Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tenká hranice - 14. kapitola

23.10.2013 (18:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3375×

14. kapitola

„Jedna černá jen pro tebe,“ řekl Lou a postavil přede mě hrnek s kouřící kávou.
„Čím jsem si to zasloužila?“ podivila jsem se s povytaženým obočím, ale bez váhání jsem usrkla. Lou uměl udělat moc dobré kafe.
„Nemůžu nabídnout své nejoblíbenější kolegyni kafe?“
„To jistě můžeš, ale neděláš to.“
„Tak jestli nechceš…“ pokusil se mi hrnek uzmout z ruky.
„Ale to zase ne,“ bránila jsem se horlivě, až jsem tekutinu málem vylila. „To by byl velká škoda,“ zazubila jsem se na Loua a hrnek obtočila prsty.

Chvíli bylo ticho, které rušilo jen moje usrkávání. Jasně jsem viděla, jak Lou bojuje sám se sebou. Bavila jsem se a čekala, jak dlouho to asi vydrží. Několikrát se nadechnul, ale pokaždé jen naprázdno zavřel pusu. Zjevně nechtěl přiznat, že jsem měla pravdu.

Nemohla jsem ho v tom nechat jen tak plácat.

„Takže,“ vybídla jsem ho a viděla, jak se mu ulevilo.
„Není to tak, že bych…“
„Já vím,“ přerušila jsem ho. „Povídej.“
„Policie už něco ví?“
„Nevím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Prý se mi ozvou, ale zatím mlčí. Je to jak jsem předpokládala. Priority jsou různé a můj přípádek je až na jejich dně. Mou složku jednou vyhrabou a už to nebude aktuální. Navíc se už delší dobu nic nestalo. Třeba se dotyčný vyřádil a už dá pokoj.“
„Možná,“ souhlasil, ale jeho hlas moc přesvědčivě nezněl.

Nechtěla jsem to dál rozebírat. V tuto chvíli jsem to považovala za uzavřenou záležitost. O víkendu se Holly vdávala a já se nechtěla ničím rozptylovat. Bude to kamarádčin velký den, který bude dokonalý. Ona si to zaslouží

„Jak se má Connie a holky?“ ptala jsem se na jeho manželku.
„Dobře. S holkama to tříská všemi směry. Connie se je snaží mírnit, ale čím víc se do toho vkládá, tím horší to je. Naštěstí jim to ve škole jde, jinak by ji odvezli do blázince.“ Všechno to říkal tónem otce, který své děti bude milovat, ať se děje cokoliv.
„Však je to jen dočasný, za chvíli se uklidní. Podívej se na mě,“ mrkla jsem na něj.
„Tak jestli mě tohle mělo uklidnit…“ protočil oči.
„No dovol,“ dloubla jsem ho a oba jsme se rozesmáli.

#####

„Mohli bychom jet ke mně,“ zamumlal mi Edward do krku a rukou se mi dobýval pod tričko.
„Máš snad něco proti mému bytu?“ zeptala jsem se s očima přivřenýma slastí.
„Proti tvé posteli, moje by byla určitě pohodlnější, je větší.“ Rty mi oždiboval čelist a blížil se k mým rtům. Nenechavé prsty mě hladily přes slabou krajku podprsenky.
„Hmm,“ chňapla jsem po jeho rtech a nepouštěla je. Vypadalo to, že na problém s postelí zapomněl. Měl pravdu, jeho by byla lepší, ale přišlo mi hloupé být pořád nasáčkovaná u něj. Proč bychom nemohli trávit čas i u mě? Odpověď byla nasnadě. Můj byteček byl jako krabička od sirek a s jeho palácem se nemohl rovnat. Sama bych si snadno zvykla na luxus a pohodlí, které jeho bydlení poskytovalo. Ale musela jsem se držet při zemi. Odvyká se hůř, než zvyká.

„Ach,“ vydechla jsem překvapeně, když mi nepozorovaně rozepnul džíny a schoval v nich ruku. Bezvládně jsem pod ním ležela a nechávala přicházet vlny horka. Problematika postele byla zapomenuta.

Edward se mnou dokázal dělat divy. Pokaždé věděl co dělat, abych byla na vrcholu blaha. Sex jako s ním jsem ještě nezažila, ale neprezentovala jsem to nahlas, nač mu zvedat už tak dost vysoké sebevědomí.

Hořečnatě jsem mu z ramen stahovala košili. Stále byl nějak moc oblečený.

Rty na rtech, kůže na kůži…

Bez váhání jsem ho do sebe přijala a cele se mu oddala tak, jako on mě.

„Ta tvoje postel není zase tak špatná,“ připustil, když mě držel v náruči, zády si mě tiskl na hruď a líbal mě do vlasů.
„Moje řeč.“ Stiskla jsem naše propletené prsty.

Na ulici zatroubilo auto a v odpověď se ozvala snůška nadávek. Uchichtla jsem se.

„Nemůžu uvěřit, že si tu s tebou užívám ve čtyři odpoledne. Měla bych být na nákupu, u Alex  nebo prostě něco dělat.“
„Ale ty něco děláš,“ zasmál se.
„To je pravda,“ souhlasila jsem a víc se uvelebila v jeho pažích. „Když jsem takhle s tebou, mám pocit, jako by se zastavil čas,“ přiznala jsem, aniž bych to měla v úmyslu, na podobné romantické nesmysly mě moc neužije.
„Taky že zastavil.“ Rty mi jemně přejel po křivce ramene.
Otočila jsem se čelem k němu a krátce ho políbila na rty.

Společně jsme se pak pustili do přípravy večeře. Milování vysiluje, takže bylo třeba doplnit energii, to řekl Edward, když jsem protestovala, že se mi nechce zvedat.

Krájela jsem zeleninu a dávala jsem si pozor, abych si neuřízla prst. Edward dal mezitím vařit pytlíček rýže, zručně nakrájel maso na kousky, které orestoval na pánvi, pak chvíli čekal, než jsem dokrájela papriku na proužky, které nebyly ani zdaleka tak dokonalé jak jsem plánovala. Přihodil zeleninu k masu, udělal omáčku a bylo. Nečekala bych, že bude tak zručný v kuchyni. Trochu jsem se styděla, že já jako ženská zaostávám. Možná bych měla zajít na nějaký kurz vaření.

Bylo to vynikající, snědla jsem plný talíř a oblizovala se až za ušima. Horentně jsem pochvalovala jeho kuchařské umění a vynášela ho do nebes.

„Zůstaneš tu?“ zamumlala jsem, když jsem se kolem půlnoci propadala do spánku. Úplně jsem se Edwarda zapomněla zeptat, jestli u mě může strávit noc. Věděla jsem, že někdy vstává hodně brzy kvůli různým jednáním.
„Zůstanu,“ ujistil mě a přivinul mě k sobě jako by mě chtěl chránit před celým světem.

#####

Ráno jsme se vypravovali v šíleném kvapu. Pořád se mi zdálo, že je dost času, takže jsem ho využila ke svedení Edwarda. Nemusela jsem ho přemlouvat. Pomalé ranní milování bylo ten nejlepší způsob jakým začít den, ovšem člověk musí mít dostatek času.

Oblékala jsem se za pochodu, česáním jsem se nezdržovala vůbec, vlasy jsem stáhla do gumičky a víc to neřešila.

„Příště mi musíš říct, kolik je hodin,“ hudrovala jsem na Edwarda, který se dobře bavil. On nemusel do práce. Čekal ho pracovní oběd a pak se chystal do firmy.
„Já jsem to naznačoval, ale nevypadalas, že bys mě poslouchala.“ Zrudla jsem.
„Velmi vtipné.  Já za to nemůžu, že…“
„Miláčku, mně se líbí, jak na mě reaguješ,“ políbil mě. „Moc se mi to líbí.“ Polibek prohloubil a já bych se klidně nechala odvést zpět do postele. Naštěstí měl Edward tolik rozumu, aby se ode mě odtáhl.

Mohli jsme vyrazit.

Hledala jsem správný klíč, abych mohla zamknout, když mě Edward odstrčil stranou. Schoval si mě za zády, jako by na nás někdo útočil. Byla jsem tak překvapená, že jsem se nezmohla na odpor.

Vykoukla jsem Edwardovi zpoza ramene a hned věděla, o co kráčí. Na dveřích mého bytu se skvěl rudý nápis.

Děvka

Obešla jsem Edwarda a šla se podívat zblízka. Písmena byla nepravidelná, místy bylo vidět, jak barva stékala po dveřích dolů, takže to vypadalo, jako by krvácela. Otřásla jsem se.

Edward mě popadl do náruče a choval si můj obličej na hrudi.

„Nedívej se na to, zavoláme policii. To je vandalismus.“
„Ne, to ne,“ odtáhla jsem se od něj. „Někdo se prostě jen baví. Nech to být.“ Nevěděla jsem, jak bych mu vysvětlila, že to není první podivnost, která mi stala. Už jsem si všimla, že má Edward ochranářskou povahu. Dovedla jsem si představit, jak by reagoval, kdyby se dozvěděl, že mi někdo, možná můj soused, vyhrožuje.
„Bello, je to ničení soukromého majetku.“ Zamračeně sledoval nápis, který jako by zářil.
„Odpoledne to zkusím umýt. Vážně, nebudeme z toho dělat víc než to je. Už musím jít od práce,“ tahala jsem ho za ruku ke schodům.

Nevypadal zrovna přesvědčeně. Ještě se otočil, ale když jsem pokračovala, vydal se za mnou.

Musela jsem mu slíbit, že mu odpoledne zavolám. Loučil se se mnou dlouhým polibkem. Zamávala jsem mu a odjela.

Hned z práce jsem za Louovi asistence zavolala seržanta Syderse.

#####

Během práce jsem se snažila nápis na svých dveřích vytěsnit z hlavy. Musela jsem se soustředit na to, co dělám. V mé práci se nedovolovaly jakékoliv chyby.

Všimla jsem si Dannyho postávajícího opodál, díval se před sebe, v očích měl melancholický výraz, trochu zasněný. Takhle vypadal jako sotva odrostlý chlapec. Ne, že by jím nebyl, ale v tu chvíli byla vidět jeho nevinná chlapecká duše.

„Danny,“ oslovila jsem ho tiše.
„Slečno Swanová,“ přisunul se kousek ke mně. Nemohla jsem si nevšimnout zřejmého potěšení, že jsem si ho všimla.
„Tak už za tebou byl bratr? Doufám, že to zvládl i v návštěvních hodinách.“
„Hmm, jo, už tu byl.“
„To jsi určitě rád. Je vidět, že ti na bratrovi záleží.“ Jeho výraz se změnil. V očích se mu na okamžik zablesklo veselí.
„Jo, vyřídili jsme všechno, co bylo třeba.“
„Snad tě zase brzy navštíví,“ usmála jsem se.
„To nezáleží na mě,“ pokrčil rameny.
„Jistě, jeho škola.“
„Jo,“ zahučel neurčitě. „Mějte hezký den,“ popřál mi a vmísil se do davu.

Přelétla jsem pohledem své chráněnce a nabodla se na jeden upřený, pichlavý. Larry Potter mě sledoval a byla jsem si jistá, že mu neušla ani moje konverzace s Dannym. Mohla jsem jen doufat, že to nějak nezneužije proti němu.

#####

Po práci jsem šla s Louem na stanici. Říkala jsem si, že to zvládnu sama, ale když se mi neustále vnucoval, udělala jsem mu radost. Aspoň tak jsem svou slabost obhajovala sama před sebou.

Posadili jsme se na rozvrzané plastové židle a čekali, až seržant Sayders přijde. Dával si na čas. Jakýsi uniformovaný policista nám nabídl kávu, kterou jsem odmítla. Byla jsem natolik nervózní, že by mi kofein neudělal dobře.

Měla jsem strach. Bylo těžké přiznat to sama sobě, ale nápis na dveřích byl poslední kapkou do poháru statečnosti. Když jsem si naivně myslela, že to skončilo, byla jsem na omylu. Stále jsem v hlavě viděla písmena, která by klidně mohla být napsaná i krví, možná i mou. Zakázala jsem si podobné myšlenky, protože jinak bych se z toho musela zbláznit.

„Slečno Swanová,“ řekl Syders a sedl si za svůj pracovní stůl.
„Seržante, tohle je pan Willson můj nadřízený.“ Seržant pokývl hlavou a rozložil po stole několik fotek, na kterých jsem poznala své zničené dveře.
„Žádné stopy, žádné důkazy. Vypadá to, že máme co do činění s nějakým duchem.“ Sám se zasmál svému vtipu. „Dotyčný je mazaný, slečno. Prověřili jsme vašeho souseda a je čistý.“
„Ale…“ Krabice, pohledy, navíc kdo má lepší přístup k mým dveřím než Jerry?
„Je to tak slečno.“
„Jak vysvětlil tu krabici?“
„Soukromá záležitost,“ odbyl mě Syders.
„Třeba lhal.“
„Slečno, policejní postupy jsou přesné,“ oznámil mi s ledovým pohledem a zjevně se mu nelíbilo, že ho otravuju a zpochybňuju výsledky těch jeho postupů. Chtěla jsem jim věřit, vážně jo. Jerry byl kamarád, ale něco mi říkalo, že to přeci nemůže být jen tak. Tolik náhod najednou se nestává.

Po zbytek návštěvy jsem mlčela. Bylo by jedno, i kdybych něco řekla. Policie se s tím nemůže nic dělat. Tečka.

„Takže ho necháte, aby jí ublížil?“ vyjel na Syderse Lou.
„Bez přímých důkazů nic nezmůžeme, je mi líto.“

Viděla jsem jak je Lou naštvaný, taky jsem byla, ale mlčela jsem, abych ho ještě víc neprovokovala.

„Takže dokud ti nic neudělá, nebudou s tím nic dělat,“ rozčiloval se. „To je systém. Měla by sis na ně stěžovat, tohle přece není možné…“

Pak jsem ho i přesto, že je to nezdvořilé přestala poslouchat.

Díky práci jsem se uměla sama ubránit. Každý rok jsme jezdili na cvičení, které prověřovalo naše schopnosti. Takže pokud jde Syersovi o to, aby mi dotyčný skutečně něco udělal… Může si přijít. Poradím si s ním. Musím. Pak bych ho mohla i vidět a ukončit to. Nejsem zase tak pitomá, abych ze sebe udělala volavku, ale usmyslela jsem si, že končím s policií, stejně mi vůbec nepomohli. Dokud nebudu mít v ruce nějaký přímý důkaz, který by mohl dotyčného šoupnout za mříže, bude to všechno jen na mě.

Rozhodně jsem dupala do schodů ke svému bytu. Skoro jsem vykřikla, když jsem si všimla postavy stojící u dveří.

„Nechtěla bys mi náhodou něco říct?“ zeptala se Edwardovým hlasem, který nezněl vůbec tak mile jako ráno. Kousla jsem se do rtu. A sakra!

S kapitolou nejsem zrovna spokojená, ale v tuhle chvíli to lepší nebude, tak snad příště. ;-)

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tenká hranice - 14. kapitola: