Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Temná a tajemná láska - 1. kapitola - Alice

Stephenie Meyer apple


Temná a tajemná láska - 1. kapitola - AliceTak, je tu první kapitola. Vím, že to hrozně dlouho trvalo, ale nějak jsem nestíhala. (Trochu jsem upravovala prolog, pár věcí mi tam nesedělo.) Příběh se začne rozjíždět až příště, v první kapitole jsem se rozhodla napsat něco o Victoriině nejlepší přítelkyni. O koho se jedná si domyslíte z názvu. Snad se bude líbit. Předem díky za komentáře. Victoria1

1. kapitola - Alice

Seděla jsem na posteli ve svém malém pokoji na půdě a přemýšlela jsem. Vzpomínala jsem na svou nejlepší přítelkyni, Alici.

Za dva dny to bude už rok, co ji odvezli pryč, ale já si doteď přesně pamatuji na naše poslední setkání. Posledních pár měsíců před odjezdem byla Alice velmi nešťastná, protože její matka měla autonehodu a zemřela. Alice mívala odmalička něco jako vidění budoucnosti a málokdy se zmýlila. Proto si o ní spousta lidí myslela, že je posedlá ďáblem, nebo že potřebuje psychiatra.

Pár týdnů před matčinou smrtí Alice viděla nějakého cizince, jak matku zabíjí.

Kromě rodiny jsem byla jediná, komu se s tím svěřila. Její otec prohledal okolí, ale nikoho nenašel a proto se rozčílil, že Alice zbytečně vyvolává paniku. Často ale nebýval doma a když byl pryč, Alicina matka poslouchala dceřina varování. Raději nechodila ven a byla s Alicí a mladší dcerou Cynthií doma s nabitou pistolí. Ale po pár týdnech polevila na opatrnosti.

Jednoho večera Alice viděla toho samého cizince, jak vytlačil auto její matky ze silnice. Běžela tam, ale už bylo pozdě. Smrt její matky byla prohlášena za nehodu a Aliciným protestům - kromě mě - nikdo nevěřil.

Několik dalších měsíců jsme si pomáhaly, jak jen to bylo možné. Fakt, že jsme obě byly považovány za podvržence, nám to sice moc neusnadňoval, ale spolu jsme to dokázaly zvládnout.

Šest měsíců po smrti Aliciny matky se Alicin otec znovu oženil. Vzal si nějakou mladou blondýnu, její jméno si nepamatuju. Alice byla hrozně nešťastná. A pak, sotva o měsíc později, se to stalo.

Den našeho posledního setkání se mi navždy vryl do paměti. Bylo 9. května 1919. Ráno jsem na Alici čekala, jako každý den, před jejím domem. Chodívaly jsme spolu do školy. Ale toho rána jsem měla pocit, že nikdo není doma. Při pohledu na velké kostelní hodiny jsem zjistila, že Alice měla přijít už před pěti minutami. Zvažovala jsem, že zazvoním, když před domem zastavilo auto.

Z něj vyskočil Alicin otec a rychle zmizel v domě. Překvapeně jsem stočila zrak k vozu. Okamžitě jsem poznala černé rozježené vlasy své přítelkyně. Vedle ní seděla jakási žena, asi její teta nebo tak něco. Na předním sedadle za volantem seděl muž s krátkými, kaštanově hnědými vlasy, ve kterém jsem poznala Alicina strýčka. Párkrát už ve vesnici byl. Místo vedle něj bylo prázdné, protože Alicin otec byl v domě.

Náhle Alice prudce otočila hlavu a všimla si mě. Vzápětí otevřela dveře a vyskočila z auta.

„Alice, okamžitě se vrať!“ křikl na ni strýček naštvaně.

„Chci se rozloučit s Victorií,“ odsekla Alice, aniž by se ohlédla.

Doběhla ke mně a chytla mě za ruku. „Vicky!“ vyrazila ze sebe.

„Alice, co se děje?“ zeptala jsem se tiše. Při pohledu do její tváře mě naplnilo neblahé tušení něčeho zlého.

„Vicky, musíš mi věřit,“ šeptala Alice zničeně, „včera jsem měla vidění. Viděla jsem tátu. Dával peníze tomu muži, kterého jsem viděla zabít mou matku.“

Mluvila hrozně rychle a z výrazu její tváře bylo jasné, že si nevymýšlí.

Polkla jsem. „A dál?“

„Prosím tě, věř mi,“ prosila Alice znovu.

„Otec naplánoval máminu vraždu. Vím to. Dokonce poslal toho zabijáka za mnou. Viděla jsem ho stát nade mnou s nožem. Běžela jsem za strýcem a tetou, ale oni mě stále obviňují z Arnieho smrti. Víš, jak jsem tenkrát viděla, že zemře při autonehodě, když pojede do ciziny?“

Přikývla jsem.

Alice se nadechla a rychle pokračovala. „Běžela jsem do města, ale otec s tetou tam byli dřív a řekli šerifovi, že jsem se zbláznila. Chtějí mě odvést do blázince, protože toho vím příliš mnoho,“ zašeptala skomírajícím hlasem.

„Do blázince?“ zděsila jsem se.

„Ano,“ přitakala Alice zoufale. „Všichni si myslí, že jsem se zbláznila. Ale Vicky, ty přece víš, že moje vize jsou skoro vždycky pravdivé. Prosím, věř mi aspoň ty.“

Hleděla jsem do její zmučené tváře a bylo mi jasné, že jsou její slova pravdivá, i když se zdají naprosto neuvěřitelná. Aliciny vize byly vždy pravdivé. Navíc byla, a stále je, mou nejlepší přítelkyní a já vím, že by mi nikdy nelhala.

„Věříš mi?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„Věřím,“ odpověděla jsem tím nejpevnějším hlasem, jakého jsem byla schopná.

Alice mě objala. „Děkuju,“ zašeptala a odtáhla se.

Pak se z domu vyřítil její otec s kufrem v ruce. Alice se k němu vyděšeně otočila. Zastavil se u nás a upřel zrak na svou dceru.

„Alice, holčičko, běž si sednout do auta,“ řekl jemně a starostlivě.

I když byl jeho výraz přesvědčivý, starost v něm mi připadala jaksi falešná.

Alice ho místo odpovědi probodla nenávistným pohledem a pohlédla na mě. „Nevím, jestli se ještě uvidíme,“ zašeptala a naposledy mě objala. Oplatila jsem jí objetí. Oči se mi začaly plnit slzami a já se je snažila zahnat rychlým mrkáním. Pomalu mi docházelo, že Alice už nikdy neuvidím.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ zašeptala jsem.

Alice se odtáhla a nešťastně se usmála. Její tvář byla stejně strhaná, jako musela být moje.

Zašeptala: „Budu na tebe vzpomínat.“ Pohlédla mi zpříma do očí a já viděla, že ty její se, stejně jako moje, lesknou slzami.

Potom se otočila a pomalým krokem se vrátila k autu. Strýček jí šel naproti, jakoby se bál, že se pokusí utéct. Jí ale muselo být jasné, že nemá cenu to zkoušet, chytili by ji. Nebo na to možná neměla sílu.

Opatrně jsem pohlédla na jejího otce. Vykouzlil na tváři trochu nervózní úsměv. „Je mi to moc líto, Victorie,“ řekl soucitně. „Víš, musíme Alici odvést...“

„Vy ji chcete odvést do cvokhausu jen proto, že občas vidí budoucnost?“ skočila jsem mu do řeči. „Ona za to přece nemůže!“

„Není to tak, jak myslíš. Začala vidět úplné nesmysly a blázní z toho. Vezeme ji k lékaři na vyšetření, snad ji za pár dní pustí domů,“ snažil se mě uklidnit.

Nahodila jsem co nejpřesvědčivější výraz důvěry. „To doufám,“ řekla jsem a křivě jsem se usmála. Ve skutečnosti jsem mu nevěřila ani slovo. Znala jsem ho jen od vidění, naopak s Alicí kamarádím už odmalička. Určitě mi nelhala, když řekla, že ji odvezou pryč napořád.

„Já taky,“ odpověděl s povzdechem a prohrábl si rukou své tmavě hnědé vlasy, které mu padaly do očí.

„Mohu vědět, co ti řekla?“ zeptal se náhle.

V tom okamžiku se ozval můj instinkt. Radil mi, ať rychle zmizím, ale to jsem nemohla udělat. Přesto mi bylo jasné, že pokud Alicin otec nechal zabít svou manželku, mohl by ublížit i mně, kdyby zjistil, že toho vím moc.

Dostala jsem strach. Když jsem na okamžik pohlédla do jeho lstivých tmavých očí, rozhodla jsem se pro své i pro Alicino dobro lhát.

„Říkala jen, že už se asi neuvidíme,“ začala jsem pomalu. „A taky, že vraždu vaší bývalé manželky naplánoval někdo z rodiny, ale neřekla kdo. Že prý bude lepší, když to nebudu vědět,“ plácala jsem.

Nakonec jsem lhostejně pokrčila rameny. „Vůbec tomu nerozumím.“

„A věříš jí?“ zeptal se opatrně.

„Ani nevím. Alice byla vždycky jiná než ostatní. Myslím si, že smrt paní Brandonové byla nehoda, jak to říkají všichni,“ lhala jsem.

„Byla to nehoda,“ přitakal. „Alice je z matčiny smrti nešťastná a vymýšlí si nesmyslné příběhy, proto ji vezeme k lékaři.“

„No jasně, to ti tak budu věřit,“ pomyslela jsem si. Dalo mi práci zachovat si výraz totálního pitomce.

„Určitě se brzy vrátí,“ pokračoval pan Brandon s falešným úsměvem.

„To doufám,“ odpověděla jsem a přála si, aby se tohle mé přání splnilo, ale bylo mi jasné, že se to nestane.

Auto zatroubilo a Alicin otec sebou škubl. „Budu muset jít. Zatím na shledanou, Victorie,“ rozloučil se rychle a odspěchal ke svému červenému vozu.

„Na shledanou,“ pípla jsem, ale pochybuju, že mě slyšel.

Auto se rozjelo a Alice mi zamávala z okna. Po tvářích jí tekly slzy. Zamávala jsem jí zpátky a pokusila se o povzbudivý úsměv. Ve skutečnosti mi bylo mizerně. Tolik špatných zpráv se mi během chvíle sesypalo na hlavu, až jsem pochybovala, že to dokážu unést.

Chtěla jsem Alici pomoct, zabránit jejímu otci, aby ji odvezl, ale nemohla jsem nic udělat, tak jsem tam jen stála a bezmocně se dívala za odjíždějícím vozem.

***

Domů jsem se dovlekla úplně zničená.

„Co se stalo, Vicky?“ vyhrkla maminka zděšeně, když uviděla mou zajisté strhanou tvář.

„Alici odvezli do blázince,“ odpověděla jsem mdlým hlasem.

„Cože?“ vyjekla ještě vyděšeněji a překvapeně na mě třeštila své jasně zelené oči.

Zhroutila jsem se na lavici. Maminka si sedla vedle a objala mě. A tak jsem jí s pláčem vyprávěla, všechno co se stalo od chvíle, kdy jsem odešla z domu.

Maminka mě vyslechla, snažila se mě utěšit a nakonec mě s tím, že bych stejně přišla pozdě, neposlala do školy, za což jsem jí byla moc vděčná.

Odešla jsem do svého pokoje na půdě, lehla si na postel a přemýšlela nad tím, co se stalo. Abych znovu nepropadla zoufalství, fantazírovala jsem o nemožném. Představovala jsem si, že se Alice vrátí. Nakonec jsem samým vyčerpáním z předchozího pláče usnula.

 

***

Alice už se nevrátila. Zůstala jsem sama se svým smutkem. Veškeré mé naděje na Alicin návrat zhasly o den později.

Už jsem se trochu sebrala a ráno jsem mířila do školy jako každý všední den. Tenkrát jsem ale měla hrozné nutkání, jít k domu Brandonových a zjistit, co se tam děje.

Pohlédla jsem na kostelní hodiny a zjistila, že mám ještě spoustu času do začátku vyučování, takže jsem se nakonec rozhodla své srdce poslechnout.

Opatrně jsem došla k Brandonovic domu. Pan Brandon stál u otevřeného kufru svého automobilu a skládal do něho velká zavazadla. Ze dveří právě vycházela jeho současná manželka a za ruku vedla Alicinu mladší sestru, Cynthii. Bleskově jsem se skryla za roh vedlejšího stavení.

Po chvíli jsem opatrně vyhlédla ven. Malá Cynthia byla očividně velmi unavená. Ospale se rozhlížela kolem sebe a oči se jí zavíraly.

Tolik mi připomínala Alici. Měly velmi podobné rysy, věděla jsem, že je zdědily po matce.

Cynthia měla havraní vlasy jako Alice. Jediný rozdíl byl v tom, že Alice nosila své rovné vlasy ostříhané na mikádo, ale Cynthii se vlnily do půli zad. Jemnému obličeji dominovaly velké modré oči, stejné, jako měla její matka. Alice zdědila barvu očí po otci.

„Pojď broučku, v autě se vyspinkáš,“ říkala zrovna ta blondýna Cynthii mateřsky.

„Ale kam to jedeme, Yankee?“ ptala se Cynthia tenkým vysokým hláskem.

„Jedeme navštívit dědečka do Illinois,“ odvětila Yankee bez rozmýšlení.

Pravda mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.

„Oni chtějí utéct!“ tepalo mi bez ustání hlavou. Přesně v tu chvíli mé poslední pochybnosti o pravdě Aliciných slov zmizely. Sice jsem jejího otce moc neznala, ale přesto se mi nezdálo, že by byl schopný zabít svou manželku. Vždycky když jsem ho potkala, byl tak... milý! Doufala jsem, že se Alice opravdu zmýlila. Bylo to hlavně proto, že jsem si přála, aby ji opravdu vezli jen na nějaké vyšetření a potom se vrátila zpátky. Ale teď byly všechny mé pochybnosti pryč.

„Ale co Alice?“ zeptala se Cynthia. „Přece nemůžeme odjet bez ní!“

„Alice se brzy vrátí,“ řekla Yankee a snažila se o klidný tón, ale mně to moc přesvědčivé nepřipadalo.

„Musí si ji v nemocnici ještě pár dnů nechat, pak pro ni tatínek pojede a přiveze ji k nám,“ pokračovala a sladce se na Alicinu sestru usmála.

Z Cynthiina výrazu bylo jasné, že jí věří. Přikývla a bez dalších slov nastoupila do auta. Její otec naložil do auta poslední kufr a obrátil se ke své ženě.

„Tatíí!“ křikla na něho Cynthia z nitra vozu, dřív než stačil Yankee cokoliv říct. „Proč s sebou bereš tolik kufrů?“

„Na nějakou dobu se k dědečkovi nastěhujeme, víš, zlatíčko? Proto jsem ti říkal, aby sis zabalila všechny hračky.“

„Aha,“ zavolala Cynthia a dál se tím nezaobírala.

Yankee zatahala svého muže za rukáv. „Thomasi,“ zašeptala naléhavě.

„Co se děje, miláčku?“ zeptal se taky šeptem.

Mluvili sice velmi potichu, ale stáli jen pár metrů ode mě, a proto jsem z jejich rozhovoru slyšela každé slovo.

„Cynthia se mě ptala na Alici,“ šeptala Yankee.

Pan Brandon se zatvářil znepokojeně, ale než stačil něco říct, Yankee pokračovala:

„Řekla jsem jí, že si ji na pár dnů nechali v nemocnici, ale tuhle výmluvu používat nemůžeme.“

„Já vím,“ odpověděl jí manžel pomalu, „ale musíme na to Cynthii připravit, až bude čas, řekneme jí, že Alice v tom špitálu zemřela. Kdyby Cynthia zjistila, že její sestru odvezli až někam do Ameriky, vedlo by to jen k dalším nepříjemnostem.“

To mi stačilo. Otočila jsem se a co nejtišeji utekla pryč.

Cestou ke škole jsem dvakrát spadla, protože jsem přes slzy skoro neviděla na cestu. Nechápu, jak může být někdo tak krutý. V duchu jsem si přála - a přeju si doteď, aby někdo zjistil pravdu a potrestal Alicina otce za to, co provedl. Ale bylo mi jasné, že by se musel stát zázrak, aby někdo zjistil pravdu. Já to, co vím, nikomu říct nemůžu, nevěřili by mi. Nakonec bych skončila v blázinci, stejně jako Alice.

Maminka mi poradila, abych mlčela a ona ví, co říká. Jde jí jen o moje bezpečí.

Zhluboka jsem se nadechla, setřela si slzy z tváří a odhodlaně vykročila ke škole.

***

A tak jsem ztratila nejlepší přítelkyni. Nikdo kromě mě a mé matky neví, co se s Alicí doopravdy stalo. Všichni si myslí, že prostě zmizela, odstěhovala se nebo něco podobného, a nikomu to nevadí. Ničí mě, že jim nemůžu odhalit pravdu. Bůh ví, jak by to se mnou potom dopadlo.

„Vicky, večeře!“ ozval se zdola maminčin hlas.

Zamrkala jsem a vrátila se zpátky do reality. Cítila jsem mokro na tvářích. V návalu vzpomínek jsem si ani nevšimla, že mi tečou slzy. S tichým povzdechem jsem je setřela. Nechci, aby máma věděla, že jsem brečela.

Vstala jsem z postele a rozhlédla se po svém pokoji. Je opravdu velmi skromný, ale přesto ho mám ráda. Uprostřed zadní stěny stojí dřevěná postel a v levém rohu skříň na oblečení.

„Vicky, slyšela jsi mě?“ zavolala maminka znovu.

„Jistě. Promiň, už jdu,“ odpověděla jsem hlasitě. Vyhnala jsem z hlavy poslední vzpomínky na Alici a sešla jsem po schodech dolů, abych s matkou snědla naši skromnou večeři.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Temná a tajemná láska - 1. kapitola - Alice:

 1
05.09.2011 [19:39]

Soso177Victoria1: Samozrejme, že budem čítať ďalej! Už si ma príliš vtiahla do deja. Emoticon

05.09.2011 [19:28]

Victoria1Moc vám oběma děkuju za komentáře, nedokážu vyjádřit, jak moc si jich vážím. Emoticon
Soso177: Victoria si na svůj lidský život vzpomíná, sice jen mlhavě, ale přece. Moje povídka není přímo podle knižní předlohy, přesto doufám, že budeš číst dál. Emoticon Emoticon Emoticon

4.
Smazat | Upravit | 05.09.2011 [14:59]

super poviedka, teším sa na pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

05.09.2011 [14:53]

Soso177Páči sa mi to. Je to síce zvláštne, že Victoria sa kamarátila s Alice, veď v príbehu sa na seba vôbec nepamätali. Jasné, Alice si na svoj ľudský život nepamätá, ale Victoria by si mohla... nie? No, nechám to na teba. Poviedka je vážne dobrá, páči sa mi nápad, štýl aj odvíjanie deja. Som zvedavá ako to bude pokračovať. Emoticon

04.09.2011 [13:35]

Victoria1Danca11: Díky moc, jsem ráda, že se Ti můj příběh líbí. Emoticon Emoticon Emoticon A k těm autům: Četla jsem průvodce ságou stmívání a konkrétně Alicina rodina nějaké auto měla, to tam bylo napsané. Moc jich nejspíš ještě opravdu nebylo, ale já jsem auto do tohoto příběhu, tak nějak potřebovala. Emoticon Emoticon Emoticon

28.08.2011 [10:09]

Danca11 Popravdě nevím, proč tvoji povídku nikdo nekomentuje, mě se totiž líbí. Vypadá to zajímavě a těším se, až se tam objeví James Emoticon Emoticon .
Jneom mám jedu výtku: Nejsem žádný odborník na historii, ale vroce 1920 asi ještě moc aut nebylo. Nejsem si jistá, ale připadá mi to tam zvláštní.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!