Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 7. Prach

Tančit mezi kapkami krve - 7. PrachCo má společného Jasper s Isabellou? A co Bella vyvede, nebo Isabella? A dá se i z prachu něco ještě vytvořit?

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nikdy jsem nechápala, proč si se mnou osud tak škaredě zahrává. Proč jako každý tvor já nemohu skončit svůj život a ničím ty kolem mě.

A teď jsem nechápala, co tímhle Alice sledovala, vlastně jsem ji ani moc neznala. Ale jedním jsem si byla jistá. Teď v Edwardově náruči, která mi připadala jako přístav bezpečí, jsem věděla, že jej musím ochránit. A že jestli o tom Alice věděla, tak ji zabiju.

Ať Alice viděla cokoliv a ať Edwardovy úmysly byly jakékoliv, já nesměla udělat hloupost.

Urovnala jsem si myšlenky, pochyby schovala na později a pomalu se zvedla.

„Promiň, to jsem ale hostitelka. Pojď, ukážu ti dům,“ usmála jsem se na něj. Snažila jsem se pro změnu tvářit bezstarostně.

„Dobře.“ Zdálo se, že už si zvykl na mou neustálou změnou nálad. Vzhlédla jsem. Upíral na mě karamelové oči. Ještě stále jsem na jazyku cítila chuť jeho rtů. Myšlenky strhl nebezpečný proud. Raději jsem uhnula pohledem  a pustila se do prohlídky. Spojujícími dveřmi jsme vešli z garáže do chodby.

„Vlevo je kuchyň a tady vpravo obývák.“ Máchala jsem kolem sebe rukama.

„Klavír?“ Se zájmem ukázal ke koncertnímu černému křídlu, které zaujímalo výsadní místo v pravém rohu obývacího pokoje

„Jestli budeš chtít, můžeš si zahrát.“ Nabídla jsem mu.

„Ty hraješ?“

„Někdy, když chci relaxovat…“ řekla jsem nesměle. „A nahoře je můj pokoj a půda.“

„A za těmi dveřmi?“ Edward ukázal napříč obývákem.

„Jo, málem bych zapomněla. Nejdůležitější pokoj,“ tajemně jsem se usmála „knihovna.“

Sluneční paprsky naplnily pokoj světlem a rozehrály duhovou hru na našich pokožkách. Pohledem jsem fascinovaně analyzovala zářící se Edwardovu kůži. Když jsem si uvědomila, jak na něj civím, okamžitě jsem sklopila zrak. Zdálo se mi, že se uchechtnul, ale bylo to tak potichu, nebyla jsem si jistá.

„Jestli mě omluvíš, šla bych se převléct,“ řekla jsem do ticha ve snaze opět získat vnitřní rovnováhu.

„Jistě.“ Usmál se, ale bez očí.

„Udělej si pohodlí, knihovna, klavír, počítač… jsou ti k dispozici. Nějaké speciální přání?“

„Zatím ne…“

„Dobře.“ Zamířila jsem lidským tempem ke schodům.

„Bello?“ Zaslechla jsem za sebou.

„Isabello… Ano?“ Otočila jsem se. Opět jsem pohledem vysela na jeho očích. Neschopná protestu.

„Děkuji za pomoc a důvěru,“ řekl sladkým hlasem.

„Nemáš zač,“ odvětila jsem. Vloudil se mi to toho lehký sarkasmus. Jaká pomoc? Já jsem záhuba…  Už po upírsku jsem zmizela v bezpečí svého pokoje.

 

Přivřela jsem oči a snažila se zklidnit pomalým hlubokým dechem. Sevřela jsem jezdec zipu na šatech a táhla jej pomalu dolů. Ramínka jsem stáhla z ramen a šaty mi lehce sklouzly z těla. Nechala jsem je ležet na zemi, ve skříni si vybrala spodní prádlo, černé tepláky a přiléhavé fialovobílé tílko a zamířila do koupelny.

Oblečení zůstalo položené na poličce u dveří. Sundala jsem si zbytky toho na sobě, vlezla do vany a nechala ji naplnit horkou vodou s voňavou pěnu. Zavřela jsem oči a užívala si proud horké vody na mé kůži. Teplo se plíživou rychlostí rozlévalo do každičkého koutu mého těla. Dokonce i u srdce jsem cítila příjemné teplo. Zaposlouchala jsem se do jeho rytmu, bilo klidněji než jindy. Najednou mě jeho tep uklidňoval. Dlaň mi instinktivně vyjela k místu, kde mi bilo srdce. Nebylo to správné. Já jsem upír a ten nemá právo na zdánlivě živé srdce. Možná, kdyby mi tenkrát s posledním lidským výdech utichlo, nebyla bych tím, čím jsem. Nebylo by zlomené a rozprášené na prach. Nenapáchala bych tolik škod. A ač jsem si to nechtěla přiznat, měla jsem dojem, že zrníčka prachu se snaží něco spojit, ale k tvaru srdce to mělo hodně daleko.

Sjela jsem ve vaně níž a hlavou sklouzla pod vodní hladinu. Došlo mi, že se snažím oddálit okamžik, kdy budu čelit Edwardovi. Avšak nechtěla jsem zbaběle zůstat celý den v pokoji a počkat až odejde. I když jsem tušila, že by klidně počkal, až z toho svého úkrytu vylezu.

Stoupla jsem si a nechala okapat vodu z vlasů. Vylezla jsem z vany a schovala se do měkkého županu. Chtěla jsem si co nejdéle udržet to teplo pod kůží. S ním jsem si připadala alespoň trochu živá.

Vysušila jsem vlasy fénem a nechala je volně splývat ve vlnách na zádech. Pečlivě jsem smyla zbytky make-upu. Župan jsem pověsila na nejbližší háček a oblékla se do připraveného oblečení. Konečně jsem si připadala volnější.

Zamířila jsem do pokoje. U okna ležela rozečtená knížka. Zbaběle jsem se k ní vydala, posadila se do křesla a začetla se do prvních řádků. Po deseti stránkách jsem si uvědomila, že si nepamatuji ani jediné slovo. Vztekle jsem s ní praštila do protějšího rohu. Květináč s palmou nevydržel nápor nárazu a rozletěl se na střepy. Ach jo…

Vyskočila jsem na nohy. Část mě toužila jít dolů a já se už neměla za čím schovat. Domem se linuly tony klavíru. S povzdechem jsem se vydala dolů.

Edward seděl u klavíru a jeho prsty si pohrávaly s černými a bílými klávesami. Téměř neslyšně jsem šla k němu, ačkoliv o mě musel vědět.

Stála jsem těsně za ním a čekala, až dohraje skladbu. Byla neznámá a tak krásná. Ale nepřestal hrát, jak jsem přepokládala, jen přešel do mé už dlouho oblíbené. Neodolala jsem a přisedla si k němu a nechala své prsty rozeběhnout po klávesách. Vzhlédl ke mně a usmál se. Nemohla jsem mu opětovat pohled, pokud jsem si chtěla zachovat čistou hlavu. Sklopila jsem zrak a sledovala naše prsty, jak kouzlí nádherné tony.

Skladba střídala další a další, tak přirozeně, až mě to děsilo.

„Co ti řekla Alice?“ vylétla ze mě otázka. Objevila se mi na jazyku tak rychle, že jsem ji nebyla schopná spolknout.

„Ty ji znáš?“ překvapeně se na mě podíval a hudbu nahradilo ticho.

„Měla jsem tu čest,“ špitla jsem.

„Nezmínila se.“

„Opravdu?“ vyhrkla jsem. Takže jsem se mýlila? Žádné intriky. No to má Alice štěstí.

„Měla by?“

„Jen… že… vlastně ne, proč by, že?“ zadrhávala jsem se.

„Ona o mě měla strach…“

„Proč?“

„Víš o její schopnosti?“

„Ano, vidí budoucnost.“ Zdálo se mi, že nečekal, že to budu vědět.

„No, a na okamžik neviděla tu mou. Nikdy se jí to nestalo a tak se bála, že se mnou není něco v pořádku,“ vysvětloval mi jemně.

„Ale stalo,“ povzdechla jsem si.

„Skutečně?“ Upřel na mě pohled a já se jako zasněná dívka ztratila v jeho jantarových očích.

„Mě nemůže vidět, je to má schopnost. Nepůsobí na mě žádný z darů,“ šeptala jsem. Jednotlivá slova mi lehounce sklouzávala z jazyka.

„Proto nemohu slyšet tvé myšlenky…“ zašeptal potišeji než-li já. „A tak strašně bych chtěl vědět, na co myslíš.“ Poslední slovo se téměř ztrácelo v tichu. Mezírka mezi námi právě byla sotva pár centimetrů. Mysl mi opět zastřela jeho vůně. Natáhl ke mně dlaň a schoval mi za ucho neposlušný pramen vlasů.

„Proč?“ vydechla jsem.

„Protože nevím, proč se snažíš vyhnout mé blízkosti.“ Byl mi až moc blízko. Tichý, avšak naléhavý hlásek v mé hlavě se domáhal pozornosti. Právě teď je chvíle na změnu přístupu. Šeptal mi.

„Miluji někoho jiného,“ zalhala jsem. Po těch staletích přetvařování snad i přesvědčivě.

„Nevěřím ti.“ V jeho hlase jsem slyšela jistotu, která mě popouzela.

„To můžeš, ale je to tak,“ stala jsem si na svém.

Zmenšil mezeru mezi naši těly na nejmenší možnou. Sladkým hlasem mi zašeptal u ucha: „Jak moc jsi o tom přesvědčená?“

Otřel své rty o mé. Snažila jsem držet své výmluvy a zůstat v klidu. Když však zabloudil ústy k mé klíční kosti, ucítila jsem ty nitky snažící se něco vytvořit z prachu mého srdce mnohem silněji. Srdce se mi na protest proti mé lži rozeběhlo rychleji. Tělo mě opět zrazovalo.

„Jak se jmenuje?“

„On… jeho jméno je…“

„Ano?“

„Jasper…“ zašeptala jsem zcela nepřesvědčivě první jméno, které mě napadlo. Kdysi jsem potkala upíra s tím jménem.

Edward se najednou rozchlámal na celé kolo.

„Jasper?“ ptal se mezi smíchem.

„Ano, Jasper…“ Přestože jsem se snažila, moc přesvědčivě to neznělo. „Co je ne tom divného a tak směšného?“

„Tak Jasper… a jak pak vypadá?“ V očích mu hráli jiskřičky, nechápala jsem to. Vyvedená z míry jsem jej začala popisovat podle toho upíra, kterého jsem potkala asi před půl druhým stoletím.

„Atletická postava, světlé vlasy, hodně kousanců,“ řekla jsem nenuceně, tedy jsem si to myslela, dokud Edward znovu nevyprskl smíchy.

„Co je na tom směšného?“ netrpělivě jsem vyštěkla.

„Alice tě zabije,“ konstatovat s hranou vážnou tváří.

„Mě a proč?“ Tušila jsem, že jsem se zapletla do vlastních výmyslů.

„Jen, že miluješ muže, který se stal důvodem její existence.“ A jej… To jsem si nemohla vymyslet někoho imaginárního… Vzpomněla jsem si na toho upíra, který velel armádě, který se zdál být hrozivý a nesmlouvavý a na veselého skřítka, který vnášel do všeho radost. Nejspíš Jasper nebyl takový, jakým se zdál být. A Alice dokázala obměkčit nejen mé srdce.

„Aha…“ vyšlo ze mě nakonec. V Edwardových očích jsem viděla vítězství. „Vůbec nic o mě nevíš,“ snažila jsem se stočit rozhovor jiným směrem.

„Jsi upírka, která ušetřila můj lidský život.“

„Jsem upírka, která ničí životy kolem sebe,“ odpověděla jsem trpce.

„Nejsi zlá,“ řekl rozhodně. Atmosféra rozhovoru se změnila. Stávala se tíživější.

„Jsem,“ stála jsem si rozhodně na svém.

„Máš v sobě lidskost…“

„Ne, nemám. Edwarde, pochop to.“ Snažil se protestovat, ale já jen zvedla ruku v jasném gestu a pokračovala dál. „Jediné, co se na mě tváří lidsky, je bijící srdce a to je pouhá kamufláž. Lepší splynutí s davem, abych byla jen méně nápadná a vzbuzovala u upíru zdánlivé lidství a zranitelnost, abych je pak mohla jednodušeji zničit. Nic jiného. Jsem méně lidská než obyčejný upír…“ Hlas se mi začal lámat. Chtěla jsem se před sebou schovat, ukrýt před zvěrstvy, které jsem napáchala.

„Tak proč se mě snažíš chránit sama před sebou, když…“

„Když jsem tím, čím jsem… Protože kdybych tě zničila,“ i ta slova mi způsobovala bolest, „už bych se sebou nedokázala žít.“

„Svědomí je lidské. A nevěřím, že bys mi byla schopná ublížit.“ Ta slova zapůsobila na zvířecí podstatu mě samé. Nebyla jsem schopná s tím bojovat. Byla jsem stvořená jako dokonalá zbraň, bylo to v mé podstatě. Z hrdla se mi vydralo zavrčení. Edward na mě jen šokovaně hleděl. Dřív než by stihl zareagovat, jsem stála za ním. Mé tělo mu chtělo dokázat, čeho všeho je schopné. Srazila jsem jej k zemi a svým tělem přišpendlila k ní. Nebránil se. Zuby jsem mu lehce přejela po pokožce krku.

„Stačí tak málo. Je to tak lehké…“ zašeptala jsem trpce. Hleděli jsme si vzájemně do očí. Moje černější než temnota se odrážely v jeho onyxových. Edwardovi se rozvonil telefon, ale ani jeden z nás si jej nevšímal. Instinktivně jsem měla zanalyzované, jak jej zabít. Pudy chtěly jednat…

„Tak to udělej, ukonči to.“ Neslyšela jsem v tom ani špetku zaváhání. Navzájem, jsme se měřili pohledy. Srdce mi bilo jako splašené. Dech se mi zrychlil. Instinkty mi velely zabít. Sehnula jsem se ke krku. Pootevřela ústa a odhalila smrtící zbraně. Zuby se dotkly jeho pokožky. Nedýchal. Myslela jsem, že tohle je konec. Neovládala jsem se. Zašla jsem příliš daleko…

Začalo mi hučelo v uších, v podbřišku jsem ucítila zvláštní tlak a u srdce mě bolestivě píchlo. V ten okamžik se ve mně cosi zlomilo. Nebyla jsem schopná mu ublížit, nemohla jsem to udělat. Teď ani nikdy jindy.

„Já nemůžu,“ zašeptala jsem.

 

 

střípky minulosti

Bájný tvor položil tělo dívky do prostorné postele. Dívka vůbec nevnímala své okolí a život z ní pomalu, ale jistě vyprchával.

„Luno, zvládneš ji nezabít, tvé oči…“

„Neměj strach, to zvládnu. A teď potřebuji klid,“ odvětila netrpělivě. Její společník odešel z místnosti. Dveře bouchly.

Upírka se zhluboka nadechla, rudé oči zalila tma. Upíří rychlostí přistoupila k tělu dívky. Ta ani v nejmenším nemohla tušit, co přijde, i kdyby byla schopná pozornosti. Upírka sevřela dívčino zápěstí. Bělostné zuby protnuly příliš tenkou kůži. Červená tekutina začala proudila do upírčiných úst a z nich do krve dívky jed, zcela obyčejný upíří a jakmile by Luna odtrhla svá ústa, započala by přeměna. Avšak to se mělo změnit.

Bella vykřikla bolestí, která se prodrala skrz její otupělost. To byl signál pro Lunu, podařilo se jí odtrhnout pozornost od pití Belliny krve.

A v ten okamžik, když Luna přestala sát její krev a použila svou moc, se z Belly stala nemilosrdná upírka. Luna změnila na chemickém základu vlastnosti upířího jedu. A vytvořila tvora mocnějšího a silnějšího než byla ona sama. Isabellu.

 


 

Moc děkuji všem, co mi vyjádřili podporu, cením si toho. Povídku nemíním pozastavovat ani ukončovat.

I u téhle kapitoly Vás opět prosím o komentáře, vaše elis.*



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 7. Prach:

 1
25.01.2012 [20:39]

MayaMystery Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!