Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 10. Zvířátka

Tančit mezi kapkami krve - 10. ZvířátkaPo velmi dlouhé době další díl, snad někoho potěší.
To nejnutnější zatím bylo mezi Bellou a Edwardem řečeno, jak se vše bude vyvíjet dál?

Na mobilu zablikala nová zpráva. Od Alice. Stálo v ní – Děkuju.

„Alice je pro tebe…“

„Sestra,“ doplnil mě.


 

„A kolik máš takových povedených sourozenců?“ Pohlédla jsem Edwardovi do tváře, cukaly mu koutky úst. Vypadal tak roztomile.

„Čtyři,“ řekl pobaveně.

„Pověz mi něco o nich, o tvé rodině, prosím.“

„Opravdu bys chtěla?“ Přikývla jsem.

Stáhl si mě do náruče. Opřel se o kmen stromu a já o jeho hruď.

„Tak co bys ráda věděla?“ zašeptal mi do ucha.

„Jak se jmenují?“ Vylítla mi z úst první otázka, která se mi objevila na jazyku.

„Rosalie, Emmett, Alice a Jasper,“ vyhrkl čtyři jména.

„A něco víc?“ dožadovala jsem se.

„Hmm.“

„Edwarde!“

„Sama jsi si o to řekla,“ zašeptal mi pobaveně do vlasů. „Mám dvě sestry a dva bratry. Alici už znáš a jejího manžela Jaspera asi taky.“ Kdybych se mohla červenat… Pohladil mě po ruce a propletl naše prsty. „Rosalie je mojí sestrou nejdéle a jejím životním partnerem je Emmett. Za svého otce považuji Carlislea a  spolu s Esmé jsme si lepší rodiče přát nemohli…“

 

Vyprávěl mi, jak se stal upírem. Jak ho Carlisle zachránil od jisté smrti. Rodiče mu zemřeli při epidemii španělské chřipky v roce 1918, ale on se nenakazil. Osudným se mu stal až rok 1924, kdy podlehl zraněním. Málem uhořel, když blesk zasáhl jeho dům. Příběh pokračoval tím, jak žil s Carlislem, pak sám… Avšak časem se vrátil a Carlisle s Esmé ho přijali jako ztraceného syna. Postupně do jejich rodiny přibyla Rosalie, která přesevše byla vždy jen jeho sestrou. Musela mít velké sebeovládání, když dokázala zachránit Emmetta. Lepšího bratra podle svých slov ani mít nemohl. Vzpomínal na příchod Alice, která přitančila s Jasperem a ihned mu zabavila pokoj.

 

Slunce se schovalo za obzor, lesem se rozlila tma.

„Máš je hodně rád,“ konstatovala jsem.

„Mám.“

„A co teď bude dál?“

„Můžeme zůstat tady, vrátit se do domu…“ Políbil mě za ucho. Tělem se mi rozlilo teplo. „Projít si Vídeň, zaletět si po Paříže nebo pozorovat východ slunce na hodně odlehlém místě. Jít se podívat do ZOO nebo navštívit lunapark…“ Tiše jsem se zasmála. „Co budeš chtít.“

„Tak jsem to nemyslela,“ zašeptala jsem tiše.

„Já vím. Ale neřeš to teď, prosím.“ Překuli si mě pod sebe. Lehce mě políbil na rty. „Na řešení budeme mít spoustu času.“

„Máš pravdu.“ Zahleděla jsem se mu do očí. „Myslím, že chci vidět ZOO,“ řekla jsem nevině.

„Tak ZOO?“

„Mhh,“ přitakala jsem.

„Když zvířátka, tak zvířátka,“ prohodil ledabyle. Přišlo mi, že čas běží strašně rychle a zároveň pomalu. Když jsem vzhlédla vzhůru, mezi jehličím a listím se objevovaly jasné body.

„Jdeme?“ Zvedl se a natáhl ruku, aby mi pomohl vstát.

„Kam?“ Nadzvedla jsem se na loktech.

„Vždyť jsi si přála prohlídku po ZOO.“ Zírala jsem lehce zaraženě, já to nemyslela až tak vážně. Ale odmítala jsem to vzít zpět.

„Ale je tma…“ odporovala jsem jemně.

„A to vadí?“

„Budou mít zavřeno,“ vyslovila jsem jemným hlasem, ale snažila se dát do toho patřičný důraz.

„Ty se mi zdáš,“ zašeptal si pro sebe, ale ne dostatečně tiše pro mé uši.

„Třeba se neprobudíš,“ zašeptala jsem mu u ucha, jakmile jsem vyskočila na nohy a pak se schovala v šeru lesa.

„Bello?“ Veselý hlas se rozezněl po okolí.

„Tady.“ Schovávala jsem se za jedním obrovským stromem. Vydal se za mým hlasem, ale já byla rychlejší. Zmateně se rozhlížel okolo sebe. A já přitom stála přímo za ním.

„Nejsi už stará na schovku,“ dobíral si mě.

„Ne,“ odsekla jsem. Otočil se. Zasekla jsem se na jeho zlatých očích. „Možná za pár tisíc let. Ale být tebou, tak se nenavažuji do mého věku. Mohla bych se urazit. Přeci jen mi nějaký ten páte…“ Polibkem mi ukradl slova z úst.

„Tak urazit?“ Rošťácké oči mě pozorovaly. Přikývla jsem na souhlas. Obtočil mi paže kolem pasu a přitáhl si mě blíž. Oči mu lehce ztmavly, když mě políbil.

„Půjdeme?“

„A kam?“ Mozek mi nějak pomalu pracoval.

„Bello, není ti něco?“ Nevím jestli jsem v tom hlase slyšela víc obavu nebo pobavení. Rukou mi šmátral po čele. Snad měřil teplotu?

„To ZOO?“ zkusila jsem svoje štěstí.

„Bingo.“ Neprotestovala jsem. Jestli se tam chce vkrást, tak budiž.

 

Docela mě překvapilo, když jsme zamířili k hlavní bráně, která se nacházela na poměrně rušné ulici. Neřešila jsem to, alespoň ne nahlas. Že já si zase něco vymyslela. Běželo mi hlavou.

Ulici vehementně osvětlovaly pouliční lampy, na protější straně silnice si vykračoval starší pán, tak kolem šedesátky, kolem projíždělo jedno auto za druhým a nedaleko svítilo pár oken.

„Oni mají otevřeno?“

„Vlastně ani ne.“

„Ani ne?“

„Nech se překvapit.“ Přestala jsem se ptát, nemělo to smysl.

Pomalu jsme se po kamenné dlažbě blížili k hlavní bráně. V pokladně bylo zhasnuto. Edward stiskl zvonek na boku sloupu brány, za okamžik jsem v dáli uslyšela pípání a posléze mírné zanadávání.

Po pár minutách jsem mezi kovovými mřížemi zpozorovala mohutnou postavu, šinul si to k nám postarší pán a neustále si něco mumlal pod vousy. Teprve až mu jeho zrak dovolil nás rozpoznat, jeho tvář se vyjasnila.

„Dobrý večer, pane Deronne.“ Pozdravil jen Edward dříve, než stihl otevřít bránu. Naposled otočil klíčkem a záhy nás už nedělil studený kov.

„Á, dobrý, Edwarde.“ Šedomodré oči sklouzly ke mně. Usmál se. „Máš rozkošnou přítelkyni.“ S posledním slovem si pohrával na jazyku. Můj tep zvláštně a přehnaně na to pouhé čtyřslabičné slovo zareagoval. Můžu teď dostat i infarkt, když mi neustále skáče tepová frekvence? napadlo mě záhy. A rozkošnou? Nepamatuji si, že by mě tak někdo nazval.

„Rád bych vás představil. Deronne, Isabella Luvitro.“

„Těší mě,“ řekla jsem s úsměvem.

„Potěšení je na mé straně, belle­­* Isabell. Edwarde, co po mě vlastně můžeš chtít?“ prohodil zamyšleně.

„Měl bych prosbu – slíbil jsem prohlídku.“ Tvář muže se lehce zachmuřila, ale jen na okamžíček. Prosebně jsem se usmála, vypadalo, že to působí.

„To jste nemohli počkat na ráno?“

„Znáš mě, jsem noční tvor jako ty, a navíc tu pak bude moc lidí.“

„Většina zvířat bude spát,“ prohodil zamyšleně.

„To nám vadit nebude.“

„Tak dobře, ale jen proto, že máš tak krásný doprovod.“

Otočil se a prošel bránou a my jej následovali. Za námi přimkl.

„Žádné lumpačiny a ať tu po vás nejsou žádné pozůstatky,“ říkal se vší vážností.

„Samozřejmě, před úsvitem zmizíme,“ odpověděl nonšalantně.

„Jen aby. Vyhněte se nočnímu ošetřovateli. Já jdu dokončit svoji prohlídku, tak zatím.“

„Na shledanou,“ zašeptala jsem za ním.

 

Záhy jsem ocenila noční dobu. Nikdo nás nerušil. Ošetřovatel podle všeho velmi tvrdě spal, řezání dříví by možná slyšel i člověk. A když jsme šli kolem pavilonu lvů, konečně mi došla ta nejpodstatnější část. Nevím, proč mě to netrklo už dřív, snad že jsem na podobném místě byla poprvé, oni spali – nevrčeli, neutíkali před námi – měli klidně položené hlavy na měkkých tlapách. My sem ve dne nemohli.

„Líbí se ti tu?“ Zazněl sametový hlas u mého ucha.

„Líbí,“ přiznala jsem. Stáli jsme. Otočila jsem se k němu čelem a stoupla si na šičky. Pohlédla jsem mu do očí a vlepila letmý polibek.

 

Během několika hodin jsme prošli všechna místa, kde jsme se dostali bez klíčů. Byla jsem nadšená. Avšak nočním dravcům jsem se raději vyhnuli.

Šerem se začal ozývat zpěv ptáků. Ohlašovali příchod nového dne.

„Asi pět set metrů odsud je nádherné jezírko. Bude tam krásný východ slunce.“

„Dobře.“

 

Ve vodní hladině se značily jasné ranní paprsky slunce. Hlavu jsem měla položenou na Edwardově ramenu, jeho ruce omotané kolem pasu. Hleděli jsem nad stromy, kde se klubal zářivý kotouč. Oblohu však povětšinou zakrývaly mraky. Jakmile se paprsky dotkly naší kůže, okolí ozářila duhová světýlka. Edwardovy ruce si mě otočily a on si mě přitáhl do smyslného polibku. Poslední dotek úst. V očích se mu značila otázka. Hleděl zkoumavě do těch mých.

„Bello, kdy jsi se narodila?“ Ptal se mě tichým hlasem. Ta otázka mě překvapila, ale ne že bych ji nečekala. Na okamžik jsem zaváhala, ale nakonec jsem se rozhodla pro co nejpravdivější údaj.

„1 122 před naším letopočtem.“

„To jsi starší než Volturiovi,“ prohodil s úsměvem. Kdybych mohla, hlasitě si oddechnu.

„Měli bychom jít,“ zašeptala jsem.

Oblaka zakryla slunce a my se rozloučili s tím místem.

 

* francouzsky krásná

 

 

× střípky minulosti ×

Stovky domů na jednom místě, ještě před chvíli snad i místo k životu, ale teď? Vše obstoupila smrt.

Lidé nebojovali proti příchozím, nemělo to smysl. Snažili se uniknout tajnými východy, však netušili, že na jejich koncích taktéž čeká smrt. Osud toho místa byl zpečetěn.

Vyprázdněnými ulicemi pochodovala nevelká skupina v čele s drobnou ženou s dlouhými hnědými vlasy a krvavýma očima. Zdála se být tak krásná, ale něco v ní bylo mrtvé. Šla kupředu, lehké šaty kolem ní vlály. Připomínala anděla a taky jím byla – stala se andělem smrti. Bez lítosti se vypořádala s každým, kdo se jí připletl do cesty.

Ticho nahradil šramot. Dusný vzduch se zachvěl. Skupina se zastavila. Čekala. Záhy se objevila jiná, větší. V pevné formaci zastoupila cestu té první.

„Odejděte, jste na našem území,“ vznesl požadavek tupým hlasem mohutný upír. Byl si jistý jejich převahou.

„Už je naše,“ zašeptala chladně žena a zvedla ruku na povel k útoku.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 10. Zvířátka:

 1
4. BellaNess admin
03.04.2015 [21:11]

BellaNessJůůůůůůůůůůů! Moc hezké! Prosím pokračuj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. agness
02.03.2015 [12:40]

Prosíím, pokračuj! Emoticon

25.11.2012 [23:24]

Eli771Ahoj čtenáři.:)
Chtěla bych poprosit, jestli se sem někdo ve čtení ještě dostane, přeci jen tato povídka už tu chvíli visí, jestli by se mi nevyjádřil k tomu,jestli chce vidět pokračování tohoto příběhu. Více jsem k tomu psala na shrnutí a za jakoukoliv reakci budu vděčná.:)

25.01.2012 [21:08]

MayaMystery Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!