Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství

TajemstvíToto je moje první povídka s názvem Tajemství, která bude na několik částí. Doufám, že se Vám bude líbit. Většinou v mé fikci platí zákonitosti světa Twilight, jak ho známe od Stephenie...

1. Začátek konce


Seděla jsem na okraji útesu a pozorovala rozbouřené moře pode mnou, které mi dnes připadalo ještě zlověstnější než jindy. Vítr mi sfoukával vlasy do obličeje a já už se ani nenamáhala je odhrnovat. Měla jsem na sobě jen lehké letní šaty, které se tak docela nehodily k dnešnímu počasí. Kdyby mě zde někdo zahlédl, asi by si zaklepal na čelo. Jindy bych se starala o to, co si kdo myslí. Byla jsem dost opatrná, abych nebudila pozornost více, než bylo nutné. Ale dnes mi to bylo jedno. Potřebovala jsem přemýšlet a tohle místo pro to bylo ideální. Zavřela jsem oči a pomalu nechala svou mysl toulat se po vzpomínkách na poslední roky mého života…

Je to už dávno, co jsem naposledy přemýšlela o svém životě - i když život už v mém případě asi nebylo to přesné slovo. Kysele jsem se sama pro sebe pousmála. Jak byste nazvali svůj život, kdyby před vámi byla celá věčnost, byli jste nesmrtelní a neměli žádný důvod, proč zůstávat na tomto světě? Existence? Přežívání? Možná utrpení bylo to správné slovo. Mým jediným a přitom tak zásadním problémem bylo, že jsem byla upír. V dnešní době jsou naštěstí obyčejní lidé tak skeptičtí ke všemu, co vybočuje z jejich utkvělé představy normálních věcí, že pro mě není těžké s nimi žít relativně v poklidu bez strachu z odhalení. Lidé radši předstírají, že jim nepřipadám nijak odlišná, než aby si připustili, že snad existují taková stvoření jako jsem já. Na druhou stranu musím říct, že to pro ně je rozhodně bezpečnější. Upíří svět není zrovna místo, kde by se člověk cítil pohodlně. Většina z mého druhu představovala pro lidi tu nejhorší noční můru, jakou by si jen dokázali představit.

V dálce se zahřmělo a ve vzduchu se vznášela předzvěst blížící se bouřky. Mě to ale v mém přemítání vyrušilo jen minimálně. Chlad a rozbouřené přírodní živly mi nečinily sebemenší problém. Aspoň v některých věcech měl můj život neživot nějaké výhody. Znovu jsem se začala plně soustředit na svoje vzpomínky. Věděla jsem, že pro mě bude bolestivé snažit se vzpomenout na svůj lidský život, ale čas od času jsem to prostě musela zkusit. Sevřela jsem ještě pevněji oční víčka ve snaze hlouběji se ponořit do své vlastní mysli a poodhalit roušku tajemství, ale po chvíli mě moje vlastní myšlenky donutily stočit se na zem do klubíčka a křečovitě si rukama svírat kolena u sebe. Bylo to tu zase…


Nesnesitelná oslepující bolest, která se mi rozlévá celým tělem. Bylo to, jako kdybych zároveň nedokázala myslet na nic a na všechno pod tíhou té bolesti. Přála jsem si umřít. Smrt a očistec mi připadali jako ráj na zemi v porovnání s tím, co jsem zažívala. Měla jsem pocit, jako kdyby mě zevnitř drásalo tisíc malých nožů bodajících znovu a znovu do mého křehkého lidského těla. Nechápala jsem, co se děje a jen se modlila, aby přišlo vysvobození…


Kousek ode mě bouřka vyvrátila strom a ten se s hlasitým rámusem zřítil ze srázu. Vytrhlo mě to z agonie a byla jsem schopná se zpět posadit a aspoň trochu uvolnit strnulost celého těla. Intenzivnost této vzpomínky mě ani moc nepřekvapila. Popravdě jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někdy dokážu na proces mé přeměny zapomenout. Daleko více mě zabolelo, že jsem si opět nedokázala vybavit nic, co se stalo před touto nesnesitelnou událostí. Jako by můj lidský život vůbec neexistoval. Často jsem uvažovala nad tím, co se asi stalo během mé lidské existence, že má skvělá upíří paměť dokázala potlačit i tu nejnepatrnější vzpomínku na to, kým jsem byla.


Tyto úvahy mě dovedly k důvodu, proč jsem se vůbec dnes vypravila na útesy. Byla jsem tu, abych aspoň na chvíli zapomněla na to, co mě trápilo. Zde jsem se vždy cítila uvolněná a vyrovnaná – tak nějak svobodná. Poslední dobou jsem však cítila vnitřní neklid, kterého jsem se nedokázala úplně zbavit. Henry byl pryč už čtrnáct dní, což bylo o týden více, než bylo obvyklé. Nemělo by mě to znepokojovat. Vždyť co by se mohlo v dnešním světě stát upírovi? Prakticky nepřemožitelnému stvoření? Jenže Henry se ještě nikdy nevrátil ze svých výprav déle, než řekl.


Henry. Při pomyšlení na něj se mi automaticky vybavila moje přeměna a to, co následovalo. Po neskutečné bolesti, která trvala snad věčnost, i když to ve skutečnosti mohlo být jen pár dní, se mé tělo rázem zklidnilo a já necítila vůbec nic a zároveň všechno. Mé srdce už nebilo, což mě pochopitelně znepokojilo, ale jinak jsem měla všechny smysly neuvěřitelně zbystřené. Prudce jsem otevřela oči a zírala do rudých duhovek v nepřirozeně krásné tváři. Nade mnou klečel muž, který se na mě díval zaujatým a zároveň nedůvěřivým pohledem. Vypadal, jako kdyby se něčeho obával. Jako by se snad bál mě? Vůbec nic jsem nechápala. Měla jsem instinktivní potřebu utéct a chránit se před ním. Necítila jsem se v bezpečí, ale na druhou stranu mi připadalo, že bych byla schopná se mu ubránit, kdyby mě snad chtěl napadnout. Vyčkávavě jsem se na něj zadívala a rozhodla jsem se počkat, co se bude dít dál…


Henry. Můj průvodce, můj rádce a společník v mé existenci. První týdny po přeměně mi tak nějak splývají v rozmazanou šmouhu. Můj rudooký známý se mi představil jako Henry a postupně mě seznamoval s tím, čím jsem se stala a s celým upířím světem. Bylo tu tolik nových informací, že i přes mé nově nabyté smysly a mysl jsem byla stěží schopná to vstřebat. Pomalu mi začínalo docházet, čím jsem se stala a co to všechno znamená. Také jsem v krku cítila téměř neustále spalující žízeň. Jak už jsem od Henryho věděla, znamenalo to jediné - po zbytek své existence se budu živit krví lidí, což znamená, že budu lidi chladnokrevně zabíjet.


Pamatuji si na to, jako kdyby to bylo včera. Cítila jsem tu neskutečnou žízeň v mém krku a měla potřebu ji uhasit, ale nedovedla jsem si představit, že bych zabila člověka. Když jsem to řekla Henrymu, vypadal nevěřícně a rozčileně. Do té doby jsem nechápala, že to bylo něco naprosto neobvyklého mezi upíry. Jak jsem mohla odolat vábení lidské krve a nestat se krvelačnou zrůdou? Neříkám, že jsem na to ani na vteřinu nepomyslela, že bych zabila člověka kvůli utišení žízně, ale vzápětí jsem byla tak zhnusená sama sebou, že jsem to rychle zavrhla. Nevím, jak to bylo možné, že jsem se dokázala ovládnout, ale byla jsem za to vděčná. Souviselo to snad nějak s tím, kým jsem byla v předchozím životě? Henry měl ale očividně pocit, že jsem duševně chorá. Těšil se, že budeme na lov chodit spolu a místo toho ze mě bylo něco, co se ani vzdáleně nepodobalo novorozenému upírovi. V tom jsem si vzpomněla na historky o upírech, kteří se živí jen zvířecí krví. Henry mi o nich vyprávěl, i když se s žádným z nich nikdy nesetkal. Byla jsem pevně odhodlaná to zkusit. Tušila jsem, že mou žízeň to asi neuhasí, ale za cenu nezabití lidí to stálo.

Vybavilo se mi také jedno odpoledne v lese pár týdnů po mé přeměně. Seděla jsem na mítině zády opřená o strom a odpočívala po lovu. Chvíli předtím jsem skolila medvídě. Mé oči byly zavřené a vychutnávala jsem si ten částečný pocit uspokojení žízně. Zabloudila jsem myšlenkami někam do dálek a vůbec nevnímala svět kolem sebe. V tom se seběhlo několik věcí najednou - ucítila jsem těsně u sebe zavrčení a závan vzduchu, před očima se mi objevila hlava rozzuřené matky medvědice a já sebou instinktivně trhla a napjala ruce před sebe v obranném gestu, i když bych ji hravě dokázala přeprat, jak mi později došlo. V tom se to stalo. Vůbec jsem tomu v první chvíli nemohla uvěřit a nechápala to, ale pak mi najednou začalo svítat. Vzpomněla jsem si, jak mi Henry vyprávěl o upírech, kteří mají navíc ještě zvláštní schopnosti. Bylo možné, abych byla jednou z nich? Vypadalo to tak. Nedokázala jsem si představit, že to, co jsem před chvílí udělala, by uměl každý upír. Když jsem pochopila plný rozsah své schopnosti, byla jsem víc než kdy dřív ráda, že umím odolat lovení lidí. Neměli by proti mně šanci! Rozhodla jsem se, že o tom Henrymu neřeknu. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli je to dobře, že mám takový talent a nechtěla jsem znát, jak by na to zareagoval on.
Jak jsem se později dozvěděla, právě moje zvláštní schopnost byla důvodem, proč mě Henry přeměnil. Našel mě ležet na lesní cestě celou polámanou a na pokraji vysílení. Vyprávěl mi, že se mě původně chystal zabít, ale když se ke mně přiblížil, pocítil, že jsem něčím mimořádná. Henry totiž tak nějak dokázal rozpoznat, že má nějaký upír nebo člověk zvláštní talent nebo aspoň potenciál. Měla jsem štěstí, že se zrovna vracel z lovu, když mě potkal, protože jinak by mě asi stejně zabil při pokusu mě přeměnit, protože by nedokázal odolat mojí krvi. Ale byl tak zvědavý, jaké budu mít schopnosti jako upírka, že se ovládl. O svém objevu tehdy v lese jsem mu neřekla, ale naštěstí pro mě si myslel, že má schopnost je v mimořádném sebeovládání a nelovení lidí, což on samozřejmě považoval spíše za handicap.


Nebe nade mnou se začalo vyjasňovat. Vypadá to, že bouřka už pomalu přestává. Ani jsem si neuvědomila, že už asi uběhlo pár hodin během té doby, co tu sedím a přemýšlím. Najednou jsem vyskočila tak rychle, že lidské oko by to ani nepostřehlo. Byla jsem už pevně rozhodnutá, co udělám. Nebudu tu sedět a čekat. Bylo na čase, abych zjistila, co se Henrymu stalo. Během těch pár let, co uběhly od mé přeměny, jsem si na něj zvykla. Náš vztah byl velmi komplikovaný a ne nijak hluboký, ale lepší něco než nic. Byla jsem mu vděčná za to, že mi vysvětlil vše o upířím světě a pomáhal mi. Byl to můj rádce a nikoho jiného jsem na tomto světě neměla. Mou lidskou minulost si nepamatuji a s jinými upíry jsme moc do kontaktu nepřišli. Samozřejmě jsem mu nedokázala odpustit, že mě přeměnil a odsoudil k věčnému životu v zatracení, ale aspoň tu pro mě potom byl. Často jsme se také dohadovali kvůli tomu, že se nevzdal svých zvyků a dále lovil lidi. Radši jsme se o tom tedy moc nebavili a na své lovecké výpravy vyrážel sám. Teď se však už dlouho z jedné nevracel…
Ne. Nebudu už se dál utápět v nejistotě. Byl čas, abych začala jednat. Musela jsem zjistit, co s ním je. Dlužila jsem to jemu i sobě. Rozběhla jsem se a v duchu si vybavovala název oblasti, kam vyrazil lovit. Olympijský poloostrov…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!