Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná tajemství 1. kapitola

03.05.2012 (17:30) • Noelle • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1677×

 Nastal první den školy a s ním poslední šance na útěk. Neměla jsem batoh plný potřebných věcí, naplněnou peněženku, abych si mohla koupit letenku, dokonce ani kamaráda, který by na mě čekal v autě na konci ulice. V podstatě jsem neměla to, co by většina rozumných lidí nazvalo „plán“.

To mi nevadilo, protože ze všeho nejvíc jsem si přála, abych byla od akademie Laurnight co nejdál. Zatímco venku svítalo, nasoukala jsem se do džínsů a popadla teplý černý svetr. Takhle brzo ráno a tak vysoko v horách byla taková zima už v září! Sepnula jsem si dlouhé vlnité hnědé vlasy do nedbalého uzlu a nazula si pohorky. Přišlo mi důležité, abych se chovala velmi tiše, ať nezbudím rodiče. Z okna pokoje jsem viděla na kamennou obludu s tesáky, která mě probodávala pohledem. Oblékla jsem si džínovou bundu a vyplázla na ni jazyk. „Tobě se možná líbí viset na Pevnosti zatracených, dobře ti tak!“ řekla jsem potichu.

Než jsem odešla, ustlala jsem si postel. Brala jsem to tak, že tím možná obměkčím rodiče, protože je tím náhlým odchodem nejspíš vyděsím. Batoh jsem si sbalila předchozí noc, vzala jsem si pár věcí – knížku, sluneční brýle a malou hotovost.

Nechtěla jsem utéct. Ne v tom smyslu, že přeruším kontakt s rodinou, změnit si jméno nebo se třeba přidat k cirkusu. Chtěla jsem svým odchodem něco sdělit. Od první chvíle, kdy moji rodiče přišli s tím, že oni budou vyučovat a já studovat na akademii Laurnight, jsem byla proti tomu. Celý můj život jsem strávila v tom samém městečku a já od pěti let chodila do té samé školy a se stejnými spolužáky. Existují lidé, kteří se rádi seznamují s někým novým, kteří dokážou zapříst rozhovor a rychle se skamarádit, ale já k nim nikdy nepatřila. Dokázala bych cokoliv, ale tohle vážně ne!

Kdyby jen tušili, jak se člověku sevře žaludek a začnou se mu potit ruce a není schopen za sebe dostat jediné smysluplné slovo. Každý si myslí, že plachost je roztomilá věc na člověku. To není vůbec roztomilé!

Mí rodiče mě znali líp než ostatní a já si myslela, že mi rozumí, ale když mi bylo šestnáct, rozhodli, že bych svou plachost měla nějak překonat. A které místo se k tomu hodí víc než internátní škola, navíc s nimi po boku?

***

Procházela jsem areálem, který ranní mlha zahalila do modrošedé barvy. Když na počátku osmnáctého století stavěli akademii Laurnigt, byla všude kolem divočina. Od té doby v jejím okolí vyrostlo několik městeček, ale ani jedno nebylo v blízkosti akademie. Pohlédla jsem zpátky na dvě vysoké kamenné věže školy, po kterých se vinuly kamenné obludy, a zachvěla jsem se. Po pár krocích ale věže zmizely v mlze.

Má noční můra začíná být opravdovější než skutečnost. Znepokojeně jsem se otočila zády ke škole, rozeběhla jsem se přes areál k lesu.

Tohle všechno skončí, opakovala jsem si, když jsem spěchala lesním podrostem. Máma a táta se vzbudí a zjistí, že jsem pryč. Konečně pochopí, že mě k tomuhle nemohou přinutit. Budou mě hledat a přitom se zlobit, že jsem je vyděsila, ale pochopí to. Vždycky to nakonec pochopili. A pak odjedeme. Bello, jsi dobrá, že jsi to takhle vymyslela. Brzy budu od téhle strašné akademie pryč! 

Teď, když se nápad proměnil ve skutečnost a já běžela sama lesem do neznámé divočiny, už jsem si tím tak jistá nebyla. Možná utíkám zbytečně. Třeba tu nakonec zůstaneme. Do háje!

Zastavila jsem se, prudce oddechovala a otočila jsem se, abych se podívala, jak jsem daleko… Najednou jsem ho uviděla. Asi padesát metrů ode mě stál zpola zahalen mlhou muž v dlouhém, tmavém kabátě. V okamžiku, kdy jsem ho spatřila, se rozběhl směrem ke mně. Až v tu chvíli jsem poznala, co je opravdový strach. Byla jsem v šoku. Nekřičela jsem. Nemělo to smysl, protože jsem utekla do lesa, aby mě nikdo nenašel, což byla největší pitomost, kterou jsem v životě udělala, a vypadalo to, že i poslední. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zachránil. Musela jsem běžet jako o život.

Slyšela jsem jeho kroky, pod kterými praskaly větvičky a šustily listy. Přibližoval se ke mně. Bože, jak byl rychlý! Jak může někdo běžet tak rychle?

Učili tě, jak se bránit, pomyslela jsem si. Měla bys vědět, jak se v takovéhle situaci zachovat! Jenže v tu chvíli jsem si na to nedokázala vzpomenout. Nedokázala jsem přemýšlet. Větve se mi zatrhávaly o rukávy bundy a o vlasy, které se mi uvolnily z uzlu. Zakopla jsem o kámen a kousla se přitom do jazyka, ale běžela jsem dál. Stále se přibližoval. Musela jsem běžet ještě rychleji. Jenže jsem nemohla!

„Chrr…,“ zachrčela jsem na něj, když mě srazil k zemi. Padla jsem na záda na tvrdou půdu a on spadl na mě a jeho nohy se zamotaly do mých. Dal mi ruku na pusu a mně se podařilo vytáhnout zpod jeho těla paže. V mé staré škole nám při hodinách sebeobrany radili utočit na oči, prostě je vyškrábat útočníkovi z důlků. Vždycky jsem si myslela, že když budu muset zachránit sebe nebo někoho jiného, tak to udělám, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Ohnula jsem prsty a sbírala odvahu.

V tom okamžiku muž zašeptal: „Viděla jsi, kdo tě honil?“

Pár vteřin jsem na něj jen zírala a říkala si, že si ze mě dělá snad srandu. Pak mi sundal ruku z pusy, abych mohla odpovědět. Cítila jsem na sobě jeho těžké tělo, ale nakonec jsem to ze sebe vypravila: „Myslíš kromě tebe?“

„Mě?“ Netušil, o čem to mluvím. Podíval se kradmo před nás, jako by nás chtěl chránit. „Před něčím jsi utíkala – nebo ne?“

„Utíkala jsem jen tak. Nikdo mě nehonil kromě tebe!“

„Takže ty sis myslela –“ najednou mě uvolnil ze svého sevření. „Sakra. Omlouvám se. Nechtěl jsem. Musel jsem tě vyděsit k smrti.“

„Vyděsit to je slabé slovo, ale počkat! Ty jsi mi chtěl pomoct?“ musela jsem se ho zeptat.

Rychle přikývl. Jeho obličej byl blízko mého, že jsem neviděla nic jiného. Měla jsem pocit, že neexistuje nic jiného než mi dva a válející se mlha. 

„Vím, že jsem tě vystrašil, a je mi to líto. Opravdu jsem si myslel...“

Jeho slova mi moc nepomáhala, měla jsem čím dál tím větší závrať. „Zmlkni!“ řekla jsem nakonec.

A on zmlkl.

Přitiskla jsem si pěsti na oči tak silně, až jsem začala vidět rudě. V ústech jsem cítila krev a srdce mi bušilo tak rychle, až se mi zdálo, že mi vyskočí. Pak jsem zjistila, že ten muž je stále vedle mě.

„Proč jsi mě srazil k zemi?“ zeptala jsem se ho, aby mi to vysvětlil, protože jsem to mu stále nerozuměla.

„Myslel jsem si, že se musíme schovat. Skrýt se před tím, kdo tě honí, ale nakonec tě vlastně nehonil,“ odmlčel se, „nikdo.“

Sklonil hlavu a já si ho poprvé mohla prohlédnout. Předtím jsem neměla čas, abych si na něm něčeho všimla. Když je váš první dojem takový, že jde o šíleného zabijáka, nemíjíte čas drobnostmi. Teď jsem zjistila, že to není dospělý muž, jak jsem si předtím myslela. Přestože byl vysoký a ramenatý, vypadal mladě, mohl být asi tak starý jako já.  Měl rovné zlatohnědé vlasy, které mu kvůli honičce spadly do čela, silnou, hranatou čelist, pevné, svalnaté tělo a úžasné zelené oči. A nejpozoruhodnějšího na něm bylo to, co měl pod kabátem; staré černé boty, černé vlněné kalhoty a tmavě červený svetr se dvěma havrany a stříbrným mečem uprostřed. To byl znak Laurnightu.

„Ty studuješ tady na škole?“ řekla jsem překvapeně.

„Ještě ne, ale mám brzy začít,“ mluvil potichu, jako kdyby mě nechtěl vyděsit.                                   

Přikývla jsem a snažila jsem se připevnit si sponkami uvolněné vlasy. Tohle je můj první rok. Moji rodiče tu dostali místo jako učitelé a tak jsem tu… zaseklá.

„Edward Ross,“ řekl a podal mi ruku.

„Aha.“ Byl to divný pocit představit se někomu, o kom jsem si ještě před několika minutami myslela, že mě chce zabít. Svou širokou a studenou ruku pevně stiskl tu mou. „Já jsem Bella Swanová.“

„Tep ti buší jako o závod,“ zamumlal Edward. „Dobře, tak když jsi neprchala před žádným útočníkem, tak proč jsi utíkala? Protože mně to nepřišlo jako ranní rozcvička.“

„Vstala jsem brzy, protože jsem odsud chtěla utéct.“

„Rodiče jsou na tebe zlí? Mlátí tě?“

„Ne! Nic takového. Ale nechci tady chodit do školy. Líbilo se mi v městečku, kde jsem se narodila a kromě toho je akademie Laurningt tak – je tak...“

„Strašidelná.“

„Jo.“

„A kam ses chystala utéct? Máš nějakou představu, co bys dělala pak?“

Zčervenala jsem a nebylo to jen vypětí z běhu. „Ehm, ne. Vlastně jsem nechtěla doopravdy utéct. Bylo to jen takové gesto. Myslela jsem si, že když to udělám a rodiče pochopí, že tu nechci zůstat, tak možná odjedeme.“

Edward se začal usmívat a tím zakryl svůj smích, a to se mi líbilo.

„Jako já s prakem.“

„Cože?“

„Když mi bylo pět, tak jsem si myslel, že moje máma se ke mně chová ošklivé, a tak jsem se rozhodl, že uteču. Vzal jsem si prak, protože jsem byl velký, silný chlap, chápeš. Který se o sebe dokáže postarat. Taky jsem si vzal baterku a sušenky…“

Přes všechny své rozpaky jsem se usmála. „Myslím, že sis zabalil líp než já.“

„Vykráčel jsem pyšně z domu a došel jsem až… Na konec zadního dvorku. Tam jsem zůstal celý den a vrátil se, až když začalo pršet, protože jsem s sebou neměl deštník.“

„Takhle to dopadá, když si člověk něco naplánuje,“ povzdychla jsem.

„Já vím. Je to tragický. Vrátil jsem se dovnitř celý mokrý a bolelo mě břicho, protože jsem snědl dvacet sušenek. Moje máma, přestože mě dokáže vytočit, je rozumná, a tak dělala, jako by se nic nestalo,“ Edward pokrčil rameny. „A takhle se zachovají i tví rodiče. Uvědomuješ si to, že jo?“

„Teď už ano." Hrdlo se mi stáhlo zklamáním. Pak se mě Edward zeptal na něco, co mě udivilo.

„Chceš odsud doopravdy utéct?“

„Jako utéct? Doopravdy utéct?“

Edward přikývl a tvářil se vážně.

„Ne, nechci. Vrátím se a připravím se do školy jako hodná holka,“ připustila jsem.

Znovu se pousmál. „Nikdo netvrdí, že musíš být hodná.“

Řekl to tak, že mě to zahřálo u srdce. „Já jen – ta akademie Laurnight – myslím, že tam nikdy nezapadnu.“

„S tím bych si starosti nedělal. Možná by to bylo dokonce lepší,“ zadíval se na mě vážně a pozorně, jako by věděl líp než já, kam bych mohla zapadnout. Buď jsem se mu opravdu líbila, nebo jsem si to jen vybájila, protože jsem se mu líbit chtěla.

Rychle jsem vstala. Když se zvedl i Edward, zeptala jsem se: „Tak co jsi tu vlastně dělal? Když jsi mě uviděl?“

„Jak už jsem řekl, myslel jsem, že máš potíže. Tady kolem se potulují různí tvrdí hoši. Ne každý se dokáže ovládat,“  sundal si ze svetru pár borovicových jehliček. „Neměl jsem hned myslet na to nejhorší. Reagoval jsem instinktivně. Promiň.“

„To je v pořádku. Teď už vím, že jsi mi chtěl pomoct. Ale mě zajímá, co jsi dělal v lese, než jsi mě uviděl. Zahájení školního roku začíná až za několik hodin. Takže je dost brzy. Studenti mají přijet až okolo desáté dopoledne.“

„Já jsem nikdy moc nehrál podle pravidel.“

To znělo zajímavě. „Takže ty jsi ranní ptáče?“

„To sotva. Ještě jsem nešel spát.“ Měl okouzlující usměv a využíval toho. „Moje máma mě sem nemohla přivést, protože odjela na služební cestu. Tak jsem jel vlakem a zbytek cesty jsem chtěl dojít pěšky, abych trochu prozkoumal okolí. A přitom zachránil holku v nesnázích.“

Když jsem si vzpomněla, jak rychle za mnou Edward běžel a uvědomila jsem si, že mi chtěl zachránit život, něco se změnilo. Ta vzpomínka už ve mně nevyvolávala strach, ale usměv.

„Proč jsi přijel do Laurnightu? Já jsem tu ztvrdla kvůli rodičům, ale ty jsi mohl jít jinam. Na jinou školu. No, prostě někam jinam.“

Vypadalo to, že Edward neví, jak na to odpovědět. Šli jsme lesem a on držel větev tak, aby mě neškrábla do obličeje. To pro mě ještě nikdo neudělal. „To je dlouhý příběh.“   

„Já s návratem nespěchám. Krom toho zbývá do zahájení několik hodin.“

Sklonil hlavu, ale nepřestal se na mě dívat. Nevím co, ale něco na tom pohybu bylo sexy, i když jsem si nebyla jistá, jestli to nebyl záměr.

„Navíc je to tak trochu tajemství,“ sdělil mi.

„Já dokážu udržet tajemství. Chci říct – tohle všechno si necháme pro sebe. Útěk a bláznivé setkání.“

„Já o tom nikomu neřeknu.“ Ještě chvíli váhal, ale pak přiznal: „Jeden můj předek tady chtěl studovat asi před sto padesáti lety. Neuspěl.“ Edward se zasmál a já měla pocit, jako by korunami stromů prosvítalo světlo. „Takže je na mně, abych obnovil rodinnou čest.“

„Neměl by ses rozhodovat podle něho.“

„Něco jsem si mohl rozhodnout sám. Nechali mě si třeba vybrat vlastní ponožky.“ Usmála jsem se, když si vyhrnul nohavici, aby mi ukázal proužek, který mu koukal z černé, těžké boty.

„Proč vlastně tvůj předek neuspěl?“

„Během prvního týdne se utkal v souboji.“

„V souboji? Jakože někdo urazil jeho čest? Nebo to bylo kvůli nějaké dívce?“

„To by si musel tedy hodně pospíšit, aby hned první den školy se s nějakou seznámil.“ Edward se zarazil, jako by si uvědomil, že zrovna on se první den školy seznámil se mnou. „Důvodem k souboji mohlo být cokoli. V té době stačila i sebemenší záminka. V naší rodině se traduje, že začal ten druhý, ale to je stejně jedno. Důležité je, že přežil. Ale rozbil jedno z barevných oken ve velké hale.“

„No jasně. Je tam jedna tabule z čirého skla a já nechápala proč.“

„No, tak teď už to víš. Naše rodina je s akademií Laurninght úzce spjata už od pradávna.“    

„Až dodnes.“

„Až dodnes,“ souhlasil. „A mně to nevadí. Myslím, že se toho tady mohu hodně naučit. Což neznamená, že se mi musí všechno líbit.“

„Nejsem si úplně jistá, jestli se mi tady líbí vůbec něco,“ přiznala jsem. Kromě tebe, ale to už jsem si řekla jen pro sebe.

„Ještě je čas utéct, Bello,“ navrhl mi z legrace.

„Nechci utéct. Jen se mi nechce mezi ty neznámé lidi. Když jsem s lidmi, které neznám, tak ze sebe nedokážu vydrat slovo, nedokážu se chovat přirozeně, prostě nejsem sama sebou – proč se usmíváš?“

„Mluvit se mnou ti problémy nedělá.“

Překvapeně jsem zamrkala. Edward měl pravdu. Jak to bylo možné? „S tebou – mám pocit - asi jsi mě tak vylekal, že jsem na strach z cizích lidí zapomněla.“

„No, jestli to pomohlo...“

„Jo. Měla bych se vrátit, než rodiče zjistí, že jsem pryč,“ uznala jsem.

„Nenech si od nich vynadat.“

„Oni mi nevynadají.“

Edward nevypadal přesvědčeně, ale přesto přikývl a ustoupil ode mě do stínu, zatímco já vstoupila do slunečného světla.

„Uvidíme se později.“   

Zvedla jsem ruku, abych mu zamávala, ale on už tam nebyl. Během okamžiku zmizel v lese.  

Autor: Noelle, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Temná tajemství 1. kapitola: