Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná a tajemná láska - 2. kapitola - Nová naděje

Vlastná tvorba


Temná a tajemná láska - 2. kapitola - Nová nadějePo opravdu hodně dlouhé době přidávám druhou kapitolu. Omlouvám se, že jste musely tak dlouho čekat, holky, ale měla jsem toho moc. Jak ve škole, tak doma. Navíc jsem každou chvilku nemocná a mamka mě pak nepustí k počítači. Snad to vynahradí aspoň délka. Pokud jde o děj, nebudu nic prozrazovat, budete si to muset přečíst sami. :-)
Doufám, že si na tuhle povídku ještě pamatujete. Taky bych vás chtěla poprosit o komentáře. Díky moc. V1

2. kapitola – Nová naděje

8. května 1920. Povzdechla jsem si. Zítra to budou přesně dva roky, co Alici odvezli pryč. Asi bych měla být veselá, vždyť za týden mám narozeniny, ale bez Alice to nebude ono.

Při vzpomínce na ni jsem se smutně pousmála. Tak ráda plánovala oslavy. Vír jejího nadšení mě vždycky strhl sebou. Nikdy nepodléhala smutku ani zoufalství, byla to nenapravitelná optimistka, narozdíl ode mě. Jediné, co ji dokázalo zlomit, byla smrt někoho blízkého, jak jsem sama viděla, když zemřela její milovaná matka. Vím, že se cítila stejně jako já po smrti otce. Snažila jsem se jí pomoct, jako ona mě před šesti lety. Tehdy jsem se dokázala sebrat. Byla jsem si totiž jistá, že dokud tu Alice bude, dokážu se postavit všemu na světě. Ale teď? Jakoby tohle všechno nestačilo, maminka ráno spadla ze schodů a nejspíš má něco s kotníkem, protože se na pravou nohu skoro ani nemůže postavit.

Navrhla jsem jí, že místo školy zůstanu doma a pomůžu jí, ale ona to odmítla. Prý, že na tom není tak zle, abych kvůli ní musela nechat studia. Smutně jsem zavrtěla hlavou. „Ann, ty jsi tak paličatá,“ říkával jí tatínek.

Kdybys tu tak byl, tati. Všechno by bylo jednodušší, pomyslela jsem si.

Bylo mi jasné, že dnešek nebude stát za nic. S trpkým úsměvem jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala chmurné myšlenky. Tím rychlým pohybem se mi vlnité, oranžové vlasy rozvířily kolem hlavy a spadly mi do očí.

S povzdechem jsem je odhrnula a podívala se na své levé rameno. Nesla jsem si hnědou koženou tašku s učebnicemi, školními pomůckami a jednou jedinou hruškou na celý den. Měly jsme tak málo peněz, že jsem ráno ani nesnídala a měla jsem pořádný hlad.

Tak jsem se zabrala do myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že jsem už došla ke škole. Proklouzla jsem vraty a zamířila k budově. Měla jsem v plánu jít rovnou do třídy a vyhnout se tak ústrkům Davida a jeho party i poznámkám Melindy a ostatních holek. Rychle jsem se podívala ke zdi, kde stála Melinda a její dvorní dámy, a dvě z nich si mě měřily pohrdavými pohledy.

Potlačila jsem povzdech. No jo, Melinda! Každého kluka uchvátí její dokonalá mramorová pleť, rovné a lesklé, uhlově černé vlasy, dlouhé skoro až do pasu a štíhlá vysoká postava.

Srdcovému obličeji jemných rysů dominují velké, nebesky modré oči, které jakoby uhranuly každého, na koho se Melinda podívá.

Myslím, že právě díky své téměř andělské kráse je tak oblíbená. Kluci ji obdivují, dívky se jí drží. Vůbec nikdo neví, jaká doopravdy je. Jak je falešná, vypočítavá a zlá. Toho si nikdo nevšimne, protože Melinda zná své zbraně a umí je perfektně využívat.

Každý by teď řekl, že ze mě mluví závist. Ale tak to vůbec není. Ano, závidím Melindě všechno, co má a já ne, ale neměnila bych s ní. Nechci být jako ona. To raději budu snášet tu každodenní potupu, kterou zažívám už od dětství.

Melindiny věrné „přítelkyně“, Susan a Clare, jsou stejně jako Melinda sama z velmi bohatých rodin a mají vše, na co si vzpomenou. Ačkoliv ani jedna z nich se nemůže rovnat Melindinu dokonalému zjevu, obě jsou moc hezké.

Susan má husté a vlnité vlasy barvy kaštanu, dlouhé až k lopatkám. Její tváři dominují čokoládově hnědé oči na snědé pleti. Myslím, že právě Susan má z těch tří nejlepší povahu. Jednou se mě zastala, když po mně Chris a David házeli klacky a zasáhli mě do ramene. Ale to bylo jen jednou, takže jsem pořád na všechno sama. Ale to není žádná novinka. Takže dál.

Clare o trochu menší než Melinda. Rovné, světle plavé vlasy jí spadají k ramenům a většinou si je zaplétá do dvou copů. Její pleť má broskvový nádech, oči jsou modré jako oceán.

Náhle jsem si uvědomila, že je už hodnou chvíli pozoruju, a přitom už jsem mohla být dávno v budově.

Než jsem ale stihla nepozorovaně zmizet, Melindiny rty se roztáhly do krutého pobaveného úsměvu a Clare ji okamžitě napodobila, přičemž obě upíraly zrak někam za mě. To nevěstilo nic dobrého. Chtěla jsem se otočit, ale pak jsem si všimla, že Susan nevypadá vůbec pobaveně. Dívala se na mě a v jejích očích bylo něco, co mě překvapilo. Byla to… lítost? Netušila jsem. Ale ty zmije vedle ní se pořád zákeřně usmívaly a já hned v dalším okamžiku pochopila proč.

Kolem pravé paže se mi sevřely silné prsty a u ucha se mi ozval hluboký úlisný hlas:

„Ale, ale, kohopak to tady máme?“ zeptal se na oko překvapeně David.

Zaťala jsem zuby. Při pohledu na pobaveně se culící Melindu jsem sebrala veškerou svou odvahu a otočila se k Davidovi čelem. Sice jsem si skoro vykloubila ruku, jak pevně mě držel, ale myslím, že se mi povedlo nedat na sobě nic znát.

„Nech mě být, Davide!“ zasyčela jsem mu do obličeje a pokusila se vykroutit z jeho sevření. Nepustil mě.

„Myslíš si, že se jen tak vypaříš do třídy, čarodějnice?“ optal se místo toho uvolněně a pravou rukou si prohrábl své vlnité a sestříhané, tmavě hnědé vlasy, protože mu padaly do tmavě modrých očí. Kdyby mi tak hrozně neztrpčoval život, řekla bych, že je hezký.

„Najdi si na obtěžování někoho jiného!“ opáčila jsem vzdorně. Překvapeně pozvedl levé obočí.

„Ale, ale, štěně by chtělo kousat,“ ozval se Chris, který se vynořil za Davidovými zády, a všichni jeho komplici se rozchechtali.

Zoufale jsem se snažila potlačit nabíhající slzy. Proč zrovna já?!

Chris se usmál, když viděl, jaký měla jeho slova účinek, a David s úšklebkem chytil mezi prsty pramen mých ohnivých vlasů.

„Škoda, že dnes už neupalují čarodějnice na hranici, tvoje kštice by splývala s plameny, že jo, kluci?“ zachechtal se škodolibě a všichni ostatní s ním.

V tu chvíli mi z očí vytryskly slzy, nedokázala jsem je zadržet. „Pusť mě,“ vzlykla jsem, i když mi bylo jasné, že to neudělá. A nemýlila jsem se. David zatáhl tak silně, až jsem se bála, že mi ten pramen vlasů vytrhne. Ačkoliv jsem se opravdu snažila, nedokázala jsem se ubránit bolestivému syknutí.

A v příští vteřině přišla záchrana. „Pusť ji! Okamžitě!“ ozval se vedle mě cizí hlas. Byl mužský, tenorový a neuvěřitelně jemný, skoro sametový. I přes slzy jsem viděla, jak Davidovo zápěstí sevřely štíhlé prsty. Neznámý měl na zápěstí dřevěný náramek a barva jeho kůže měla neuvěřitelně slonovinovou barvu.

David vykřikl bolestí a pustil mě. Když jsem si rukávem šatů rychle setřela slzy, odhrnula si vlasy z tváře a otočila se, spatřila jsem před sebou toho nejkrásnějšího člověka, jaký snad může existovat.

Byl o něco vyšší než já, jeho obličej měl dokonalé, ostře řezané rysy a pískově plavé vlasy, dlouhé k ramenům měl stažené dozadu do culíku proužkem kůže nebo něčím takovým.

Nejspíš cítil, že se na něj upřeně dívám, protože najednou - aniž by pustil Davidovo zápěstí – jeho oči bleskly do mého obličeje, tak rychle, že jsem nestačila uhnout a ve chvíli, kdy se jeho oči střetly s mými, jsem byla nadobro uvězněná.

Mírně naklonil hlavu ke straně, usmál se a mně se zatočila hlava. Omámeně jsem zamrkala a jeho milý úsměv se změnil na lehounce pobavený, třebaže bylo jasné, že se své pobavení snaží skrýt. Asi po vteřině znovu zvážněl a otočil se na Davida, který se tvářil dost vyděšeně.

Kdykoliv jindy bych si jeho výraz užívala, ale teď ne. Na tom záhadném a krásném muži, který mě právě zachránil před další potupou, bylo totiž něco, co mě vyděsilo. Jeho oči. Ty oči v bledém obličeji měly temně červenou barvu jako krev. A hluboko v nich byla vepsaná bolest, která nezmizela, ani když se usmíval. Bylo mi jasné, že tento člověk toho hodně prožil.

„Pusťte mě, to bolí,“ zasténal David a já rychle zatřásla hlavou, abych se zbavila omámení, které ve mně ten plavovlasý muž vyvolal. To přece není možné, jak může někdo být tak… dokonalý?!

„Co tady vůbec chcete? Na školní pozemek smí jen učitelé a studenti, vy rozhodně ne, je to nezákonné!“ pokračoval David a mně neušlo, že se tomu mladému muži snaží neúspěšně vykroutit.

Neznámý pozvedl obočí. „Snad mě ty nechceš poučovat o zákonech?“ užasl nevěřícně s téměř hmatatelným opovržením v hlase. „Máš snad nějaký důvod té rusovlásce ubližovat?“ Švihl volnou rukou směrem ke mně a pokračoval, aniž by čekal na odpověď. „Ještě jednou se jí dotkneš, a to zápěstí ti zlomím, rozumíš?“

David vyděšeně přikývl.

Usmála jsem se. Srdce mi poskočilo radostí. Ačkoliv jsem tomu vůbec nerozuměla, bylo mi jasné, že mě ten překrásný mladík chrání. Uvolnil sevření kolem Davidova zápěstí a spustil ruku podél těla.

„Dobře,“ přikývl a provrtal Davida neústupným plamenným pohledem plným autority. „Doufám, že si to budeš pamatovat, protože jestli ne, setkáme se znovu a zaručuji ti, že to setkání nedopadne dobře. Alespoň ne pro tebe.“ Na konci věty ztišil hlas tak děsivě, že mi po páteři přeběhl mráz.

David znovu přikývl a promnul si prsty zápěstí. Můj zachránce se otočil, naposledy se na mě usmál a pak vyšel ke školní bráně.

Opatrně jsem se rozhlédla kolem. David se vztekle mračil a Melinda odcházejícího mladíka se zájmem pozorovala. Právě procházel vraty a mně došlo, že už ho nejspíš nikdy neuvidím.

„Počkejte!“ zavolala jsem za ním, i když jsem neměla nejmenší tušení, co mu vlastně chci říct.

S úsměvem se otočil. „Ano?“ zavolal zpátky.

Vydala jsem se k němu rychlým krokem - skoro jsem běžela –, prošla jsem bránou a zastavila se jen kousek od něj.

„Ehm… já… děkuju,“ vykoktala jsem nervózně a musela jsem se opravdu hodně snažit, abych přitom doslova nezírala na jeho andělskou tvář.

Znovu se usmál a založil ruce na prsou. „Vůbec nemáš zač. Dělají to často?“ pokývl hlavou k Davidovi, který ho doslova vraždil pohledem. Jeho hlas mě pohladil na duši, byl tak krásný, až jsem myslela, že se mi podlomí kolena.

„Ano, dělají, ale jenom mně,“ přiznala jsem smutně.

Svraštil obočí. „Proč?“ položil mi jednoduchou otázku, z níž bylo jasné, že moje problémy s Davidem absolutně nechápe.

Namotala jsem si pramen svých vlasů na ruku a zvedla ji. „Kvůli tomuhle, copak to nevidíte?“ zeptala jsem se zmateně.

„Mně se tvé vlasy líbí, jsou krásné a jedinečné. Dráždivé. Takové jsem ještě nikdy neviděl,“ poznamenal, stáhl mou ruku a něžně mi uhladil vlasy na své místo.

Poklesla mi čelist. Jeho slova mě totálně šokovala a já to nedokázala skrýt. On trpělivě čekal, až se vzpamatuju, a přitom si mě prohlížel od hlavy až k patě. Byla jsem z jeho pohledu nervózní.

„My-myslíte to vážně?“ dostala jsem ze sebe nakonec. Nemohla jsem si dovolit pocítit naději, že jsem našla někoho, kdo se na mé trápení dívá jinak než ostatní, pro případ, že by si dělal legraci.

Ale on se pouze usmál. „Ovšemže. A přestaň my prosím vykat.“ Zašklebil se. „Myslím, že ještě nejsem tak starý. V dubnu mi bylo teprve dvacet pět. A kolik je tobě? Jak se vlastně jmenuješ?“

„Victoria,“ hlesla jsem. „Ve čtvrtek mi bude devatenáct.“

„Moc mě těší Victorie, mé jméno je James,“ pronesl s rozpustilým úsměvem, ustoupil o krok a předvedl neobratnou poklonu.

Musela jsem se usmát.

„Je hezké vidět tě usmívat se,“ poznamenal. „Sluší ti to.“

Cítila jsem, jak se mi do tváří žene horkost. Rozpačitě jsem se podívala stranou.

„Victoria je moc hezké jméno,“ pokračoval v komplimentech. „Věděla jsi, že v překladu z latiny znamená „vítězství“?“

„Ne, nevěděla,“ přiznala jsem. „Všichni pořád tvrdí, že je to jméno pro čarodějnice s rudými vlasy a zelenýma očima, jako mám já.“

„S rudými vlasy a zelenýma očima?“ opakoval zamračeně. „Co je to za pitomost?“

Pokrčila jsem rameny. Ani nevím, proč jsem začala zrovna tohle téma, bylo mi totiž docela nepříjemné. Ale pokud jsem měla být upřímná, Jamesův přístup k tomu, co jsem slýchala každý den, mě potěšil.

„Já nevím. Oni říkají, že barva mých vlasů není normální, že zelené oči jsou čarodějnické, a proto by lidi, jako jsem já, měli upalovat na hranici. Mně osobně to připadá jako dost nemoderní přístup.“

„Nemoderní? Není nemoderní, je naprosto středověkej,“ pronesl James pohrdavě a sarkasticky zároveň. „Pokud vím, že jsou zelené oči čarodějnické, se říkalo před pěti stoletími.“

Znovu jsem pokrčila rameny. A pak – naprosto nečekaně – se ke mně James naklonil a pohladil mě levou rukou po tváři. „Máš asi těžký život, viď?“ zeptal se soucitně.

V první chvíli jsem nebyla schopná odpovědět, srdce mi bušilo jako zvon a měla jsem pocit, že mi snad vyskočí z hrudi. Zároveň jsem si uvědomila, že Jamesův dotek je podivně studený, skoro jako bych si na tvář přiložila kostku ledu.

Když jsem se stále neměla k odpovědi, pomalu ruku stáhl a já si uvědomila, že se usmívám. Jakkoli byla jeho dlaň studená, já jsem cítila zvláštní, příjemné mrazení, které však s chladem sálajícím z jeho kůže nemělo nic společného.

„Victorie?“ oslovil mě opatrně po další chvíli ticha.

„Já… Vlastně ani nevím. Není to úplně snadné,“ zamumlala jsem konečně a rozpačitě sklonila hlavu.

„To je mi moc líto, takové zacházení si nezasloužíš,“ zašeptal sotva slyšitelně, ale s neochvějnou jistotou.

Překvapeně jsem vzhlédla. „Jak to víš?“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Totiž… známe se přece sotva pět minut a ty mě nepřestáváš překvapovat. Skoro nic o mně nevíš a jsi naprosto přesvědčený, že jsem neudělala nic, aby mi David mohl ubližovat,“ snažila jsem se to rychle napravit, ale téměř okamžitě mi došlo, že jenom plácám další nesmysly, a tak jsem se přinutila zmlknout.

James poslouchal moje blábolení, pak se usmál a pozvedl obočí. „A udělala jsi snad?“ zeptal se.

Snažila jsem se potlačit horkost, která se mi hnala do tváří. Opět. „Ne,“ zamumlala jsem a stočila pohled na špičky svých bot. „Promiň, měla jsem mlčet.“

„V pořádku. A tohle je odpověď na tvou otázku: Že jsi neudělala nic špatného, usuzuji z toho, co jsi mi řekla, co jsem viděl na vlastní na oči, a hlavně – z tvého chování. Vyznám se v lidech, Victorie, a věřím, že v tobě nemůže být nic špatného.“

Šťastně jsem se usmála. „Jsem moc ráda, že si to myslíš, Jamesi.“

Oplatil mi úsměv a pak se zakřenil. „To vidím.“

Nevěděla jsem, co dalšího říct, a tak jsem se znovu usmála. Dlouho jsme se na sebe jen tak dívali a já si prohlížela Jamesův dokonalý obličej. Zničehonic se školním prostranstvím hlasitě rozezněl zvonek, značící konec zábavy a začátek první hodiny.

Poplašeně jsem sebou škubla. Ještě ve stejném okamžiku James trhl hlavou za zvukem tak rychle, že bych jeho pohyb ani nezaznamenala, kdyby se jeho oči nezaostřily na něco, čeho jsem si už nestačila všimnout, když jsem následovala dráhu jeho pohledu.

Otočila jsem se tedy zpátky k němu a povzdechla jsem si. „Budu muset dovnitř, za chvíli začne vyučování a paní Rotterová by mi vynadala, že jdu pozdě,“ vysvětlila jsem mu a snažila se, aby v mém hlase nebylo poznat zklamání.

Přikývl a usmál se na mě. „Chápu, tak se měj pěkně.“

„Kdy se zase uvidíme?“ chtěla jsem vědět.

Na chvilku se zamyslel. „Kdy ti končí škola?“ zeptal se pomalu.

„O půl jedné.“

„Chceš, abych tady na tebe čekal?“ nabídl mi.

„Čekal? Jasně, určitě, to bych moc ráda,“ souhlasila jsem okamžitě. Možná až příliš dychtivě.

„Dobře, budu se těšit,“ opatrně vzal mou ruku do své a jemně ji stiskl. Při jeho ledovém doteku mnou doslova projela elektřina.

„Ahoj Jamesi,“ hlesla jsem, když mou ruku pustil. Vyměnili jsme si poslední krátký úsměv a já se pak rychle otočila a spěchala do třídy. Už jsem ani nedoufala, že budu ještě někdy šťastná jako v době, kdy tu se mnou byla Alice. Po dlouhé době jsem se cítila opravdu dobře. Všechno mi to připadalo jako sen.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Temná a tajemná láska - 2. kapitola - Nová naděje:

 1
28.01.2012 [17:57]

Victoria1Soso177: Děkuju za nádherný komentář, Emoticon Emoticon po pravdě jsem se už začínala bát, že si na tuhle povídku zapomněla (po tom jak dlouho mi to trvalo, by se nebylo, co divit. Emoticon ). Další kapitolu už mám rozpracovanou, snad bude brzo hotová, ale teď jsem asi 14 dní nepsala kvůli jiné povídce, kterou posílám do soutěže, takže to zase trvá dýl než jsem chtěla. Emoticon No, uvidíme. Každopádně doufám, že pod další kapitolou zase najdu tvůj komentář. Emoticon

26.01.2012 [14:16]

Soso177Toto bolo rozhodne veľmi elegantne napísané. Nechýblo tomu tajomstvo, trocha vzrušenia a malo to to správne tempo. Len málo kto vie udržať tú líniu medze príliš rýchlym, stručným a zdĺhavým, nudným opisom, ale tebe sa to darí. Krásne to vieš odvíjať, je to proste...mňam! Emoticon Takže k by to šlo tak rýchlo ďalšiu kapču, i keď sa to niekedy naozaj nedá - mám s tým skúsenosti Emoticon. Takže skvelá kapitola, nápad a proste všetko. Už sa teším, čo bude ďalej! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.12.2011 [15:09]

Victoria1Danca11: S tvým názorem na Jamese absolutně souhlasím. Emoticon Teda ne, že bych neměla ráda Edwarda, ale přesně jak píšeš - na Edwardovi člověk nenajde žádné chyby. Emoticon Emoticon
No, a kdy bude další kapitola? To bohužel vážně nevím. Ale snad to stihnu do Vánoc a pokud ne, tak aspoň do začátku ledna. No, každopádně to určitě nebude trvat tak dlouho jako teď, budu se snažit psát rychle. Emoticon

07.12.2011 [19:42]

Danca11 Victoria1: Nemáš zač. Emoticon Emoticon
Jsem moc ráda, že někdo píše i o Jamesovi a Vick, kterým teda Steph nedala skoro žádný prostor.
Naprosto souhlasím s tím, že James je dost sloitá, ale současně i zajímavá postava. Já si nemůžu pomoct, ale mě na něm něco fascinuje...možná právě to, že není tak dokonalý jako třeba Edward.
Ježíš, já se zase rozepsala...snad jsem tě neunudila k smrti.
A mimochodem...kdy asi bude další kapitola? Těším se na pokračování. Emoticon Emoticon

05.12.2011 [19:54]

Victoria1Danca11: Moc Ti děkuju za nádherný komentář, jsem ráda, že jsi na tuhle povídku ještě nezapomněla. Emoticon Emoticon
Popravdě se ani nedivím, že se Ti nedáří vystihnout Jamesův charakter. Podle mého je to velmi složitá a komplikovaná postava. Další kapitolu se pokouším napsat z jeho pohledu a žádná sláva to rozhodně není. Emoticon
Ty jsi ale skvělá autorka, takže pokud o Jamesovi něco napíšeš, určitě mi nezapomeň dát vědět. Emoticon Emoticon

05.12.2011 [19:23]

Danca11 Krása, jsem moc ráda, že jsi napsala další kapitolu, u žjsem se bála, že jsi na tuto povídku - mimochodem úžasnou - zanevřela. Emoticon
Poslední dobo umám pro Jamese nějakou slabost, dokonce s eo něm sama pokouším něco napsat, ale popravdě mi to moc nejde, přesněji nedokážu vystihnout jeho charakter. Emoticon
Ale teď ke kapitole - krása, krása a ještě jednou krása Emoticon Emoticon Emoticon

04.12.2011 [20:00]

Victoria1Hejly: Moc děkuju, tvůj komentář mě vážně potěšil. Emoticon
renome: Díky, takovou chválu si snad ani nezasloužím. Emoticon Co se Jamese týče, chtěla jsem z něho udělat trochu lepší postavu, než ve skutečnosti je, ale ten "stopař", kterého všichni známe, v něm samozřejmě pořád je, takže se dá očekávat, že časem budou problémy. Emoticon
A Victoria s Alicí? No, to se budeš muset nechat překvapit. Emoticon

2. Hejly
04.12.2011 [16:35]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. renome
04.12.2011 [12:47]

Je to nadherne.... Uplne si zmenila moj pohlad na jamesa a victoriu Emoticon Velmi sa mi tu paci postava jamesa, ze sa jej zastal Emoticon A nadherne si to skombinovala s alice.... Dufam, ze sa skoro stretnu-alice a victoria. Este raz krasna poviedka Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!