Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná a tajemná láska - 3. kapitola - Setkání, které mi změnilo život

vps_02


Temná a tajemná láska - 3. kapitola - Setkání, které mi změnilo životTřetí kapitola je na světě. Já vím, zase to trvalo dýl, než jsem slíbila, ale musela jsem ještě napsat povídku do jedné soutěže a navíc pololetní testy. :-( Každopádně se lepším, není to taková hrůza jako minule.:-) Co se týče kapitoly, tentokrát jsem ji napsala z pohledu, který tu ještě nebyl - z Jamesova. Jedná se o jeho pocity, při prvním setkání s Victorií. Posuďte sami, jestli jsem je správně vystihla. Těším se na komentíky. Pěkné čtení. Vaše Victoria1

                     3. kapitola –  Setkání, které mi změnilo život

James:

Dnes je právě 8. května 1920, pokud jsou mé výpočty správné. Svítalo. Včera večer jsem se z Cardiganu dostal přes les do jakési zapadlé vesničky kousek od pobřeží Anglie. Přes noc jsem to tady prozkoumal a ulovil nějakého opilého pobudu, který se bezcílně potácel ulicemi, a ani si, myslím, neuvědomil, že ho někdo vraždí.

Ačkoli jsem krev zhořklou vlivem alkoholu nesnášel, bohužel jsem neměl na vybranou. Kdybych vtrhl do nějakého domu a povraždil členy spořádané rodiny, zajisté by to nezůstalo bez povšimnutí. Když už nic jiného, alespoň jsem uhasil žízeň a nevzbudil přitom zbytečnou pozornost. Tělo jsem pohřbil hluboko v moři, odtamtud určitě nikdy nevyplave.

Jak už jsem řekl, přes noc jsem to tady prozkoumal a musel jsem uznat, že tahle vesnička je sice celkem malá, ale pěkná. To ovšem nic nezměnilo na tom, že jsem se příšerně nudil. Žádný lov, ani sebemenší rozptýlení mě nepotkalo už alespoň dva měsíce. Řekněme si upřímně – na ty nejlepší lovy upír narazí většinou, když je nehledá. Prostě přijdou samy. Ale já už se načekal dost. Jenže čím víc jsem se snažil najít nějaké to rozptýlení, které stojí za povšimnutí, tím to bylo horší.

Navíc můj poslední stopařský zážitek dopadl katastrofálně. Poprvé za celý upíří život mi má kořist unikla. Takže jsem si musel poprvé přiznat porážku a ještě ke všemu jsem přišel o chutnou svačinku. Ta lidská dívka, kterou jsem se pokusil ulovit, mi totiž voněla líp než jakýkoli jiný smrtelník, na kterého jsem kdy narazil. Aro by řekl, že to byla moje pěvkyně.

Ale co mě ještě ráno trápilo úplně nejvíc, byly vzpomínky. Už zase. Když dlouho nenarazím na lov, který mě rozptýlí, začnu propadat bolestným vzpomínkám na lidský život. Na všechno, co se stalo před tím, než mě Aro přeměnil, a co mě drtí už 115 let.

„Tak dost!“ přikázal jsem si nahlas a důrazně. Ještě že je tak brzo ráno a nikde není ani živáčka. Kdyby mě teď slyšeli nějací lidé, mysleli by si, že trpím samomluvou.

Už tolikrát jsem si zakázal vracet se zpátky do minulosti, ale nikdy mi to nevydrží na dlouho. Neustále se mi vybavují tváře rodičů, jejich smrt a smrt mé mladší sestry Amandy, kterou jsem miloval víc než vlastní život, a přesto se mi nepodařilo ji zachránit.

A takhle je to pořád. Navenek jsem silný, bezcitný upír, ale mé mrtvé srdce je rozlámané na kousky. A ačkoli si ze všeho nejvíc přeju zapomenout, vím, že jako upírovi se mi to nikdy nemůže podařit.

Rychle jsem zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. Zrovna jsem procházel kolem velké, na bílo natřené budovy, podle velkého nápisu nad vraty jsem pochopil, že je to škola. A přesně v tu chvíli jsem zaslechl hlasy. Normálně bych šel dál, ale slova, která jsem slyšel, mě zaujala.

„Myslíš si, že se jen tak vypaříš do třídy, čarodějnice?“ slyšel jsem hluboký, mužský a škodolibě pobavený hlas.

„Najdi si na obtěžování někoho jiného!“ odsekla mu nějaká dívka. Její hlas byl jemný a na člověka neobvykle vysoký.

„Ale, ale, štěně by chtělo kousat,“ ozval se další mužský hlas a následoval hlasitý řehot minimálně pěti mladíků.

Nechápavě jsem svraštil obočí, neslyšně se přikradl k vratům a nahlédl dovnitř. Na opačném konci dvora, skoro až u budovy postávalo šest mladých, myslím, že sotva plnoletých mužů a jeden z nich – vysoký s tmavě hnědými sestříhanými vlasy – držel za paži rusovlasou dívku.

Cítil jsem, jak se mi při pohledu na ni překvapením rozšířily zorničky. Ačkoliv jsem její tvář viděl pouze z boku, připadala mi na člověka velmi hezká. Měla lehounce broskvovou pleť a kučeravé, sytě oranžové vlasy jí spadaly až do půli zad. Pak jsem si všiml, že vypadá, jako by potlačovala slzy.

Najednou ten mladík, co ji držel za paži, natáhl volnou ruku a chytil mezi prsty pramen jejích zrzavých vlasů.

„Škoda, že dnes už neupalují čarodějnice na hranici, tvoje kštice by splývala s plameny, že jo, kluci?“ pronesl a škodolibě se rozesmál, stejně jako jeho komplicové.

Rusovlásce vytryskly z očí slzy a v mžiku se jí rozlily po tvářích. Ten ubožák se jen ušklíbl a nejspíš zatáhl za pramen jejích vlasů ještě silněji, protože sykla bolestí.

V tu chvíli jsem přestal rozumě uvažovat. Z nějakého nepochopitelného důvodu – nikdy jsem se přece nestaral o záležitosti smrtelníků – mě popadl nepředstavitelný vztek.

Aniž bych přemýšlel, co to vlastně dělám, jsem vyrazil vpřed, přeletěl dvůr upíří rychlostí a popadl toho tmavovlasého trapiče za zápěstí ruky, kterou svíral pramen vlasů té rusovlasé dívky.

„Pusť ji! Okamžitě!“ zavrčel jsem hrozivě. Poslechl bez sebemenších protestů a vykřikl bolestí, takže jsem asi použil větší sílu, než jsem myslel. Vlastně měl štěstí, že jsem mu to jeho zatracené zápěstí nezlomil.

Pak jsem na sobě ucítil, upřený pohled té rusovlasé dívky. Krátce jsem na ni pohlédl a přitom jsem si všiml, že je opravdu moc hezká. Měla zářivě zelené, upřímné oči a její třešňové rty byly pootevřené překvapením.

Nemohl jsem si pomoct – rty se mi samy roztáhly do úsměvu, ačkoli jsem nechápal proč. Zatvářila se nanejvýš šokovaně a trochu omámeně zamrkala. To mě pobavilo, ačkoli jsem to nezažil poprvé – naopak. Tenhle užaslý, šokovaný výraz jsem vídal skoro u každé své oběti - hlavně u dívek -, pokud jsem tedy zrovna neulovil někoho, kdo spal nebo byl totálně mimo vlivem alkoholu – jako ten opilec včera.

Pak mi toho dotyčného vždycky bylo skoro líto. Je z mého vzhledu tak uchvácený a já ho v příštím okamžiku zabiju. Ale co – takový je upíří život a s tím se nedá nic dělat.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Tahle dívka byla prvním člověkem, který se ke mně dostal dost blízko, aby oněměl úžasem nad mou dokonalou tváří a já ho neplánoval zabít. Možná proto jsem se cítil dost divně. Co to proboha dělám?

V tu chvíli bylo už samozřejmě pozdě, přemýšlet nad tím, co jsem měl a neměl udělat, tak jsem se alespoň pokusil zakrýt pobavení nad její reakcí, ale podle toho, jak rozpačitě se zatvářila, se mi to asi nepovedlo.

Mladík, jemuž jsem stále pevně svíral zápěstí, tlumeně zasténal. Znovu jsem nasadil kamenný výraz, přerušil oční kontakt s tou dívkou a pohlédl do jeho bolestí a zděšením zkřivené tváře.

„Pusťte mě, to bolí,“ procedil mezi zuby. „Co tady vůbec chcete? Na školní pozemek smí jen učitelé a studenti, vy rozhodně ne, je to nezákonné!“ dodal a pokusil se vykroutit z mého sevření. Samozřejmě bez úspěchu.

Jeho slova mě tak vytočila, že jsem měl chuť s ním do něčeho praštit. Ale neudělal jsem to. Moje sebeovládání bylo dost dobré na to, abych se mohl pohybovat mezi lidmi a nikdo přitom nepřišel k úhoně.

Přes všechna desetiletí trénování a praxe jsem ale nedokázal zachovat kamennou tvář. Povytáhl jsem obočí. „Snad mě ty nechceš poučovat o zákonech? Máš snad nějaký důvod té rusovlásce ubližovat?“ švihl jsem volnou rukou k té lidské dívce a z hlasu mi vybublal vztek. Krátce jsem zaťal zuby, abych ho potlačil, a pak jsem pomalu dodal: „Ještě jednou se jí dotkneš a to zápěstí ti zlomím, rozumíš?“

Rychle přikývl a tvářil se jako vyděšený pes. Uvnitř jsem cítil škodolibou radost z jeho strachu. Už jako člověk jsem nesnášel tyhle typy. Myslí si, že jsou kdovíjací hrdinové a zatím...

Pomalu jsem uvolnil sevření a klidně spustil ruku podél těla. „Dobře.“ Zavrtal jsem se do něj tím nejneústupnějším pohledem, jakého jsem byl schopný. „Doufám, že si to budeš pamatovat, protože jestli ne, setkáme se znovu a zaručuji ti, že to setkání nedopadne dobře. Alespoň ne pro tebe.“

Znovu přikývl, promnul si prsty zápěstí a já se pomalu otočil. Povzbudivě jsem se usmál na svou „chráněnku“ a zvláštně mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomil, že už pravděpodobně nikdy neuvidím její jemnou a milou tvář. Přesto jsem bez zaváhání zamířil k bráně.

Sotva jsem ale stačil vraty projít, když mě zarazil sopránový, cinkavý hlas. Okamžitě jsem věděl, že patří té dívce.

„Počkejte!“ volala za mnou a já se opravdu zastavil, ačkoli mé podvědomí mi radilo jinak.

„Jdi dál, ať tě ani nenapadne se otočit!“ křičela na mě rozumnější část mé mysli. Ale ta byla okamžitě zastíněna tou nerozumnou, která toužila s tou přitažlivou rusovláskou prohodit alespoň pár slov.

„Přeskočilo ti? To si vážně chceš povídat s člověkem? Copak už jsi toho dneska nenatropil dost?“ vřískal ten hlas dál, ale já ho nechtěl slyšet.

Věděl jsem, že nejspíš právě dělám největší chybu svého dosavadního života, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Nezáleželo na tom. Ráno jsem ještě nevěděl, jak hořce budu svého rozhodnutí později litovat.

Otočil jsem se zpátky, a když jsem ji viděl nerozhodně stát na druhém konci dvora, přes tvář mi opět přelétl úsměv. „Ano?“ zavolal jsem na ni a ještě v ten samý okamžik mě napadlo, že jsem mohl odpovědět něco lepšího.

Jí to ale zjevně bylo jedno. I na tu dálku jsem viděl, jak jí radostně zazářily oči, načež ke mně rychle vykročila. Rychle podle lidského měřítka, samozřejmě, takže trvalo věčnost, než se ke mně dostala.

„Ehm... já...děkuju,“ vykoktala rozpačitě, když konečně stanula kousek ode mě.

„Vůbec nemáš zač,“ odpověděl jsem s povzbudivým úsměvem a  zkřížil paže na hrudi. Pak jsem krátce pohlédl na druhý konec školního dvora, kde stál ten tmavovlasý hlupák a sledoval mě přimhouřenýma očima, jež slibovaly brzkou odplatu.

Nevšímal jsem si toho. Už jsem se chtěl té rusovlásky, jejíž jméno jsem stále neznal, zeptat proč jí tak ubližují, když jsem si všiml, že mě sleduje jiná dívka. Postávala vzadu u budovy, obklopená dvěma dalšími děvčaty a já musel uznat, že je skoro stejně krásná jako upírky, které jsem za svůj život poznal.

Měla velmi dlouhé vlasy, černé jako havraní křídla, oči modré jako letní nebe a bezchybnou tvář. Když můj pohled na okamžik spočinul na ní, usmála se a lehce pokývla hlavou. Taky jsem kývl, ale to bylo vše. Byla sice hezká, to ano, ale chybělo jí kouzlo jedinečnosti, jaké měla má rusovlasá chráněnka.

Znovu jsem pohlédl na ni a položil trochu jinou otázku, než jsem původně zamýšlel: „Dělají to často?“

Sklesle přikývla. „Ano, dělají, ale jenom mně,“ přiznala tiše.

Nechápavě jsem se zamračil. „Proč?“

Namotala si pramen svých vlasů na ruku a zvedla ji, zatímco já ji překvapeně sledoval. „Kvůli tomuhle, copak to nevidíte?“ zeptala se a slovo „tomuhle“ vyslovila tak zvláštně, jako by snad její vlasy byly pro ni nějakým prokletím.

„Mně se tvé vlasy líbí, jsou krásné a jedinečné. Dráždivé. Takové jsem ještě nikdy neviděl,“ vysypal jsem ze sebe bez většího přemýšlení, když mi to konečně došlo. Váhavě jsem stáhl její ruku a opatrně jí uhladil vlasy zpátky na místo. Víc než sto let jsem se vyhýbal jakémukoli fyzickému kontaktu a byl to zvláštní pocit, někoho se dotýkat po tak dlouhé době.

Ona na mě celou dobu hleděla tak šokovaně, že jsem nemusel být žádný génius, abych poznal, že jsem první, kdo jí něco takového řekl. Tu chvilku, kdy se vzpamatovávala z překvapení nad mými slovy, jsem využil k tomu, abych si ji pořádně prohlédl.

Byla celkem vysoká, štíhlá a na sobě měla prosté bílé šaty po kolena z hrubého materiálu, jako většinou mívají chudí lidé. Na nohou měla obyčejné dřeváky a přes rameno hnědou koženou tašku.

„My-myslíte to vážně?“ vykoktala po chvíli ticha a já se překvapeně zarazil. Až doteď jsem si neuvědomil, že mi celou dobu vyká a nevím proč, ale přišlo mi to dost komické.

„Ovšemže,“ ujistil jsem ji a nahodil ten nejlepší úsměv, jaký jsem dokázal. „A přestaň my prosím vykat. Myslím, že ještě nejsem tak starý. V dubnu mi bylo teprve dvacet – pět. A kolik je tobě? Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem dychtivě.

„Victoria,“ hlesla potichu. „Ve čtvrtek mi bude devatenáct.“

„Moc mě těší Victorie, mé jméno je James,“ představil jsem se s úsměvem, ustoupil o krok dozadu a vysekl na upíra dost neobratnou poklonu.

Obličej jí rozzářil krásný úsměv a mně se zachtělo pohladit ji po lesklých zrzavých vlasech. „Je hezké vidět tě usmívat se,“ slyšel jsem se vzápětí říkat. „Sluší ti to.“

Rozpačitě se ode mě odvrátila a lehce se začervenala. Zadržel jsem dech. Vůně čerstvé krve byla téměř neodolatelná, a pokud mám být upřímný, vůbec jsem to nechápal. Včera jsem byl přece na lovu. Hm, možná se mi zhoršuje sebeovládání.

Jak se jí do tváře pomalu vracela normální barva, pocit horka odezněl a já byl vděčný, že se můžu nadechnout. Ne že bych to potřeboval, ale zadržovat dech je prostě pěkně nepříjemné a navíc se při tom špatně mluví.

„Victoria je moc hezké jméno,“ pokračoval jsem jakoby nic, což byla ta nejpitomější věc, jakou jsem mohl udělat. „Věděla jsi. že v překladu z latiny znamená „vítězství“?“ dodal jsem rychle a doufal, že se zase nezačne červenat.

„Ne, nevěděla,“ zamumlala a plaše na mě pohlédla. „Všichni pořád tvrdí, že je to jméno pro čarodějnice s rudými vlasy a zelenýma očima, jako mám já.“

Obočí se mi stáhlo k sobě. „S rudými vlasy a zelenýma očima?“ skoro jsem zavrčel. „Co je to za pitomost?“

 „Já nevím.“ Pokrčila rameny. „Oni říkají, že barva mých vlasů není normální, že zelené oči jsou čarodějnické a proto by lidi, jako jsem já měli upalovat na hranici. Mně osobně to připadá jako dost nemoderní přístup.“

V duchu jsem žasl nad tím, jak jsou někteří lidé pitomí. Kdysi se sice opravdu říkalo, že zelené oči mají jen čarodějnice, ale to bylo tak v šestnáctém století. Zároveň mi došlo, že právě v tomhle je problém. Všichni ti hlupáci tam na dvoře Victorii takhle týrají, protože je prostě jiná. Má rudé vlasy, jako nikdo koho znají a tak mají dobrou záminku, proč jí ubližovat. Vždycky to můžou svést na svůj povrchní přístup.

„Nemoderní? Není nemoderní, je naprosto středověkej,“ prohlásil jsem a můj hlas dokonale odrážel všechny moje pocity. „Pokud vím, že jsou zelené oči čarodějnické, se říkalo před pěti stoletími.“

Znovu pokrčila rameny. A já jsem udělal další hloupost. Natáhl jsem levou ruku a pohladil ji po tváři. „Máš asi těžký život, viď?“ zašeptal jsem.

Victoria neodpověděla. Třeštila na mě oči a srdce jí bušilo, tak rychle, že by normální člověk snad ani nedokázal spočítat počet jeho úderů za minutu. Pak se zdráhavě a tak nějak opatrně usmála.

Spustil jsem ruku podél těla a čekal jsem, až nějak zareaguje, ale uplynulo dalších pár vteřin a ona stále nevypadala, že by se chystala mi odpovědět. Nepřítomně se na mě dívala a měl jsem pocit, že je myšlenkami někde jinde.

„Victorie?“ oslovil jsem ji, když už to ticho začínalo být nesnesitelné.

„Já... Vlastně ani nevím. Není to úplně snadné,“ odpověděla mi váhavě na předešlou otázku a rozpačitě sklopila oči.

„To je mi moc líto, takové zacházení si nezasloužíš,“ politoval jsem ji.

Vzhlédla ke mně s překvapeným výrazem. „Jak to víš? Totiž... známe se přece sotva pět minut a ty mě nepřestáváš překvapovat. Skoro nic o mně nevíš a jsi naprosto přesvědčený, že jsem neudělala nic, aby mi David mohl ubližovat,“ vysvětlovala rychle, pak se najednou zarazila a zase se zatvářila rozpačitě.

Zdráhavě jsem se na ni usmál. „A udělala jsi snad?“ zeptal jsem se váhavě s pozvednutým obočím.

Sklonila hlavu a upřela oči do země, rudé kadeře jí zakryly tvář. Asi se snažila zakrýt červeň, která jí znovu zbarvila tváře. Bohužel jako upír jsem nemusel vidět krev pulzující pod tenkou kůží, stačilo mi ji cítit a okamžitě mi v krku vzplanul oheň. Vidění mi zahalila červená mlha, která mi brání normálně myslet a která se objeví vždycky při lovu. Ale tentokrát jsem s ní bojoval. Stálo mě to veškeré úsilí, ale odvrátil jsem se od ní a zadržel jsem dech.

A pak jako na zavolanou zafoukal vítr. Vlastně to byl jen slaboučký, sotva postřehnutelný vánek, ale stačilo to. Nejdřív se prohnal kolem mě a pak teprve zamířil k Victorii a já lačně nasál do plic čerstvý vzduch dřív, než se smíchal s jejím pachem. Tlak v hrdle o něco povolil a hlava se mi trochu projasnila.

Victoria si zřejmě ničeho nevšimla. „Ne,“ zamumlala totiž a usoudil jsem, že to je odpověď na mou otázku. „Promiň, měla jsem mlčet.“

Pousmál jsem se. „V pořádku. A tohle je odpověď na tvou otázku: Že jsi neudělala nic špatného, usuzuji z toho, co jsi mi řekla, co jsem viděl na vlastní na oči a hlavně – z tvého chování. Vyznám se v lidech, Victorie, a věřím, že v tobě nemůže být nic špatného.“

Zvedla hlavu a šťastně se usmála. „Jsem moc ráda, že si to myslíš, Jamesi.“

Vesele jsem jí úsměv oplatil, potěšilo mě, že má dobrou náladu. „To vidím,“ poznamenal jsem rozverně.

Místo odpovědi znovu roztáhla rty do úsměvu a já si pomyslel, že jí to moc sluší, když se usměje. Její zelené oči důkladně zkoumaly můj obličej, možná se snažila v něm najít nějakou chybičku. Když jsem si prohlížel její jemnou přívětivou tvář, najednou mě napadlo, jak by asi vypadala jako upírka. Než jsem se stačil vyděsit, jakým směrem se mi rozutekly myšlenky, na opačné straně dvora se rozdrnčel zvonek a zasáhl mě do uší jako ostrý nůž.

Victoria sebou cukla a já škubl hlavou za zvukem tak rychle, že by to překvapilo každého normálního smrtelníka.

„Skvělé, Jamesi,“ vynadal jsem si v duchu. „Ty jsi prostě mistr v maskování za člověka. Tohohle by si všiml i slepec.“

Pak jsem si všiml člověka, který právě vcházel do budovy školy, a přitom se nenápadně ohlížel na mě a Victorii. Byl to ten kluk s tmavě hnědými vlasy, David, pokud jsem Victorii správně pochopil. Jakmile si všiml, že se na něho dívám, rychle se odvrátil a zmizel v budově.

„Budu muset dovnitř, za chvíli začne vyučování a paní Rotterová by mi vynadala, že jdu pozdě,“ ozvala se Victoria omluvným tónem a já v jejím hlase zaslechl i stopu zklamání.

Obrátil jsem se k ní a usmál se. „Chápu, tak se měj pěkně.“

„Kdy se zase uvidíme?“ zeptala se rychle.

Zaváhal jsem. Pokud mám být upřímný, potěšilo mě, že stojí o to mě ještě někdy vidět, ale zároveň jsem věděl, že zůstat jakýmkoli způsobem v kontaktu by mohlo být pro nás oba velmi nebezpečné. Už ráno jsem se s ní měl navždycky rozloučit. Nedokázal jsem to.

„Kdy ti končí škola?“ zeptal jsem se, ačkoliv rozum na mě zase ječel, ať se přestanu chovat jako tříleté dítě a myslím i na svou bezpečnost.

Během vteřiny jsem si uvědomil, co všechno může moje neopatrnost způsobit a už jsem měl na jazyku výmluvu, že dneska vlastně nemůžu, ale Victorii se po mé otázce šťastně rozzářily oči a to zničilo posední špetku mého odhodlání chovat se aspoň trochu rozumně.

„O půl jedné,“ odpověděla mi a pousmála se.

„Chceš, abych tady na tebe čekal?“ navrhl jsem jí.

„Čekal?“ opakovala, jako by nemohla uvěřit, že jí to nabízím. „Jasně, určitě, to bych moc ráda!“

 Musel jsem potlačovat úsměv, jak rychle a dychtivě to vyhrkla. Natáhl jsem se a opatrně ji vzal za ruku. Byla horká jako rozpálená kamna a tak měkká, že mě zase přepadl strach, abych jí neublížil.

„Dobře, budu se těšit,“ hlesl jsem a usmál se na ni. Šťastně mi úsměv oplatila a pak se rozběhla ke škole, až za ní dlouhé oranžové vlasy vlály.

Díval jsem se za ní, dokud nezmizela uvnitř budovy. Měl jsem teď několik hodin na přemýšlení o tom, co se během těch pár minut stalo, ale tak nějak jsem tušil, že stejně na nic nepřijdu. Zatřásl jsem hlavou a s povzdechem jsem se vydal směrem, kterým jsem měl původně namířeno.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Temná a tajemná láska - 3. kapitola - Setkání, které mi změnilo život:

 1
26.06.2012 [12:58]

VictoriaJamesLaurentdaj pokračovanie Emoticon okamžite Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon dik
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

16.06.2012 [21:37]

VictoriaJamesLaurentdúfam... čakám na ňu od marca... je to snáď prvá kapitolová poviedka, ktorú som ochotná čítať Emoticon rychlo ju daj Emoticon

16.06.2012 [17:53]

Victoria1VictoriaJamesLaurent: Děkuju, jsem ráda, že se líbí. Emoticon Emoticon Nemám teď moc inspirace, další kapitola vzniká pomalu, ale jistě. Snad ji dokončím nejpozději v průběhu července. Emoticon

03.06.2012 [12:38]

VictoriaJamesLaurentje krásná kapitola!!! nech už je ďaˇšia. zaujímalo by ma, či sa David Victorii pomstí, alebo ssa stiahne, a tiež, akým spôsobom sa uberie vzťah Jamesa a Victorie tlieskam, úžas Emoticon Emoticon Emoticon

03.06.2012 [12:33]

VictoriaJamesLaurentnech už je ďaľšia kapitola. kedy ju vydáš? Emoticon Emoticon

26.02.2012 [19:09]

Victoria1Danca11: Díky, díky a ještě jednou díky. Emoticon Jsem moc ráda, že mám stálé čtenáře. Můžu ti prozradit, že v dalším díle se chci vrátit k pohledu Victorie, ale Jamesův tam snad bude taky, a když ne, tak určitě v dalších kapitolách. Baví mě psát z pohledu "zlého" upíra. Emoticon
Soso177: Díky moc, jako vždycky jsi mě hrozně potěšila. Emoticon Tak velký odstup už snad nebude, pustím se do další kapitoly co nejdřív. Emoticon

26.02.2012 [11:57]

Soso177Pohľad Jamesa celú kapitolku pekne oživil, musím uznať. Pohľad zlého upíra, ako povedala Danca11. Emoticon To správne tempo deja bolo aj tu, takže sa mi kapitolka naozaj dobre čítala. Je to také prehľadné a zároveň si pekne znázornila zmätok tej situácie. Emoticon Som zvedavá čo bude ďalej. Dúfam že už nebude taký veľký odstup, na druhej strane ťa chápem. A skúšky dajú niekdey zabrať. Takže super! Emoticon Emoticon Emoticon

24.02.2012 [19:22]

Danca11 Já se na tuhle kapitolu těšila a konečně jsem se dočkala!
Byla jsem zvědavá na myšlenkové pochody Jamese a jsem ráda, že očividně není zase takový fanatik jako ve Stmívání. Možná se mi to jenom zdá, ale přijde mi docela v pohodě - na upíra, samozřejmě. Emoticon Emoticon
Každopádně jsem zvědavá, jak se to bude dále vyvíjet. Dozví se Vick, že je upír nebo jí to snad řekne? Nebo se vykašle na vysvětlování a rovnou ji promění? Emoticon Emoticon
Už se těším na pokračování, doufám, že mě tentokrát nebudeš tak napínat. Emoticon Emoticon
A chci se ještě zeptat - z jakého pohledu bude další kapitola? Jamesův pohled se m itotiž moc líbil a zajímalo by mě vidět ten příběh člvoěk - upír z pohledu upíra, navíc takového "zlého" jako je James. Ale rozhodně tě nechci ovlivňovat. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!