Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tanec Života - 11. kapitola

24.05.2010 (08:00) • Danca95 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2360×

Stál jsem před její postelí a nechápavě koukal na její úsměv. Byla naprosto klidná. Nechápal jsem to. Opatrně jsem si sedl na růžek její postele a ona zakroutila hlavou s nesouhlasným pohledem. Posunul jsem se tedy blíž, na to odpověděla pokýváním hlavy. Než jsem promluvil, musel jsem si odkašlat, tak moc jsem byl nervózní.

„Co chceš vědět?“ pokusil jsem se hrát o čas.

„Co bych tak asi mohla chtít vědět? Třeba, co tu děláš? To bude asi moje první otázka z mnoha,“ hodila na mě oslňující úsměv. I když možná z jejího pohledu jednoduchá otázka, pro mě byla velmi obtížná. Musel jsem přemýšlet velmi rychle, určitě jí neřeknu pravdu. Bella mě přejížděla zkoumavým a pobaveným pohledem. Měl jsem pocit, že zadržuje smích.

„Co tady dělám? To je celkem správná otázka. Víš, občas mám takové výpadky. Prostě se najednou probudím na nějakém místě. Mám to už od narození,“ koukal jsem na ni zpod řas. Netušil jsem, co to zase plácám. To se velmi podobalo Emmettovu plánu.

Z úvah nad svou hloupostí mě vyrušilo její srdce. Hluboce se rozbušilo. Uhla pohledem a tváře ji zčervenaly. Koukla se stranou, jako by se potřebovala uklidnit.

„Myslíš, že tohle ti vážně uvěřím?“ promluvila stále s odkloněným pohledem.

„Máš jinou možnost?“ zkusil jsem to opět.

„Mám,“ otočila se na mě. Zadívala se mi do očí, snad jako by se snažila přečíst, co plánuji dál. Její pohled byl najednou plný radosti, pobavení. Svraštil jsem obočí. Moje zvědavost musela ven.

„Co je tady tak vtipného, Bells?“ zašeptal jsem.

„Vím všechno,“ zašeptala na oplátku. Hrklo ve mně. Co všechno? Jak to myslela?

„Naprosto všechno,“ opakovala s úsměvem.

„Jak?“ vydechl jsem. V tu chvíli opět uhla pohledem a zvedla se z postele.

„Prostě to vím. Znám tě, i spoustu dalších, jako jsi ty. I když pravda, nikdo nebyl jako tvoje rodina. Jste vážně první, co jsem potkala, kteří nedělají ty hnusné věci. Jak to děláte? Je to vážně úchvatné,“ mumlala si pro sebe, když chodila chaoticky po pokoji. Její slova mě naprosto šokovala. Pravda, trochu se mi ulevilo, že to ví. Ví pravdu, a přesto mě nevyžene. Ale cožpak je to pro ni bezpečné? Člověk nemá být zasvěcen do našich tajemství.

„To je ale mimo téma. Stále si mi neodpověděl,“ otočila se na mě opět. Rychle přešla ke mně a sedla si naproti mně. Byla tak blízko, že jsem cítil teplo z její pokožky na své ledové kůži. Nedokázal jsem se plně soustředit na odpověď, jen jsem se utápěl v jejích očích. Její srdce mi bušilo v uších, cítil jsem její trochu zrychlený dech.

„Záleží na tom?“ zeptal jsem se tiše. Bella se usmála a pokrčila rameny. Pomalu natáhla ruku, pomalu ji sunula směrem k mé tváři a dívala se mi upřeně do očí. Když se mě dotkla, musel jsem přivřít oči. Nahlas polkla a celou dlaní mi přejížděla po tváři. Otevřel jsem oči a sledoval ty její, které se naopak zavřely. I druhou ruku přesunula na mou tvář. Její výraz se ze šťastného, změnil na přemýšlivý. Udělala se jí vráska mezi obočím.

Najednou jsem viděl svůj život. Ne celý, útržky. Uskočil jsem od Belly a vyděšeně na ni koukal. Co to udělala? Jak to udělala?

„Co... Co to bylo?“ zeptal jsem se šokovaně.

„Tys něco viděl?“ zamračila se Bella.

„Ano. Útržky ze svého života. Já... Nechápu to, cos udělala?“

„Jak si to mohl vidět? Nahlas jsem to neřekla a... Mám to pouze v mysli!“ Zvedla se z postele. Vydala se ke mně. Samovolně jsem couvl a narazil do stěny. Ale zarazila mě jiná věc. V mysli? Ale já její mysl ještě nevyluštil, tak jak jsem to mohl vidět?

Bella nepostřehla můj vnitřní boj a stále ke mně postupovala. Chtěl jsem opět ustoupit, ale nešlo to. Svůj volný prostor jsem už vyčerpal. Usmívajíc natáhla ruku a opět mě pohladila po tváři. Zavřela oči a objevila se jí mezi obočím vráska. V tu chvíli jsem to viděl znovu. Nemohl jsem uskočit, takže jsem viděl vše. Viděl jsem svůj první lov, i ten okamžik, kdy jsem se dověděl, že umím číst myšlenky. Tady se Bella zastavila a zprudka otevřela oči. Stále jsem viděl ten obraz a najednou zaslechl.

Sakra, on celou dobu slyšel moje myšlenky!

Pak ode mě odstoupila, spustila ruku a opět ticho. Už žádné myšlenky. Co se to stalo? Jak to, že jsem ji slyšel? Tahle holka je čím dál větší záhada.

Prohlížela si mě zkoumavým a opět pobaveným pohledem.

„Co?“ ošil jsem se. Její pátravý pohled mi nebyl zrovna příjemný.

„Nedělej, že nevíš,“ usmála se na mě stydlivě. Tváře ji zčervenaly, ale pohled neodvrátila. Snad jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že prostě musí pohled vydržet.

„Vážně nevím,“ usmál jsem se na oplátku. To se jí nelíbilo. Zamračila se.

„Jsi snad čtenář myšlenek ne?“ zeptala se zmateně. Tušil jsem, že je zbytečné něco zapírat.

„Jsem, sama jsi to viděla.“

„Tak proč ještě nic neděláš?“ opět se na mě stydlivě podívala. Patrně nevěděla, že její mysl, jako jediná, mi je utajena. Jen jednou se mi podařilo slyšet... Právě před chvílí.

„Patrně by si měla zkusit ještě jednou ten svůj trik, abys věděla, proč nic nedělám,“ povytáhl jsem na ni obočí.

„Není to trik, je to schopnost,“ zamumlala a opět se přemístila k mé tváři. Vše se opakovalo, položila mi ruce na tváře a zavřela oči. Soustředila se.

Tentokrát jsem viděl obrazy víc z přítomnosti. Naše první setkání, když do mě vrazila. Trochu mě vyděsilo, že dokázala ve svých obrazrch slyšet i moje myšlenky. Vše, jako bych prožil znova.

„Aha,“ zamumlala opět a zamračila se ještě víc. Dostala se právě k té pasáži, kdy jsem zjistil, že nemůžu slyšet Kristeniny myšlenky a nakonec i ty její.

Najednou se atmosféra ve vizích naprosto změnila. Byla plná elektřiny, romantiky, lásky. Scéna z nemocnice, kde nás vyrušila Kristen, se mi právě míhala před očima. Bella ji stále přehrávala dokola, zastavila to vždy těsně před tím, než vkročila Kristen. Moje tělo, mysl, prostě celá má bytost, okamžitě zareagovala. Naladila se na správnou frekvenci, a kdyby mohlo, srdce by se mi hlasitě rozbušilo. Občas jsem měl i pocit, že mi slabě bouchlo, tak moc jsem tuhle osobu miloval. Slova na to nestačila. Cítil jsem potřebu být s ní, být jí blíž, sevřít ji ve svém náručí a zašeptat jí své city do ucha. Potřeboval jsem slyšet její hlas, její srdce, její dech. Když ona není se mnou, jsem jen pouhou částí, ne celkem. Zavřel jsem oči a chytil její obličej do svých dlaní. Bella potichu vydechla. Slyšel jsem její myšlenky. Ještě stále opakovala tu scénu, takže jsem měl jedinečnou možnost si vyslechnout její myšlenkové pochody. Ale nešlo to, ty myšlenky byly tak zmatené, vykolejené, přesto jsem zachytil proč tomu tak je.

Dotknul se mě, a co to se mnou dělá... Sakra... Tak moc ho potřebuju, miluju. Ale jak může chtít mě? Takovou obyčejnou... Nemůžu bez něj být...

Něco takového se jí honilo hlavou celou dobu. Když jsem přitiskl své čelo na to její, přesně jako v nemocnici, vše ustalo.

„Znovu, prosím,“ zašeptal jsem tiše. Mrzelo mě, že jsem ztratil její myšlenky.

„Teď to... nejde to,“ řekla zadýchaně Bella. I když jsem ji chtěl opět slyšet, nějak jsem tomu teď nevěnoval pozornost. Zajel jsem jednou rukou do jejích vlasů a začal si s nimi pohrávat. Bella své ruce taky přesunula do mých vlasů, ale ne proto, aby se v nich prohrábla. Aby si mě přitáhla blíž. Nedal jsem se. Chtěl jsem tenhle okamžik protáhnout o sto procent. Nechtěl jsem zapomenout ten pocit spokojenosti, že ona všechno ví a přesto je tady se mnou, podle myšlenek mě miluje. Nebojí se mě, nechce mě zabít. Ten pocit, že bez ní nemůžu žít, a ona je na tom stejně, tohle mravenčení z jejích dotyků, vzrušení a nervozitu z prvního polibku. Ona se mnou tyto pocity patrně nesdílela, nespokojeně zamručela. Pousmál jsem se a konečně jsem si ji přítáhl ke svým rtům. Jemně jsem políbil její vrchní ret, a dával si pozor na své smysly. Oheň se mi rozpálil v krku, ale já ho ignoroval. Její rty byly měkké, poddajné, teplé, naběhlé krví. V krku mi působily bolest, v srdci naprosté štěstí. Bella si mě stále přitahovala blíž, a když jsem měl pocit, že je už moc dlouho beze vzduchu, přesunul jsem se na její krk. Přejel jsem po něm nosem a nasál vůni. Spokojeně jsem zavrčel, načež mi Bella odpověděla zadýchaným smíchem.

„Nerada ruším,“ ozvala se najednou vedle nás Tanya.

Autor: Danca95 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tanec Života - 11. kapitola: