jsem šla z obchodu a narazila na ty dva, ale nedokázala jsem udržet souvislou řeč. Skákala jsem od jednoho ke druhému a rychle jsem se unavila.

Edward mi řekl, že mě našli nějací důchodci. Když jsem prý dlouho po našem telefonátu nešla, vydal se mě hledat a narazil na přijíždějící sanitku. Usoudila jsem tedy, že celá ta… věc nemohla trvat déle než pár desítek minut.

Svědci se žádní neobjevili, a protože já nedokázala pachatele ani popsat, natož identifikovat, nebylo opět čeho se chytit.

Když to Syders řekl, Edward vyletěl jako čertík z krabičky.

„Pokud máte zájem, můžeme slečně poskytnout policejní ochranu a samozřejmě probíhá vyšetřování,“ řekl seržant. S tím ho Edward poslal do háje a použil k tomu mnohem nevybíravější slova. Syders ho upozornil na skutečnost, že je úřední osoba, a že by se mohlo jednat o urážku, ale protentokrát to pomine, protože jsme se ocitli ve velmi napjaté situaci.

Edward se rozhodl, že mi ochranu zajistí sám a tak netrvalo dlouho a před dveřmi mého pokoje stál mohutný tak čtyřicetiletý chlapík v černém obleku. Edward mi ho představil jako Morrise, mého osobního strážce. V okamžiku, kdy Morris opustil pokoj, pokusila jsem se s Edwardem hádat o jeho přehnaném jednání, ale samozřejmě jsem proti němu vůbec neměla šanci. V tomto okamžiku mu všechno nahrávalo do karet.

Do nemocnice mě přišel navštívit i Lou. Chudák z toho byl úplně přepadlý. Snažila jsem se odvést jeho pozornost od mého stavu a vyptávala se na práci. Neopomněla jsem ani incident s Ramirézem.

„Neměla by ses teď starat o práci.“
„Prosím, jen mi řekni, jak to vypadá,“ žadonila jsem. Byla jsem v nemocnici krátce, ale přesto jsem se cítila hodně nesvá. Edward mi zařídil nadstandartní pokoj, ale pořád to byla nemocnice plná doktorů, jehel a pachů dezinfekce. Navíc jsem chtěla zaměstnat svou hlavu něčím jiným než přemýšlením a vzpomínáním na to přepadení.
„Nic moc. Na té lžíci se nenašly žádné otisky. Vypadá to, že si dal dotyčný práci, aby se jí nedotkl. Nemáme nic.“ Poslední slova mi připomněla mou situaci, taky nemáme nic. „Ale dost o práci. Viděl jsem toho tvého milionáře. Vypadá docela slušně,“ zašklebil se.

Usmála jsem se. I když mě ten pohyb bolel. Byla jsem ráda, že se Edward Louovi líbí. Ale blázen by byl ten, komu by se Edward nelíbil. To prostě nešlo.

Edwardův nápad, že zavolá Holly jsem razantně odmítla. Holly měla líbánky, nechtěla jsem jí kazit tropickou romantiku svými problémy. Však na to bude dost času, až se vrátí domů.

Když jsem poprvé vstala, myslela jsem, že se okamžitě sesunu k zemi. Nohy jsem měla z několikadenního ležení zesláblé. Žebra mě bolela a špatně se mi dýchalo. Mladá sestřička mě podpírala a vedla do koupelny, která patřila k pokoji. Vyčůrat se byl téměř nadlický výkon, protože jsem se nedokázala posadit. Když jsem se opět dostala do postele, hlasitě jsem vydechla úlevou. Nikdy bych neřekla, že bych mohla být vyčerpaná z dvaceti kroků.

Čím míň mě ovlivňovaly prášky proti bolesti, tím živější se stávaly mé sny. Zdálo se mi o mém napadení. Znovu jsem to všechno prožívala. Jednou jsem je prosila, aby mě nechali žít, po druhé, aby mě už konečně zabili a ukončili tak tu trýzeň. V mých snech měli násilníci většinou obličeje. Jednou jsem viděla Pottera, pak Jerryho, dokonce i Danny se tam objevil.

Budila jsem se zborcená potem a s výkřikem na rtech. Vždycky jsem se pak v pláči schoulila pod přikrývku, jak nejlépe to v mém stavu šlo a myslela na Edwarda a na to, že když mám jeho, nic se mi nemůže stát. Edward jezdil na noc domů. Byl to můj nápad. Potřeboval se vyspat ve své posteli a já nebyla malé dítě, abych nedokázala být sama přes noc, ale ve chvílích, když jsem se probudila z noční můry, jsem si nadávala do hlupaček.

O svých snech jsem mu neříkala, nechtěla jsem ho zbytečně trápit už tak se o mě staral, jako bych byla křehká porcelánová panenka. Díky rozbitému rtu, modřinám po obličeji, obvazu a sádře na ruce si ke mně nedovoloval žádné důvěrnosti. Občas mě lehce hladil po tváři nebo po prstech vykukujících z obvazu. Nic víc. Tak ráda bych od něj dostala polibek, nebo objetí. Chyběla mi jeho teplá bezpečná náruč.

Bylo mi už daleko lépe než na začátku a nemocnice mě vyloženě otravovala. Snažila jsem se Alex s Edwardem přesvědčit, že můžu jít domů. Ani jednomu se ten nápad příliš nelíbil, ale nakonec jsem je přemluvila. Dostala jsem nějaké prášky a náruč plnou zákazů a doporučení.

Jak ráda jsem vyšla s Edwardem po boku a s Morrisem za zády na čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechla, žebra zaprotestovala, ale ignorovala jsem to.

Edward mě naložil do svého auta, opatrně připoutal a sám si vlezl za volant. V zrcátku jsem si všimla, že Morris nastupuje do sedanu parkujícího za námi a následuje nás.

Edward se chvíli motal po městě a já sledovala čilý ruch, který venku panoval. Předpokládala jsem, že mě zaveze k sobě do bytu, aby mě měl na očích a já měla co největší pohodlí. Ani bych neprotestovala. Ale najednou jsme vyjeli z města a mně došlo, že do jeho bytu nejedeme.

„Kam mě vezeš?“ zamračila jsem se, jak mi to čelo dovolovalo.
„Jedeme do domu. Myslím, že tam budeš mít největší klid na uzdravení a…“
„A?“
„A hlavně tam budeš v bezpečí,“ řekl pevným hlasem a pohladil mě po koleni.


Možná bude líp... anebo hůř. Co myslíte? ;-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 17. kapitola:

 1 2   Další »
13. magda
15.11.2013 [22:53]

pěkná povídka narazila jsem na ni až teď a dočítala Emoticon Emoticon moc dobrá práce Emoticon Emoticon

12. eeemily
13.11.2013 [21:16]

Vážne milujem túto poviedku a ešte žiadna kapitola ma nesklamala. Takže kapitolka úžasná Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.11.2013 [15:19]

kikuskaPresne toto Bella potrebuje. Edwarda, ktorý sa o ňu postará a zabezpečí Morisa. Emoticon Emoticon Emoticon

13.11.2013 [12:19]

alicecullenhale2 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
fantastická kapča... Emoticon
už sa veľmi teším na pokračovanie... Emoticon Emoticon Emoticon

9. daslli141
13.11.2013 [0:33]

Skvelá kapitola ako vždy... strašne sa teším na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Evík
12.11.2013 [22:12]

Hlavně ať je brzy lépe! Emoticon moc se těším na další část Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.11.2013 [21:50]

kiki11Tak bylo by fajn, kdyby bylo líp, ale spíš se to ještě zkomplikuje. Nádherná kapitolka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.11.2013 [21:42]

lololkaParááááááádní kapitolka!!! Emoticon Edward byl jako vždy uh oh Emoticon Emoticon Emoticon Snad se Bella brzy zotaví jak psychicky tak fyzicky Emoticon

5. lenkakvitko
12.11.2013 [21:19]

Paráda. Už se nemůžu dočkat další kapitolky. Kéž by jejich přidávání bylo rychlejší. :-)

4. Biralex
12.11.2013 [21:17]

Super kapitola, nějaká slovní spojení mne vysloveně pobavila. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!